2

Nazítří se Razumichin probudil kolem osmé s hlavou plnou vážných starostí. To ráno ho překvapilo řadou nových a nepředvídaných pochybností. Nikdy se nenadál, že někdy takto procitne. Do nejmenších podrobností se rozpomínal na všecko, co se den předtím zběhlo, a uvědomoval si, že prožil něco nevšedního, že v něm zůstal jakýsi doposud nepoznaný, s ničím dřívějším nesouměřitelný dojem. Stejně dobře si však byl vědom, že sen, který mu popletl hlavu, je dokonale nereálný, tak nereálný, že se zaň zastyděl, a rychle se začal obírat ostatními, reálnějšími starostmi a pochybnostmi, které mu nadělil ten „zatracený včerejšek“.

Nejhrozněji mu bylo, když vzpomínal, jak byl včera „podlý a hnus­ný“, nejen proto, že byl opilý, ale protože zneužil situace, v níž se ta dívka octla, a z té hloupě ukvapené žárlivosti haněl jejího ženicha, ačkoliv nevěděl nic nejen o jejich vztahu a vzájemných závazcích, nýbrž toho člověka ani jaksepatří neznal. Jakým právem o něm vůbec vyslovoval tak ukvapené a neuvážené soudy? A kdo se ho o to prosil? Copak by se mohlo takové stvoření jako Avdoťja Romanovna oddat za peníze někomu, kdo jí není hoden? Má tedy i Lužin svou cenu. Jejich ubytování? Ale copak musel opravdu vědět, jaké jsou to pokoje? Chystá pro ně přece byt… brr, jak je to všecko podlé! A copak je to nějaká omluva, že byl opilý? Hloupá výmluva, která ho ještě víc ponižuje! Ve víně je pravda a ta pravda zkrátka vyšla na světlo, „totiž celá špinavost mého závistivého, bezcitného srdce“! A copak si on, Razumichin, může vůbec dovolit o něčem podobném snít? Jak se vyjímá vedle takové dívky on, podnapilý výtržník a včerejší tlučhuba? Je vůbec možné tak cynické a směšné srovnání? Razumichin se při tom pomyšlení zoufale začervenal, ale vtom se jako z udělání zároveň jasně upamatoval, jak jim včera na schodech říkal, že bytná na něj bude kvůli Avdoťje Romanovně žárlit… a to už bylo příliš! Rozmáchl se a praštil pěstí do kuchyňských kamen, až si narazil ruku a rozbil jeden kachlík.

„Jasná věc,“ bručel si pro sebe za chvíli s pocitem jakéhosi sebeponížení. „Jasná věc, že všecky tyhle nechutnosti do smrti nezahladím a neodčiním…, a proto na něco takového nesmím ani pomyslet a nejlíp udělám, když k nim přijdu beze slova a… vykonám svou povinnost také beze slova a… nebudu se omlouvat a vůbec o tom mluvit a… zkrátka je konec, to je jasná věc!“

Nicméně než se oblékl, prohlédl si šaty pečlivěji než jindy. Jiný oblek neměl, a i kdyby byl měl, byl by si ho možná ani nevzal – „ano, schválně nevzal“. Rozhodně však před nimi nemůže vystupovat jako cynický a špinavý hadrník, nemá přece právo urážet jemnocit druhých, tím spíše, že potřebují jeho pomoc a sami ho k sobě volají. Proto si šaty pečlivě okartáčoval. A prádlo měl vždycky obstojné, v tom ohledu si zvlášť potrpěl na čistotu.

Toho rána se pečlivě vymydlil – Nastasjiným mýdlem – umyl si vlasy, krk a hlavně ruce. Ale když se měl rozhodnout, zda si oholí své strnisko (u Praskovji Pavlovny byly k dispozici výborné břitvy, které tam zůstaly ještě po nebožtíkovi panu Zarnicynovi), přímo sveřepě tu možnost odmítl: „Nechám to takhle! Ještě by si mohly myslet, že jsem se oholil proto, aby… určitě by je to napadlo! Ani za nic na světě!“

A pak… je tak hrubý a špinavý, má hospodské způsoby; a… a, prosím, ví sice, že je celkem slušný člověk…, ale copak je to nějaký důvod k pýše, že je slušný člověk? Každý člověk má být slušný a bezúhonný, ale… on má (je si toho vědom) takové vroubky… nedopustil se snad ničeho nečestného, ale přece jen…! A ty jeho úmysly někdy! Hm… to všecko srovnáno s Avdoťjou Romanovnou! „Ale co! Ať! Schválně budu tak špinavý, umaštěný, hospodský, kašlu na to! Ještě víc budu!“

Z takových samomluv ho vytrhl Zosimov, který přespal v saloně Praskovji Pavlovny.

Odcházel domů a před odchodem chtěl ještě zaskočit k pacientovi. Razumichin mu ohlásil, že spí jako dřevo. Zosimov se tedy rozhodl, že ho nebude budit, dokud neprocitne sám, a slíbil, že se na něj kolem jedenácté přijde podívat.

„Jestli ovšem bude doma,“ podotkl. „Brr, pěkné léčení, když člověk nemá moc nad svým pacientem. Nevíš, jestli půjde on k nim nebo ony přijdou sem?“

„Asi přijdou sem,“ odpověděl Razumichin, který pochopil, kam otázka míří, „a samozřejmě budou mluvit o svých rodinných věcech. Já odejdu. Ale ty jako doktor máš ovšem větší právo.“

„Nejsem přece zpovědník. Přijdu a zas půjdu. Mám i tak dost práce.“

„Jedna věc mi dělá starost,“ přerušil ho zamračeně Razumichin. „Včera jsem mu cestou v opilosti vyžvanil všelijaké hlouposti… všelijaké… mezi jiným, že máš strach…, aby nešlo o sklon k šílenství…“

„Tos včera vyžvanil i těm dámám.“

„Já vím, že to byla pitomost! Zasloužil bych! Ale myslels to opravdu vážně?“

„Nesmysl, říkám ti, jaképak vážně! Sám jsi mi ho vylíčil jako monomaniaka, když jsi mě k němu vedl… A včera jsme mu ještě dodali, totiž ty, tím vyprávěním… o tom natěrači; náramně vhodné řeči, když mu možná právě to sedlo na mozek! Kdybych byl přesně věděl, co se tehdy na komisařství zběhlo, že ho tam nějaký darebák roztrpčil tím podezřením! Hm… to bych včera nebyl připustil takové řeči. Tihle monomani totiž udělají z komára velblouda a mají moc bujnou fantazii… Pokud si vzpomínám, tak se mi včera z toho, co vyprávěl Zametov, napůl vyjasnilo. Co ti mám povídat! Znám případ, jak jistý hypochondr, čtyřicátník, zavraždil osmiletého hošíka, protože nemohl snést, že se mu denně u stolu směje! A tady docela zubožený člověk, bezohledný tupec na komisařství, začínající nemoc, a k tomu takové podezření! Vůči nepříčetnému hypochondrovi! šíleně, mimořádně ctižádostivému! Právě v tomhle vězí kořen celé nemoci! Ale co, k čertu… Poslyš, ten Zametov je opravdu docela milý mládenec, ale, hm… neměl to včera vykládat. Neudrží jazyk za zuby!“

„Ale komupak to vykládal? Mně a tobě!“

„A Porfirijovi.“

„Co na tom, že Porfirijovi?“

„Mimochodem, nemůžeš nějak působit na tamty, na jeho matku a sestru? Měly by s ním dnes mluvit opatrněji…“

„Nějak se domluví!“ odpověděl mrzutě Razumichin.

„A proč mu tak pije krev ten Lužin? Bohatý ženich jí, zdá se, není proti mysli…, nemají přece ani vindru, co?“

„Co ze mě taháš rozumy?“ vyjel si na něho podrážděně Razumichin. „Jak mám vědět, jestli mají, nebo nemají? Zeptej se jich, možná že ti to povědí…“

„Brr, ty jsi někdy tupý! To bude z kocoviny… Na shledanou. Poděkuj mým jménem Praskovje Pavlovně za nocleh. Zavřela se, na moje bon jour skrze dveře nedala odpověď, ale vstala už v sedm ráno, nesli k ní přes chodbu z kuchyně samovar… Nebyl jsem uznán za hodna na ni popatřit…“ V devět přišel Razumichin do Bakalejevova penzionu. Obě ženy už hořely netrpělivostí, kdy konečně přijde. Vstaly někdy v sedm nebo ještě dříve. Razumichin vešel jako bubák, škrobeně pozdravil, ale hned se proto rozzlobil – ovšem sám na sebe. Ale chyba lávky: Pulcherija Alexandrovna mu okamžitě spěchala v ústrety, vzala ho za obě ruce a div mu je nepolíbila. Nesměle zašilhal po Avdoťje Romanovně; ale i ta hrdá tvář měla v té chvíli tak vděčný a přátelský výraz, tak výmluvně a nečekaně prozrazovala, jak si ho tu váží (namísto ironických pohledů a bezděčného, špatně skrývaného opovržení!), že by byl měl možná lepší pocit, kdyby ho byly přivítaly nadávkami, protože takhle ho uvedly do příliš velkých rozpaků. Naštěstí bylo po ruce téma rozhovoru, a proto se ho ruče chopil.

Když vyslechly, že „se ještě neprobudil“, ale že „je všecko v nejlepším pořádku“, prohlásila Pulcherija Alexandrovna, že se to jen hodí, „protože bych se s vámi předtím ráda, velmi, velmi ráda poradila“. Následovala otázka, jestli už pil čaj, a pozvání, aby poseděl s nimi; samy prý ještě nesnídaly, protože čekaly na něho. Avdoťja Romanovna zazvonila a to přivolalo jakéhosi odrance, u něhož objednali čaj, který byl konečně také servírován, ale tak nečistě a neupraveně, že bylo dámám hanba. Razumichin už začal zprudka láteřit na penzion, ale protože si vzpomněl na Lužina, rozpačitě zmlkl a hrozně se zaradoval, když se na něho konečně začaly v nepřetržitém sledu sypat otázky Pulcherije Alexandrovny.

Odpovídal na ně, neustále přerušován a znovu dotazován, tři čtvrti hodiny a za tu dobu pověděl o všem hlavním a nejnutnějším, pokud to věděl, co Rodion Romanovič v posledním roce prožil, a uzavřel zevrubným vyprávěním o jeho nemoci. O lecčems se ovšem nezmínil, a také se o tom nebylo třeba zmiňovat, mimo jiné ani o scéně na komisařství a o jejích důsledcích. Poslouchaly dychtivě; ale když dospěl k názoru, že řekl všecko a své posluchačky uspokojil, zjistil, že pro ně vlastně ještě vůbec nezačal.

„Ale řekněte mi, řekněte mi, co si myslíte… ach, promiňte, já doposud neznám vaše jméno…,“ omlouvala se chvatně Pulcherija Alexandrovna.

„Dmitrij Prokofjič.“

„Tak tedy, Dmitriji Prokofjiči, já bych od vás velmi a velmi ráda slyšela…, jak se tak vůbec… teď dívá na věci, abyste mi rozuměl, jak bych vám to vysvětlila, snad nejlépe takhle: co má rád a co nemá rád? Je pořád tak popudlivý? Kdybyste mi mohl říct, jaké má tužby, a abych tak řekla, sny? A co na něho má zejména teď největší vliv? Prostě, velmi ráda bych…“

„Ale maminko, copak ti někdo tohle všecko může jen tak vysypat z rukávu?“ poznamenala Duňa.

„Ach můj ty bože, ani ve snu jsem se nenadála, že ho takhle zastanu, Dmitriji Prokofjiči!“

„Já se vám nikterak nedivím, prosím,“ odpověděl Dmitrij Prokofjič. „Já už matku nemám, ale každý rok ke mně přijíždí můj strýc a skoro nikdy mě nemůže poznat, dokonce ani podobu, a není to nijak prostoduchý člověk; a za ty tři roky, co jste se neviděli, uběhlo něco vody! Ale co bych vám tedy řekl? Znám Rodiona půldruhého roku: je tak trochu nemluva a morous, tak trochu hrdopýšek. A v poslední době (ale dost možná že už mnohem déle) se projevuje jako skeptik a hypochondr. Je to velkorysý dobrák. Nerad mluví o svých citech, to se raději zachová hrubě, než aby před vámi otevřel srdce. Někdy však není vůbec hypochondr, je jen až nelidsky chladný a necitelný, jako by se v něm neustále střídaly dvě protikladné povahy. Hrůza, jak je někdy uzavřený! Pořád nemá kdy, pořád mu někdo vadí, ale přitom leží a nic nedělá. Není ironický, ale ne proto, že by se mu nedostávalo vtipu, spíš jako by neměl na takové hlouposti čas. Nikdy nevyposlechne do konce, co mu kdo říká. Nikdy se nezajímá o totéž, oč se v té chvíli zajímají všichni ostatní. Hrozně moc si o sobě myslí a zdá se, že ne tak docela neprávem. No, co tak ještě…? Mám dojem, že váš příjezd na něho bude mít blahodárný vliv.“

„Kéž by jen!“ zaúpěla Pulcherija Alexandrovna, zničená tím, co Razumichin pověděl o jejím Roďovi.

A Razumichin se konečně osmělil spočinout déle pohledem na Avdoťje Romanovně. Za rozmluvy k ní vzhlédl vícekrát, ale vždy jen letmo, jen na okamžik, a ihned zas uhýbal pohledem. Avdoťja Romanovna si hned sedala ke stolu a pozorně poslouchala každé slovo, hned zas vstávala a začínala, jak měla ve zvyku, přecházet sem a tam se zkříženýma rukama a sevřenými rty, občas se v chůzi na něco zamyšleně zeptala. Také ona měla ve zvyku nevyposlechnout do konce, co jí kdo říkal. Měla na sobě tmavé šaty z nějaké lehké látky a kolem krku měla uvázán bílý průsvitný šátek. Razumichin z mnohých známek okamžitě poznal, že obě ženy žijí ve velmi stísněných poměrech. Kdyby byla Avdoťja Romanovna oblečena jako královna, byl by se jí pravděpodobně vůbec nebál, ale teď, snad právě proto, že byla oblečená tak chudě a že si všiml jejich neutěšené situace, poklesl na mysli, bál se každého svého slova, každého gesta a to ho jako člověka, který stejně nevynikal sebevědomím, velmi zkrušovalo.

„Řekl jste nám mnoho zajímavého o bratrově povaze a… hlavně jste to řekl nezaujatě. Jsem tomu ráda, měla jsem totiž dojem, že k bratrovi tak trochu vzhlížíte,“ poznamenala Avdoťja Romanovna s úsměvem. „Myslím, že je pravda i to, že by k sobě potřeboval ženu,“ dodala zamyšleně.

„Nic takového jsem netvrdil, ale snad máte docela pravdu, jenže…“

„Co?“

„Nikoho přece nemiluje, a snad nikdy ani milovat nebude,“ na­mítl Razumichin.

„Chcete říct, že není schopen milovat?“

„Víte, Avdoťjo Romanovno, vy jste sama tak hrozně podobná svému bratrovi, dokonce ve všem!“ uřekl se náhle k svému vlastnímu překvapení, ale vzápětí si připomněl, co všecko jí zrovna o bratrovi napovídal, a v úžasných rozpacích zrudl jako rak. Avdoťja Romanovna se nemohla při pohledu na něj zdržet smíchu.

„V Roďovi se oba můžete mýlit,“ vmísila se trochu dotčeně Pulcherija Alexandrovna. „Nemyslím na to, co se stalo teď, Duněčko. To, o čem píše Petr Petrovič v tom dopise… a co jsme my dvě předpokládaly, možná není pravda, ale vy si, Dmitriji Prokofjiči, neumíte představit, jak je nevyzpytatelný, a abych tak řekla, náladový. Jeho povahou jsem si nikdy nebyla jistá, dokonce už v jeho patnácti letech. Jsem přesvědčena, že ještě dnes je schopen vyvést něco, nač by jiný nikdy v životě ani nepomyslel… Pro příklad nemusíme daleko – nevím, zda je vám známo, jak mě před půldruhým rokem překvapil, omráčil a div ne docela zničil, když si usmyslel, že se ožení s tou, jakpak se – s dcerou té jeho bytné, Zarnicynové.“

„Nevíte o tom nějaké podrobnosti?“ zeptala se Avdoťja Romanovna.

„A myslíte,“ pokračovala vznětlivě Pulcherija Alexandrovna, „že by ho tehdy zadrželo, kdybych byla plakala a úpěla, kdybych se byla rozstonala nebo se snad i usoužila k smrti, kdybychom se octly na mizině? S bohorovným klidem by byl překročil všechny překážky. Copak nás nemá ani trochu rád?“

„Sám mi o té historii nikdy nic neříkal,“ odpověděl opatrně Razumichin, „ale něco jsem o tom slyšel přímo od paní Zarnicynové, která toho vlastně také moc nenapovídá, ale co jsem slyšel, je poněkud divné…“

„Tak co tedy, co jste slyšel?“ zeptaly se jedním dechem obě ženy.

„Tak obzvlášť divné to zase není. Dověděl jsem se jen, že tenhle sňatek, který už byl úplně dohodnutý a neuskutečnil se jen proto, že nevěsta zemřela, byl samé paní Zarnicynové velmi proti mysli… Mimoto prý nebyla nevěsta ani hezká, totiž byla prý naopak ošklivá… a nějaká neduživá… a podivínská…, i když měla, jak se zdá, také své dobré vlastnosti. Určitě měla, jinak by to bylo nepochopitelné… Věno také neměla, při jeho povaze by ostatně taková věc stěží hrála nějakou roli… Ale v těchhle věcech se člověk nikdy nevyzná…“

„Jsem přesvědčená, že to byla hodná dívka,“ podotkla stroze Avdoťja Romanovna.

„Bůh mi odpusť, ale tehdy jsem měla z její smrti přímo radost, ačkoliv ani nevím, kdo z nich se do koho zamiloval, zda on do ní nebo ona do něho,“ uzavřela Pulcherija Alexandrovna a pak se opatrně, zajíkavě, neustále pokukujíc po Duně, které to bylo zjevně nepříjemné, začala znova vyptávat na včerejší výstup mezi Roďou a Lužinem. Bylo vidět, že ta příhoda ji znepokojuje nejvíc, že se přímo chvěje úzkostí, když na ni pomyslí. Razumichin všechno znova a podrobně vylíčil, ale tentokrát připojil ještě vlastní závěr a přímo Raskolnikova obvinil, že Lužina urazil záměrně, a nijak se ho tentokrát nesnažil omluvit nemocí.

„Usmyslel si to, ještě než se rozstonal,“ dodal.

„Také si myslím,“ řekla velmi sklesle Pulcherija Alexandrovna. Velmi ji však překvapilo, že Razumichin náhle tak šetrně, a dokonce s jakousi úctou mluví o Petru Petroviči. Překvapilo to i Avdoťju Romanovnu.

„A co vlastně soudíte o Petru Petroviči?“ nepřemohla zvědavost Pulcherija Alexandrovna.

„O budoucím muži vaší dcery nemohu mít jiné mínění,“ odpověděl pevně a procítěně Razumichin. „A to neříkám z nějaké ubohé zdvořilosti, nýbrž proto… proto… no, už jen proto, že Advoťja Romanovna toho muže sama a dobrovolně poctila svou přízní. Jestliže jsem ho včera tak ostouzel, bylo to tím, že jsem byl hnusně opilý a pak… nepříčetný, ano, byl jsem nepříčetný, ztratil jsem hlavu, úplně jsem se zbláznil… a dnes se za to stydím!“ Zrudl a odmlčel se. Avdoťja Romanovna se začervenala, ale ani teď nic neřekla. Od toho okamžiku, kdy začali o Lužinovi, nepronesla jediné slovo.

Ale Pulcherija Alexandrovna byla bez její podpory zřejmě bezradná. Konečně se váhavě, co chvíli pokukujíc po dceři, svěřila, že jí teď dělá velké starosti jedna věc.

„Víte, Dmitriji Prokofjiči,“ začala. „Já budu s Dmitrijem Prokofjičem mluvit docela otevřeně, ano, Duněčko?“

„Ale ovšem, maminko,“ řekla důrazně Avdoťja Romanovna.

„Tedy oč jde,“ pokračovala chvatně Pulcherija Alexandrovna, jako by jí spadl kámen ze srdce tím, že si smí ulevit ve svém trápení. „Dnes časně ráno jsme dostali od Petra Petroviče odpověď na naši včerejší zprávu, že jsme přijely. Víte, včera nám měl, jak slíbil, přijít naproti přímo na nádraží. Namísto toho nám poslal naproti nějakého sluhu, který nám dal adresu tohohle penzionu a měl nám ukázat cestu a od Petra Petroviče vyřídit, že za námi přijde dnes ráno. Ale místo toho dnes ráno přišlo toto jeho psaní… Nejlépe bude, přečtete-li si je sám, je tam jedna věc, která mi dělá velkou starost… hned sám uvidíte, co to je, a… řeknete mi, Dmitriji Prokofjeviči, upřímně, co si o tom myslíte! Vy nejlíp znáte Roďovu povahu, proto nám můžete nejlíp poradit. Upozorňuji vás, že Duněčka už se pevně rozhodla, hned a bez váhání, ale já, já ještě nevím, co dělat, a… a nemohla jsem se dočkat, kdy už přijdete.“

Razumichin otevřel dopis s včerejším datem a četl:

Vážená a milostivá Pulcherijo Alexandrovno, mám tu čest tímto Vám oznámit, že jsem Vás za příčinou nepředvídaných překážek nemohl očekávat na nádraží, takže jsem za tím účelem poslal velmi osvědčeného člověka. Zároveň nebudu mít ani tu čest setkat se s Vámi zítra ráno vzhledem k neodkladným záležitostem v senátě, i abych nebyl na překážku Vašemu důvěrnému shledání s Vaším synem a Avdoťji Romanovny s jejím bratrem. Budu tedy mít čest navštívit Vás a složit Vám svou poklonu ve Vašem bytě až zítra přesně v osm hodin večer, k čemuž si osměluji připojit snažnou a dodávám i rozhodnou prosbu, aby se našeho společného setkání Rodion Romanovič již nezúčastnil, neboť mě neslýchaně a bezectně urazil, když jsem ho včera nemocného navštívil u jeho lůžka, a dále z toho důvodu, že bych Vám osobně chtěl podat nezbytné a obšírné vysvětlení v jisté věci a přál bych si slyšet i Váš vlastní názor. Přitom mám tu čest předem Vás upozornit, že jestliže přes svou prosbu Rodiona Romanoviče u Vás zastanu, budu nucen okamžitě odejít, a v tom případě ponesete důsledky Vy. Toto píši pod dojmem toho, že Rodion Romanovič, který se zdál při mé návštěvě tak těžce nemocný, během dvou hodin se náhle uzdravil, a protože již vychází, je možné, že přijde i k Vám. Tuto skutečnost jsem si ověřil na vlastní oči v bytě jistého opilce, přejetého koňmi a následkem toho zesnuvšího, jehož dceři, děvčeti pochybné existence, věnoval včera asi pětadvacet rublů pod záminkou, že je to na pohřeb, což mě nesmírně udivilo, neboť vím, s jakou námahou jste tento obnos sháněla. Prosím tímto, abyste vyřídila mou hlubokou poklonu Avdoťje Romanovně, a prosím, abyste přijala ujištění naprosté úcty od Vám hluboce oddaného P. Lužina.

„Co si mám teď počít, Dmitriji Prokofjiči?“ spustila skoro plačky Pulcherija Alexandrovna. „Jakpak mám Roďovi vysvětlit, aby k nám nechodil? Vždyť včera tak stál na tom, aby Duňa Petra Petroviče odmítla, a najednou s ním i druhá strana přerušuje styky! Až se to doví, schválně přijde a… co bude pak?“

„Udělejte to, pro co se rozhodla Avdoťja Romanovna,“ řekl klidně a pohotově Razumichin.

„Můj ty bože! Když ona říká… říká takové věci, a nic mi pořádně nevysvětlí! Říká, že bude lépe, totiž ne lépe, ale že prý je bůhvíproč naprosto nutné, aby schválně dnes v osm přišel i Roďa a aby se určitě setkali… A já mu ten dopis vůbec nechtěla ukázat a nějak chytře to s vaší pomocí zařídit, aby nemohl přijít…, protože je tak popudlivý… A vůbec nechápu, kdo to umřel, jaký opilec a jakou to má dceru, ani jak je možné, že té dceři dal do poslední kopějky všechny peníze…, které…“

„Které jste tak těžce sehnala, maminko,“ připojila Avdoťja Romanovna.

„Včera nebyl při smyslech,“ řekl vážně Razumichin. „Kdybyste věděly, co včera natropil v hostinci, ačkoliv to bylo chytré… hm! O nějakém nebožtíkovi a o nějakém děvčeti mi včera cestou domů skutečně něco říkal, ale nepochopil jsem ani zbla… Ale já jsem byl včera…“

„Nejlépe uděláme, maminko, když k němu zajdeme. Uvidíte, že tam poznáme, co máme dělat. A už je také nejvyšší čas – proboha! Už bude jedenáct!“ lekla se Avdoťja Romanovna, když se podívala na krásné zlaté a emailované hodinky, které měla zavěšené na tenoučkém benátském řetízku kolem krku a které byly v křiklavém nesouladu s jejím ostatním oděvem. Dárek od ženicha, pomyslel si Razumichin.

„Ano, je nejvyšší čas…! Nejvyšší čas, Duněčko!“ vyskočila polekaně Pulcherija Alexandrovna. „Ještě bude myslet, že se po vče­rejšku hněváme, když tak dlouho nejdeme. Ach bože můj!“

Při tom bědování si rychle oblékala pláštěnku a nasazovala klobouk; také Duněčka se oblékla. Rukavičky měla nejen hodně obnošené, nýbrž, jak si Razumichin všiml, dokonce roztrhané, ale tato zjevná chudoba oděvu přitom dodávala oběma ženám spíše důstojnosti, jak je to pravidlem u těch, kdo umějí chudý oděv nosit. Razumichin se díval na Duněčku s úctou a byl hrdý na to, že ji bude provázet. Ona královna, přemítal přitom, která si spravovala ve vězení punčochy, jistě vypadala i v té chvíli jako skutečná královna, ba ještě víc než při nejokázalejších slavnostech a vyjížďkách.

„Bože můj!“ vzplanula Pulcherija Alexandrovna. „Zdalipak jsem si ve snu pomyslela, že se jednou budu tak bát setkání s vlastním synem, se svým milým, drahým Roďou, jako se bojím teď…! Bojím se, Dmitriji Prokofjiči!“ podívala se na něho ustrašeně.

„Nebojte se, maminko,“ řekla Duňa a políbila ji, „raději v něho věřte. Já v něho věřím!“

„Ach bože můj! Já také věřím, a přece jsem celou noc oko nezamhouřila!“ bědovala nebohá žena.

Vyšli na ulici.

„Víš, Duněčko, když jsem k ránu přece jen na chvilenku zdřímla, zdálo se mi o nebožce Marfě Petrovně…, byla celá v bílém… a přiblížila se ti ke mně, vzala mě za ruku a pokyvovala hlavou, a jak přísně, hrozně přísně, jakoby káravě… Není to zlé znamení? Ach bože můj, Dmitriji Prokofjiči, vždyť vy to ještě nevíte: Marfa Petrovna zemřela!“

„To opravdu nevím. Jaká Marfa Petrovna?“

„A tak náhle! Považte…“

„Až potom, maminko,“ přerušila ji Duňa. „Vždyť ještě ani neví, kdo Marfa Petrovna byla.“

„Opravdu to nevíte? A já myslela, že už všecko víte. Promiňte mi to, Dmitriji Prokofjiči, mně už z toho všeho v posledních dnech jde hlava kolem. Víte, já ve vás vidím doslova ztělesněnou prozřetelnost, proto jsem byla tak přesvědčená, že už všechno víte. Jste už jako náš… Nezlobte se na mne, že to tak říkám. Ale bože můj, copak se vám to stalo na pravé ruce! Snad jste se o něco neuhodil?“

„Ano, uhodil,“ zakoktal šťastný Razumichin.

„Víte, já někdy mluvím přespříliš od srdce, až mě Duňa káře… Ale bože můj, ta díra, ve které žije! Jestlipak už je vzhůru? A to si ta paní, ta jeho bytná, myslí, že tohle je nějaký pokoj? Poslyšte, vy říkáte, že nerad před někým otevírá srdce, takže já ho možná obtěžuji svými… slabůstkami… Neporadil byste mi, Dmitriji Prokofjiči? Jak s ním mám jednat? Víte, chodím jako bez duše.“

„Nevyptávejte se ho příliš naléhavě, když vidíte, že se na něco mračí. Zvlášť na zdraví se ho moc nevyptávejte, nemá to rád.“

„Ach, Dmitriji Prokofjiči, je to kříž být matkou! A tady už jsou ty schody… To jsou ale hrozné schody!“

„Maminečko, vy jste celá bledá, uklidněte se, zlatíčko,“ těšila ji Duňa a hladila ji. „Musí být šťastný, že vás vidí, a vy se takhle trýzníte!“ dodala a blýskla očima.

„Počkejte, podívám se napřed, jestli už je vzhůru.“

Obě ženy pomalu vystupovaly za Razumichinem, který vyběhl po schodech první, a když ve třetím poschodí míjely dveře bytné, všimly si, že jsou maličko pootevřené a že si je uzounkou škvírkou ze tmy prohlížejí dvě bystré černé oči. Když se pohledy setkaly, dveře se náhle přibouchly tak hlučně, že Pulcherija Alexandrovna div nevykřikla leknutím.