Byl jednou jeden Bedřich

Byl jednou jeden Bedřich, jmenoval se Josef, a představte si, že po půlnoci se tady v tomhle vlaku a v tomhle vagónu zjevuje strašidelný akvizitér, a básník Vomastek, ten spějme pílí k vyšší vůli, tak ten předstíral své vlastní úmrtí jen proto, aby zvěděl, bude-li pohřben na Vyšehradě, či nikoli. A jiný Bedřich je tohoto Vomastka bratranec.

Dotyčný akvizitér vypadá jako normální cestující, na jeho počínání není nic kromobyčejného, tedy vlastně téměř nic strašidelného, až na to objevování se a mizení. A ty jeho řeči! Ale vraťme se k nešťastnému Vomastkovi. Ten šťastně přestál lékařskou prohlídku, i pitvu, a po třech dnech ho, pořádně vymrzlého, vytáhli z ledničky, strčili do rakve a bylo to. Zatloukli víko, nezvěděl nic. A už s ním ujížděli do motolského krematoria.

Člověk, když takhle žije na světě, zažije všelicos. Zvykne si posléze i na to, že mu strašidlo říká pane kolego. Ale přece jen je dobré mít vždycky v kapse krabičku pastilek proti zádumčivosti.