To jsou řeči

Byl jednou jeden, byl a dost, proč o něm mluvit, on sám toho o sobě napovídal až až. A to ještě koktal. Jeho samotného z toho brněla hlava, z toho koktání a ze všeho, co o sobě napovídal, a taky se styděl, takové to byly hlouposti, stejně hloupé jako on sám. Mluvme raději o někom jiném, dejme tomu o druhém. Ale to taky k ničemu nevede, to jsme zase tam, kde jsme byli, i kdyby ten druhý nekoktal, nic to nemění na tom, že byl a dost. Mluvme tedy o někom, kdo nebyl, abychom se dostali někam, kde jsme ještě nebyli. Nuže – jednou jeden nebyl. To už je přece jen trochu veselejší. Je to však jisté? Jak si můžeme o někom být jisti, že nebyl. Podle čeho poznáme, že nebyl. Podle toho, že nám o sobě nic nenapovídal? Neřekl vůbec nic. To by mohl být důkaz, a teď mě napadá, že by to mohla být také hlavní příčina toho, že nebyl. Pak tedy ale pozor. Byl, nebo nebyl – není to totéž? Představte si: až jednou o mně, o vás někdo řekne byl, neřekne na to někdo jiný: to jsou řeči?