* * *

V domě kupce Ivanova se smějí dámy. Žbluňká v nich čaj. Měl bych o čemsi přemýšlet a snad i vyprávět, ale zas usínám. Zas přinášejí konvičku a lijí mi vodu na ruce. Pak mne posazují na zapřáhnutého koně a otevírají vrata. Až v polích se ohlédám – ve vozíku sedí stařec.

„Zastav,“ říká a odříkává, čemu ho naučili u stolu: „Jsemť já Józa, generál ve výslužbě, a jedu na táčky a na paštiku do domu kupce Ivanova, povez mne rychleji a dám ti tento svatý a zlatý řád.“ A bije mne i koně svou hůlkou.

Mně v břiše žbluňká víno a v něm plavou kosti z běluhy. To jistě jen proto, že jsem se opil, udělali ze mne vozku. Sjíždíme z cesty a z lámaného křoví vyletí houfy můrek – jako když uhodíš do starého kožichu, ani dýchat nemohu. A zlý stařík bije mne svou dlouhou hůlkou, až jsme zas před domem kupce Ivanova. Na mém oděvu jsou osiny a pýří, na koleni třepe se mi můra.

„Á, tu je. Náš vozka, můj velevážený pohůnek,“ volá kupec Ivanov a objímá mne. „Račte dál, milý příteli.“

V pokoji stojí řada dam a řada pánů držících se za ruce. Uprostřed je elektrický přístroj. „Touto klikou prosím otáčejte,“ přikazuje mi kupec. A dámy i pánové se smějí a zpívají. „Cara mého přiveď zdáli.“ Otevírám dlaň a můra, můra rozbíjí okno. Proč se mi i ve snu chce tolik spát.