Vyvrcholení žádostných slastí
Jeden Bedřich, povoláním saldokontista, jednou napsal sbírku veršovaných básní. Nejdříve napsal jednu báseň, pak druhou, pak třetí, čtvrtou, pátou a tak dále, až jich měl deset, tedy celou sbírku. Nazval ji Vyvrcholení žádostných slastí a odebral se s ní za svým nejlepším přítelem, rovněž saldokontistou, kterýžto si hned všech deset básní pozorně přečetl a pravil: Úžasné, ty jsi, Bedřichu, básník!
Také mám ten dojem, řekl Bedřich a šel domů spát, protože doba už byla pokročilá.
Bedřichův přítel však celou noc oka nezamhouřil. Řekl si totiž: Když může skládat básně Bedřich, stejný saldokontista jako já, a ještě ke všemu můj nejlepší přítel, proč bych nemohl skládat také. A napsal jednu báseň, první, a pak postupně druhou, třetí, čtvrtou a tak dále, ve stejném pořadí jako předtím Bedřich napsal deset veršovaných básní, tedy celou sbírku, a stejně jako Bedřich ji nazval Vyvrcholení žádostných slastí. A hned ráno, velmi časně, ji šel Bedřichovi ukázat.
Teď zas užasl Bedřich. Zdá se, příteli, že i ty jsi básník, pravil.
Také mám ten dojem, řekl Bedřichův přítel. A dodal: Věru, že jsem.
A Bedřich pravil: Víš, co je na tvých básních zvláštní? Že jsou úplně stejné jako ty moje.
Vskutku? podivil se přítel. A po chvíli přemýšlení dodal: Není však na tvých básních zvláštní přesně totéž?
No jo… podivil se Bedřich. Na mých básních je zvláštní přesně totéž.