Kolotoč
Zaručeně pravý příběh ze života. Předneseno stolní společnosti v Z.:
Vystoupil jsem z vlaku, vypráví podomní prodavač talmudů a biblí, v malém městečku v Bukovině. Najal jsem drožku, a než jsem se v ní stačil usadit, stála před hotelem. Jmenoval se Nový York a zdálo se, že bude útulný.
Útulný hotel tu máte, povídám. A jelikož je mi to žinantní, sesedat sotva jsem nasedl, žádám vozku, aby mne chvíli jen tak vozil ulicemi. Víte, povídám, hodlám zde prodat několik talmudů a několik biblí, proto bych se rád v místě porozhlédl.
To u nás není zvykem, odvětil muž. Řekněte, kam ráčíte, a já vás tam, vašnosti, zavezu.
Nuže prozraďte mi, povídám, co je zde hodno pozoru.
A drožkář na to bez rozmýšlení: Snad kolotoč, vašnosti. A nečekal ani, jak se rozhodnu, švihl bičem a již jsme vjížděli na náměstí. Inu malé město.
Ten kolotoč byl zvláštní. Žádní dřevění koníci, ani prasátka, velbloudi nebo sloni, nic takového, jen nízká otáčivá plošina. Na ni, pod opršelou stříšku, vyjela drožka po přistaveném můstku, z opodál stojící boudy vyšel zřízenec a spustil motor. Aniž promluvil, odebral se zpět do své boudy. Drožkář vlezl za ním.
Jak se tam tak, i s nájemným vozem a koňmi, točím, připadám si podivně nesvůj. Zvlášť, když si najednou uvědomím, že v oknech domů jsou lidé. Mám pocit, že se mi smějí. Pak si dokonce povšimnu toho, že jeden starší muž mi nepřetržitě hrozí – asi tak, jako se hrozívá neposlušným dětem: No počkej, uličníku, ty dostaneš!
Popadnu kufr, seskočím s kolotoče a ubírám se k Novému Yorku. Dveře hotelu však nacházím zamčené. Buším na ně. Teprve po delší době se uvnitř ozve: Koukejte, vašnosti, jestli je vám milejší kolotoč na náměstí než apartmá ve slušném hotelu, běžte se vozit!
To je mýlka, volám. Mně je milejší apartmá ve slušném hotelu!
Běžte se vozit! opakuje hlas.
Přísahám! volám, ani nevím proč.
Ozve se klapot kopyt. Přijíždí vůz. Zastaví u mne a můj drožkář povídá: Vy ráčíte být pěknej trouba, milostpane. Všecko jste pokazil, odvezu vás radši na nádraží, než provedete něco horšího.
Tam dojdu sám! křičím.
No jak myslíte, povídá drožkář. Ale abyste nelitoval. Tentokrát máte na nádraží hodně daleko.
Jdu se podívat za roh a zkoprním. Nádraží je doopravdy pryč. A bylo tam, bylo tam! Jak je to možné, já se pominu! Já se zfamfrním!
A kočí, jako by četl mé myšlenky: Za to si, vašnosti, můžete sám. Vystoupil jste z kolotoče dřív. Říkal vám někdo, že už jste na místě? Neříkal. Tak se teď nezlobte, že jste jinde. To se tedy nezlobte.
Ale kde jsem? chci vědět. A kam zmizelo nádraží?
Kde jste vylez, tam jste, povídá drožkář.
Kde je nádraží?
Nádraží je tam, kde je, vašnosti.
Tak mi řekněte, kde jsem já!
Vždyť říkám, povídá drožkář. A dodává: Tak nasedejte, zdržujete mě!
A jeli jsme. Nádraží bylo daleko, dobré tři hodiny, z toho dvě lesem. Už jsem se raději na nic neptal.