4

Raskolnikov Soňu horlivě a živě obhajoval proti Lužinovi, přestože sám nosil v duši tolik vlastní hrůzy a trýzně. Ale po mučivých ranních prožitcích se přímo ochotně chopil příležitosti vystřídat své dojmy, které už nemohl déle snášet, nemluvě ani o tom, jak velký a vřelý měl osobní zájem, aby Soňu obhájil. Mimoto stále myslel na nadcházející setkání s ní a chvílemi jím byl strašně zneklidňován: vždyť jí musel říct, kdo zabil Lizavetu, a tušil strašlivé utrpení a přímo je od sebe rukama odstrkoval. A to jeho vyzývavé: „Tak jak budete mluvit teď, Sofjo Semjonovno?“, které v duchu pronesl, když odcházel od Katěriny Ivanovny, pramenilo zřejmě ještě z nějakého chvilkového rozjaření, z triumfální nálady po vítězství nad Lužinem. Ale odehrála se s ním podivná změna. Než došel ke Kapernaumovům, dolehla na něho náhlá malomyslnost a strach. Přede dveřmi se nerozhodně zastavil a položil si podivnou otázku: „Je vůbec nutné říkat, kdo zabil Lizavetu?“ Byla to podivná otázka, protože současně cítil, že to nejen nemůže neříct, nýbrž není s to ten okamžik ani na nějaký čas oddálit. Prozatím sám nevěděl, proč nemůže; zatím to jen cítil, a toto trýznivé vědomí nemohoucnosti jakkoliv se vzepřít ho skoro zničilo. Aby už nemusel na nic myslet a aby se nemusel déle trápit, kvapně otevřel dveře a od prahu se podíval na Soňu.

Seděla lokty opřená o stolek a zakrývala si obličej dlaněmi, ale jakmile Raskolnikova spatřila, rychle se zvedla a pokročila mu v ústrety, jako by ho očekávala.

„Co by se mnou bylo, nebýt vás!“ šeptala mu rychle, když se sešli uprostřed světnice. Zřejmě se nemohla dočkat, kdy už mu to bude moci říct. Proto na něho tak čekala.

Raskolnikov došel až ke stolu a usedl na židli, ze které Soňa vstala. Stála dva kroky před ním, tak jako včera.

„Co to říkáte, Soňo?“ začal a náhle cítil, že se mu chvěje hlas. „Jednalo se přece hlavně o ‚společenskou situaci a příbuzné jevy‘. Pochopila jste to prve?“

Zatvářila se zmučeně.

„Jenom se mnou nemluvte jako včera!“ přerušila ho. „Nezačínejte zas, prosím vás! Už tak je dost trápení…“

A honem se usmála, plná strachu, že se ho ta výčitka možná dotkne.

„Udělala jsem hloupost, že jsem odtamtud odešla. Co se tam děje? Chtěla jsem se tam vrátit, ale pořád jsem myslela, že… přijdete vy…“

Pověděl jí, že je Amálie Ivanovna vyhání z bytu a že se Katěrina Ivanovna někam rozběhla „hledat spravedlnost“.

„Ach bože můj!“ trhla sebou Soňa. „Pojďte tam honem…“

A už brala pláštíček.

„Pořád stejná písnička!“ vybuchl popudlivě Raskolnikov. „Pořád myslíte jen na ně! Pobuďte chvilku se mnou!“

„Ale co… Katěrina Ivanovna?“

„Nebojte se, Katěrinu Ivanovnu nepropasete, zajde k vám jistě sama, když už vyběhla z domu,“ dodal nabručeně. „Kdyby vás nezastihla, ještě by vám dávala vinu…“

Soňa v trýznivém duševním boji usedla na židli. Raskolnikov mlčky hleděl do země a cosi promýšlel.

„Dejme tomu, že Lužin dnes nechtěl,“ vzhlédl konečně k Soně. „Ale co kdyby byl chtěl anebo kdyby se mu to bylo nějak hodilo? Byl by vás přece dostal za mříže, kdybych u toho náhodou nebyl já a Lebezjatnikov! Co říkáte, Soňo?“

„Ano,“ řekla slabým hlasem. „Ano!“ potvrdila ještě jednou nepřítomně a neklidně.

„Ale copak se nemohlo snadno stát, že bych nepřišel? A Lebezjatnikov se tam naskytl vůbec čiročirou náhodou!“

Soňa mlčela.

„Ale co by se stalo, kdybyste musela do vězení? Vzpomínáte si, co jsem říkal včera?“

Ani na to neodpověděla. Raskolnikov vyčkával.

„A já myslel, že zase spustíte: nemluvte tak, přestaňte!“ zasmál se Raskolnikov, ale nějak křečovitě. „Copak budeme pořád mlčet?“ zeptal se po chvíli. „Musíme přece o něčem mluvit! Zvlášť by mě zajímalo, jak byste teď vyřešila jeden problém, jak říká Lebezjatnikov.“ Zdálo se, že se začíná mást. „Skutečně, myslím to docela vážně. Představte si, Soňo, že byste znala všechny Lužinovy plány už napřed, že byste věděla (docela bezpečně), že by úplně zničily Katěrinu Ivanovnu i děti a vás nádavkem (říkám nádavkem, protože vím, že sebe si neceníte vůbec). Polječku také… protože by ji stihl váš úděl. Tak tedy, kdybyste najednou celou tu věc měla rozhodnout vy sama: má-li žít on, nebo oni, to znamená, má-li žít Lužin a páchat ničemnosti, nebo má-li Katěrina Ivanovna zemřít. Jak byste rozhodla? Kdo z nich má umřít? Slyšíte, ptám se vás!“

Soňa se na něho podívala s obavou: v té nejisté, dlouhými oklikami k čemusi směřující řeči jí zaznělo cosi zvláštního.

„Jako bych tušila, že se mě na něco takového zeptáte,“ upřela na něho zkoumavý pohled.

„Aťsi, to nevadí. Ale jak byste tedy rozhodla?“

„Pročpak se ptáte na něco, k čemu nikdy nemůže dojít?“ namítla.

„Tak tedy ať raději Lužin žije a páše ničemnosti! Nebo jste se ani tohle neodvážila rozhodnout?“

„Copak mohu znát boží prozřetelnost? Proč se vůbec ptáte na věci, na které se nikdo nikoho nemůže ptát? K čemu takovéhle zbytečné otázky? Jakpak by to vůbec mohlo záviset na mé vůli? A kdopak mi najednou dal právo rozhodovat, kdo má žít a kdo ne?“

„To se ví, jakmile do toho zamícháte boží prozřetelnost, tak už raději nemluvit,“ zabručel kysele Raskolnikov.

„Řekněte radši rovnou, co chcete!“ zvolala usouženě Soňa. „Už zas někam míříte… Copak jste přišel jen proto, abyste mě trápil?“

Už se neovládla a náhle se usedavě rozplakala. Raskolnikov se na ni ponuře díval. Uběhlo asi pět minut.

„Máš docela pravdu, Soňo,“ řekl posléze tiše. Náhle byl jako vyměněný, z jeho řeči zmizel strojeně útočný a nemohoucně nabubřelý tón. I hlas mu náhle trochu zjihl. „Včera jsem ti přece sám řekl, že nepřijdu prosit za odpuštění, ale div jsem teď nezačal zrovna tím, abys mi odpustila… To kvůli sobě jsem mluvil o Lužinovi a o prozřetelnosti… To já prosil za odpuštění, Soňo!“

Chtěl se usmát, ale jeho mdlý úsměv vyjadřoval jen nemohoucnost a zmatek. Svěsil hlavu a zakryl si tváře dlaněmi.

A náhle mu projel srdcem podivný a nečekaný pocit jakési kruté nenávisti k Soně. Jako by byl tím pocitem sám překvapen a polekán, rychle k ní vzhlédl a zpytavě se na ni podíval, setkal se však s jejím znepokojeným a trýznivě ustaraným pohledem; byla v něm láska; jeho nenávist zmizela jako přelud. Zmýlil se, spletl si jeden cit s druhým. To jen znamenalo, že ona chvíle nadešla.

Znova si zakryl tvář dlaněmi a hluboko svěsil hlavu. Náhle zbledl, vstal ze židle, podíval se na Soňu a bez jediného slova bezmyšlenkovitě přesedl na její postel.

Silou prožitku mu ta chvíle úžasně připomenula okamžik, kdy stál za stařenou a už držel sekyru vyvléknutou z poutka a cítil, že už „nesmí ztratit ani okamžik“.

„Co je vám?“ zeptala se skomíravě Soňa.

Nebyl mocen slova. Tak si to přiznání ani ve snu nepředstavoval a sám nechápal, co se to s ním děje. Pomalu k němu přistoupila, sedla si na postel vedle něho a čekala nespouštějíc z něho oči. Srdce jí bušilo a umdlévalo. Bylo to nesnesitelné: obrátil k ní mrtvolně zsinalou tvář, rty se mu bezmocně kroutily a marně chtěly něco vyslovit. Soně se sevřelo srdce hrůzou.

„Co je vám?“ zeptala se znova a maličko od něho odsedla.

„Nic, Soňo. Neměj strach. Hlouposti! Opravdu, když se to tak vezme, jsou to hlouposti,“ koktal, ale zdálo se, že spíš blouzní a neví, co říká. „Proč jen jsem přišel trápit zrovna tebe?“ dodal náhle a zadíval se na ni. „Opravdu. Proč? Tu otázku si kladu pořád, Soňo…“

Možná že si před čtvrthodinou tu otázku skutečně kladl, teď to však řekl docela nazdařbůh, aniž věděl, co říká, s pocitem, že ho zimničně mrazí po celém těle.

„Bože, vy se tak trápíte!“ řekla soucitně, upírajíc naň široce rozevřené oči.

„Hlouposti…! Poslyš, Soňo,“ náhle se bůhvíproč mdle a ne­mohoucně usmál, jen na vteřinku, „vzpomínáš si ještě, co jsem ti chtěl včera říct?“

Soňa rozechvěně čekala.

„Když jsem odcházel, řekl jsem ti, že se s tebou možná loučím navždy, ale jestli dnes ještě přijdu, že ti povím…, kdo zabil Lizavetu.“

Soňa se náhle začala třást.

„Tak jsem ti to tedy přišel povědět.“

„Včera jste to tedy myslel doopravdy…,“ zašeptala těžce. „Ale jak to víte?“ zeptala se honem, jako by se náhle vzpamatovala.

Dech se jí těžce dral z prsou. Bledla stále více.

„Prostě to vím.“

Neodpověděla hned.

„Našel jste ho snad?“ zeptala se pak nesměle.

„Ne, nenašel.“

„Tak jak o tom můžete vědět?“ jíkla opět sotva slyšitelně po nové dlouhé odmlce.

Obrátil se k ní a spočinul na ní probodávajícím pohledem.

„Hádej,“ řekl opět s tím křivým a nemohoucím úsměvem. Jejím tělem proběhl křečovitý záchvěv.

„Ale pročpak… pročpak mě tak… strašíte?“ zakoktala, usmívajíc se jako dítě.

„To znamená, že jsem jeho dobrý přítel…, když to vím,“ pokračoval Raskolnikov a stále z ní nespouštěl oči, jako by už neměl sílu odvrátit je jinam. „Vím, že Lizavetu… zabít nechtěl… Zabil ji… nerad… chtěl zabít starou… a také přišel…, když byla sama… Ale vtom přišla Lizaveta… A on… zabil i ji.“

Táhla se nová úděsná odmlka. Oba na sebe nehybně upírali oči.

„Pořád ještě to nemůžeš uhodnout?“ zeptal se náhle s pocitem, že se vrhá z kostelní věže.

„N-ne,“ šeptla sotva slyšitelně Soňa.

„Jen se dobře podívej.“

A jakmile to řekl, zmrazil mu duši opět jeden starý povědomý pocit: jak se na ni díval, náhle jako by v její tváři poznával tvář Lizavetinu. Výraz Lizavetiny tváře se mu vryl hluboko do paměti ve chvíli, kdy se k ní tehdy blížil se sekyrou a ona před ním couvala ke zdi s trochu napřaženou rukou a úplně dětským strachem ve tváři, stejně jako malé děcko, když se začíná něčeho děsit, upřeně a ustrašeně pozoruje hrůznou věc, couvá, napřahuje ručičku a nabírá k pláči. Téměř totéž se nyní dělo se Soňou: stejně nemohoucně a stejně vyděšeně na něho chvíli zírala a náhle se napřaženou levou rukou lehce dotkla jeho hrudi, pomalu se zvedala z postele a se stále strnulejším pohledem se od něho dál a dál odtahovala. Její hrůza nenadále přešla i na něho: jeho tvář dostala stejně vyděšený výraz, díval se na ni stejným pohledem a se skoro stejným dětským úsměvem.

„Uhodlas?“ zašeptal konečně.

„Bože!“ vydralo se jí srdceryvně z hrudi. Vysíleně padla na postel tváří do polštářů. Ale vzápětí se kvapně zvedla, rychle k němu přisedla, vzala ho za obě ruce, křečovitě je sevřela svými jemnými prsty a znovu se na něho nehybným přikovaným pohledem zahleděla. Tím posledním zoufalým pohledem chtěla pro sebe najít a vypátrat aspoň špetku poslední naděje. Ale po naději nebylo ani tuchy, nemohla být žádná pochybnost, že všecko je opravdu tak. Později, když na tu chvíli vzpomínala, dokonce se nechápavě a s údivem ptala sama sebe, proč tehdy poznala tak rychle, že už nemůže být žádná pochybnost? Nemohla by přece například tvrdit, že něco podobného tušila! A přece nyní, jakmile jí to řekl, měla náhle dojem, jako by byla právě toto tušila.

„Tak už dost, Soňo, dost! Netrap mě!“ zaprosil zmučeně.

Chtěl jí to říct docela jinak, ale dopadlo to takhle.

Jako nepříčetná vyskočila, a lomíc rukama, pokročila doprostřed světnice, hned se však vrátila a znovu k němu přisedla tak těsně, že se skoro dotýkali rameny. Ale tu se zachvěla a vykřikla, jako by jí probodli srdce, a sama nevědouc proč, padla před ním na kolena.

„Ach co jste to jenom na sobě spáchal!“ zaúpěla zoufale, prudce vstala, vzala ho pevně kolem krku a křečovitě ho svírala v objetí.

Raskolnikov se od ní odtáhl a podíval se na ni s truchlivým úsměvem:

„Ty jsi divná, Soňo, objímáš mě a líbáš, ačkoliv jsem ti pověděl o tom. Nevíš, co děláš.“

„Ne, ne, nikdo na celém světě není teď tak nešťastný jako ty!“ vykřikla jako pomatená, nedbajíc jeho poznámky, a znenadání se usedavě, hystericky rozplakala.

Nitro mu prudkou vlnou zaplavil už dávno nepoznaný cit, v němž rychle zjihl. Neprotivil se mu – z očí se mu vydraly slzy a zatřpytily se na řasách.

„Tak se mě tedy nezříkáš, Soňo?“ ptal se a díval se na ni skoro s nadějí.

„Ne, ne! Nikdy a nikde!“ vykřikla Soňa. „Půjdu za tebou, ať je to kam chce! Ach bože můj… Já nešťastná…! Proč, proč jen jsem tě neznala dříve! Proč jsi nepřišel dříve? Ach můj ty bože!“

„Ale přece jsem přišel.“

„Až teď! Ach, co teď, co teď…! S tebou, s tebou!“ vykřikovala jako v mrákotách a znovu ho objímala. „Půjdu na nucené práce s tebou!“ Raskolnikovem cosi projelo, rty mu znovu zkřivil předchozí nenávistný a div ne přezíravý úsměv.

„Soňo, ale mně se možná na nucené práce ještě nechce,“ řekl jí.

Soňa se na něj rychle podívala.

Po prvním návalu vášnivého a trýznivého soucitu s nešťastníkem ji znova ohromila strašlivá myšlenka na vraždu. V novém tónu jeho hlasu náhle poznávala vraha. Ohromeně na něho zírala. Doposud nevěděla vůbec nic, ani proč, ani jak, ani kvůli čemu to spáchal. Teď se však všechny tyto otázky naráz ozvaly v jejím svědomí. A opět nemohla uvěřit: On, on, a vrah! Copak je to možné?

„Jak je to možné! Kde to stojím!“ pronesla nesmírně užasle, jako by se docela nevzpamatovala. „Jak jste si vy, vy, takový člověk… mohl usmyslet tu věc…? Jak je to možné!“

„Ale ano, abych ji oloupil… Přestaň, Soňo!“ odpověděl jaksi zemdleně, dokonce trochu popuzeně.

Soňa zůstala jako zkamenělá, ale pak vykřikla:

„Měl jsi hlad! Chtěl jsi… pomoct matce? Viď!“

„Ne, Soňo, ne,“ koktal odvrácen a se svěšenou hlavou, „tak velký hlad jsem neměl… matce jsem sice opravdu chtěl pomoct, ale… ani to není celá pravda… netýrej mě už, Soňo!“

Zalomila rukama.

„Cožpak to všecko, cožpak to všecko je skutečně pravda? Bože můj, jaká je to pravda! Kdo tomu může uvěřit…? A jak to, jak to, že sám dáváte to poslední, co máte, a přitom jste zabil a oloupil! Ach!“ zaúpěla náhle. „Ty peníze, které jste dal Katěrině Ivanovně… ty peníze… Bože můj, snad nebyly i ty peníze…“

„Ne, Soňo,“ skočil jí chvatně do řeči, „to nebyly ty peníze, buď klidná! Ty peníze mi poslala matka po jednom kupci a dostal jsem je, když jsem byl nemocný, ten den, co jsem jí je dal… Razumichin byl u toho… sám je za mne přijímal… ty peníze byly moje, moje vlastní, opravdu moje.“

Soňa nechápavě poslouchala a usilovně se snažila cosi domyslet.

„A tamty peníze… vlastně ani nevím, jestli tam nějaké byly,“ dodal tiše a trochu zamyšleně, „sundal jsem jí tenkrát z krku měšec, kožený, plný, naditý měšec…, ale ani jsem se dovnitř nepodíval, prostě jsem nestačil… No, a věci, samé nějaké šperky a řetízky… všechny ty věci i s měšcem jsem schoval pod kámen na jednom cizím dvoře na V-ském prospektu hned druhý den ráno… A tak to tam doposud leží…“

Soňa dychtivě poslouchala.

„Ale tak proč tedy… řekl jste přece: abych ji oloupil, a zatím jste si z toho nic nevzal?“ namítla rychle, chytajíc se i toho stébla.

„Nevím… ještě jsem se nerozhodl, jestli ty peníze vezmu nebo nevezmu,“ řekl opět jaksi zamyšleně, ale náhle se vzpamatoval a rychle a krátce se usmál: „To jsem zas plácl pěknou hloupost, co?“

Soně blesklo hlavou: nezbláznil se snad? Ale hned tu myšlenku zavrhla: ne, to je něco jiného. Nechápala, vůbec nic nechápala!

„Rozumíš, Soňo,“ řekl náhle s podivným žárem, „rozumíš, něco ti řeknu: kdybych byl vraždil jen proto, že jsem měl hlad,“ pokračoval a kladl důraz na každé slovo a nevyzpytatelně, ale upřímně na ni hleděl, „tak bych teď… byl šťasten! Rozumíš!“

„A co, co z toho vlastně budeš mít,“ vyrazil za okamžik už skoro zoufale, „co z toho budeš mít, když hned teď doznám, že jsem spáchal špatnou věc? Řekni, co ti pomůže nějaké hloupé zadostiučinění? Ach Soňo, copak jsem teď k tobě přišel kvůli tomu?“

Soňa chtěla opět něco říct, ale vytrvala v mlčení.

„Právě proto, že mám už jen tebe jedinou, jsem včera chtěl, abys šla se mnou.“

„Kam?“ zeptala se nesměle.

„Ani krást, ani vraždit, neměj strach, to ne,“ ušklíbl se jedovatě, „my jsme každý jiný… Ale víš, Soňo, že jsem teprve teď, teprve v této chvíli pochopil, kam jsem tě včera zval? Včera, když jsem to říkal, sám jsem nevěděl, kam se mnou máš jít. Chtěl jsem na tobě jen jediné a jen kvůli tomu jedinému jsem přišel: abys mě neopustila. Neopustíš mě, Soňo?“

Stiskla mu ruku.

Proč, proč jenom jsem jí to řekl, proč jsem jí to vyzradil! plísnil se zoufale za chvíli a hleděl na ni v neskonalé trýzni. „Ty teď ode mne čekáš vysvětlení, Soňo, sedíš a čekáš, já to dobře vidím. Ale co ti mám říct? Vím, že z toho vůbec nic nepochopíš a jen se usoužíš… kvůli mně! Vidíš, pláčeš a zas mě objímáš – řekni, za co mě objímáš? Za to, že jsem sám neunesl tu tíhu a přišel jsem ji svalit na druhého? Trp i ty, mně bude snáz! Jak můžeš milovat takového ničemu!“

„Ale copak ty se také dost netrápíš?“ vykřikla Soňa.

A jemu znovu zaplavil nitro tentýž cit a na okamžik ho rozněžnil.

„Soňo, nezapomínej, že mám zlé srdce, to ti vysvětlí leccos. Jen proto jsem mohl přijít, že jsem zlý. Jsou lidé, kteří by nepřišli. Ale já jsem zbabělec a… ničema! Ale… ať! To všecko není to pravé… Teď je třeba mluvit, jenže já nevím, jak začít…“

Umlkl a zamyslel se.

„Ech, jsme každý úplně jiný!“ vzplanul pak. „Vůbec se k sobě nehodíme. Proč jsem sem jenom chodil! Nikdy si to neodpustím!“

„Ne, ne, dobře jsi udělal, žes přišel!“ dokazovala Soňa. „Je to tak lepší, že to vím. Mnohem lepší!“

Bolestně se na ni podíval.

„Ale co, je to přece tak!“ řekl, jako by jeho úvahy dozrály. „Tak to přece skutečně bylo! Podívej: chtěl jsem být jako Napoleon, proto jsem vraždil… Už tomu rozumíš?“

„Ne,“ zašeptala naivně a nesměle Soňa. „Ale… jen mluv! Já pro sebe všemu porozumím!“ přesvědčovala ho.

„Porozumíš? Tak dobře, uvidíme!“

Odmlčel se a dlouho hledal slova.

„Bylo to asi takhle: jednou jsem položil sám sobě otázku, jak by to asi dopadlo, kdyby se do mého postavení dostal Napoleon a nemohl začít svou kariéru ani Toulonem, ani Egyptem, ani přechodem přes Mont Blanc, ale místo všech těch krásných a monumentálních věcí by mu docela všedně stála v cestě směšná babka, registrátorka, kterou by ovšem musel nejdřív zabít, aby jí mohl z truhly vyfouknout peníze (kvůli kariéře, rozumíš?). Tak tedy: odhodlal by se k tomu, kdyby neměl žádné východisko? Neodradilo by ho, že to je až příliš málo monumentální a… a že to je hřích? Věř mi, že s tímhle problémem jsem si strašně moc lámal hlavu a že mi byla hrozná hanba, když se mi konečně rozbřesklo (zčistajasna), že by ho to nejen neodradilo, nýbrž že by ho ani ve snu nenapadlo, aby v tom viděl něco příliš málo monumentálního…, a že by se dokonce divil, co by ho na tom mělo odrazovat! A že kdyby neměl nic jiného na vybranou, ani chvíli by se nerozmýšlel a sprovodil by ji ze světa tak, že by oběť ani nepípla…! Tak už jsem se tedy… také nerozmýšlel… a sprovodil jsem ze světa… podle toho zářného příkladu… Navlas tak to bylo! Tobě je to k smíchu? Ano, Soňo, na tomhle je nejsměšnější, že to možná tak doopravdy bylo…“

Ale Soně nic k smíchu nebylo.

„Mluvte se mnou radši přímo… bez příkladů,“ poprosila ještě nesměleji, že ji bylo sotva slyšet.

Otočil se k ní, smutně se na ni zadíval a vzal ji za ruce.

„A zas máš pravdu, Soňo. To všecko je přece nesmysl, dočista prázdný žvást! Podívej, sama víš, že má matka skoro nic nemá. Sestra, která jen náhodou dostala vzdělání, se musí protloukat jako vychovatelka. Všecky své naděje skládaly jen ve mne. Studoval jsem, ale nemohl jsem se na univerzitě pro nedostatek peněz udržet a musel jsem na čas odejít. I kdyby to bylo dál pokračovalo aspoň tak, měl jsem naději (kdyby se okolnosti vyvíjely příznivě), že to za deset za dvanáct let přece jen dotáhnu na nějakého učitele nebo úředníka s tisícirublovým platem… (Odříkával to, jako by to měl naučené.) A do té doby by matku umořily starosti a trápení, a tak bych jí stejně nepomohl, a sestra… no, se sestrou by to mohlo dopadnout ještě hůř…! A koho by taky lákalo celý život kolem všeho jen tak chodit a od všeho se odvracet, zapomenout na matku a s respektem snést například křivdu na sestře? Proč vlastně? Proto, abych, až je pochovám, měl na krku další – ženu a děti, a ty pak také nechal bez groše a bez sousta? Tak tedy… tak jsem se rozhodl, že až získám od té báby peníze, upotřebím je pro nejbližší léta a nebudu trápit matku, zajistím si z nich studium na univerzitě i první kroky po vystudování, a to všechno jsem chtěl provést velkoryse a radikálně, abych si bezpečně pojistil celou příští kariéru a vykročil po nové, nezávislé cestě… Tak… tak, a to je všechno… No, to se ví, že jsem babku zabil, to jsem neudělal dobře… ale dost už!“

Když s námahou dospěl k závěru, byl u konce sil a svěsil hlavu.

„Ne, ne, tak to není,“ zahořekovala Soňa. „Copak je možné takhle… ne, tak to není, tak to není!“

„Vidíš, říkáš, že to tak není…! A já ti přece pověděl ryzí pravdu!“

„Jakápak je tohle pravda! Bože můj!“

„Já přece zabil jen veš, Soňo, nepotřebnou, odpornou, ošklivou veš.“

„Ale ta veš byla člověk!“

„To vím sám, že to nebyla veš,“ odpověděl a divně se na ni podíval. „Ale vždyť já mluvím hloupě, Soňo,“ dodal. „Už dlouho mluvím hloupě… Takhle to není, máš pravdu. Důvody byly docela, docela jiné…! Já už jsem tak dlouho s nikým nemluvil, Soňo… Hlava se mi z toho div nerozskočí!“

Oči mu horečně planuly. Už skoro blouznil. Po rtech mu přebíhal prchavý nervózní úsměv. Pod vším rozohněním už prokukovala strašlivá nemohoucnost. Soňa pochopila jeho trýzeň. I jí už z toho šla hlava kolem. A jak podivně mluvil: tak trochu tomu rozuměla, ale… „Ale jak to! Jak to! Bože můj!“ A zoufale lomila rukama.

„Ne, Soňo, tak to není!“ zvedl k ní pojednou hlavu, jako by ho náhle překvapila a pobodla nějaká nová myšlenka. „Tak to není! Raději… raději si mysli (ano, tak to bude skutečně lepší!), mysli si, že jsem ctižádostivý, závistivý, zlý, ničemný a mstivý a konečně… že mám sklon i k šílenství. (Když, tak ať je to všechno dohromady! Prve mluvili o tom, že jsem zešílel, všiml jsem si toho!) Před chvílí jsem ti řekl, že jsem se nemohl na univerzitě udržet. Ale víš, že možná mohl? Na poplatky by mi poslala matka a na obutí a ošacení i na stravu bych si vydělal sám, určitě! Měl jsem možnost dávat hodiny, byl bych dostával po padesáti kopějkách. Razumichin přece také pracuje! Ale já na všecko zanevřel a nechtěl jsem. Ano, přesně tak, zanevřel (tohle slovo to dobře vystihuje!). A jako pavouk jsem zalezl do své komůrky. Však jsi byla v té mé noře, sama jsi viděla… A nevíš, Soňo, jak nízké stropy a těsné světničky tísní duši i mozek! Jak jsem tu noru nenáviděl! A přece jsem z ní nechtěl ven. Schválně! Celé dny jsem nevycházel a měl jsem odpor k práci, ba i k jídlu. Když mi Nastasja něco přinesla, tak jsem to snědl, když ne, přečkal jsem den i tak, naschvál, ze zarputilosti jsem po nikom nic nechtěl! V noci jsem neměl čím svítit, tak jsem ležel potmě, ale na svíčky jsem si vydělat nechtěl. Měl jsem se učit, ale knihy jsem rozprodal. Na mém stole je na poznámkách a na sešitech ještě teď na prst prachu. Raději jsem ležel a přemýšlel. Pořád jen přemýšlel… A měl jsem takové sny podivné, všelijaké, darmo mluvit! Jenže se mi zároveň začalo zdát, že… Ne, tak to není! Zas to pletu! Podívej, přitom jsem se pořád ptal sám sebe: proč jsem tak hloupý, že když jsou hloupí druzí a když vím dokonce pozitivně, že hloupí jsou, nechci být sám chytřejší? Pak jsem přišel na to, Soňo, že kdybych měl čekat, až všichni zmoudří, tak bych se asi nedočkal… A ještě později jsem přišel na to, že to nebude nikdy, že se lidé nikdy nezmění a že je nikdo nepředělá, že je škoda se namáhat! Ano, tak je to! To je jejich zákon… Zákon, Soňo! Tak je to…! A já už teď taky vím, Soňo, že ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou vůli, může lidi ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všech má podle nich největší pravdu! Takhle to doposud bylo a navěky to takhle bude! Kdo to nevidí, je slepý!“

Raskolnikov se přitom sice stále díval na Soňu, ale už nedbal na to, zda mu porozumí nebo ne. Třásl se jako v zimnici. Dostal se do jakéhosi pochmurného vytržení. (Skutečně přespříliš dlouho s nikým nehovořil!) Soňa pochopila, že ten bezútěšný katechismus se stal jeho vírou a zákonem.

„A zároveň jsem se dovtípil, Soňo,“ pokračoval zaníceně, „že moc připadá jen tomu, kdo se odváží vztáhnout ruku a vzít si ji. Rozhoduje tu jedno jediné: odvážit se! A tak jsem přišel, poprvé v životě, na myšlenku, na kterou přede mnou ještě nikdy nikdo nepřišel! Nikdo! Náhle mi bylo nad slunce jasnější, že není možné, aby dodnes pořád nikdo neměl dost toho, chodit kolem těch nechutností jako kolem horké kaše, a neodvážil se kopnout do toho všeho, až by to letělo k čertu! A já… já se chtěl odvážit a zavraždil jsem… jen a jen se odvážit, Soňo, to je to celé!“

„Ach mlčte, mlčte!“ vykřikla se sepjatýma rukama Soňa. „Odvrátil jste se od Boha a Bůh vás zavrhl, dal vás napospas ďáblovi!“

„Proto se mi, Soňo, když jsem tak ležel potmě, pořád zdálo, že se mi do myšlenek plete ďábel, viďte?“

„Mlčte! Nesmějte se, nerouhejte se, vy tomu vůbec, ale vůbec nerozumíte! Ach bože! Nic, vůbec nic nepochopíte!“

„Mlč, Soňo, já se vůbec nesměju, sám přece vím, že mě ponoukal ďábel. Mlč, Soňo, mlč!“ dodal ještě jednou zamračeně a důtklivě. „To všecko vím. O tom všem jsem se už dost napřemýšlel a našeptal, když jsem tenkrát ležel potmě… O to všechno, o každou nejmenší podrobnost jsem se do krve hádal sám se sebou a vím všecko, všecko. A všechny ty žvásty se mi tehdy tak úžasně zprotivily! Stále jsem na ně chtěl zapomenout a začít znova, Soňo, přestat žvanit! Copak si opravdu myslíš, že jsem šel bezhlavě jako hlupák? Ne, šel jsem moc chytře, a právě to mě zničilo! Nemysli si, já dobře věděl například to, že jakmile jsem se vůbec začal sám sebe ptát a mučit se, zda mám či nemám právo na moc, tak na tu moc právo určitě nemám. Anebo jestli si kladu otázku člověk, nebo veš, tak je jasné, že pro mne člověk veš není, že je veš jen pro takové, které to vůbec nenapadne a kteří jdou přímo a žádné otázky si nekladou… Jestliže jsem se tolik dní trápil úvahami, jak by se rozhodl Napoleon, jasně už jsem přece cítil, že já Napoleon nejsem… Byly to nekonečné, trýznivé a jalové dohady, Soňo, v kterých jsem se zmítal, a měl jsem jedinou touhu – všecko rázně odhodit. Chtěl jsem zabít bez vytáček, Soňo, chtěl jsem zabít pro sebe, v čistě vlastním zájmu. V tom jsem nechtěl lhát ani sám sobě! Nevraždil jsem proto, abych pomohl matce, to je nesmysl! Ani jsem nevraždil proto, abych se, až získám prostředky a moc, stal dobrodincem lidstva! Nesmysl! Spáchal jsem to jen tak, jen pro sebe, ve svém vlastním zájmu, a jestli se pak stanu něčím dobrodincem nebo budu celý život jako pavouk chytat všecky ostatní do pavučiny a vysávat, o to mi v tu chvíli nemohlo jít…! A to hlavní, co jsem chtěl tou vraždou získat, nebyly peníze, Soňo, ne, to nebyly ani tak peníze, jako něco jiného… To všecko už teď vím… Pochop mě: možná že kdybych šel dál touž cestou, nikdy bych už žádnou vraždu nespáchal. Já chtěl zjistit něco jiného, něco jiného mi vedlo ruku: chtěl jsem tehdy zjistit, a zjistit co nejrychleji, zda jsem stejná veš jako ostatní, nebo zda jsem člověk. Zda to dokážu překročit, nebo nedokážu! Zda se odvážím natáhnout ruku a vzít, nebo neodvážím! Zda jsem ubohý hmyz, nebo zda mám právo…“

„Zabíjet? Zda máte právo zabíjet?“ zalomila rukama Soňa.

„Ach Soňo!“ vybuchl podrážděně a chtěl se nějak ohradit, ale udělal jen přezíravou odmlku. „Nepřerušuj mě, Soňo! Chtěl jsem tě jenom přesvědčit, že mě tehdy ponoukl ďábel a teprve pak mi ukázal, že jsem neměl právo udělat ten krok, protože jsem zrovna taková veš jako všichni! Ztropil si ze mě posměch a já teď přišel k tobě! Máš hosta! Přišel bych za tebou, nebýt jen veš? Poslyš: když jsem tenkrát k staré šel, šel jsem to, abys věděla, jen zkusit…“

„A zabil jste! Zabil!“

„Ale jak jsem zabil? Copak takhle se zabíjí? Copak někdo jde zabíjet tak jako tehdy já? Jednou ti povím, jak to bylo… Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku! A zároveň jsem navždy utloukl sám sebe…! Ale tu babku zavraždil ďábel, a ne já… Ale dost, dost už, Soňo, dost! Nech mě!“ vykřikl náhle v hysterickém zoufalství. „Nech mě!“

Zmučeně si opřel lokty o kolena a sevřel hlavu v dlaních jako v kleštích.

„Ta bolest!“ zaúpěla utýraně Soňa.

„Ale co teď, co mám dělat teď, jen řekni!“ zvedl k ní hlavu a podíval se na ni s tváří sešklebenou zoufalstvím.

„Co máš dělat!“ vykřikla, prudce se vztyčila a v očích, doposud zalitých slzami, jí náhle blýsklo: „Vstaň!“ Chytila ho za rameno; povstal a užasle na ni hleděl. „Jdi, a hned teď, v tu chvíli se postav na nároží, pokloň se a nejdříve zlíbej půdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se pokloň celému světu, do všech čtyř světových stran, a nahlas oznam všem: Já jsem vrah! Pak ti Bůh znovu vrátí život. Půjdeš? Půjdeš?“ ptala se, a třesouc se jako osika, chytila ho za obě ruce, pevně mu je tiskla a upírala na něho planoucí pohled.

Její nenadálé zanícení ho překvapilo, ba ohromilo.

„Ty tedy myslíš, abych šel do vězení, Soňo? Abych se sám udal?“ zeptal se ponuře.

„Vzít na sebe kříž a vykoupit se jím, to musíš udělat.“

„Ne! Já k nim nepůjdu, Soňo!“

„A jak, jak jenom chceš žít? S čím chceš žít?“ hořekovala Soňa. „Copak i po tomhle ještě můžeš? Jak chceš ještě mluvit s matkou? (Ach bože, co si počnou, co si teď počnou!) Co záleží na mně! Ale vždyť už ses rozešel s maminkou i se sestrou. Ano, rozešel ses s nimi, rozešel. Panebože!“ vybuchla. „Sám to přece víš nejlíp! Ale jak, jak vlastně chceš žít a nemít nikoho! Co si teď počneš?“

„Nebuď naivní, Soňo,“ namítl tiše. „Čím jsem se na nich provinil? Proč bych k nim chodil? Co bych jim řekl? To všecko je chiméra… Oni sami hubí miliony lidí, a ještě to vydávají za ctnost. Jsou to podvodníci a ničemové, Soňo…! Nikam nepůjdu! A co jim řeknu – že jsem zavraždil, ale peníze že jsem se vzít neodvážil a schoval je pod kámen?“ dodal s jedovatým úsměškem. „Ještě se mi vysmějou a řeknou: hlupák, že nevzal. Zbabělec a hlupák! Nic, vůbec nic nepochopí, Soňo, nejsou hodni pochopit. Proč bych k nim chodil? Nikam nepůjdu. Nebuď tak bláhová, Soňo…“

„Utrápíš se, utrápíš,“ tvrdila a úpěnlivě k němu vztahovala ruce.

„Možná že se dělám ještě horší,“ poznamenal zachmuřeně a trochu zamyšleně. „Možná že jsem ještě člověk, a ne veš, a že jsem předčasně sám sebe odsoudil… Ještě budu bojovat.“

Rty se mu pohrdavě zkřivily.

„Takový kříž na sobě nést! A celý život, celý život přece!“

„Zvyknu mu…,“ pronesl se zasmušilou soustředěností. „Poslyš,“ začal za okamžik, „dost už toho pláče a k věci: přišel jsem ti říct, že už po mně jdou, chtějí mě dostat…“

„Bože!“ lekla se Soňa.

„Pročpak se děsíš? Sama chceš, abych se šel udat, a teď se toho lekáš? Jenže já se jen tak nedám. Já se jim ještě postavím, nic se mnou nezmůžou. Nemají ani jeden usvědčující důkaz. Včera jsem byl ve velkém nebezpečí a myslel jsem, že už jsem ztracený, ale dnes se to obrátilo k lepšímu. Všechny jejich důkazy jsou hůl o dvou koncích, rozumíš, to znamená, že můžu jejich obvinění obrátit ve svůj prospěch. A také obrátím, teď už vím, jak na to… Ale do žaláře půjdu určitě. Nebýt jedné náhody, byli by mě možná zatkli už dnes a možná že ještě zatknou… Ale na tom nezáleží, Soňo, pobudu si tam a zas mě pustí…, protože nemají ani jediný skutečný důkaz, a také mít nebudou, na to ti dávám slovo. A s tím, co mají, mě nedostanou tam, kam chtějí. Ale dost… Já jen abys věděla… A sestře a matce to rozmluvím a uklidním je, o to se postarám… Ostatně, o sestru už je myslím postaráno… a tedy i o maminku… To je tak všechno. Buď však opatrná. Budeš mě navštěvovat ve vězení, až tam budu?“

„Jistě budu! Budu!“

Seděli vedle sebe zkormoucení a zničení, jako osamělí ztroskotanci vyhození bouří na pustý břeh. Díval se na Soňu a cítil, kolik lásky z ní na něho přechází, a náhle se mu kupodivu těžce a bolestně sevřelo srdce při pomyšlení, že je tak milován. Ano, byl to zvláštní a hrozný pocit! Šel k Soně, protože v ní viděl svou poslední naději a jediné východisko; chtěl u ní odložit alespoň díl svého utrpení, a náhle, když se mu otevřelo její srdce, vycítil a poznal, že je nekonečně nešťastnější, než byl předtím.

„Ne, Soňo,“ řekl, „raději za mnou do vězení nechoď!“

Soňa neodpověděla, plakala. Uplynulo několik minut.

„Máš u sebe kříž?“ optala se náhle, jako by se upamatovala.

Hned nepochopil, nač se ptá.

„Nemáš, viď, že ne? Tumáš, vezmi si tenhle cypřišový. Mám ještě jeden, měděný, od Lizavety. Vyměnila jsem si ho s Lizavetou, ona mi dala svůj křížek a já jí svůj škapulíř. Budu teď nosit Lizavetin a tenhle nos ty. Vezmi si ho… je ode mě! Slyšíš, je ode mě!“ žadonila. „Společně budeme trpět, společný kříž poneseme!“

„Tak ukaž!“ řekl Raskolnikov. Nechtěl ji zarmoutit. Ale vzápětí utrhl ruku, kterou už natáhl po křížku.

„Teď ještě ne, Soňo. Raději až pak,“ dodal, aby ji uklidnil.

„Tak dobře, dobře,“ svolovala horlivě. „Připneš si ho pak, až půjdeš na sebe vzít utrpení. Přijdeš ke mně a já ti ho navléknu kolem krku, pomodlíme se a spolu půjdeme.“

V tu chvíli kdosi zaklepal na dveře.

„Sofjo Semjonovno, smím dále?“ ozval se něčí velmi známý zdvořilý hlas.

Soňa polekaně přiskočila ke dveřím. Do světnice nakoukla blonďatá hlava pana Lebezjatnikova.