Poučení o perspektivě
Půjdu-li tam – – – anebo tam – – – každým krokem poporostu… záhy mi budou ty nejvyšší stromy do pasu. Vida, pan profesor kreslení měl pravdu, hoj! Spatřím jakousi chaloupku a jen tak z obří rozvernosti si na ni dřepnu.
Křáp! Nikdo ani nekvikne. Půjdu dál, třeba potkám někoho, s kým bude legrace. A taky potkávám – – – pokaždé menšího – – – vždycky naň pořádně zahřímám – hoj! hoj! hoj!
Zanedlouho však potkávám postavičky tak malé, že nerozeznávám zděšení na jejich tváři.
Nejvyšší stromy do půli lýtek. Cáp do rybníka! Překračuji ves. Ale až půjdu zpátky! Hoj!
Až půjdu zpátky – – –
a jejda, pane profesore, vaše zákony platí i na zpáteční cestě? – – – – Obrátím se a vidím za sebou rovinu – – – holou pláň – – – maloučko zvlněnou… hoj…