Rybí zpěv

Ťup a Pupp vypluli si jednou v bárce ozdobené vlaječkami na řeku s dámami. Jelikož však jedna z dam záhy spadla do vody a namístě utonula a druhá zešílela a bylo nutno utlouci ji pádlem a jelikož se při tom namočil koš se svačinou, vraceli se Ťup i Pupp domů ve špatném a dost možná, že ještě horším rozpoložení.

Příště, pravil Ťup, mrzutý též proto, že si při utloukání šílené dámy zadřel třísku právě do toho ukazováčku, kterým se rád dloubal v nose, příště, až si zase takhle vyplujeme s dámami na řeku, necháme dámy na břehu, Puppe. A Pupp na to: Hm, tak to bude lepší. A ještě bychom, Ťupe, až si zase někdy takhle vyplujeme s dámami na řeku, měli nechat na břehu i svačinu. Tak, souhlasil Ťup a dodal: A ještě bychom, až si příště zase takhle vyplujeme s dámami na řeku, měli snad zůstat na břehu taky, ne? Sláva! zvolal Pupp. Příště, až si takhle vyplujeme na řeku, zůstaneme doma, otevřeme marmeládu a budeme si hrát na slepou bábu.

Ano, už se těším na příští výlet, radoval se Ťup, pravda stále ještě trochu mrzutě, měl přece třísku ve svém nejmilejším ukazováčku, a pak se náhle otázal:

Poslouchej, Puppe, kdo to tak krásně zpívá? Slyšíš?

Slyším. To budou asi labutě, řekl Pupp.

Kdepak, to jsi někde četl, řekl Ťup. Budou to ryby!

To jsi taky někde četl, Ťupe, řekl Pupp.