Sborová deklamace

Deklamovali, anebo byli deklamováni: Jasiński, Petr Anikič, Mark Patrikjevič, generál Ďukov, Ščerbakov, Gavrila a nějaký Gorděj, toho jsem dobře znal.

Dál vrchní rada čestný plukovník andělského vojska Kwiat­kowski, paní Swiglińská, Spiridon Serapidonovič, otec Ilarij. Nikoli lidé. Postavy z nějakého románu.

Když Petr Anikič v pojízdném křesle mřel, bylo to ponejvíce smutné. Když paní Swiglińská psala o tom, jak Petr Anikič mřel, bylo to ovšem jímavé. Když potom Ščerbakov ostatním předčítal, co napsala, bylo to obratně nyvé. Když generál strhl se stolu ubrus, aby uhasil opilého Jasińského, bylo to povšechně případné, záporně obecné, zbytečně náhlé. Sílilo mlaskání, jak večer se přibližoval.

Jednou, nebo jen dvakrát, nebo jen třikrát jsem praštil Gorděje do zad, a Gorděj vykuckal na stůl malou mrskající se rybičku. Byla průhledná, poplašené srdíčko se zvětšovalo a zmenšovalo… pomaleji… pomaleji. Zlatá očka hasla.

Avšak rozsvítila se znovu, když Gorděj zapálil lampu, aby si rybku blíže prohlédl.

„To bylo ve vodě, jíž jsem se napil? Myslil jsem, že je to kousek ledu.“