Tři sousedé

Tři sousedé se přeli, kdo z nich dává více milodarů na sirotky. Ten první povídá: Já dávám tolik milodarů na sirotky, že mě z toho někdy brní hlava. – Pch! na to druhý. To já dávám tolik milodarů na sirotky, že někdy zapomínám, kdo jsem! – Pche! zvolal třetí. Já dávám tolik milodarů na sirotky, že nejen zapomínám, kdo jsem, a brní mě z toho hlava, já dokonce vůbec nevím, co dělám! –

Ohó! pravil první. To já tuhle, jak byla ta velká voda, jsem se rozběhl rovnou přes řeku, jako by hned vedle ani nebyl most. Normální člověk by se utopil, ale já přešel na druhý břeh, úplně suchý, jako kdyby nic! –

Ale co! vyprskl druhý a máchl rukou. Já, já dávám tolik milodarů na sirotky, že tuhle, jak u nás hořelo, vzpomínáte si, usnul jsem na kanapi a hasiči mě vyhrabali z oharků a divili se. Normální člověk, říkali, byl by škvarkem. Normální člověk. Ale já? Shořela na mně košile, shořely na mně kalhoty, neměl jsem však jediného puchýře! –

To nic není! zaradoval se třetí. Já zase v hostinci U Hurdálků hraji kuželky s dávno zesnulým strýcem a vůbec mi to nepřijde divné, já mu, prosím, ještě zapaluji viržíno, pánové!

Nuže tak a ještě všelijak jinak se přeli ti tři sousedé, jejich spor však zůstával nerozhodnut, ač přiblížil se večer a s ním také konec zdravotní procházky.

Tak si tedy řekli: Ať rozhodne los. Ten, kdo si vytáhne nejkratší zápalku, bude uznán za nejšlechetnějšího. Ano, ten dává nejvíce milodarů na sirotky.

Tahali zápalku a hle – všichni tři vytáhli tu nejkratší.

Tak hoďme kostkami, komu padne nejvíc.

A všichni hodili šestku.

Nezbývá nám tedy nic jiného než zápas. Budeme zápasit, řekli si tři sousedé. A ten, kdo zůstane stát, dává nejvíce milodarů na sirotky.

A jedva se do sebe pustili, v tu chvíli padli všichni tři jako podťatí.

Eh co, řekl první.

Eh co, řekl druhý.

A třetí řekl: Eh co.