1

Raskolnikov prožíval podivné údobí: jako by ho náhle obestřela mlha a uzavřela ho v bezvýchodné, tíživé samotě. Když si to údobí mnohem později připomínal, vysvětloval si to tak, že jeho vědomí tehdy občas sláblo, a tak to s několika přestávkami pokračovalo až do katastrofy. Nezvratně se pak přesvědčil, že se tenkrát v mnohém mýlil, například v trvání a posloupnosti některých dějů. Buď jak buď, když se později na všecko rozpomínal a chtěl si to ujasnit, dověděl se mnohé o sobě samém už ve světle toho, co slyšel od jiných. Pletl si například jednu událost s druhou, jinou zas pokládal za důsledek příčin, které existovaly jen v jeho fantazii. Chvílemi ho rozechvíval chorobně trýznivý neklid, který přerůstal až v panický strach. Jak si však vzpomínal, byly i minuty, hodiny a možná celé dni, které byly v protikladu k předchozímu strachu vyplněny apatií – apatií připomínající chorobně lhostejný stav některých umírajících. A vůbec jako by v těch posledních dnech sám utíkal před jasným a úplným pochopením své situace; nejvíce ho tížily některé palčivé problémy vyžadující okamžitého vysvětlení, a přece by se byl tak rád některých starostí zbavil a uprchl před nimi, ačkoliv v jeho situaci mohla být taková lehkomyslnost osudná a svrchovaně zhoubná.

Zvláště ho znepokojoval Svidrigajlov. Dokonce bylo možné říct, že Svidrigajlov se mu postavil do cesty jako překážka, kterou nebyl s to překročit. Od okamžiku, kdy mu Svidrigajlov v den smrti Katěriny Ivanovny u Soni řekl ona tak děsivá a tak průhledná slova, byl narušen obvyklý chod jeho myšlenek. Ale přestože ho ta nová okolnost tolik znepokojovala, nijak zvlášť nespěchal, aby do ní vnesl jasno. Občas, když se nenadále octl někde v odlehlé a zastrčené končině města, v nějaké ubohé hospůdce sám a sám v zadumání za stolem, aniž mohl dobře říct, jak se tam dostal, vzpomínal si náhle na Svidrigajlova a s nesmírnou pronikavostí a rozechvěním si uvědomoval, že by se měl s tím člověkem co nejrychleji domluvit a s konečnou platností vyřešit všechny nejasnosti. Jednou, když zašel až někam za město, dokonce si vsugeroval, že tam čeká na Svidrigajlova a že si tam s ním domluvil schůzku. Jindy procitl před svítáním kdesi na holé zemi v křoví a stěží se domýšlel, jak se tam zatoulal. Ostatně během těch dvou nebo tří dní po skonu Katěriny Ivanovny viděl Svidrigajlova už asi dvakrát, většinou u Soni, k níž jen tak bez důvodu a skoro vždy jen na chvilku zacházel. Pokaždé spolu vyměnili jen několik stručných vět a ani jedinkrát se nedotkli stěžejního bodu, jako by mezi nimi existovala nepsaná úmluva, že o tom dočasně pomlčí. Tělo Katěriny Ivanovny dosud leželo v rakvi. Svidrigajlov sjednával pohřeb a měl mnoho starostí. Také Soňa měla plné ruce práce. Při posledním setkání řekl Svidrigajlov Raskolnikovovi, že děti Katěriny Ivanovny už zaopatřil, a to velmi uspokojivě; díky nějakým svým stykům prý našel osoby, jejichž přičiněním se podařilo všechny tři sirotky okamžitě umístit v ústavech, kde o ně bude velmi dobře postaráno; i peníze, které jim uložil, prý k tomu dopomohly, protože umístit majetné sirotky prý je mnohem snazší než umístit nemajetné. Zmínil se v nějakém smyslu i o Soně, slíbil, že v nejbližších dnech sám k Raskolnikovovi zajde, a podotkl, že „by se s ním rád poradil a prohovořil s ním mnoho věcí…“ Mluvili na chodbě nad schody. Svidrigajlov hleděl Raskolnikovovi přímo do očí a náhle, po krátké odmlce, se tiše zeptal:

„Pročpak jste, Rodione Romanyči, jako náměsíčný? Opravdu! Posloucháte mě a díváte se na mne, ale jako byste zhola nic nevnímal. Vzchopte se přece! Musíme si pohovořit, škoda jen, že je tolik neodkladných věcí, vlastních i cizích… Ach Rodione Romanyči,“ dodal najednou, „všichni potřebujeme vzduch, vzduch, vzduch… Hlavně vzduch!“

Vtom ustoupil, uvolňoval cestu přicházejícímu knězi a žalmistovi, kteří šli sloužit zádušní mši. Svidrigajlov zařídil, aby byla sloužena dvakrát denně, přesně jak se patřilo. K Raskolnikovovi už se nevrátil a odešel. Raskolnikov chvíli nerozhodně stál a pak vstoupil za knězem do Sonina bytu.

Postavil se ve dveřích. Tiše, důstojně a truchlivě začaly obřady. Tváří v tvář pojmu smrti a při přímém styku s ní prožíval vždy cosi tíživého a mysticky úděsného, a to už od dětství; a pak, jak dávno už neslyšel zádušní mši! Tady bylo mimoto ještě něco jiného, příliš hrozného a zneklidňujícího. Díval se na děti – všechny klečely u rakve, Polječka vzlykala. Za nimi se modlila Soňa, tiše a jakoby ustrašeně plačící. Ale vždyť se na mne v tyto dny ani jednou nepodívala a nepromluvila se mnou ani slovo, napadlo náhle Raskolnikova. Slunce jasně proudilo do světnice, z kadidelnice se valila klubka dýmu, kněz odříkával: „Lehké odpočinutí dej jí, ó Pane!“ Raskolnikov zůstal do konce obřadu. Když se kněz loučil, a když jim žehnal, podivně se rozhlížel. Po obřadech přistoupil Raskolnikov k Soně. Ta ho náhle vzala za obě ruce a sklonila hlavu na jeho rameno. Raskolnikov byl tím kratičkým gestem až ohromen – přímo užasl, že neprojevila ani špetku odporu, ani stín opovržení, že se jí ani trochu nechvěly ruce! To už se dalo opravdu mluvit o skoro nekonečném sebeponížení. Tak si to alespoň vyložil. Soňa neřekla ani slovo. Raskolnikov jí stiskl ruku a odešel. Padla na něho nesmírná tíha. Kdyby byl v tu chvíli mohl před vším někam zalézt a zůstat tam úplně sám třeba celý život, byl by to pokládal za štěstí. Jenže v poslední době, ačkoliv celkem byl stále sám, marně hledal pocit samoty. Někdy si vyšel za město až na hlavní silnici, jednou zašel i do jakéhosi lesíka, ale čím odlehlejší byla místa, kde se ocital, tím bezprostředněji pociťoval něčí blízkost, něčí jitřivou přítomnost, ne snad děsivou, avšak popuzující, takže se kvapně vracíval do města, ztrácel se v davu, vcházel do hospůdek a krčem, chodil po Vetešnickém trhu a Senném náměstí. Všude tam mu bylo skoro volněji, dokonce se tam cítil osamělejší. V jedné pivnici vpodvečer zpívali; vydržel tam poslouchat celou hodinu, a jak si vzpomínal, bylo mu skoro krásně. Ale nakonec ho přepadl neklid i tam, jako by se náhle opět probudil červotoč v jeho svědomí. Sedím si tu a poslouchám si zpěv, napadlo ho, copak to jde? Ale hned sám vycítil, že ho hryže ještě něco jiného, něco, co volá po okamžitém vyřešení, co se však vzpírá pochopení i jakémukoli vyjádření. Všecko se zamotávalo do jakéhosi klubka. Ne, raději se znova s někým prát! Raději se znova střetnout s Porfirijem nebo se Svidrigajlovem… Už aby mě znova někdo vyprovokoval, někdo napadl… Ano, ano! přemítal. Vyšel z pivnice a div se venku nedal na útěk. Vzpomínka na Duňu a na matku v něm náhle probudila skoro panický strach. Právě tu noc se před svítáním probudil ve křoví na Křížovém ostrově promrzlý a zimničně roztřesený; zamířil domů a přišel tam časně ráno. Po několikahodinovém spánku zimnice ustala, ale když procitl, bylo už hodně pozdě – dvě hodiny odpoledne.

Vzpomněl si, že toho dne byl pohřeb Katěriny Ivanovny, a potěšilo ho, že na něm nebyl. Nastasja mu přinesla oběd; jedl a pil s náramnou chutí, div ne hltavostí. Hlavu měl jasnější a vůbec se cítil klidnější než ve třech posledních dnech. Dokonce se letmo podivil svým dřívějším záchvatům panického strachu. Otevřely se dveře a vstoupil Razumichin.

„Vida, jí! Tak mu nic není!“ řekl, vzal židli a posadil se ke stolu proti Raskolnikovovi. Byl rozčilený a nijak se to nepokoušel skrýt. Mluvil zřejmě nazlobeně, ale přitom nezrychloval ani příliš nezesiloval hlas. Až se zdálo, že si předsevzal cosi zvláštního a dokonce extravagantního. „Poslyš,“ spustil energicky, „mně na vás všech houby záleží, ale ze všeho, co vidím, je mi jasné, že na to svým rozumem nestačím. Jen si, prosím tě, nemysli, že jsem tě přišel vyslýchat. Kašlu na to! Nezajímá mě to! Kdybys mi teď sám chtěl vykládat všechna ta vaše tajemství, tak bych tě možná ani nechtěl poslouchat, odešel bych a vykašlal bych se ti na to! Přišel jsem jen proto, abych už jednou osobně zjistil hlavně to, jestli je pravda, že jsi zešílel. Víš, o tobě kolují pověsti (tam někde, zkrátka), že jsi možná zešílel nebo že do toho nemáš daleko. Přiznám se ti, že jsem se už sám přikláněl k tomu názoru, když jsem byl svědkem za prvé toho, jak hloupě a skoro ohavně (a naprosto nevysvětlitelně) jednáš, a za druhé toho, jak ses nedávno zachoval k matce a sestře. Jen vyvrhel a ničema, když ne šílenec, by se k nim mohl zachovat tak jako ty. Jsi tedy nejspíš šílený…“

„Kdys je naposled viděl?“

„Před chvílí. Copak tys u nich od té doby nebyl? Kde se potloukáš, prosím tě, jsem tu dneska už potřetí! Tvá matka se včera vážně roznemohla. Vzpomněla si, že za tebou půjde, Avdoťja Romanovna jí všemožně bránila, ale nedala si říct, prý když je nemocný, když se mu mate mozek, kdo mu může ještě pomoct, ne-li matka? Přišli jsme sem všichni, nemohli jsme ji přece nechat samotnou. Až k tvým dveřím jsme jí domlouvali. Ale tys nebyl doma. Tadyhle seděla, čekala asi deset minut, my nad ní mlčky stáli. Pak vstala a řekla: ‚Vychází z domu – tak to je zdráv a na matku zapomněl! Nesluší se, je to hanba pro matku, aby stála za dveřmi a doprošovala se jeho lásky jako almužny.‘ Když se vrátila domů, ulehla a teď leží v horečce. Prý: ‚Pro tu svou, jak vidím, čas má!‘ Tou tvou myslí Sofju Semjonovnu, tvou nevěstu nebo milenku, sám nevím. Vydal jsem se tedy hned za Sofjou Semjonovnou, protože jsem, to víš, chtěl mít co nejdříve jasno, přijdu tam, ale tam stojí rakev, pláčou tam děti a Sofja Semjonovna jim zkouší černé šatečky. Ale po tobě ani vidu. Podíval jsem se, omluvil se a zase jsem šel, a Avdoťje Romanovně jsem pověděl, co jsem zjistil. Je to zřejmě nesmysl, žádnou svou nemá, nejspíš je tedy opravdu šílený. Ale ty si tu sedíš a cpeš se hovězím, jako bys tři dni nejedl. Pravda, šílení jedí také, ale já vidím, že ty, ačkoli jsi se mnou nepromluvil ani slovo… šílený nejsi! Na to mohu dát krk. Jsi všecko jiné, jen ne šílený! A tak už toho mám dost, protože je tu nějaké tajemství, nějaká záhada, a já si s vašimi záhadami nemíním lámat hlavu! Teď jsem k tobě zašel jen tak, abych se trochu vymluvil, abych si ulevil,“ uzavřel zvedaje se. „Ale je mi docela jasné, co udělám!“

„Copak tedy uděláš?“

„Co je ti do toho, co udělám?“

„Snad se nepůjdeš opít?“

„Jak… jak to víš?“

„To je tak těžké!“

Razumichin chvíli mlčel.

„Tys to měl vždycky v hlavě docela v pořádku a nikdy, nikdy jsi nebyl šílený,“ řekl náhle vřele. „Máš pravdu: jdu pít! Sbohem!“ A chtěl jít.

„Razumichine, předevčírem, tuším, jsem o tobě mluvil se sestrou.“

„O mně? Ale… kde ses s ní mohl předevčírem setkat?“ zarazil se Razumichin, a dokonce trochu zbledl. Bylo vidět, jak v něm hrklo.

„Přišla za mnou, seděla tu a hovořili jsme.“

„Přišla!“

„Ano, přišla!“

„A cos jí říkal… myslím, cos jí říkal o mně?“

„Řekl jsem jí, že jsi hodný, poctivý a snaživý člověk. Že ji miluješ, jsem jí neříkal, to ví sama.“

„Jak to, že to ví sama?“

„Jakpak by nevěděla! Ať odejdu kamkoliv, ať se se mnou stane cokoliv, bdi nad nimi! Svěřuji je, abych tak řekl, do tvých rukou, Razumichine. Dělám to, protože vím, jak ji máš rád, a protože jsem přesvědčen o tvých ryzích úmyslech. A vím taky, že ona může mít ráda tebe, ba dokonce že tě možná už ráda má. Teď řekni sám, co je pro tebe lepší – pít, nebo nepít?“

„Roďko…! Víš… No… Ale ne! A kam se tedy vlastně chystáš? Ale jestli to je tajemství, tak ne! Však já… však já na to tajemství přijdu… A jsem přesvědčen, že je to určitě nějaká pitomost, něco strašně nafouknutého, nějaký tvůj rozmar. Ale jinak jsi skvělý člověk! Skvělý člověk!“

„Zrovna jsem ti chtěl říct, ale tys mě přerušil, ano, žes totiž došel k velmi rozumnému závěru, že nebudeš pátrat po těch záhadách a tajemstvích. Nestarej se o to prozatím, nelam si tím hlavu! Všecko se včas dovíš, přesně až to bude třeba. Včera mi jistý muž řekl, že všichni potřebujeme vzduch, vzduch, vzduch! Chci k němu zajít a vyptat se, co tím myslel.“

Razumichin stál zahloubaný do vzrušených úvah. Náhle ho napadlo: Zapletl se do politického spiknutí! To je to! Má před sebou nějaký rozhodující čin – to je očividné! Jiné vysvětlení není… a Duňa o tom ví… „Tak tedy Avdoťja Romanovna tě navštěvuje,“ vyrážel významně jednotlivá slova, „a ty se chystáš jít k někomu, kdo tvrdí, že je třeba víc vzduchu, vzduchu a… a to znamená, že i ten dopis… že to je taky něco takového,“ uzavřel jakoby pro sebe.

„Jaký dopis?“

„Dostala dnes nějaký dopis, který ji velmi rozrušil. Velmi! Až přespříliš. Začal jsem o tobě, ale poprosila mě, abych mlčel. Pak… pak mi řekla, že se možná co nevidět rozloučíme, a hned mi za něco začala vřele děkovat. Pak odešla do svého pokoje a zamkla se tam.“

„Říkáš, že dostala dopis?“ opáčil zamyšleně Raskolnikov.

„Ano, dopis. Copak o tom nevíš? Hm.“

Oba chvíli mlčeli.

„Sbohem, Rodione. Víš, kamaráde… jednu chvíli jsem… ale ne, sbohem! Víš, jednu chvíli… Tak sbohem! Já taky spěchám. Pít nebudu. Už to není třeba… blbost!“

Měl naspěch; byl už venku a už za sebou dovíral dveře, ale vtom je opět otevřel a řekl uhýbaje očima:

„Ještě něco! Vzpomínáš si na tu vraždu, na tu, co ji Porfirij… té stařeny? Tak abys věděl, vrah už je dopaden, doznal se sám a sám se také usvědčil. Je to jeden z těch dělníků, z těch natěračů, jen si to představ, vzpomínáš si, jak jsem je tady hájil? Věřil bys, že celou tu scénu – ten smích a tu rvačku na schodech – sehrál se svým kamarádem k odvrácení pozornosti ve chvíli, kdy tamti, domovník a dva svědci, šli nahoru? Taková vychytralost, taková duchapřítomnost od toho holobrádka! Přímo k neuvěření! Ale sám to vysvětlil, sám se ke všemu doznal! Pořádně jsem se seknul! To musí být génius v přetvářce a vynalézavosti, génius ve svádění stopy – tak není divu! A že mu povolily nervy a že se přiznal, věřím mu ještě spíš. Je to nějak pravděpodobnější… To jsem se ale seknul, to jsem se seknul! Krk jsem za ně dával!“

„Jak ses to, prosím tě, dověděl a proč tě to tak zajímá?“ zeptal se s netajeným vzrušením Raskolnikov.

„Aby ne! Ještě se ptej, proč mě to zajímá! Od Porfirije jsem se to dověděl, jako všecko ostatní. Mimochodem, řekl mi skoro všecko.“

„Porfirij?“

„Porfirij.“

„A co… co tomu říká on?“ zeptal se rozechvěně Raskolnikov.

„Všecko mi výborně vysvětlil. Psychologicky, jak už to on dovede.“

„On ti to vysvětlil? Sám ti to vysvětloval?“

„Sám, sám. Sbohem! Někdy ti o tom povím víc, ale teď spěchám. Víš… jednu chvíli jsem si myslel… Ale ne, až pak…! Proč bych teď pil? Tys mě opojil i bez vína. Ano, jsem opilý, Roďko! Jsem opilý, ačkoliv jsem nic nepil. Tak sbohem, přijdu zas co nevidět.“

Odešel.

Ano, určitě má prsty v politickém spiknutí! K tomu svatému přesvědčení dospíval Razumichin, když pomalu scházel ze schodů. Sestru do toho zatáhl také, to je při povaze Avdoťji Romanovny snadno možné. Mají schůzky… I ona už leccos naznačila. Z některých jejích slov… slůvek… a narážek je to přece jasné! Jak jinak si ten hrozný zmatek vysvětlit? Hm? A já už myslel… Panebože, co mě to jen napadlo! Ano, zmátlo mě to, křivdil jsem mu! To tenkrát na chodbě pod lampou mě tak zmátl. Brr! Jak mě mohlo něco tak odporného, hrubého a nízkého napadnout! Mikolka je pašák, že se přiznal… A jak je teď rázem jasné i všecko, co bylo dříve! Ta jeho nemoc tehdy, všecky ty jeho podivné kousky, a jak už dokonce dřív, jak už dřív, na univerzitě, býval vždy zamračený a nevlídný… Ale co znamená ten dnešní dopis? Mám podezření, že… Hmm. No, však to všecko zjistím.

Když si uvědomil, jak a co je s Duněčkou, trhl sebou a skoro se rozběhl.

Raskolnikov ihned po Razumichinově odchodu vstal, přiskočil k oknu, přešel z kouta do kouta tak prudce, jako by zapomněl, jak těsná je jeho komůrka a… znova usedl na divan. Byl jako znovuzrozený – čekal ho nový zápas, a to bylo východisko!

Ano, to znamenalo, že našel východisko! Vždyť už bylo všecko k nesnesení neproniknutelné a strnulé, už ho všecko tísnilo a ubíjelo. Od scény s Mikolkou, jíž byl svědkem u Porfirije, začalo ho cosi svírat k udušení. A hned poté, ještě téhož dne, měl rozmluvu se Soňou a tu přece vedl a skončil docela, docela jinak, než si kdy představoval… to znamenalo, že se zhroutil naráz a úplně! V okamžiku! Ale tehdy přece se Soňou souhlasil, sám s ní souhlasil, v srdci s ní souhlasil, že tak, s takovou věcí na duši pro něho bude život nesnesitelný! A Svidrigajlov? Svidrigajlov je hádanka… Svidrigajlov mu dělá starosti, to je pravda, ale jaksi z opačné strany. Možná že se Svidrigajlovem bude muset také bojovat. Svidrigajlov je možná také východisko; ale Porfirij je docela jiná záležitost.

Tak tedy Porfirij to Razumichinovi sám vysvětloval, psychologicky mu to vysvětloval! Už zas vyrukoval s tou svou zatracenou psychologií! Porfirij! Copak je možné, že by Porfirij uvěřil jen na jedinou chvíli v Mikolkovu vinu po tom všem, co se mezi nimi událo mezi čtyřma očima, než přišel Mikolka, po té scéně, pro niž nelze najít žádné jiné správné vysvětlení než jediné? (Raskolnikovovi se ta scéna u Porfirije v posledních dnech letmo a útržkovitě vybavila několikrát, ale uvědomit si ji v celku pro něho bylo nesnesitelné.) V těch chvílích mezi nimi padla taková slova, odehrály se takové pohyby a taková gesta, byly vyměněny takové pohledy, věty byly vyřčeny takovým tónem a věci byly tak vyhnány na ostří nože, že po tom všem Mikolka (kterého Porfirij hravě prohlédl hned po prvním slově a pohybu), že po tom všem Mikolka přece nemohl otřást jeho předpoklady.

A vida! I Razumichin už dokonce pojal podezření. Rozmluva na chodbě pod lampou měla tedy účinek. Rozběhl se po ní k Porfirijovi… Ale proč si vlastně Porfirij z něho tropí šašky? S jakým záměrem odvádí Razumichinovu pozornost na Mikolku? Za tím určitě něco vězí, tím chce určitě něčeho dosáhnout – ale čeho? Pravda, od té doby už uběhlo hodně času, příliš mnoho času a Porfirij jako by se propadl do země. To je ovšem zlé… Raskolnikov vzal čepici, krátce se zamyslel a zamířil ke dveřím. Za celou tu dobu měl toho dne poprvé aspoň pocit, že uvažuje jasně. Musím skoncovat se Svidrigajlovem, přemítal, za každou cenu a co nejdříve. Však už asi také čeká, až za ním přijdu. A v tu chvíli se vyvalil z jeho zemdleného srdce takový proud nenávisti, že by byl možná s to někoho z těch dvou zabít: buď Svidrigajlova, nebo Porfirije. Buď jak buď, cítil, že ne-li hned, tak později by byl schopen to udělat. Uvidíme, uvidíme, opakoval si v duchu.

Ale sotva otevřel dveře na chodbu, srazil se znenadání s Porfirijem, který k němu vcházel. Raskolnikov na okamžik strnul. Porfirijův příchod ho kupodivu nepřekvapil a téměř ani nevylekal. Jen se zachvěl a rychle, ve zlomku vteřiny, se vnitřně postavil do střehu. Snad je tu rozuzlení? Ale jak tichounce se připlížil, jako kočka, vůbec nic jsem neslyšel! Neposlouchal za dveřmi?

„Nečekaný host, Rodione Romanoviči!“ zahlaholil se smíchem Porfirij Petrovič. „Už dlouho se chystám zaskočit na slovíčko a teď jdu kolem a říkám si, proč bych k němu na pět minutek nezašel? Máte někam namířeno? Nezdržím vás. Jen jednu dutinku si s dovolením vykouřím…“

„Jen se posaďte, Porfiriji Petroviči, jen se posaďte,“ vybízel ho Raskolnikov s tak spokojeným a přátelským vzezřením, že by se byl možná sám podivil, kdyby se mohl vidět. To v sobě sebral poslední zbytečky sil! Tak někdy člověk vytrpí půl hodiny smrtelného strachu ze zlosyna, ale pak, když už mu nasadí nůž na krk, všechen strach ho přejde. Raskolnikov usedl přímo proti Porfirijovi a zahleděl se naň, aniž hnul brvou. Porfirij přimhouřil oči a zapaloval si dutinku.

Tak mluv, mluv, burácelo to v Raskolnikovově srdci. No tak, proč už nemluvíš?