3

Druhý den procitl pozdě z neklidného spánku, ale nijak po něm neokřál. Probudil se mrzutý, podrážděný, zlostný a nenávistně se rozhlédl po svém pokojíčku. Byla to titěrná, asi šest kroků dlouhá klícka, strašně ubohá se svými žlutými, zaprášenými a všude odstávajícími tapetami, a tak nízká, že trochu vyšší člověk se v ní necítil volně a neustále měl pocit, že vrazí hlavou do stropu. Nábytek si v ničem nezadal se světnicí: stály tam tři staré rozviklané židle, v koutě natřený stůl s několika sešity a knihami, a už jen vrstva prachu, která na nich ležela, prozrazovala, že se jich dlouho nikdo nedotkl, a konečně skoro celou jednu stěnu a půl šířky místnosti zabíral velký nevzhledný divan, kdysi s plátěným potahem, ale teď rozedraný, kterého Raskolnikov používal jako postele. Často na něm spal tak, jak byl, oblečený, bez prostěradla, přikrýval se starým chatrným studentským pláštěm a pod hlavu si dával jediný maličký polštářek, který podkládal veškerým svým prádlem, čistým i špinavým, aby měl víc pod hlavou. U divanu stál malý stolek. Těžko už se dalo víc zchátrat a zpustnout; Raskolnikovovi to však v jeho nynějším duševním stavu spíše lahodilo. Zalezl před vším na světě jako želva do krunýře, a když někdy nakoukla do pokojíku služka, povinná mu poklízet, už její tvář v něm vzbouzela nepříčetný vztek, jak se přiházívá některým monomaniakům, přespříliš na něco soustředěným. Bylo tomu už čtrnáct dní, co mu bytná přestala dávat jídlo, ale jeho dosud nenapadlo, aby k ní zašel vyjednávat, ačkoliv zůstal beze stravy. Nastasje, kuchařce a jediné služce jeho bytné, toto podnájemníkovo rozpoložení celkem vyhovovalo a nadobro u něho přestala uklízet a zametat, ledaže se nejvýš jednou týdně ledabyle chopila koštěte. Právě ona ho nyní vzbudila.

„Vstávej, co spíš!“ rozkřikla se. „Už je deset. Přinesla jsem ti čaj, dáš si přece čajík? Jistě jsi celý zmořený!“

Podnájemník otevřel oči, trhl sebou a poznal Nastasju.

„To mi posílá bytná?“ zeptal se a pomalu, jako nemocný, se pozvedl na divanu.

„Ta akorát!“

Postavila před něho svůj vlastní nakřáplý čajník se spařeným čajem a položila k tomu dvě kostičky zažloutlého cukru.

„Tady máš, Nastasjo, prosím tě,“ hrábl do kapsy (dokonce spal oblečený) pro několik měďáků, „skoč mi dolů pro žemli. A v uzenářství vezmi aspoň kousek salámu, nějakého lacinějšího.“

„S žemlí tu budu hnedka, ale nechtěl bys místo salámu zelňačku? Od včerejška, moc dobrou. Už navečer jsem ti ji schovala, ale vrátil ses pozdě. Moc dobrá zelňačka.“

Když se Raskolnikov pustil do polévky, přisedla Nastasja k němu na divan a dala se do hovoru. Pocházela z vesnice a byla od řeči.

„Praskovja Pavlovna si chce na tebe stěžovat u policie,“ řekla.

Zamračil se.

„U policie? Co chce?“

„Neplatíš ani nevstáváš z postele. To víš, co chce.“

„K čertu, tohle mi ještě scházelo,“ zabručel skřípaje zuby, „ne, to se mi teď… vůbec nehodí… Husa hloupá!“ dodal nahlas. „Dnes k ní zajdu a promluvím s ní.“

„Cožpak o to, husa to je, zrovna taková jako já, ale proč ty, chytráku, ležíš jako pytel a k ničemu se nemáš? Říkáš, žes předtím chodil učit děti, tak proč teď nic neděláš?“

„Dělám…,“ procedil neochotně Raskolnikov.

„A co děláš?“

„Práci…“

„Co za práci?“

„Přemýšlím,“ odtušil vážně po krátké odmlce.

Nastasja se roztřásla smíchem. Byla veselá, a když ji něco rozesmálo, smála se nezvučně, houpajíc a natřásajíc celým tělem, až se jí z toho dělalo nanic.

„A co, vymyslels už hodně peněz?“ vypravila ze sebe.

„Bez bot děti učit nemůžu. A kašlu na to.“

„Na dobré bydlo nekašli.“

„Za děti se platí měďáky. A co dokážeš za kopějky?“ pokračoval váhavě, jako by dával průchod vlastním myšlenkám.

„Snad bys nechtěl hned celý kapitál?“

Změřil si ji podivným pohledem.

„Ano, celý kapitál,“ odpověděl pak pevně.

„No, jen ne tak zhurta, ty bys jednoho vyděsil. Jde z tebe hrůza. Tak mám jít pro tu žemli?“

„Jak chceš.“

„Vida, docela jsem zapomněla! Včera, když jsi byl pryč, ti přeci přišlo psaní.“

„Psaní! Mně! Od koho?“

„Od koho, to nevím. Ale dala jsem listonoši ze svýho tři kopějky. Dostanu je, co?“

„Tak sem s ním, proboha, sem s ním!“ vyrážel rozčileně Raskolnikov. „Panebože!“

Za chvilenku už měl dopis v rukou. Ano, byl od matky, z R-ské gubernie. Když ho bral, celý zesinal. Už dlouho mu nikdo nepsal; ale nyní ho náhle píchlo u srdce i z jiného důvodu.

„Nastasjo, jdi už, proboha! Tady máš tři kopějky, jen už proboha hleď jít!“

Psaní se mu třáslo v ruce; nechtěl ho otevírat před ní, chtěl s tím psaním zůstat o samotě. Když Nastasja odešla, rychle obálku pozvedl ke rtům a políbil; pak se ještě dlouho vpíjel zrakem do rukopisu na adrese, do toho tak známého, drahého drobného ležatého rukopisu své matky, jež ho kdysi učila číst a psát. Otálel, zdálo se, že se dokonce čehosi obává. Konečně psaní otevřel – bylo velké a těžké, dobré dva loty; dva velké dopisní papíry byly hustě a drobně popsány.

Můj milý Roďo, psala matka, už jsou tomu víc než dva měsíce, co jsem s Tebou písemně nehovořila, a to mě samu trápilo, dokonce jsem v úvahách probděla nejednu noc. Přesto věřím, že mi toto mé nedobrovolné mlčení nebudeš zazlívat. Víš přece, jak Tě mám ráda; já a Duňa máme jen Tebe jediného, Tys naše všechno, všechna naše naděje a víra. Kdybys věděl, jak mi bylo, když jsem se dověděla, že pro nedostatek prostředků nejsi už několik měsíců na univerzitě a že nemáš ani žádné kondice, ani z čeho žít! Čím jsem Ti mohla při svých sto dvaceti rublech roční penze pomoci? Těch patnáct rublů, které jsem Ti poslala před čtyřmi měsíci, jsem si vypůjčila, jak přece sám víš, také na účet penze od místního kupce Vasilije Ivanoviče Vachrušina. Je to hodný člověk a byl přítelem Tvého otce. Ale protože jsem mu postoupila právo na převzetí mé penze, musela jsem čekat, až bude dluh splacen, a k tomu došlo teprve nyní, takže jsem Ti celou tu dobu nemohla nic poslat. Ale teď Ti snad budu, sláva bohu, moci ještě něco poslat, a vůbec teď nemůžeme žehrat na štěstěnu, jak se ihned dovíš. Předně, zdalipak tušíš, milý Roďo, že Tvá sestra už dva měsíce bydlí u mne a že už se nikdy v budoucnu neodloučíme? Sláva bohu, její soužení už skončilo, ale vylíčím Ti všecko popořádku, abys věděl, jak to všecko bylo a co jsme před Tebou doposud tajily. Když jsi mi před dvěma měsíci psal, že jsi od kohosi slyšel, jak Duňa prý u Svidrigajlovových strašně zkusí hrubostí pánů, a když jsi po mně chtěl podrobné vysvětlení, co jsem Ti na to mohla tenkrát odepsat? Kdybych Ti byla napsala celou pravdu, byl bys možná nechal všeho a přišel třeba pěšky, vždyť dobře znám Tvou povahu i citlivost, jistě bys nebyl nechal svou sestru urážet. Já sama jsem z toho byla zoufalá, ale co se dalo dělat? A pak, ani já jsem tehdy neznala celou pravdu. Největší nesnáz byla totiž v tom, že když Duněčka loni u nich nastoupila jako vychovatelka, vzala si celých sto rublů zálohy s podmínkou, že jí na ně budou měsíčně strhávat z platu, a tak nemohla z toho místa odejít, dokud dluh nesplatila. Tuto částku (teď Ti mohu říct všechno, můj drahý Roďo) si vypůjčila hlavně proto, aby Ti mohla poslat šedesát rublů, které jsi tehdy tolik potřeboval a které jsi od nás loni dostal. Tehdy jsme Tě oklamaly, napsaly jsme Ti, že to je z peněz, které si Duněčka předtím nastřádala, ale tak to nebylo, nyní Ti píši celou pravdu, protože z vůle boží se teď všecko náhle změnilo k lepšímu, i proto, abys věděl, jak Tě má Duňa ráda a jak zlaté má srdce. Pan Svidrigajlov s ní skutečně zpočátku zacházel velmi hrubě a stíhal ji u stolu všelijakými nezdvořilostmi a posměšky… Ale raději se nebudu pouštět do všech těch trapných podrobností, abych Tě zbytečně nerozrušovala teď, když už je to všecko za námi. Zkrátka, přes vlídné a ušlechtilé jednání Marfy Petrovny, man­želky pana Svidrigajlova, i všech ostatních v domě bylo Duněčce velmi těžko, nejvíce tehdy, když pan Svidrigajlov byl po svém starém vojáckém zvyku pod vlivem Bakchovým. Ale co nevyšlo později najevo? Představ si, že ten fanfarón už dávno zahořel k Duně vášní, ale stále to skrýval pod pláštíkem hrubosti a opovržení. Možná že mu samému bylo hanba, že se sám hrozil tak frivolních choutek při pomyšlení, že je už v letech a otcem rodiny, a odtud že vyvěrala jeho mimovolná zášť k Duně. Možné je však i to, že hrubostí a posměchem chtěl před ostatními jen utajit pravdu. Ale posléze už se neovládl a opovážil se přijít k Duně s otevřeným a hnusným návrhem, sliboval jí všelijaké odměny i to, že všecko tady opustí a odjede s ní do jiné vsi nebo třeba do ciziny. Můžeš si představit, co zkusila! Z místa hned odejít nemohla, nejen pro ten nesplacený dluh, nýbrž i z ohledu k Marfě Petrovně, v které se mohlo probudit podezření, takže by byla vnesla do rodiny rozvrat. Ostatně i pro Duněčku by to byl velký skandál, jistě by to bylo neprošlo jen tak. A bylo tu ještě mnoho jiných důvodů, prostě Duňa nemohla počítat s tím, že z toho děsného domu vyvázne dřív než za šest neděl. Ale Ty jistě Duňu znáš, víš, jak je rozumná a jak pevnou má povahu. Duněčka snese mnoho, a dokonce v sobě, když je nejhůře, umí najít tolik velkodušnosti, že jí to pomůže vytrvat. Ani mně nic neprozradila, ačkoliv jsme byly v častém písemném styku. Ale všecko se nečekaně rozuzlilo. Marfa Petrovna náhodou vyslechla svého muže, jak přemlouvá Duněčku v sadu, ale pochopila to obráceně a obvinila ze všeho ji v domnění, že všechno způsobila ona. Hned na místě se mezi nimi odehrál strašný výstup. Marfa Petrovna Duňu dokonce udeřila, nenechala si nic vysvětlit, zato sama celou hodinu křičela a nařídila, aby Duňu neprodleně odvezli ke mně do města na obyčejném žebřiňáku, na který bez ladu a skladu naházeli všecky její věci, prádlo i šatstvo, nezabalené a neuložené. Ke všemu se strhl lijavec a Duňa, ponížená a potupená, musela projet s vozkou na nekrytém voze celých sedmnáct verst. Uznej sám, co jsem Ti mohla odpovědět na Tvůj dopis, který jsem dostala před dvěma měsíci, o čem jsem Ti měla psát? Byla jsem z toho sama zoufalá; napsat pravdu jsem se neodvažovala, protože by Tě to příliš zdrtilo, roztrpčilo a pobouřilo. A co bys mohl konečně dělat? Leda zničit i sebe! Duněčka mi to také zakázala. A vyplnit dopis hloupými řečmi o ničem, když srdce bolí, to jsem nemohla. Měsíc u nás o té historce klevetilo úplně celé město a došlo to až tak daleko, že jsme s Duňou nemohly chodit ani do kostela, jak si nás lidé opovržlivě měřili a jak si šuškali, jak nás dokonce i hlasitě špičkovali. Všichni známí se nám začali vyhýbat, nikdo nás už ani nezdravil a spolehlivě jsem si zjistila, že kupečtí příručí a nějací úředníčkové namazali vrata našeho domu kolomazí, aby nás potupili, takže domácí chtěli, abychom se vystěhovaly. Všecko to způsobila Marfa Petrovna, která dokázala Duňu nařknout a pošpinit u kdekoho. Je u nás se všemi známá a celý měsíc co chvíli přijížděla do města, a protože je dost upovídaná a ráda vypráví o svých rodinných záležitostech, zejména si všem a kdekomu naříká na svého muže, což je ohavné, roznesla zakrátko tu aféru nejen po městě, nýbrž po celém újezdu. Já z toho ulehla, Duněčka však byla pevnější než já, kdybys jen viděl, jak všecko snášela a jak mě ještě utěšovala a povzbuzovala! Je to anděl! Ale Bůh se nad námi slitoval a našemu utrpení byl učiněn konec: panu Svidrigajlovovi se to rozleželo, šel do sebe a nejspíš ze soucitu s Duňou předložil Marfě Petrovně úplné a výmluvné důkazy Duněččiny naprosté neviny, zejména dopis, který mu Duňa ještě před tím, než je Marfa Petrovna přistihla v sadu, byla nucena napsat a odevzdat, aby se vyhnula osobnímu vysvětlování a tajným schůzkám, na něž naléhal, a který po Duněččině odjezdu zůstal v rukou pana Svidrigajlova. V tom dopise mu nejostřejším způsobem a velmi rozhořčeně vytýkala hlavně jeho chování k Marfě Petrovně, vštěpovala mu, že je otec a hlava rodiny, a konečně jak je od něho podlé trápit a přivádět do neštěstí už tak dost nešťastnou a bezbrannou dívku. Zkrátka, milý Roďo, ten dopis je napsán tak ušlechtile a dojímavě, že jsem štkala, když jsem ho četla, a od té doby jsem ho ještě nikdy nedočetla se suchýma očima. Mimoto mluvilo nakonec v Dunin prospěch i svědectví služebnictva, které, jak už to tak chodívá, vidělo a vědělo mnohem víc, než předpokládal sám pan Svidrigajlov. Marfa Petrovna byla svrchovaně ohromena a ‚znovu smrtelně zasažena‘, jak se nám sama svěřila, zato se však nezvratně přesvědčila o Duněččině nevině a hned nazítří, v neděli, jela nejdříve do chrámu a na kolenou, s pláčem prosila Královnu nebeskou, aby jí dala sílu vydržet tuto novou zkoušku a vykonat, k čemu je povinována. Potom, rovnou z chrámu, dříve než kohokoliv navštívila, přijela k nám, všecko nám vypověděla, hořce plakala a s upřímnou lítostí objímala Duňu a úpěnlivě ji prosila, aby jí odpustila. Ještě téhož jitra se bez meškání od nás vydala po všech domech ve městě a všude nejlichotivějšími slovy s pláčem dokazovala Duněččinu nevinu a ušlechtilost jejích citů i činů. A nejenom to, všude ukazovala a nahlas předčítala Duněččin vlastnoruční dopis panu Svidrigajlovovi, a dokonce ho nechávala lidem opisovat (což už pokládám za přehnané). Tak musela několik dní za sebou navštěvovat všechny ve městě, protože se někteří cítili dotčeni, že jiným dala přednost, až se vytvořilo pořadí a v každém domě už čekali a každému bylo známo, že toho a toho dne bude Marfa Petrovna právě tam onen dopis předčítat, a na každé předčítání se opět scházeli i ti, kdo už dopis několikrát vyslechli doma nebo postupně v domech svých známých. Já si myslím, že mnoho, velmi mnoho z toho všeho bylo zbytečné, ale Marfa Petrovna už má takovou povahu. V každém případě plně očistila Duněččin štít a všecka špína té aféry nesmazatelně utkvěla na jejím manželovi jako na hlavním viníku, až je mi ho skoro líto; zachovali se k tomu fanfarónovi až moc přísně. Duně ihned začali nabízet v některých domech kondice, ale odmítla. A vůbec jí všichni náhle projevují mimořádnou úctu. To všecko přispělo rozhodující měrou i k té neočekávané události, kterou se nyní, možno říci, mění celý náš osud. Věz tedy, milý Roďo, že Duňa má nápadníka, který ji požádal o ruku a jemuž už zatím dala souhlas, a právě o tom Tě chci neprodleně zpravit. Celá věc se sice rozhodla bez porady s Tebou, věřím však, že se nebudeš na mne ani na sestru horšit, neboť až se dovíš podrobnosti, sám seznáš, že jsme nemohly věc odkládat a čekat, jak odpovíš. Mimoto bys na dálku ani všecko nemohl správně posoudit. Tedy, věci se mají takto: on, Petr Petrovič Lužin, je už dvorní rada a je to vzdálený příbuzný Marfy Petrovny, která se o to všecko nemálo přičinila. Začal tím, že jejím prostřednictvím projevil přání nás poznat, byl ve vší formě přijat, popil s námi kávu, a hned na druhý den poslal dopis, v němž velmi zdvořile vyslovil svou nabídku a požádal o brzkou a určitou odpověď. Je to muž prakticky založený a velmi zaměstnaný a nyní pospíchá do Petrohradu a váží každou minutu. My jsme byly samozřejmě nejdříve přímo ohromeny, tak rychle a nečekaně se to všecko sběhlo. Strávily jsme v úvahách a rozmýšlení celý ten den. Je to muž důvěryhodný, se zajištěným postavením, má dvojí zaměstnání a už své vlastní jmění. Je mu sice už pětačtyřicet, ale je docela příjemného zevnějšku a ještě se může líbit ženám, a vůbec je to velmi solidní a slušný pán, jen je trochu nevlídný a jakoby povýšený. Ale to se možná jen tak na první pohled zdá. Vůbec Tě varuji, milý Roďo, abys ho, až se s ním v Petrohradě setkáš, jak se má velmi brzy stát, nesoudil příliš rychle a ukva­peně, jak to máš v povaze, jestliže se Ti na něm při prvním zhlédnutí něco nebude zamlouvat. Říkám to pro všecky případy, ačkoliv podle mého na Tebe jistě udělá příznivý dojem. A mimoto, chceme-li se v člověku dobře vyznat, ať je to kdokoli, musíme k němu přistupovat poznenáhlu a opatrně, abychom neupadli do omylů a předpojatostí, jichž se pak obtížně zbavujeme a které těžko napravujeme. Ale Petr Petrovič, podle mno­hých známek aspoň, je muž velmi seriózní. Už při první své návštěvě nám dal na srozuměnou, že je člověk solidní, že však v mnoha ohledech je stoupencem, jak se sám vyjádřil, ‚názorů naší moderní generace‘ a nepřítelem všech předsudků. Napovídal toho ještě mnoho, je myslím trochu marnivý a dělá mu moc dobře, když se může blýsknout, ale to přece není nic tak špatného. Já se v tomhle samozřejmě příliš nevyznám, ale Duňa mi vysvětlila, že není sice zvlášť vzdělaný, ale celkem rozumný a zdá se hodný. Ty přece znáš povahu své sestry, Roďo. Je to pevné, rozumné, trpělivé a velkodušné děvče, i když s horoucím srdcem, jak jsem u ní dobře poznala. Ovšemže ani z její, ani z jeho strany nemůže být řeč o nějaké velké lásce, ale Duňa nejenže je rozumná, je zároveň bytost andělsky ušlechtilá a vezme si za své pečovat o muže, ochotného naopak postarat se o její štěstí, jak o tom zatím celkem nemáme důvod pochybovat, třebaže po pravdě řečeno měly věci trochu rychlý průběh. Navíc je to muž velmi prozíravý a bezpochyby sám sezná, že jeho vlastní manželské štěstí bude tím jistější, oč s ním bude Duněčka šťastnější. A pokud jde o nějaké povahové nesrovnalosti, o nějaké staré návyky, ba dokonce o jisté názorové neshody (bez nichž se neobejde ani nejšťastnější manželství), Duňa mi v tomhle ohledu sama řekla, že si je sebou jistá a že to není žádný důvod k obavám, že snese mnoho, jen když ostatní vztahy budou čestné a spravedlivé. Například i mně se zdál zpočátku trošičku příkrý, ale to může být právě jen zdání způsobené jeho ote­vřeností, a určitě tomu tak bude. Například při druhé návštěvě, už po Duněččině svolení, se mezi řeči vyjádřil, že už dříve, než našel Duňu, byl rozhodnut vzít si řádnou dívku, ale bez věna, jen takovou, která poznala, co to je chudoba, protože, jak nám vysvětlil, muž nemá být ničím zavázán své ženě, a naopak je mnohem lepší, když žena pokládá manžela za svého dobrodince. Dodávám, že se vyjádřil poněkud mírněji a jemněji, než jsem napsala, protože přesné znění výroku jsem zapomněla a zapamatovala jsem si jen myšlenku, a mimoto neřekl ta slova s nějakým úmyslem, nýbrž se zřejmě uřekl v zápalu konverzace, protože pak se to snažil uvést na pravou míru a zamluvit; mně se to však přesto zdálo trošičku příkré a pak jsem to také řekla Duně. Ale Duňa mi dokonce nakvašeně odpověděla, že ‚slova ještě nejsou činy‘, a v tom má ovšem pravdu. Než se rozhodla, probděla celou noc, a když předpokládala, že už spím, vstala z postele a celou noc chodila sem a tam po pokoji, nakonec poklekla a dlouho se horlivě modlila před ikonou; a ráno mi oznámila, že se s konečnou platností rozhodla. Už jsem se zmínila, že Petr Petrovič se v těchto dnech chystá do Petrohradu. Má tam mnoho práce, chce v Petrohradu otevřít veřejnou advokátní kancelář. Už dlouho se zabývá soudními spory a procesy a právě v těchto dnech vyhrál jeden důležitý proces. A do Petrohradu musí i z toho důvodu, že ho tam čeká jedna významná záležitost v senátě. Jak vidíš, milý Roďo, může Ti být tuze prospěšný, dokonce všestranně, a s Duňou už jsme se shodly, že bys mohl třeba hned od dnešního dne vykročit na pevnou životní dráhu a pokládat svou budoucnost za zajištěnou. Ach, kéž by se to uskutečnilo! Bylo by to tak výhodné, že bychom mohli právem mluvit o velké milosti Boha všemohoucího. Duňa nesní o ničem jiném. Už jsme se odvážily něco v tom ohledu před Petrem Petrovičem naznačit. Vyslovil se k tomu opatrně a řekl, že ježto se bez tajemníka neobejde, bude samozřejmě raději dávat plat příbuznému než cizímu člověku, jestliže se ovšem v té funkci osvědčí (aby Ty ses neosvědčil!), ale hned vyslovil i pochybnost, zda Ti při Tvém univerzitním studiu zbude čas na práci v jeho kanceláři. Tím napoprvé jednání skončilo, ale Duňa od té doby nemyslí na nic jiného. Žije teď už několik dní jako v horečce a dala dohromady celý plán, jak se později budeš moci stát zástupcem a dokonce společníkem Petra Petroviče v jeho advokátních záležitostech, tím spíše, že sám studuješ na práv­nické fakultě. A já s ní, Roďo, plně souhlasím a ztotožňuji se se všemi jejími plány i nadějemi, neboť se mi zdají velmi pravděpodobné; a přes nynější velmi pochopitelnou vyhýbavost Petra Petroviče (protože tě ještě nezná) Duňa pevně věří, že toho všeho dosáhne svým dobrým vlivem na svého budoucího man­žela, a tím si je jistá. Samozřejmě jsme se střehly, abychom se Petru Petroviči o těchto svých vzdálených snech neprořekly, zejména ne o tom, že budeš jeho společníkem, je to muž solidní a možná, že by to přijal velmi suše, protože by to všecko pokládal za pouhé sny. Právě tak jsme se mu ani já, ani Duňa ještě slůvkem nezmínily o naší pevné naději, že nám pomůže podporovat Tě po dobu Tvých studií na univerzitě; nezmínily jsme se proto, že za prvé to v budoucnu vyplyne samo sebou a on nám to bez zbytečných řečí jistě sám nabídne (přece by právě tohle Duněčce neodmítl), tím spíše, že Ty se můžeš v kanceláři stát jeho pravou rukou a přijímat tuto pomoc ne jako dobrodiní, nýbrž jako zasloužený výdělek. Toho chce Duněčka docílit, a já s ní plně souhlasím. Za druhé jsme se mu nezmínily proto, že mi velmi záleží na tom, aby ses s ním při našem nadcházejícím setkání seznámil jako rovný s rovným. Když mu Duňa o Tobě nadšeně vyprávěla, odpověděl, že člověk si každého musí nejdřív prohlédnout sám a zblízka, než o něm může soudit, a že si vyhrazuje vytvořit si o Tobě názor až po vašem setkání. Víš, můj drahý Roďo, mně se z několika důvodů zdá (ale to nikterak nesouvisí s Petrem Petrovičem, jsou to spíš mé vlastní, soukromé, ba možná babské, ženské vrtochy), tedy zdá se mi, že možná udělám lépe, když budu po sňatku žít zvlášť, jak žiju doposud, a ne s nimi. Jsem naprosto přesvědčena, že bude tak šlechetný a pozorný a sám mě pozve a nabídne mi, abych se už s dcerou nerozcházela, a jestliže to doposud neřekl, tak samozřejmě proto, že se to prostě předpokládá, ale já to odmítnu. Jak už jsem v životě pozorovala častokrát, nebývají tchyně mužům příliš po chuti, a já nejenže nechci být komukoli ani v nejmenším na obtíž, nýbrž sama chci zůstat naprosto nezávislá tak dlouho, dokud mám vůbec z čeho být živa a dokud mám takové děti, jako jsi Ty a Duněčka. Bude-li to možné, usadím se v blízkosti vás obou, protože, Roďo, to nejpříjemnější jsem si nechala na konec dopisu: věz tedy, můj milý, že se možná velmi brzy všichni opět sejdeme a obejmeme po téměř tříletém odloučení! Je už napevno dohodnuto, že já a Duňa odjíždíme do Petrohradu, kdy, to ještě přesně nevím, ale rozhodně velmi, velmi brzy, možná že dokonce už za týden. Záleží to na pokynech Petra Petroviče, který nám dá ihned vědět, jakmile se v Petrohradě trochu porozhlédne. Rád by totiž z určitých důvodů co nejvíc uspíšil svatební obřad, dokonce, bude-li to možné, uspo­řádal veselku hned po Novém roce, a kdyby se to pro krátkost lhůty nestihlo, tak hned po Nanebevzetí. Budu tak šťastná, až Tě přivinu k srdci! Duňa je celá bez sebe radostí, že se s tebou setká, a jednou žertem řekla, že už jen proto by si vzala Petra Petroviče. Duňa je anděl! Tentokrát Ti nic nepřipisuje, jen mi nakázala, abych Ti napsala, že s Tebou musí tolik mluvit, tolik, že teď není vůbec schopna vzít do ruky pero, protože v několika řádcích nic nenapíšeš a jen se rozmrzíš; a ještě mi nakázala, abych Tě vřele objala a poslala Ti bezpočet polibků. Ale přestože se možná velmi brzy setkáme osobně, pošlu Ti v nejbližších dnech největší částku, jakou budu moci. Teď, co se všichni dověděli, že Duněčka bude ženou Petra Petroviče, stoupl náhle i můj kredit a jsem si jistá, že Afanasij Ivanovič mi teď půjčí na účet mé penze až do pětasedmdesáti rublů, takže Ti možná pošlu pětadvacet nebo dokonce třicet rublů. Poslala bych ještě víc, ale dělají mi starosti naše cestovní výlohy; i když Petr Petrovič byl tak laskav a vzal na sebe část výdajů spojených s naší cestou do hlavního města, totiž sám se nabídl, že na svůj účet dopraví naše zavazadla a velkou truhlu (prostřednictvím nějakých svých známých), přesto musíme počítat i s pobytem v Petrohradě, kde nemůžeme být bez groše, alespoň prvních několik dní. Ostatně už jsme s Duněčkou všecko přesně spočítaly a zjistily jsme, že cesta nepřijde nijak draho. Na dráhu to od nás je všehovšudy devadesát verst a pro jistotu už jsme se dohodly s jed­ním naším známým vesnickým povozníkem, a pak už to klidně dojedeme v třetí třídě. Takže se mi možná podaří poslat Ti ne pětadvacet, ale nejspíš třicet rublů. Ale dost už, popsala jsem celičké dva listy a už nemám kam psát; vypsala jsem Ti všechny naše příhody, však se to najednou nahrnulo událostí! A teď Tě, můj drahý Roďo, objímám až do našeho příštího setkání a posílám Ti své mateřské požehnání. Měj rád Duňu, měj rád svou sestru, Roďo, měj ji tak rád, jako ona má Tebe, a věz, že Tě má ráda nekonečně, víc než samu sebe. Duňa je anděl a Ty, Roďo, Tys naše všechno, všechna naše naděje a víra. Hlavně abys byl Ty šťasten, a budeme šťastny i my. Zdalipak se pořád ještě modlíš, Roďo, a věříš v milosrdenství Tvůrce a Vykupitele našeho? V hloubi srdce se strachuji, zda i Tebe nenakazilo nynější bezvěrectví. Je-li tomu tak, modlím se za Tebe já. Připomeň si, můj milý, jak jsi jako dítě, ještě za otcova života, žvatlal modlitbičky u mne na klíně a jak jsme tehdy byli všichni šťastni! Sbohem, anebo raději na shledanou!

Vřele Tě objímám a tisíckrát líbám. Až do hrobu Tvá
Pulcherija Raskolnikovová

Skoro celou dobu, co Raskolnikov četl, hned od začátku dopisu, měl tvář mokrou od slz; když však dočetl, byla bledá, křečovitě stažená, rty měl zkřivené chmurným, žlučovitým a zlým úsměvem. Zvrátil hlavu na svůj hubený, umolousaný polštář a zadumal se, dlouze se zadumal. Srdce mu prudce bušilo a myšlenky mu vířily v hlavě. Nakonec mu bylo k udušení těsno v té žluté komůrce podobné skříni nebo truhle. Zrak i myšlenky se dožadovaly volnosti. Vzal klobouk a vyšel ven, tentokrát už bez obav, že někoho na schodech potká – ani si na to nevzpomněl. Zamířil k Vasiljevskému ostrovu přes V-ský prospekt, jako by tam spěchal za nějakou prací, ale jako obyčejně šel a nic kolem sebe nevnímal, šeptal si něco pro sebe nebo k údivu chodců sám k sobě nahlas hovořil. Mnohý z nich ho měl za opilého.