Bílé neštovice

Už tep můj ztich
i tvůj
na hrdle, kde jsi nejvíc nahá.

Můj pro tebe,
tvůj pro mne.

Už není nic, má drahá,
to si pamatuj!
I železo se ohne.

Už není nic,
jen horký sníh
po všech tvých šlépějích
a v nich
má mizející dráha.

Kam s listím odlétl sad,
ve kterém tiskli jsme si ruce,
chřadnoucí chladem?
A kam náš hlad,
když od úst brali jsme si slova
a sytili se hladem?

Už není nic,
bože můj,
nic, co se něčím strašným stává
v bolesti a muce.

Sýkorka v sadě ozobává
lůj,
celý od bílých neštovic.