Eloáh

(monolog blázna)

Všichni se jednou zeptají:
A co je pravda?
Tiše jim odpovím: Ach, Eloáh!
A oni zeptají se, kdo je to Eloáh?
Tišeji odpovím:
nevím, jaká je jeho dráha.
A je-li, není-li tak dlouhá
nebo krátká,
jako když v rukou poháry
si jeden s druhým zavdá,
třeba jen douškem,
tím samcem dušičky,
když vyletěla zátka.

Tak vzniká déšť.
A potom prší, prší navždycky,
až z potopy je kapka maličká.
Ale já vím, že je to Eloáh,
jediné, co vím!

Ach, Eloáh, který se stále zdráhá
říci, že je to touha
po odpovědi Eloáha
na desetkrát deset hárů —
na stohára —
a každé stéblo zvlášť.
A obilíčko — samý pláč.

Tak vzniká déšť,
a potom prší, prší navždycky,
až z potopy je kapka maličká.

To už jsem ale řekl.
A říci — přísaha je — pěst!
A Eloáh, ten Eloáh,
co zve se Eloáhem,
odpoví konečně —
a odpověď je strašná —!

Je to jen rybička,
v které se koupe kašna.
A hvězdy klovající do zrní,
aby vejce mohly snášet
bez konce.
A Ámen!

Vesmír, ta tichá trouba hlásná —
slyšeli jste snad něco?
Srdce zkormoucená,
do čehož bíti nemají —
do hrudi, bronzu, do zvonce…