Zvrhlík

Jistý zvrhlík, jeden z těch opravdu odporných, z těch, kteří rozdávají děvčátkům cukrátka, se nakonec, jak se dalo čekat, dostal do finančních nesnází. Co naplat. Každá legrace něco stojí. Když malé něžné bytosti spotřebovaly poslední korunu, již získal prodejem otcovského domu a zašantročením věna neprovdané sestry Máři, vyměnil zvrhlík poslední kabát a jediné boty za velkou krabici pastilek proti kašli a jen tak, v posledních kalhotách, v poslední košili a bos, odebral se naposledy ve svém životě do parku. Byl sychravý, ošklivý den. Odporný zvrhlík mokl na lavičce a třásl se chladem. A dívenka nikde žádná. Křehká stvoření nepřicházela. A najednou… z roztržitosti či zoufalství… strčil zvrhlík pastilku do vlastních úst. Ach… zvláštní… takovou chuť dosud nepoznal. Anebo poznal? Byla tak zvláštně neřestná… připomínala… připomněla něco z dávného zvrhlíkova dětství. A odporný zvrhlík snědl další pastilku a další, a protože ten den bylo vskutku obzvlášť sychravo a do parku nepřišla jediná noha, natožpak celé děvčátko, spolykal nakonec pastilky všecky. Krabice as čtvrtkilová byla vyjedena. A tak, hledě do prázdné krabice, objevil zvrhlík svou největší, opravdovou vášeň.