Sibiřská pohádka

Odsloužil voják u cara pět dlouhých let a pak dvacet ještě delších a vydal se na cestu domů. Byla právě zima, zrovna chumelilo, šel, šel, k večeru přišel do vesnice u lesa. Je tu ticho, ani pes nezakňučí, mužici se hřejou, zapřeli dveře záporami, zastrčili petlice, měsíček taky zalezl, voják chodí potmě od chalupy k chalupě, všude bouchá a nikde mu neotvírají. Nu co, říká si. Caru jsem již dosti sloužil, tak tedy umřu.

Ale najednou, najednou se otevřela vrata velikého dvora, bohatcova hospodyně vyšla pro vodu. Jen přešla, voják šup do tepla, honem do světnice. Tam, na pícce, vyspává hospodář. Voják svlékl kabát a zouvá boty, že si taky lehne, ale už je tu zase hospodyně s plnými vědry a křičí:

Co tady dělá tenhleten? Muži, mužíčku, hned vstaň a vyžeň ho!

Jenomže muži už je dlouhou zimní nudou teskno, povídá tedy vojákovi:

Víš co? Když budeš vyprávět pohádku, nechám tě přenocovat, když nebudeš, jdi pryč!

A voják, že bude vyprávět.

Hospodyně začala nosit na stůl. Co všechno nenachystala! I zapraženou polévku s masem a horkou kaši a med a pirohy smažené na másle. Voják se dlouho nerozmýšlel, popadl lžíci a…

Co sem lezeš, když tě nikdo nezve! povídá hospodyně.

A voják nato: Potřebuji pro svou pohádku nabrat sílu, milá paní!

Sílu? Nu tak tedy nabírej! rozhodl boháč.

Když se navečeřeli, ustlala si hospodyně na zem a boháč s vojákem se natáhli na lavice.

Tak začni, poručil boháč.

A voják začal:

Byla jednou jedna vesnice u lesa, v té vesnici žil hospodář a s ním jeho žena. A jednou v zimě k nim přišel na návštěvu voják…

Vyprávěl voják, vyprávěl, a tu se stalo něco, co se může stát jen v pohádce: voják i hospodář, oba se proměnili v hnědé medvědy a odběhli do lesa. Vyhrabali si brloh pod zelenou jedlí, leželi tam na boku a cucali si tlapu.

Přišlo jaro a medvědi vylezli. A koukají, támhle se pase kráva. Hned ji roztrhali a sežrali.

Příští ráno povídá medvěd voják medvědu mužikovi: Dnes půjdeme na louku, na kterou vyhání krávy tvá žena. Až nás uvidí, začne křičet a přivolá pomoc. Mě chytnou a ty utečeš.

Stáhnou ze mě kožich, pověsí ho na plot, aby uschnul, a půjdou pro vůz. Ty nemeškej a honem ten kožich ukradni. Když ho dobře schováš, staneme se zase lidmi. Schováš ho špatně, zůstaneme medvědy navždycky.

Medvěd mužik medvěda vojáka poslechl a rozběhl se s ním k pastvině, na které se pásly jeho krávy. Žena tam seděla na kameni a dřímala. Medvědi se vrhli mezi krávy a tři hned roztrhali. Hospodyně začala křičet, čeledínové přiběhli s vidlemi a klacky. Medvěd mužik jim utekl, medvěda vojáka spoutali, sedrali z něj kožich a šli pro vůz.

Medvěd mužik přiběhl k plotu a tahá za kožich. Škubnul – a bác! – překulil se na zem.

Posadí se a kouká: je ve své chalupě, sedí na podlaze. Žena se probudila, chce vědět, co se přihodilo.

Jakto co, odpověděl hospodář. Tři z našich krav jsme tadyhle s vojákem roztrhali!

Žena se rozesmála a povídá:

Roztrhali? A jak to, vždyť jste oba spali, ani jste se nepohnuli.

Mužik tomu nechtěl uvěřit. Vzal lucernu a pospíchal do chléva. A hele, krávy jsou tam, celé, celičké.

Ráno se probudil voják a naříká, že ho všecko bolí. Nemůže se hnout. A tak leží a naříká celý den a celou noc, a další den a další noc, hospodář se polekal a začal vojáka prosit, ať odejde.

Odejdu, až se uzdravím, povídá voják. A do té doby ti za každý den budu platit stříbrný rubl.

Tak to je jiná! Hospodář se zaradoval a hned kouká, čím by se vojákovi zavděčil.

Proležel voják v chalupě jeden rok a tři měsíce, rozloučil se a šel. Stříbrných rublů už měl mužik plné vědro, které zamykal do truhly.

Měj se dobře, vojáku, pánbůh tě provázej, povídá a dál sbírá na dvoře kobylince.

Z chlíva vyběhne žena.

Voják je pryč? ptá se.

Pryč.

Honem odemkni truhlu, žádá žena.

Mužik odemkne truhlu, žena nakoukne do vědra a dá se do pláče. Tohleto přece nejsou stříbrné ruble, to je březová kůra!

Rozběhl se mužik za strážmistrem. Strážmistr se svými chlapíky vojáka za chvíli dohonil a vede ho k soudu. Ale tam si s vojákem nikdo neví rady. Poslali tedy stížnost k carovi a ten přikázal, ať mu toho vojáka přivedou.

Přivedli, car si ho prohlédl a pravil:

Usekněte mu hlavu.

I povídá voják:

Dával jsem hospodáři peníze, žádnou březovou kůru. A tobě jsem, care, celých pět dlouhých let a pak dvacet ještě delších se ctí sloužil. Nech mě tedy ještě pět minut naživu, ať se se světem v pořádku rozžehnám.

Dobrá. Ale jen pět minut, řekl car.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, přivalila se voda. Je jí pořád víc a víc, hle, první poschodí paláce už je pod vodou, car utekl do druhého a voda pořád stoupá. Vylezl car na střechu, pak na komín, voda mu šplíchá ke kolenům.

Vtom vidí připlouvat loďku. Sedí v ní rybář.

Car volá:

Zachraň mě, rybáři, já jsem car!

Cara nepotřebuji, povídá rybář. Potřebuji pomocníka. Když ke mně půjdeš do služby, vezmu tě do loďky, když nepůjdeš, zůstaň na komíně.

Car musel přikývnout a rybář ho odvezl ke své chatrči. Za jeden jediný rubl najal cara na celé léto.

Lovili spolu ryby, spravovali sítě, a na podzim vyplatil rybář carovi mzdu a povídá:

Chceš dobrou radu? Jdi do města, kup bílou mouku, sůl a maso, nadělej pelmeně a začni obchodovat.

Car nadělal pelmeně, prodal je, zase nakoupil mouku, sůl a maso, nadělal pelmeně, prodal, nakoupil, spočítal peníze, a vida, už nemá rubl, ale dva.

To je dobré, pomyslel si, a pak si řekl, že ještě uplácá pelmeně z trochy mouky, která zbyla. Ale jen začal zadělávat těsto, vidí, že v díži je useknutá ruka.

Panebože!

Chce ruku schovat, ale nějaký mužik to zpozoruje a volá stráž.

Stráž cara vede k soudu.

Kdo ví, kdo vlastně jsi. Nikdo tě tady nezná, co když jsi dělal pelmeně z lidského masa.

Soudcové se poradili a rozhodli, že dají caru prodavači pelmeňů useknout hlavu. A už je tady kat se sekyrou.

Zanaříkal car, prosí o milost.

Vtom voják, který stojí u okna, pohlédne na cara a povídá:

Neutínej mi hlavu.

Mně samotnému ji utínají! naříká car.

I podivili se dvořané carským slovům. A car se rozhlédl a pochopil, že sedí ve svém paláci a kat že přišel popravit vojáka.

Jdi domů, řekl vojákovi.

A voják šel domů.