* * *

Již slunce přestávalo jej těšiti, řekl si tedy Józa: Na chvíli spustím se na zem. A hned tak i učinil. V oblíbeném jeho křovisku na jedné z planin nejspodnějšího světa však nacházel se dřepící člověk, jenž obrácen k Józovi hleděl naň očima tak vytřeštěnýma, až se tento polekal. Ó, raději ani nepozdravím, řekl si a pozdravil, chvatně strhnuv šišatou svou čepičku. Tu člověk mlčky rozložil popsaný jakýsi papír a pečlivě třel jím svou zadnici. Ach, ctěný člověče, já právě vinšoval tobě dobrého večera a ty nedáš mi ani nahlédnouti do svého lístku, zlobil se Józa nesměle, ohlížeje se, kam uskočiti. Člověk však napřímil se pomalu. Upevniv kalhot našpulil úst a se schválnou jakousi veselostí místo opustil. Tu teprv povšiml si Józa, že spustiv se na zem neučinil, co by se vlastně bylo patřilo učiniti již nahoře. Vyzul se tedy ze střevíce, udeřil se jím do čela, a stav se tak viditelným a slyšitelným, obcházel vzdychaje okolo zmíněných růžiček. Zlobiti se však nepřestal.