Doupě latinářů

Evženu Brikciusovi

Měl jsem přítele, který se jmenoval Zdaslaf Mraskano. Tento Mraskano, znamenitý latiník, pocházel z jedné samoty vzdálené nejméně sedm chůzí od města. Proto vždy po vyučování čekal naň před gymnáziem šestikolový vozík. Proč tolikakolový? Inu, byl ten Mraskano pořádný tlouštík! Méněkolový vozík rozlomil by se pod ním vpůli.

A do svého šestikoláku posadil mne Mraskano jednoho již téměř podzimního večera, řka, že má doma pozoruhodné rodiče. Jářku, pravil, jsou ti mí starouši pěkní čímani! Jakmile zvědí, že jsi sirotek, vystrojí skutečné hody. Nu? Nu a již jsme ujížděli k lesu.

Sedm chůzí letem minulo a šestikolák zastavil před prapodivným Mraskanovic sídlem, způli myslivnou, způli latinským chrámem. Než abych nezdržoval: oba Zdaslafovi rodičové byli docela obyčejní lidožrouti.

Lidožrouti, lidokupci a upíři, to jest latináři. Mohl jsem to předvídat, kdybych se byl kdy zamyslil nad vskutku nelidskou tloušťkou přítele Zdaslafa a jeho odpudivými znalostmi. Je přece dobře známo, že latináři nesytí se jen potvornými citáty a plesnivým papírem, to pouze předstírají, ve skutečnosti požírají lidské maso a zapíjejí je lidskou krví. To je pravá příčina častého mizení propadlých žáků!

Než abych nezdržoval: V podkrovní světničce přebýval ještě Zdaslafův strýc, netvor, šílený školní inspektor. Již téměř podzimní vítr naplňoval dům neblahými skřeky. Z temné chodby vstoupili jsme do místnosti, kterážto byla celá rudá. Veškeré knihy v policích, výhradně latinské, vázány byly v lidské kůži. Krvavě rudý byl mobiliář, stejně rudé koberce na zemi i po stěnách, žel velmi záhy jsem pochopil proč. To proto, aby nebylo viděti krvavých stříkanců. Bylo tam totiž všude krve nacákáno až až.

Jakmile jsme vstoupili do tohoto pokoje, zanechal přítel Zdaslaf lehce žertovného tónu a promlouval, ničema, již pouze latinsky. Be ura skalafa, pozdravil nevšedně šerednou bytost, skrčenou stařenu s opičími hnáty, kterážto vyšla nám v ústrety a byla jeho matkou. Sraves skuklene mreť! odvětila a já náhlou hrůzou zachvácen obrátil jsem se ke dveřím. V nich objevil se starý Mraskano. Již ani nevím: byl vskutku dvouhlavý, nebo jeho druhá hlava byla jen ku rameni pošinutým hrbem? Brahu ksaflas kuplet, mazafišiš eklefrch a hapatastar, zařval.

Hrebre? zasmál se Zdaslaf a ukázal na mne. Ksufr! Ubrata hreporentes! Achacha! Pochopil jsem, že mluví o mně. To však již se schodů sestupoval šílený strýc, jenž v divé nedočkavosti uvázal si již pod krk zkrvavělý bryndák. Hablata flešneš! zašišlal a slina ukápla mu z huby. Krabrech kastrhet motox! vykřikla na mne příšerná stařena. Sebral jsem zbytky své latiny a porozuměl tomu takto: Zbavíme nyní tvé kosti masa, propadáku! Tu děs a vztek zmnohonásobily sílu mých paží, vyškubl jsem se Zdaslafovi, jenž pokusil se mne zadržet, vrhl jsem se ku dveřím, povalil dvouhlavého dědka, vyběhl z domu a ztratil se jim v doubí.

Hrodoch! Grchtar! Strašlivé jejich kletby mne provázely, když utíkal jsem lesem k městečku. K domovu doběhl jsem krátce před půlnocí. Přestože jsem byl notně vyhládlý, nedotkl jsem se večeře přichystané v kuchyni na stole, vlezl pod pohovku a spal až do rána.

Tak skončilo mé přátelství se Zdaslafem Mraskanoem. Příštího dne, při písemné zkoušce z latiny, kdy podstrkoval mi svůj sešit, dal jsem mu najevo opovržení, řka: Sutor ne ultra crepidam, což znamená: Švec ať si žere svou botu. A více jsem k němu již nepromluvil. A to je vše. Však ano, vím: každé gymnázium je vybaveno nejméně jedním tajným propadlem a toto propadlo bývá uváděno v činnost pomocí dobře skrytého mechanismu.