Tam

Maminka dávno umřela,
tak jsem se jí zeptal,
maminky,
jaké to tam vlastně je.

Podívala se vyčítavě,
ale ne zas moc
a spíš na neschnoucí nádobí
než na mne,
ve vybledlých očích ty ptáčky,
kterým se říká modřinky
nebo kameje —
a jaksi pomalinku,
stírajíc si cosi pradávného s čela,
a lžičku po lžičce
ukládajíc do kredence,
šeptla — a co já vím, synku.

A nadlouho se potom odmlčela.
Tak nějak bez řeči,
jak bez dětí a tence
s oním pokrčením ramen
v souhvězdí Vah,
jako když silou lví
jsou unaveni lvi —
a nic, nic nechtít
se jim jenom chce
v těch dlouhých mrákotách.

Zatím jí oschla
slza na tváři —
i nádobí
a prudce zavonělo ovoce.