5

Byl to pán už v letech, upjatý a důstojný, s opatrným a mrzutým výrazem tváře, a uvedl se tím, že se zastavil na prahu a rozhlížel se kolem sebe s urážlivě netajeným podivem, jako by se ptal: Kam jsem se to dostal? Nedůvěřivě, a dokonce s jakousi polekanou afektovaností, div ne uraženě si prohlížel Raskolnikovovu těsnou, nizoučkou „kajutu“. Stejně užasle pak obrátil a upřel oči na samého Raskolnikova, vysvlečeného, rozcuchaného, nemytého, ležícího na svém ubohém špinavém divanu a také si ho strnule prohlížejícího. Pak si stejně zdlouhavě začal prohlížet neupraveného, zarostlého a neučesaného Razumichina, který se mu díval drze a vyzývavě přímo do očí a nehýbal se z místa. Napjaté mlčení trvalo hezkou chvíli, až konečně, jak se dalo očekávat, došlo k malé změně dekorace. Příchozí si podle jistých, ostatně náramně nápadných známek bezpochyby uvědomil, že přehnaně strohým chováním by tady v té „kajutě“ zhola nic nepořídil, a o poznání změkl a zdvořile, ačkoliv ne docela bez přísnosti, pronesl k Zosimovovi, zřetelně členě každou slabiku své otázky:

„Rodion Romanyč Raskolnikov, pan student či bývalý student?“

Zosimov se pomalu pohnul a snad by byl odpověděl, kdyby ho byl Razumichin, kterého se nikdo na nic neptal, hned nepředešel:

„Tady ten, co leží na divanu! Copak byste rád?“

Toto familiární „copak byste rád?“ upjatým pánem přímo otřáslo; nechybělo mnoho, aby se na Razumichina otočil, ale přece jen se zavčas opanoval a rychle se zase obrátil na Zosimova.

„Tohle je Raskolnikov!“ zahučel Zosimov a kývl směrem k pacientovi: pak zívl a přitom jaksi mimořádně roztáhl ústa a mimořádně dlouho je tak ponechal. Pak pomaloučku sáhl do kapsičky u vesty, vytáhl velikánské bachraté zlaté cibule, otevřel je, podíval se, kolik je hodin, a stejně pomaloučku a líně je zase zastrkoval.

Pokud jde o Raskolnikova, ten ležel celou tu dobu mlčky na zádech a upřeně, i když naprosto bezmyšlenkovitě zíral na příchozího. Jeho tvář, která se právě odvrátila od zajímavého kvítečku na tapetě, byla nesmírně bledá a prozrazovala úžasné utrpení, jako by byl právě podstoupil trýznivou operaci nebo ho sundali z mučidel. Ale pán, který vstoupil, v něm probouzel stále větší zájem, pak nejistotu, pak nedůvěru, a dokonce skoro strach. Když však Zosimov k němu pokynul a řekl: „Tady je Raskolnikov!“, znenadání se prudce pozvedl, ba přímo nadskočil, posadil se na posteli a řekl skoro vyzývavým, ale selhávajícím slabým hlasem:

„Ano! Já jsem Raskolnikov! Co si přejete?“

Návštěvník se na něho pozorně podíval a důrazně pronesl:

„Petr Petrovič Lužin. S jistotou předpokládám, že mé jméno vám již není tak naprosto neznámé.“

Avšak Raskolnikov, který očekával něco docela jiného, na něho tupě a roztržitě pohlédl a neodpověděl, jako by jméno Petra Petroviče uslyšel opravdu poprvé v životě.

„Jakže? Cožpak jste skutečně doposud neráčil být nijak zpraven?“ zeptal se trochu zaraženě Petr Petrovič.

Raskolnikov se v odpověď pomalu zvrátil na polštář, založil si ruce pod hlavu a upřel oči ke stropu. Po Lužinově tváři přeběhl stín. Zosimov a Razumichin si ho prohlíželi ještě bezostyšněji, a to ho konečně zřejmě přivedlo do rozpaků.

„Já jsem totiž předpokládal, já jsem měl za to,“ zakoktal, „že dopis, odeslaný již více než před deseti dny, ne-li dokonce před dvěma nedělemi…“

„Poslyšte, pročpak stojíte u těch dveří?“ skočil mu náhle do řeči Razumichin. „Máte-li nám co říct, tak se posaďte, oba tam máte s Nastasjou málo místa. Nastasjuško, uhni, nech pána projít! Pojďte dál, tady máte židli, tady! Prolezte tudyhle!“

Odšoupl svou židli od stolu, uvolnil úzkou uličku mezi stolem a svými koleny a v trochu nepohodlné póze vyčkával, až návštěvník „proleze“ tou štěrbinkou. Chvíle byla zvolena tak, že bylo nemysletelné odmítnout, a návštěvník se tedy chvatně a klopýtavě protáhl těsnou uličkou. Když se dostal k židli, posadil se a zlověstně se na Razumichina podíval.

„Nemusíte se nijak rozpakovat,“ spustil žoviálně Razumichin. „Roďa totiž už pátý den leží, celé tři dni blouznil, ale teď už se probral, a dokonce s chutí pojedl. Zrovna u něho sedí jeho lékař, právě ho prohlédl, a já jsem Roďkův kolega, také bývalý student, teď mu dělám chůvu. Před námi se nijak neostýchejte, jako bychom tady nebyli, a projednejte si svou záležitost.“

„Děkuji vám. Ale neruším snad nemocného svou přítomností a svou řečí?“ obrátil se Petr Petrovič na Zosimova.

„N-ne,“ zahuhlal Zosimov, „naopak ho možná rozptýlíte.“ A opět zívl.

„On už je dávno při smyslech, hned od rána,“ pokračoval Razumichin, jehož familiárnost vyznívala tak nefalšovaně prostoduše, že to Petr Petrovič vzal v úvahu a opět nabýval mysli, zčásti možná i proto, že ten otrhanec a drzoun se včas představil jako student.

„Vaše paní matinka…,“ začal Lužin.

„Hm!“ udělal hlasitě Razumichin. Lužin se na něho tázavě podíval. „To nic, já jen tak. Pokračujte…“

Lužin pokrčil rameny.

„Vaše paní matinka vám ještě za mého pobytu u nich začala psát dopis. Když jsem sem přibyl, úmyslně jsem vyčkal několik dní a nezacházel jsem k vám, abych měl opravdu úplnou jistotu, že jste o všem zpraven. Nyní však k svému údivu…“

„Vím, vím!“ pronesl náhle Raskolnikov s netrpělivým, popudlivým výrazem. „To jste vy? Ženich? Já už vím…! To stačí!“

Petr Petrovič tím byl citelně dotčen, ale neřekl ani slovo. Horečně přemítal, co to všechno asi znamená. Drahnou chvíli nikdo nic neříkal.

Zatím Raskolnikov, který se k němu při odpovědi trochu pootočil, ho začal opět upřeně a zvědavě pozorovat, jako by si ho prve nebyl jaksepatří prohlédl nebo jako by ho na něm udivil nějaký nový rys – dokonce zase schválně pozvedl hlavu z polštáře. Na zevnějšku Petra Petroviče vskutku překvapovalo cosi neobyčejného, a přitom jakoby opravňujícího k přídomku „ženich“, který právě tak bezostyšně dostal. Předně bylo vidět, a to až příliš nápadně, že Petr Petrovič nelenil a využil těch několika dní v hlavním městě, aby do příjezdu nevěsty zkrášlil a zvelebil svůj zevnějšek, což bylo ostatně naprosto nevinné a pochopitelné. Dokonce i to vědomí, možná až trochu příliš samolibé vědomí oné příjemné změny k lepšímu, by se dalo omluvit, vždyť Petr Petrovič byl koneckonců ženich. Všecko, co na sobě měl, zrovna vyšlo od krejčího a všecko bylo velmi pěkné, jenže snad příliš nové a příliš z toho trčel jistý záměr. Ten záměr potvrzoval dokonce i zbrusu nový, švihácký kulatý klobouk – Petr Petrovič s ním zacházel až příliš uctivě a příliš opatrně ho držel v ruce. A potvrzovaly to dokonce i elegantní nové Jouvenevovy rukavice šeříkové barvy, třeba už jen tím, že si je nenavlékal, ale nosil je jen pro parádu v rukou. V celém ustrojení Petra Petroviče pak převládaly světlé, mladické barvy. Měl na sobě bezvadné letní sako světle skořicového odstínu, světlé lehké kalhoty a vestu ze stejné látky, právě koupené jemné prádlo, velmi lehounkou batistovou kravatu s růžovými proužky, a nejlepší na tom všem bylo, že to všechno dokonce Petru Petroviči velmi slušelo. Jeho tvář, docela svěží, ba hezká, stejně zdaleka nevypadala na pětačtyřicet let. Z obou stran ji slušivě lemovaly tmavé licousy v podobě kotletek a krásně se kadeřily u čistě vyholené lesknoucí se brady. Ani vlasy, ostatně jen nepatrně prošedivělé, načesané a naondulované u kadeřníka, nebyly proto směšné, ani mu nedodávaly hloupý vzhled, jak naondulované vlasy často dodávají, protože každý pak vypadá jako Němec před oddavkami. Jestliže tedy v tom docela hezkém a solidním zjevu bylo něco nepříjemného a odpuzujícího, mělo to rozhodně jiné příčiny. Když si Raskolnikov pana Lužina bezostyšně prohlédl, znova se s jedovatým úsměškem zvrátil na polštář a jako předtím upřel oči ke stropu.

Ale pan Lužin už se vzpamatoval a byl, jak se zdálo, rozhodnut všechny ty podivné výstřelky ignorovat.

„Nesmírně, nesmírně lituji, že vás nalézám v takovéto situaci,“ začal znovu, s přemáháním přerušiv mlčení. „Kdybych byl věděl, že churavíte, byl bych vás navštívil dříve. Ale sám znáte ten shon…! Kromě toho mám při svém advokátském povolání nadmíru důležité řízení v senátu. A to se ani nezmiňuji o těch starostech, jichž se sám domýšlíte. Vaše, totiž matinku a sestřičku, čekám v nejbližších hodinách…“

Raskolnikov se pohnul, jako by chtěl něco říct, z jeho tváře bylo možno vyčíst jisté vzrušení. Petr Petrovič se přerušil a chvilku vyčkával, ale když se ničeho nedočkal, pokračoval: „…v nejbližších hodinách. Pro první dobu jsem obstaral ubytování…“

„Kde?“ ozval se tiše Raskolnikov.

„Velmi nablízku, v Bakalejevově penzionu…“

„To je na Vozněsenském,“ vmísil se Razumichin, „pronajímají tam ve dvou poschodích pokoje. Kupci Jašinovi to patří, znám to tam.“

„Ano, pokoje, prosím.“

„Hnusné prostředí – špína, smrad a vůbec podezřelé místo, tam už se staly věci! A ti lidé, co tam bydlí…! Sám jsem se tam dostal při jednom skandálu. To se ví, laciné to je.“

„Já jsem ovšem neměl možnost shromáždit tolik informací, neboť jsem tu nový,“ namítl dotčeně Petr Petrovič, „ale domnívám se, že dva úplně a bezvadně čisté pokojíčky a na tak kratičkou dobu… Našel jsem už skutečný totiž budoucí náš byt,“ obrátil se k Raskolnikovovi, „ale ještě se v něm pracuje. Zatím se sám tísním v podnájmu, pár kroků odtud, u paní Lippevechzelové, v bytě jednoho svého mladého přítele, Andreje Semjonyče Lebezjatnikova. Právě on mi pověděl o Bakalejevově domě…“

„Lebezjatnikov?“ opakoval pomalu Raskolnikov, jako by se rozpomínal.

„Ano, Andrej Semjonyč Lebezjatnikov, ministerský úředník. Račte znát?“

„Ale… ne…,“ odtušil Raskolnikov.

„Promiňte, měl jsem ten dojem z vaší otázky. Byl jsem kdysi jeho poručníkem… tuze milý mladík… pokrokový… Rád se totiž stýkám s mládeží, od ní se člověk doví, co je nového.“ Petr Petrovič se s nadějí rozhlédl po přítomných.

„V jakémpak smyslu?“ zeptal se Razumichin.

„V tom nejvážnějším, abych tak řekl, v tom, co se týká samé podstaty věci,“ navázal Petr Petrovič, jako by byl rád té otázce. „Víte, já už totiž nenavštívil Petrohrad deset let. Všecky ty novoty, reformy a myšlenky, všecko to se ohlásilo i u nás na venku, ale vidět jasněji a vidět všechno, to vyžaduje pobyt v Petrohradě. A já, prosím, vycházím právě z myšlenky, že člověk nejvíc uvidí a pozná, sleduje-li naši mladou generaci. Přiznám se, že mne potěšilo…“

„Co vlastně?“

„Vaše otázka je široká. Mohu se mýlit, avšak mám dojem, že nacházím jasnější názory, více, abych tak řekl, kritiky, více činorodosti…“

„To je pravda,“ procedil Zosimov.

„Nepovídej, žádná činorodost neexistuje,“ chytil se toho Razumichin. „Činorodost se získává nesnadno, zadarmo ti z nebe nepřilítne. A my už div ne dvě stě let odvykáme jakýmkoliv činům… Myšlenky možná nějaké ve vzduchu jsou,“ obrátil se k Petru Petroviči, „i touha po dobru by tu byla, třebaže dětinská, dokonce i poctivost se najde, ačkoliv se tu rozplemenilo zlodějíčků jako much, jen po činorodosti ani potuchy! Činorodost nosí holínky.“

„V tom s vámi nesouhlasím,“ namítl se zřejmým potěšením Petr Petrovič. „Jistěže se setkáváme s ukvapeností a přehmaty, ale musíme být také trochu shovívaví, vždyť ukvapenost svědčí o horlivosti k dílu i o těch nepříznivých vnějších podmínkách, v nichž se dílo koná. A pakliže bylo vykonáno málo, nuže, však nebylo ani mnoho času. O prostředcích ani nemluvím. Podle mého osobního názoru se, chcete-li, přece jen leccos udělalo: byly rozšířeny nové, prospěšné názory, byla rozšířena některá nová a prospěšná díla namísto starých fantastických a sentimentálních, literatura nabývá zralejší povahy, bylo vymýceno a zesměšněno nemálo škodlivých předsudků… Jedním slovem, nenávratně jsme odvrhli přítěž minulosti, a to je podle mne už nějaký čin, prosím…“

„Jako když bičem mrská! Chce se zalíbit,“ řekl náhle Raskolnikov.

„Jak prosím?“ nerozuměl Petr Petrovič, avšak nedostal odpověď.

„To všecko je správné,“ podotkl honem Zosimov.

„Není-li pravda?“ pohlédl na něho vlídně Petr Petrovič. „Uznejte sám,“ pokračoval na adresu Razumichina, teď už s příměsí jisté vítězné nadřazenosti, a div nedodal „mladý muži“, „že existuje rozvoj, anebo, jak se dnes říká, pokrok, alespoň pokud jde o vědu a ekonomické poučky…“

„To je nekonkrétní!“

„Ne, prosím, ani zdaleka ne nekonkrétní! Jestliže mi například doposud říkali ‚miluj‘ a já miloval, jaký to mělo výsledek?“ pokračoval Petr Petrovič možná až zbytečně kvapně. „Ten, že jsem roztrhl plášť svůj napůl a dělil se s bližním a že jsme oba zůstávali napůl nazí, podle ruského přísloví: Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí! Věda však praví: Miluj především sama sebe, neboť všecko na světě spočívá v osobním zájmu. Budeš-li milovat sama sebe, vykonáš řádně i svou práci a plášť tvůj zůstane celý. Ekonomické poučky pak dodávají, že čím více je ve společnosti prosperujících jednotlivců, abych tak řekl, celých plášťů, tím víc má pevných opor a tím lépe prosperuje i celá společnost. To tedy znamená, že získávám-li jedině a výlučně pro sebe, získávám právě tím vlastně pro všechny a přispívám k tomu, aby můj bližní dostal větší kus roztrženého pláště, a přitom ne už soukromou, individuální dobročinností, nýbrž v důsledku všeobecné prosperity. Prostá myšlenka, která však naneštěstí příliš dlouho nepřicházela, odsunována fantazírováním a idealizováním, ačkoliv, jak se zdá, není třeba příliš důvtipu k pochopení…“

„Promiňte, ale ani já nejsem důvtipný,“ přerušil ho stroze Razumichin, „a proto toho nechme. Zavedl jsem na to řeč s určitým úmyslem, ale jinak se mi už všechno to sebeútěšné žvanění, všecky ty nekonečné a ustavičné nekonkrétní řeči pořád o jednom za ty tři roky tak zprotivily, že se namouduši červenám, i když o tom začnou přede mnou jiní, neřkuli abych o tom mluvil sám. Vy jste si pospíšil, abyste se zalíbil svými vědomostmi, a to je zcela pochopitelné a já to neodsuzuji. Teď mi však šlo jen o to, abych zjistil, co jste zač, protože, víte, do veřejné práce se v poslední době pustilo tolik všelijakých podnikavců, kteří tak překroutili všecko, čeho se jen dotkli, ve svůj prospěch, že celou věc nadobro zpackali. Skončeme, prosím!“

„Velevážený pane,“ začal už s křečovitou důstojností pan Lužin, „nechcete tím snad docela bezostyšně říct, že i já…“

„Ale co vás napadá, co vás napadá… Jak bych mohl…! Skončeme, prosím,“ uzavřel kategoricky Razumichin, rázně se otočil a pokračoval v předchozím rozhovoru se Zosimovem.

Petr Petrovič se zachoval natolik rozumně, že toto vysvětlení okamžitě přijal. Chtěl ostatně za chvíli odejít.

„Doufám, že přátelské styky, které jsem dnes navázal,“ promluvil k Raskolnikovovi, „se po vašem uzdravení i v důsledku okolností vám známých ještě více utuží… Zejména vám přeji, abyste byl hodně zdráv…“

Raskolnikov k němu ani nepootočil hlavu. Lužin se začal zvedat.

„Vrahem je určitě někdo, kdo u ní zastavoval!“ mínil s jistotou Zosimov.

„Určitě!“ přitakal Razumichin. „Porfirij neřekne, co má za lubem, ale přesto vyslýchá zástavce…“

„Vyslýchá zástavce?“ zeptal se hlasitě Raskolnikov.

„Ano, proč se ptáš?“

„Jen tak.“

„Jak je shání?“ zeptal se Zosimov.

„Nějaká jména udal Koch, nějaká byla napsána na obalech, a někteří, když se to dověděli, přišli sami…“

„Ale musel to být prohnaný a ostřílený padouch! Taková opovážlivost! Taková rozhodnost!“

„Na tom je právě nejzajímavější, že vůbec ne!“ přerušil ho Razumichin. „Právě to vás všecky mate! A já zas tvrdím – zdaleka ne prohnaný, zdaleka ne ostřílený, a tohle byl nejspíš jeho první krok! Jen se na něj zkus dívat jako na vypočítavého a prohnaného padoucha a uvidíš, jak nepravděpodobně to dopadne. Ale předpokládej nováčka, a zjistíš, že ho zachránila jen náhoda, a co všechno nedokáže náhoda? Proboha, vždyť on snad vůbec nečekal žádné překážky! A jak si počíná! Bere deseti a dvacetirublové věci a cpe si je do kapes, prohrabává ženskou truhlu, šatstvo, a zatím v prádelníku, v horní zásuvce je v krabici jen na hotovosti skoro půldruhého tisíce, kromě cenných papírů! Oloupit už nedovedl, dokázal všehovšudy zabít. První krok, říkám ti, první krok, a selhaly mu nervy! A nevyvázl důvtipem, nýbrž náhodou!“

„Nemluvíte o té nedávné vraždě na staré úřednici?“ vmísil se do rozmluvy, obraceje se na Zosimova, Petr Petrovič, už zase s kloboukem a rukavičkami v ruce, ale dychtivý pronést ještě nějakou moudrost. Zřejmě mu velmi záleželo na příznivém dojmu a marnivost zvítězila nad uvážlivostí.

„Ano. Také jste o ní slyšel?“

„Jak by ne, je to v sousedství…“

„I podrobnosti znáte?“

„To nemohu říct; mne však zajímá jiná stránka věci, abych tak řekl, její problematika. Nemluvím o tom, že zločinnost v nižších vrstvách za posledních asi pět let stoupla, nemluvím o obecně rozšířeném a nepřetržitém loupení a žhářství, mně se zdá daleko podivnější, že stejně, abych tak řekl paralelně, stoupá i zločinnost ve vyšších vrstvách. Tam a tam, slyším, bývalý student přepadl na hlavní silnici poštu, tam zas lidé významného společenského postavení falšují bankovky; někde v Moskvě odhalí celou bandu padělatelů úpisů poslední výherní půjčky – a jedním z hlavních pachatelů je jistý lektor světových dějin; někde v cizině zas z loupežných a nejasných pohnutek zavraždí našeho tajemníka… A jestliže nyní byla zavražděna ona stará lichvářka příslušníkem lepších kruhů, neboť prostí lidé nezastavují zlaté předměty, čím chcete vysvětlit tuto určitou zkaženost civilizované části naší společnosti?“

„Hospodářských změn je mnoho…,“ poznamenal Zosimov.

„Čím to vysvětlit?“ chytil se otázky Razumichin. „Nejlíp to vysvětlíme právě příliš rozšířenou nečinorodostí.“

„Jak to, prosím?“

„No, jakpak odpověděl v Moskvě ten váš lektor na otázku, proč padělal cenné papíry: ‚Kdekdo se všelijakým způsobem obohacuje, tak jsem chtěl i já co nejrychleji zbohatnout.‘ Doslovně si to nepamatuju, ale smysl byl: na cizí účet, co nejrychleji, bezpracně! Zvykli si žít a týt z cizího, zvykli si na to, že sami nemusí hnout prstem, že jim někdo všecko napřed rozžvýká. A když pak udeří rozhodující hodina, ukáže se, co v kom je…“

„Avšak co mravnost? A abych tak řekl, zásady…“

„Co vám vlastně dělá takovou starost?“ zasáhl nečekaně do rozmluvy Raskolnikov. „Vždyť je to přesně podle vaší teorie!“

„Jak to, podle mé teorie?“

„Jen doveďte do důsledků to, co jste tu před chvílí hlásal, a zjistíte, že je přípustné zabíjet…“

„Chraň bůh!“ vzplanul Lužin.

„Ne, tak to přece není!“ mínil Zosimov.

„Všecko má své meze,“ pokračoval zvysoka Lužin, „ekonomická idea ještě neznamená výzvu k vraždění, a za předpokladu…“

„Poslyšte, je to pravda,“ znova ho nenadále přerušil Raskolnikov hlasem třesoucím se zlostí a zároveň jakousi radostí z urážení, „je to pravda, že jste řekl své nevěstě… v tutéž hodinu, kdy řekla ano, že jste zejména rád…, že je chudá…, protože je výhodnější brát si ženu, která tře bídu, a pak nad ní mít převahu… a předhazovat jí, že jste jí prokázal dobrodiní?“

„Velevážený pane!“ vybuchl zlostně a podrážděně Lužin, celý rudý a zmatený. „Velevážený pane, takhle překroutit něčí názor! Promiňte, ale musím vám říct, že řeči, které se k vám dostaly, nebo lépe řečeno byly vám doneseny, nemají ani špetku reálného podkladu… a já se domýšlím, kdo asi… zkrátka… ta popleta… zkrátka vaše matinka… Beztoho se mi zdálo, při všech jejích jinak vynikajících kvalitách ovšem, že její myšlení má trochu idealistické a romantické prvky… Nicméně jsem byl na hony vzdálen předpokladu, že by její fantazie mohla celou věc vidět a podat takhle překroucenou… A konečně… konečně…“

„Víte co?“ rozkřikl se Raskolnikov, pozvedaje se z polštáře a probodávaje ho planoucím pohledem. „Víte co?“

„Co prosím?“ Lužin se zastavil a uraženě, vyzývavě vyčkával. Chvilku bylo ticho.

„Ale to, že jestli se ještě jednou… opovážíte třeba slůvkem se zmínit… o mé matce…, tak vás srazím po hlavě ze schodů!“

„Co je ti?“ vykřikl Razumichin.

„Tak takhle se tedy věci mají!“ Lužin byl bledý a kousal se do rtu. „Já vám něco řeknu, milý pane!“ promluvil s důrazem, vší mocí se ovládaje, ale přece jen udýchaně: „Už prve, hned když jsem sem vkročil, vycítil jsem, že jste proti mně zaujat, ale úmyslně jsem hned neodešel, abych si to ověřil ještě lépe. Jde-li o nemocného člověka, který je navíc můj příbuzný, byl bych schopen odpustit mnohé, ale nyní… vám, pane…, nikdy!“

„Nejsem nemocný!“ vyštěkl Raskolnikov.

„Tím hůře, prosím…“

„Táhněte k čertu!“

Ale Lužin už bez odpovědi odcházel sám, protahoval se znova mezi stolem a židlí a Razumichin tentokrát vstal, aby mohl projít. Aniž někoho z nich uznal za hodna pohledu a aniž kývl Zosimovovi, který mu už dávno posunky naznačoval, že nemá nemocného dráždit, Lužin vyšel ze dveří, a když jimi shrbený procházel, z opatrnosti si přitiskl klobouk až k rameni. I z jeho ohnutého hřbetu se přitom dalo vyčíst, že si odtud odnáší těžkou urážku. „Copak je to možné, copak je tohle možné?“ vrtěl starostlivě hlavou Razumichin.

„Jděte pryč, jděte všichni pryč!“ rozběsnil se Raskolnikov. „Přestaňte mě už konečně týrat! Já se vás nebojím! Nikoho, vůbec nikoho se teď nebojím! Pryč odtud! Chci být sám, sám, sám, sám!“

„Pojď!“ kývl Zosimov na Razumichina.

„Proboha, copak ho tu necháme v tomhle stavu?“

„Pojď!“ opakoval důrazně Zosimov a vyšel ven. Razumichin se po krátké úvaze rozběhl za ním.

„Kdybychom ho neposlechli, mohlo by se mu ještě přitížit,“ řekl Zosimov už na schodech. „Nesnese žádné podráždění…“

„Co to s ním je?“

„Kdyby jím tak něco příjemně otřáslo, to by potřeboval! Prve už mu bylo dobře… Víš, něco mu sedí na mozku! Něco utkvělého a tíživého… To mi dělá největší starost. Tak je to!“

„Dost možná, že zrovna tenhle pan Petr Petrovič! Podle jejich řečí se zdá, že si bere jeho sestru a že se Roďa o tom dověděl z dopisu těsně předtím, než se rozstonal…“

„Opravdu, čert nám ho teď byl dlužen, možná že všecko zpackal. A všiml sis, že je ke všemu lhostejný a na nic nereaguje, až na jedinou věc, která ho vždycky úplně vyšine, a to je ta vražda…“

„Ovšem, ovšem!“ souhlasil živě Razumichin. „Jakpak bych si nevšiml. Zajímá ho to a děsí. To ho tak vyděsili na komisařství ten den, co onemocněl. Omdlel jim tam.“

„Vylíčíš mi to podrobněji večer a já ti pak také něco povím. Hrozně mě to zajímá! Za půl hodinky se zajdu podívat, jak mu je… Zápalu se mimochodem bát nemusíme.“

„Díky! Já zatím počkám u Pašenky a budu vyzvídat na Nastasje.“

Raskolnikov po jejich odchodu upřel netrpělivý a chmurný pohled na Nastasju, která stále ještě otálela.

„Nevezmeš si teď čaj?“ zeptala se.

„Až potom! Chci spát! Nech mě!“

Křečovitě se odvrátil ke zdi; Nastasja odešla.