Plavuně

Mám rád tvou kůži
i tvou vůni.
Je to tak dávno
po plavuni,
se kterou splývaly tvé vlasy.

Tenkrát se ještě růže
podobala růži.
A měsíc měsíci
jak nová luna novoluní,
po čistém nebi
třeštící.

A verš, verš slova namlouval si.

Teď nevím, ani nebe neví,
noc se sebou je v bezvědomí
a rozptýlí je teprv
po staletích ráno
zjitřeným vzduchem, jeho vůní,
umdlelým zpěvem slavíci,
křik bystřin, tiché trávy, stromy
— a žena, jež začla být zas pannou.

Je to tak dávno
od plavuní,
s kterými splývaly tvé vlasy,
studené slunce tavící.

A verš, verš znova
slova namlouvá si.