Stmívání v Uhrách

Tak jako je neslušno ohlížeti
se za kýmkoliv, tak nesluší se   na mimojdoucího ukazovati
prstem, holí nebo pod. Na ulici
nesmějte se hlasitě a zvláště
nezastavujte se zbytečně.

Guth-Jarkovský

Pomalu přestávám rozeznávat obrázky ve svém Baedekru. V Šeredi, nebo jak se to město jmenuje, se totiž stmívá. Teprve stmívá, ale z vykřičených čtvrtí se již ozývá podezřelé ticho. Potkávám zajímavé místní typy. Rázovitý Hucul žene před sebou mezka s dálnopisem na hřbetě. Ten dobrý muž nechce ani na okamžik ztratit spojení se svou burzou. Na trávníčku mezi dřevěným sloupovím rokokové kolonády se popásá několik ovcí. Zvoní však odjinud – jsou to zvonky rychlých běžců z Touring-Clubu. Za zálivem čadí Vesuv našich pradědů. A ty červánky! Přes opuštěné soudní náměstí se přižene jízdní četa nahých pitubských kopiníků (místo je dobře chráněno před útoky bojovných Karačajů). Ještě tu tiše skřípe řetízkový kolotoč. Zavěšeno na něm otáčí se zasmušilé poslední dítě. Údové stolních společností již zasedají, první srdce pleskne o mramor. Z průjezdů tu i tam čouhají lesklé nosy agentů plnících tu svá tajná poslání. A pianola se rozdrnká hlasitěji – z lokálu vyhánějí psisko. Ty červánky, ty červánky! Připomínají něco? Hořící step? Nevzpomínám si ani, odkud jsem přijel. Jestli vlakem, či lodí. Nebo jsem stále na tomtéž místě?