Mé dvanáctero

  1. Dokud moje ústa
           se rozvírat budou jako růže
           a zplna srdce, ze sevřené hrudi
           vdechnu do všech slov svých,
           co mužem dělá muže —
           budu!
  1. Dokud, co lomcuje mnou
           jak strašné dušetřesení,
           rozechví ve mně
           tu nejtajnější strunu,
           a přece s listím neopadám
           ani v jeseni —
           budu!
  1. Dokud jen padám,
           (a padám neustále),
           kolmým pádem telegrafní tyče,
           jako bych popouzel Velkého Cenzora
           svých příkrých výstupů,
           že se to dostane až k sluchu
           krále jediného, krále Nenatále,
           nuž, padám, je to hra;
           pohnul jsem stolem, židlí, ledvím, lahví,
           podlahou vlastním potlučeným hlavím
           a berle chapadlo si vrazil do žaludku.
           Dokud jen padám
           vinou divých skutků
           a verš mne zvedne s hříšným proklínáním
           jakéhos litkupu —
           budu!
  1. Dokud v tom světě bezpráví
           práv sobě nepožádám
           a lvem zůstanu jako lvi,
           ti staří, ale nezprašivělí,
           s řídkou sic, však hrdou hřívou
           a budu děsit hyeny
           i mroucím řevem —
           budu!
  1. Dokud vesmír bude
           hvězdou jedinou
           a světy, jeho plátky
           po poupátku,
           vraceti se budou k svému
           znovuzrození —
           a my začnem vzlétat od podpatků
           k nebi, zemí neochozeni —
           budu!
  1. Dokud slzou zroním
           umírající včelu,
           plnou nedonošeného medu,
           dokud břit světla
           otupit nedovedu
           na largo pomalé věty
           a na okvětí
           cizoložného lůžka,
           aby i v stínu vrb smutečních
           naděje vzkvetla
           západu slunce v té marné slze si ustlat —
           budu!
  1. Dokud mne vzruší
           zardoušený pláč
           nevyslyšených žen
           a sotva se pohybujících úst
           starců nad pomíjivostí žití,
           dokud zdeptají mou duši
           svázané nohy popravovaného,
           aby si nemohl kopnout aspoň do prázdna,
           třebaže není už, proč a nač —
           a slunko zrovna rozběsněně svítí
           na poslední chudobku — a srázná
           křeč strhává smyčku s hrdla jeho —
           a já zavzlykám, bože, nedopusť —
           budu!
  1. Dokud prostírati budeš
           svůj rozrůzněný vlas,
           aby ti prchavé paprsky
           spočinouti mohly
           na ramenou a šíji —
           jako by sluncem myslelas
           a vanula po liliích —
           budu!
  1. Dokud při spatření
           hrdla bělostného,
           jež se cudně halí
           do oslepujícího stínu
           nahoty, na niž žárlí šat,
           pocítím, že hořím nad šarlat
           a žiju prudčeji, když hynu —
           budu!
  1. Dokud tvá chůze
           nespočetného vojska
           andělů, kteří připažili křídla,
           aby je nesl můj, i zádušný můj dech,
           mé srdce zastaví,
           však zemřu na křídlech —
           budu!
  1. Dokud jak poháry
           o sebe třesknem
           a víno se rozhlaholí
           nám v žilách na poplach,
           že teprv to druhé nás utiší —
           a my po čemsi dávném si stesknem,
           že co bolelo, už nebolí,
           a co nebolelo, bolí
           a začíná se bát i strach
           toho nejbližšího okolí
           lásky — smrti její —
           nevím, co Ty?
           Já ale budu!
           Budu tou beznadějí!
  1. Dokud však vroucnět bude
           vzduch kolem tvého těla
           a chvít se žádostivostí
           odnést tě někam,
           kde budete sami —
           se samumem písek a úžeh
           pouštního boha,
           bez mužských, obyčejných kleteb,
           že jenom jejich jsi
           jak zvíře na porážku —
           budeš!

      Nejsoucí, navždycky tichá,
       oněmělá
       v mém neslyšitelném nářku.