Mansardy

(Miroslavu Šimordovi)

Viděli jste už někdy
sesouvat se dům?
Nejprve praskají okna,
aby oslepl tříštícím se sklem
a neuzřel svou zkázu,
potom vše zahalí
prach pohřbívaných zdiv.

To dům vypouští duši.

Když my se hroutíme
jakoby do sebe,
voláme — ještě rum
a líh —
abychom zapláli
alespoň nakonec
v ten jazykový div,
rumiště vychutnaných lahví
i do dna vypitých,
jichž každý střep však v slunci
ještě doutná.

I nám oslepla okna
v tom světě naprasklém —
a dým jakýsi nás dusí.

A z prázdných, obnažených mansard
v patrech nejvyšších,
už beze střech a stropů
— s pouhým nebem —
květiny, tváře, přeludné malby krajin
řítí se střemhlav a přímo do kopřiv,
které mráz nespálí —
a jen my shoříme v nich.