Jarní vlání

Vaše báseň o jarním vlání se mi velice líbila, mistře, řekla dáma a padla. Jenomže neomdlela, po očku koukala, co to s mistrem udělá. Ten strašlivě zbledl, zvedl nejprve pravé, pak levé obočí, zčervenal, zapotácel se a padl. Jenomže neomdlel. Byl na místě mrtev. Obdukce potvrdila mrtvici. Nebohá dáma si to pak až do své vlastní smrti vyčítala. To však nemusela. Mistra by byl šlak trefil tak jako tak. Jaro v něm totiž způsobilo mocné pohnutí. Pohnutí mysli, vzedmutí citů, nával krve do hlavy a pic! Nebýti nevinného žertu, byl by snad mistr žil o půl dne, možná o celý den déle, byl by snad napsal nějakou tu báseň navíc, ale co, další slávy už by si stejně neužil.