2

„Tohle kouření,“ začal konečně Porfirij Petrovič, když si zapálil a vyfoukl kouř, „je přece tak škodlivá, tak strašně škodlivá věc, a přesto se to nemohu odnaučit! Víte, kašlu, v krku mě svědí, dech mě zlobí. Jsem strašpytel, rozumíte, tak jsem tuhle zašel k B-novi, každého pacienta prohlíží minimum půl hodiny, skoro se rozesmál, když mě uviděl a proklepával, poslouchal. Mezi jiným, povídá, vám nesvědčí tabák, máte rozedmu plic. Ale jakpak s tím mohu přestat? Čím to nahradím? Nepiju, to je celé to neštěstí, hehehe, to je to neštěstí! Všecko máte přece relativní, Rodione Romanyči, všecko máte relativní!“

Copak na mne zas půjde s tou svou plesnivou právničinou? pomyslel si s odporem Raskolnikov. Náhle mu vyvstalo před očima jejich nedávné setkání a nitro se mu rázem rozbouřilo jako tehdy.

„Byl jsem u vás přece už předevčírem večer, copak to nevíte?“ pokračoval Porfirij Petrovič a rozhlížel se po světničce. „Zašel jsem až sem k vám. Zrovna tak jako dneska – jdu kolem a říkám si, půjdu, podívám se, jak se mu daří. Přijdu a vidím, dveře dokořán: porozhlédl jsem se, chvilenku jsem čekal a zase jsem šel, ani vaší služce jsem se neohlásil. Copak nezamykáte?“ Raskolnikov se stále více chmuřil. Porfirij zřejmě vytušil jeho myšlenky. „Přišel jsem k vám s vysvětlením, drahý Rodione Romanyči, s vysvětlením! Dlužím vám, prosím, a jsem povinován dát vám vysvětlení,“ pokračoval s přívětivým úsměvem, dokonce Raskolnikova lehce poplácal po koleně, ale skoro v téže chvíli jeho tvář náhle dostala vážný a starostlivý výraz, dokonce se jaksi truchlivě svraštila, až tím byl Raskolnikov udiven. Takto ho ještě neviděl a nenadál se, že ho tak někdy uvidí. „Posledně se mezi námi odehrála podivná scéna, Rodione Romanyči. Pravda, při našem prvním setkání se mezi námi také odehrála podivná scéna, jenže tehdy… Ale teď už pěkně popořadě! Tak tedy, patrně jsem ve vašich očích velmi vinen, cítím to, prosím. Vzpomínáte si, jak jsme se posledně rozešli: vám div nepraskly nervy a klepala se vám kolena a mně také div nepraskly nervy a také se mi klepala kolena. Tehdy to mezi námi, víte, dopadlo skoro nehezky, nedžentlmensky. Ale my jsme přece džentlmeni, totiž rozhodně především džentlmeni, tak je to třeba chápat. Pamatujete se přece, jak daleko to zašlo… to už přece nebylo ani hezké.“

Co to říká, za koho mě vlastně má? ptal se s úžasem sám sebe Raskolnikov a s hlavou vztyčenou upíral široce rozevřené oči na Porfirije.

„Došel jsem k závěru, že uděláme lépe, budeme-li k sobě nadále upřímní,“ pokračoval Porfirij Petrovič s trochu zakloněnou hlavou a sklopenýma očima, jako by už nechtěl svým pohledem mást svou někdejší oběť a jako by opovrhoval svými dřívějšími metodami a úskoky. „Skutečně, takové podezřívání a takové scény se nemohou dlouho táhnout. Ještě že nás tehdy rozsoudil Mikolka, jinak opravdu nevím, kam by to s námi bylo dospělo. Ten zatracený soused u mne tehdy seděl za přepážkou, jen si to představte! Však vy to víte a já už vlastně také vím, že za vámi pak byl. Ale nic takového, co jste tenkrát předpokládal, nic takového se nestalo: pro nikoho jsem neposlal a vůbec nic jsem tehdy nechystal. Ptáte se proč? Jak bych vám to řekl – pro mne samého to tehdy bylo jako rána palicí do hlavy. Stěží jsem stačil poslat aspoň pro domovníky. (Možná že jste si jich také všiml, když jste odcházel.) Tehdy mi bleskla hlavou jedna myšlenka, tehdy jsem si jí byl, víte, Rodione Romanyči, skálopevně jist. Budiž, řekl jsem, aťsi na čas pustím z rukou jedno, ale zato druhé popadnu za pačesy – a hlavně to své, to své nepustím. Vy máte velmi popudlivou náturu, Rodione Romanyči, dokonce příliš popudlivou, prosím, oproti všem ostatním rysům své povahy a duše, které jsem, jak optimisticky doufám, u vás zčásti vypozoroval. Samozřejmě, i tehdy už jsem mohl uvážit, že není zvykem, aby někdo přišel a jen tak člověku odhalil celé pozadí zločinu. Stává se to sice, zejména když někoho připravíme o poslední špetku trpělivosti, ale nesporně to je vzácné. Na to jsem mohl přijít také. Ale ne, říkal jsem si, musím vymámit aspoň nitku! Aspoň docela maličkou nitku, jen jedinou, ale zato takovou, aby se jí člověk mohl pevně chytit, aby to bylo už něco hmotného, a ne pořád jen psychologie. Protože, uvažoval jsem, je-li vinen, mohu se od něho opravdu něčeho nadít a právem mohu počítat i s velmi překvapujícím výsledkem. Hrál jsem tehdy na vaši povahu, Rodione Romanyči, hlavně na vaši povahu! Velmi mnoho jsem si od vás tehdy sliboval.“

„Ale pročpak… pročpak mi teď tohle všecko říkáte?“ zahuhlal konečně Raskolnikov, aniž sám věděl, proč se tak ptá. Co to povídá? mučil se v duchu. Copak mě doopravdy pokládá za nevinného?

„Proč tak mluvím? Přišel jsem vám podat vysvětlení, protože to, abych tak řekl, pokládám za svou svatou povinnost. Chci vám vyložit všecko do puntíku, celou historii tehdejšího, abych tak řekl, zatemnění smyslů. Způsobil jsem vám mnoho trápení, Rodione Romanyči. Ale nejsem netvor, to ne, prosím. I já přece chápu, co to znamená pro utýraného, ale hrdého, nezkrotného a netrpělivého, zejména netrpělivého člověka všecko tohle si nechat líbit! Rozhodně vás pokládám za svrchovaně ušlechtilého člověka, dokonce s prvky velkomyslnosti, ačkoliv nesouhlasím se všemi vašimi názory, a to pokládám za svou povinnost hned přímo a naprosto otevřeně prohlásit, protože především nechci nikoho klamat. Když jsem vás poznal, hned mě to k vám táhlo. Možná že vám tahle má slova budou pro smích? Právem, prosím. Dobře vím, že já jsem vám byl od první chvíle nesympatický, však jste také neměl důvod, proč bych vám měl být sympatický. Ale myslete si co chcete, mně nyní prostě jde o to, abych ten váš dojem, jak to jen půjde, zahladil a abych vám dokázal, že i já mám srdce a svědomí. To říkám, prosím, docela upřímně!“

Porfirij Petrovič se okázale odmlčel. Raskolnikov znovu pocítil příliv neznámého strachu. Náhle se děsil pomyšlení, že ho Porfirij pokládá za nevinného.

„Mám za to,“ pokračoval Porfirij Petrovič, „že nemusím líčit zevrubně všecko, jak to tehdy začalo, ba že je to zbytečné. A stěží bych to i dovedl. Vždyť jak bych to měl zevrubně vysvětlit? Zprvu se vynořily pověsti. A zase pokládám za zbytečné šířit se o tom, jaké to byly pověsti, kdo a kdy je přinesl… a jak se vlastně všecko obrátilo proti vám. U mne osobně to začalo náhodou, nejčistší náhodou, k níž mohlo stejně dobře dojít i nedojít. Jakou? Hm, o tom myslím také nemá smysl mluvit. Všecko to, pověsti i náhody, mi tehdy splynulo v jediný dohad. Otevřeně se vám přiznávám, protože když už se přiznávat, tak ke všemu, že jsem to byl já, kdo tehdy zaútočil první. Tamto, dejme tomu poznámky té staré na zástavách a tak dále, to všecko je nesmysl. Takových věcí bych mohl vyjmenovat na sta. Náhodou jsem se tehdy do všech podrobností dověděl i o příhodě na komisařství, a ne jen tak nějak mimochodem, nýbrž od vypravěče zvláštního a nad jiné povolaného, který, aniž to sám tušil, dodal té scéně nesmírně na závažnosti. Vidíte, a tak se řadilo jedno k druhému, jedno k druhému, milý Rodione Romanyči! Jakpak jsem se pak neměl zaměřit určitým směrem? Ze sta králíků nikdy nebude kůň, ze sta podezření nikdy nebude důkaz, jak říká jedno anglické přísloví, viďte, jenže to říká zdravý rozmysl, ale kdopak, řekněte, se nedá unést, i vyšetřující soudce je přece jen člověk! A navíc jsem se upamatoval i na ten váš článek, jestli si vzpomínáte, mluvili jsme o něm podrobně hned při vaší první návštěvě. Tehdy jsem ho zlehčoval, ale to proto, abych vás vyprovokoval. Znovu opakuji, Rodione Romanyči – vy jste velmi netrpělivý a velmi nemocný. Že jste nebojácný, pyšný, vážný a… že jste mnoho zkusil, velmi mnoho zkusil, to už jsem věděl dávno. Všecky tyhle stavy dobře znám a i ten váš článek jsem si přečetl jako dobře známou věc. Je to výplod bezesných nocí, psaný s fanatismem, s rozechvěně bušícím srdcem a těžce kroceným nadšením. A to potlačené, hrdé nadšení je u mládeže svrchovaně nebezpečné! Tehdy jsem se posmíval, ale dnes vám řeknu, že mám hrozně rád, jen tak jako milovník krásných věcí, prosím, ty první mladé, ohnivé literární pokusy. Dým a mlha, ale v té mlze zní struna. Váš článek je zrůdný a fantastický, ale jiskří v něm veliká upřímnost, je plný mladistvé, upřímné hrdosti a přímo troufalé smělosti. Je to sice chmurný článek, ale to je jen dobře. Přečetl jsem si to tenkrát, a když jsem ho odkládal… když jsem ho odkládal, tak jsem si pomyslel: Tenhle člověk neskončí dobře! Tak jak jsem, řekněte sám, po takovéhle předehře mohl zůstat netečný k tomu, co přišlo pak! Ach bože, copak něco říkám? Copak teď něco tvrdím? Tehdy jsem si toho jen všiml. Co to znamená, říkám si? Přece vůbec nic, a možná ani to ne! A já, vyšetřovatel, bych se neměl takhle ukvapovat, to je dokonce velmi nevhodné, mám přece v rukou Mikolku a s ním i určitá fakta – říkejte, co chcete, ale jsou to přece jen fakta! A Mikolka také projevuje určitou psychologii, která stojí za povšimnutí, protože tady se přece rozhoduje o životě a smrti. Proč vám to dnes všecko vykládám! Proto, abyste věděl, jak to bylo, a abyste mě při své inteligenci a citlivosti pro mé tehdejší zaujaté jednání neodsuzoval. Nebylo nijak zaujaté, říkám vám upřímně, hehe! Co myslíte, vy se domníváte, že jsem tenkrát u vás neudělal prohlídku? Udělal, udělal, hehe, udělal, když jste ležel nemocný tadyhle na tom divánku. Ovšem, ne oficiálně, prosím, ani já osobně, ale udělal. Každý kouteček jsme u vás prohledali, a dokonce hned zatepla, ale umsonst¹! Řekl jsem si: teď ten člověk přijde, přijde sám a hodně brzy. Je-li vinen, tak určitě přijde. Jiný by nepřišel, ale tenhle přijde. A vzpomínáte si, jak před vámi pan Razumichin začal vést všelijaké řeči? To jsme nastražili proto, abychom vás zneklidnili – schválně jsme se o tom před ním prořekli, aby to donesl vám, pan Razumichin je člověk, který své rozhořčení pro sebe neudrží. Panu Zametovovi zas padl do očí váš hněv a vaše riskantní otevřenost. To přece není jen tak, prohlásit najednou v hostinci: Já jsem vrah! To je příliš opovážlivé, příliš drzé, a je-li, uvažoval jsem, opravdu vinen, tak je to hrozný borec! Ano, tak jsem tehdy uvažoval. A čekal jsem! Čekal jsem na vás napjatě, ale Zametova jste tenkrát jednoduše zdrtil a… ale to máte to celé, že ta zatracená psychologie je hůl o dvou koncích! Tak vás tedy čekám, vyhlížím, a vy jako na zavolanou přicházíte! Až mě u srdce píchlo! Ech! Pročpak jste tenkrát chodil? A ten smích, ten váš smích, jak jste tehdy vcházel, vzpomínáte si, ten mi tehdy byl tak průhledný, ale kdybych vás nebyl tak napjatě čekal, byl by se mi jistě i ten váš smích zdál docela nevinný. Vidíte, co někdy zaviní dobrá nálada! A pan Razumichin tenkrát – ach! A pak ten kámen, ten kámen, vzpomínáte si, ten kámen, pod kterým jsou ty věci schovány? Jako bych ho viděl před sebou, ten kámen někde v zahradě – to jste taky přece říkal Zametovovi a pak opakoval i u mne! A když jsme tehdy začali hovořit o vašem článku a když jste k němu podával vysvětlení, tak jsem pod každým vaším slovem viděl ještě jedno, každé jsem si vykládal ještě jinak! Tak vidíte, Rodione Romanyči, takhle jsem došel k nejzazší mezi, až jsem se najednou udeřil do čela a vzpamatoval jsem se. Ne, řekl jsem, co to dělám! Kdybych přece chtěl, uvažoval jsem, tak si to všecko do poslední písmenky mohu vykládat i obráceně a bude se to možná zdát přirozenější. Byla to trýzeň, prosím! Ne, řekl jsem si, potřebuji alespoň nitku! A jak jsem tenkrát uslyšel o tom zvonečku, až se mi zastavilo srdce v těle, až mě v zádech zamrazilo. Tak, nitku už mám, řekl jsem si. Už ji mám! A dál už jsem tehdy o ničem neuvažoval, prostě jsem nechtěl. V té chvíli bych byl dal tisíc rublů ze své kapsy jen za to, kdybych vás byl mohl na vlastní oči vidět, jak jste tenkrát šel těch sto kroků vedle toho měšťánka, poté co vám řekl do očí, že jste ‚vražedník‘, a vy jste se celých těch sto kroků neodvážil nic namítnout…! No, a to mrazení tenkrát? To zvonění v nemoci, v polonepříčetném stavu? Můžete se tedy, Ro­dione Romanoviči, po tom všem ještě divit, že jsem s vámi tehdy tak žertoval? A proč jste vlastně právě v tu chvíli přišel? I vás na mou duši něco ponoukalo, a kdyby nás byl Mikolka od sebe neodtrhl, tak… Vzpomínáte si přece na Mikolku? Nezapomněl jste na něj? To bylo přece, jako když uhodí hrom! Jako když to z mraku zaburácí, jako když sjede blesk! Ale co já na to? Já tomu blesku neuvěřil ani co by se za nehet vešlo, sám jste přece viděl! Kdepak! Ani potom, po vašem odchodu, když dával v některých bodech velmi souvislé odpovědi, až jsem se sám divil, ani potom jsem mu za mák nevěřil!! Tomu se říká postavit se na zadní. Ne, říkám si, až naprší a uschne! Žádný Mikolka!“

„Ale Razumichin mi před chvílí říkal, že pořád dáváte vinu Nikolajovi a sám prý jste mu to dokázal…“

Hrdlo se mu stáhlo, nedopověděl. S nevýslovným vzrušením naslouchal, jak člověk, který ho prohlédl skrz naskrz, se zříká sám sebe. Bál se uvěřit a nevěřil. Pořád dychtivě hledal a pídil se po něčem přesnějším a určitějším v těch stále dvojsmyslných slovech.

„Ach pan Razumichin!“ zahlaholil Porfirij Petrovič, jako by ho otázka doposud mlčícího Raskolnikova bůhvíjak potěšila. „Hehehe! Ale pana Razumichina jsem přece musel svést na falešnou stopu, protože tam, kde stačí dva, ať třetí nestrká nos! Pan Razumichin s tím možná nemá nic společného, ale přiběhl ke mně bílý jako křída… Nic proti němu nemám, ale načpak ho do toho míchat! A pokud jde o Mikolku, zajímalo by vás, jaký to je případ, totiž jak se na něj dívám já? Předně je to ještě nedozrálé děcko, víte, ne snad zbabělé, ale v lecčems se skoro podobá umělci. Opravdu, nesmějte se, že ho vidím takhle. Je to nevinné, hrozně citlivé děcko. Má horoucí srdce, je to fantasta. Zpívá, tančí, i pohádky prý vypráví tak, že se k němu ostatní scházejí poslouchat. Poctivě chodí do školy a div se nepotrhá smíchy, když na něj někdo vyplázne jazyk, anebo se zas zpije do němoty, ne snad proto, že by byl zkažený, ale jen někdy, tak docela dětsky, když ho někdo počastuje. Tehdy přece spáchal krádež, ale vůbec si toho není vědom, říká: Jak to, krádež, když to leželo na zemi? Vy možná nevíte, že pochází z rozkolnické rodiny, vlastně ne rozkolnické, ale prostě sektářské, jeho předkové byli staroobřadci a on sám byl ještě donedávna celé dva roky na vsi vychováván jakýmsi starcem. To všecko jsem zjistil dílem od Mikolky, dílem od jeho zarajských známých. A prosím vás! Chtěl utéct na poušť! Byl to fanatik, celé noci se modlil, ležel ve starých, pravých knížkách a měl z nich těžkou hlavu. Petrohrad na něho velmi zapůsobil, zejména ženy a pití. Při své vnímavosti zapomněl na starce a na všecko. Zjistil jsem také, že si ho tady oblíbil jeden malíř, že k tomu malíři začal chodit, ale pak do toho přišla tahle věc! Nadobro ztratil hlavu a hned se chtěl věšet! Hned nohy na ramena! Co jiného chcete, když uvážíte, jak se náš prostý lid dívá na soudnictví! Kdekdo se přece hrozí slova odsouzen. Kdo za to může! Snad nové soudy zjednají nápravu. Kéž by Bůh dal. Nu, a ve vězení se jak vidno zase rozpomněl na svého svatého starce, i bible mu znova přišla do ruky. Zdalipak víte, Rodione Romanyči, co pro mnohé takové lidi znamená trpět? Vzít na sebe utrpení – ne snad za někoho, ale prostě jen tak, a když od úřadů, tak tím spíše. Sám pamatuji jednoho vězně, to byl učiněný beránek, celý rok četl na peci po nocích bibli a tak se vám z toho pomátl, že z ničeho nic vylomil cihlu a hodil ji po řediteli věznice, který mu ani vlásek na hlavě nezkřivil. Ale jak hodil – schválně metr vedle, aby mu určitě neublížil! A víte, co čeká vězně, který ozbrojený ohrožuje představené; a tak na sebe vzal utrpení. Zrovna tak teď podezřívám Mikolku, že také chce na sebe vzít utrpení nebo něco takového. Vím to dokonce bezpečně, z faktů. Jen on netuší, že to vím. Nebo nepřipouštíte, že mezi takovými lidmi se mohou vyskytnout fantastické případy? A co jich je! Teď, a zvlášť poté, co se chtěl věšet, přihlásil se opět vliv svatého starce. Ale uvidíte, že přijde a všecko vypoví. Myslíte, že to vydrží? Jen počkejte, ten bude ještě zapírat! Pořád čekám, kdy už přijde svou výpověď odvolat. Ten Mikolka mi je sympatický, a proto se jím zabývám podrobně. A co myslíte! Hehe! Na některé věci mi odpověděl celkem přesně, zřejmě získal příslušné informace a šikovně se připravil, ale v jiných věcech dočista plaval, byly pro něj španělská vesnice, neměl o nich potuchy, aniž ovšem tušil, že o nich nemá potuchy! Kdepak, můj milý Rodione Romanyči, kdepak, Mikolka to neudělal! Tohle je případ zrůdný a chmurný, příznačný pro moderní dobu, zrozený dneškem, prosím, tady se dostalo jedno srdce na scestí, tady se cituje věta, že krev osvěžuje, tady máme pohodlný výklad života. Tady jde o knižní výmysly, tady působily teoretické pohnutky, tady je vidět odhodlání k prvnímu kroku, avšak odhodlání docela zvláštní – odhodlal se, a přece jednal, jako by spadl z nebe či z věže a i na místo zločinu jako by ho donesly cizí nohy. Dveře za sebou zapomněl zavřít, ale zavraždil, dva životy podle své teorie zničil! Zavraždil, ale ani peníze nedokázal vzít, a co přece vzal, to schoval pod kámen. Nestačilo mu, že dost vytrpěl, když stál za dveřmi a když se na něho dobývali a když na něj zvonili – ne, on si pak ještě jde v horečce do prázdného bytu připomenout ten zvonek, touží, aby ho ještě jednou tak zamrazilo v zádech… Ale to bylo, dejme tomu, v nemoci, jenže horší věc – ten vrah se pokládá za čestného člověka, opovrhuje jinými a chodí jako bledý anděl, kdepak, to nebyl Mikolka, můj milý Rodione Romanyči, to nebyl Mikolka!“ Tato poslední slova byla naprosto nečekaná po všem, co řekl předtím a co se tak podobalo odvolání. Raskolnikov se zachvěl jako probodený.

„Tak… kdo je… vrah?“ neovládl se a zeptal se, lapaje po dechu. Porfirij Petrovič se prudce odklonil na opěradlo židle, jako by i on byl tou otázkou překvapen a ohromen.

„Jak to, kdo je vrah?“ opáčil, jako by nevěřil svým uším. „Vy jste přece vrah, Rodione Romanyči! Ano, vy jste vrah…,“ dodal skoro šeptem a naprosto přesvědčivým tónem.

Raskolnikov vyskočil, několik vteřin stál a znova se beze slova posadil na divan. Náhle mu křečovitě zacukalo ve tváři.

„Už zas se vám rozklepal ret, jako tehdy,“ zabručel skoro soucitně Porfirij Petrovič. „Vy jste mi, prosím, asi špatně rozuměl, Rodione Romanyči,“ dodal po chvíli, „a proto jste tak hrozně udiven. Ale přišel jsem právě proto, abych vám už řekl všecko a začal otevřenou hru.“

„Já nejsem vrah,“ zašeptal Raskolnikov, jako šeptá vyděšené malé dítě přistižené při přestupku.

„Jste, Rodione Romanyči, ano, vy a nikdo jiný!“ odporoval přísně a s přesvědčením Porfirij.

Oba se odmlčeli a mlčeli až nepřirozeně dlouho, snad deset minut. Raskolnikov se opřel lokty o stůl a prsty si mlčky prohraboval vlasy. Porfirij Petrovič seděl klidně a čekal. Raskolnikov k němu náhle s opovržením vzhlédl:

„Už zas ta stará písnička, Porfiriji Petroviči! Pořád ta vaše stará metoda, že už vás to neomrzí!“

„Ale co vás napadá, jakápak metoda! Něco jiného by bylo, kdyby tu byli svědci. Ale my si tu přece šeptáme mezi čtyřma očima. Sám vidíte, že jsem za vámi nepřišel proto, abych vás štval a uhnal jako zajíce. Přiznáte se nebo nepřiznáte, to je mi v této chvíli naprosto jedno. Pro sebe jsem o tom přesvědčen i bez vás!“

„Když je to tak, proč jste za mnou přišel?“ namítl podrážděně Raskolnikov. „Tážu se vás stejně jako předtím: když jste tak přesvědčen, že jsem vinen, proč mě nezatknete?“

„To je mi otázka! Odpovím vám na ni bod po bodu: za prvé zatknout vás jen tak beze všeho pro mne není výhodné.“

„Jaképak není výhodné! Jste-li o tom přesvědčen, je to vaše povinnost…“

„Cožpak to má nějaký význam, že jsem přesvědčen? Zatím to jsou přece jen mé sny. A pak, mám vás tam posadit pěkně do klidu? Sám to asi dobře víte, když o to tak prosíte. Budu vás například konfrontovat s tím měšťánkem a vy mu řeknete: Jsi opilý či co? Kdopak mě s tebou viděl? Pokládal jsem tě za obyčejného opilce, však jsi také byl opilý! A co vám na to budu moci říct, zvlášť když vaše tvrzení bude pravděpodobnější než jeho, protože jeho výpověď se opírá jen a jen o psychologii, která se k němu pramálo hodí, kdežto vy trefíte do černého, protože ten ohava pije jako duha a je tím dokonce vyhlášený! Ostatně jsem vám už několikrát sám přiznal, že tahle psychologie je hůl o dvou koncích a že ten druhý je mnohem pádnější a také ostřejší a že mimoto proti vám zatím nemám vůbec nic. A třebaže vás nakonec přece jen zatknu a sám (ačkoliv je to neobvyklé) jsem vás na to přišel upozornit, přesto vám rovnou říkám (což je stejně neobvyklé), že to pro mne bude nevýhodné. A za druhé jsem k vám přišel…“

„No, a za druhé?“ Raskolnikov pořád ještě těžce dýchal.

„Protože, jak jsem řekl už prve, pokládám za svou povinnost podat vám vysvětlení. Nechci, abyste mě pokládal za netvora, tím spíše, že k vám, věřte nebo nevěřte, pociťuji upřímné sympatie. A právě proto jsem k vám za třetí přišel vlastně s otevřeným a přímým návrhem, abyste učinil dobrovolné doznání. To pro vás bude nekonečně lehčí. A pro mne také, protože to budu mít z krku. Co říkáte, nejednám s vámi dost upřímně?“

Raskolnikov chvíli přemýšlel.

„Poslyšte, Porfiriji Petroviči, vy přece sám říkáte, že je to jen psychologie, ale tímhle jste už zabředl do matematiky. Co když se však mýlíte?“

„Ne, Rodione Romanyči, nemýlím se. Mám ještě jednu nitku. Tu nitku jsem zachytil už tehdy, prosím. Bůh mi ji seslal!“

„Jakou nitku?“

„To vám neřeknu, Rodione Romanyči. A teď už vlastně ani nemám právo déle to odkládat: ano, vezmu vás do vazby. Uvažte přece, že já už nyní na tom vlastně nemám žádný zájem a že to tedy všecko dělám jenom kvůli vám. Na mou duši, bude to tak lepší, Rodione Romanyči!“

Raskolnikov se zlostně ušklíbl.

„Ale to už přestává být směšné, to už je nestydaté! I kdybych byl opravdu vinen (ale to nikterak neříkám), z jakého důvodu bych k vám chodil učinit doznání, když mi sám říkáte, že mě posadíte do klidu?“

„Ach Rodione Romanyči, nevěřte všemu, co se říká, možná že to vůbec nebude do klidu! To je přece pouhá teorie, a k tomu má vlastní, prosím! A copak já jsem pro vás nějaká autorita? Je přece možné, že před vámi ještě i teď něco tajím. Přece vám všecko nevyklopím do posledního puntíku, hehe! A za druhé: jaký z toho budete mít prospěch? Uvědomujete si, jaká to pro vás bude polehčující okolnost? Když uvážíte, v jaké chvíli učiníte doznání! Je vám to jasné? Ve chvíli, kdy někdo jiný už ten zločin vzal na sebe a všechny zmátl? A já vám slibuji, jako že je Bůh nade mnou, že to tam zařídím a narafičím tak, aby vaše doznání přišlo naprosto neočekávaně. Všechnu tu psychologii sprovodíme ze světa, všechna podezření proti vám vyvrátím, takže váš zločin dostane ráz jakéhosi pomatení smyslů, o něž se ostatně, jak mohu na své svědomí prohlásit, v podstatě jedná. Jsem čestný muž, Rodione Romanyči, a co slíbím, to platí!“

Raskolnikov sklesle mlčel a se svěšenou hlavou dlouho přemítal; konečně se znovu usmál, ale tentokrát už pokorně a nevesele.

„Ne, nač to!“ řekl, jako by už před Porfirijem nic neskrýval. „Není třeba! Nestojím o vaše polehčující okolnosti!“

„Vidíte, toho jsem se nejvíc bál!“ vzplanul jakoby proti své vůli Porfirij. „Právě toho jsem se bál, že nebudete stát o naše polehčující okolnosti.“

Raskolnikov k němu sklesle a úpěnlivě vzhlédl.

„Jen neopovrhujte životem!“ pokračoval Porfirij. „Máte ho teprve před sebou. Jak to, že nestojíte o polehčující okolnosti, jak to? Vy ukvapený člověče!“

„Cože mám teprve před sebou?“

„Život! Copak jste prorok, copak všecko víte? Hledejte a naleznete! Možná že právě tak dojdete k Bohu. A pak, nebudete v okovech do smrti…“

„Budou přece polehčující okolnosti…,“ zasmál se Raskolnikov.

„Nebo nemůžete překonat buržoazní stud? Dost možná, že je to tak, a sám o tom nevíte – protože je to nezvyklé! Ale právě vy byste se neměl bát ani stydět přijít a učinit doznání.“

„Přestaňte s tím!“ sykl opovržlivě a zhnuseně Raskolnikov, jako by už nechtěl dál mluvit. Opět vstal a zdálo se, že chce kamsi jít, ale v zřejmém zoufalství se znovu posadil.

„To tak, přestaňte s tím! Ztratil jste víru v lidi a myslíte, že vám neomaleně pochlebuji. Ale copak jste už prožil? Jaképak máte zkušenosti? Vymyslel jste si vlastní teorii a teď je vám hanba, že tak žalostně zklamala, že to dopadlo tak banálně! Ano, dopadlo to bídně, ale vy přesto nejste beznadějný bídák. Rozhodně nejste takový bídák! Buď jak buď, ale dlouho jste neklamal sám sebe a šel jste hned do nejzazších důsledků. Chcete vědět, za koho vás pokládám? Pokládám vás za jednoho z těch, kterým můžete třeba břicho párat, a oni budou stát a usmívat se na toho, kdo je mučí – jen když najdou svou víru a svého Boha. Tak najděte a život se před vámi otevře! Vy předně už dávno potřebujete změnu vzduchu. Nu, utrpení je také prospěšná věc. Vytrpte si svoje. Mikolka má možná pravdu, že touží po utrpení. Vidím, že tomu moc nevěříte, ale přestaňte se složitým mudrováním, vzdejte se životu plně a bez přemýšlení. Nebojte se, určitě vás to vyhodí na břeh a postaví na nohy. Na jaký břeh? Copak já vím? Věřím jen, že máte život teprve před sebou! Vím, že se teď na to, co vám říkám, díváte jako na papírovou moudrost, ale jednou si na to možná vzpomenete a dáte mi za pravdu. Proto vám to říkám. Ještě štěstí, že jste zavraždil jen babku. Kdybyste si byl vymyslel jinou teorii, byl byste možná spáchal ještě něco miliónkrát odpornějšího! Možná že ještě můžete děkovat Bohu, kdo ví, možná že si vás Bůh pro něco chrání. Tak se vzchopte a nebojte se tolik! Zalekl jste se té velké věci, co vás čeká? Že by vám nebyla hanba! Když už jste jednou učinil krok, tak buďte muž! Tady už přichází ke slovu spravedlnost. A proto splňte, co spravedlnost žádá. Vím, že nevěříte, ale na mou duši, život všechno napraví. Sám se z něho ještě budete těšit. Teď potřebujete hlavně vzduch, vzduch, vzduch!“

Raskolnikov sebou skoro trhl.

„Co si myslíte?“ vykřikl. „Copak jste nějaký prorok, že mi tady s takovým bohorovným klidem věštíte tyhle velemoudré věci?“

„Kdo? Já? Já jsem odbytý člověk, nic víc. Člověk možná cítící i spolucítící, možná i trochu zkušený, ale rozhodně nadobro odbytý. Ale vy jste jiná kapitola: vám dal Bůh do vínku život (ale kdo ví, možná že i u vás to bude jen trochu dýmu a nic víc). Co je na tom, že klesnete do jiné lidské kategorie. Vy s vaším srdcem přece nebudete litovat pohodlí! Co na tom, že se teď možná na dost dlouhou dobu ztratíte lidem z očí. Nejde o čas, ale o vás. Staňte se sluncem a všichni vás uvidí. Slunce musí být především sluncem! Čemu se zas usmíváte? Jaký jsem to Schiller? Vy si teď myslíte, že vám chci lichotit, hehehe! Neberte jed na nic, co říkám, Rodione Romanyči, ne, nikdy mi tak docela nevěřte, to už je takový můj zvyk, to přiznávám. Ale jedno dodám: myslím, že můžete sám posoudit, nakolik jsem padouch a nakolik čestný člověk!“

„Kdy mě zamýšlíte zatknout?“

„Tak jeden a půl až dva dny volnosti vám mohu ještě dopřát. Rozmyslete se dobře, můj milý, proste Boha, aby vás osvítil. Opravdu to tak pro vás bude lepší, na mou duši lepší!“

„A co když uteču?“ zeptal se Raskolnikov s podivným úsměvem.

„Ne, neutečete. Prostý venkovan uteče, módní sektář, příslušník cizí myšlenky uteče, protože tomu stačí ukázat špičku prstu jako podporučíkovi Dyrkovi², a skálopevně uvěří, čemu budete chtít! Ale vy už přece té své teorii nevěříte, s čím byste tedy utíkal? A pak, čeho byste tím dosáhl? Utečenci je bídně a těžko, kdežto vy potřebujete především určitou životní úroveň, určitý standard, snesitelné ovzduší, ale copak tam je vzduch pro vás? Utečete, a sám se vrátíte. Bez nás nemůžete existovat. Ale až vás posadíme za mříže, tak si posedíte měsíc, dva, tři, ale pak, vzpomeňte si na má slova, přijdete sám a sám tím možná budete překvapen. Hodinu předtím ještě nebudete vědět, že přijdete učinit doznání. Podle mého přesvědčení dokonce dospějete k názoru, že na sebe musíte vzít utrpení. Teď mi tak docela nevěříte, ale sám k tomu dospějete. Protože utrpení, Rodione Romanyči, je veliká věc. Nehleďte na to, že jsem tak tlustý, žiju si dobře, ale vím to. Nesmějte se tomu, ale v utrpení je idea. Mikolka má pravdu. Ne, vy neutečete, Rodione Romanyči.“

Raskolnikov vstal a vzal čepici. Porfirij Petrovič se zvedl rovněž.

„Jdete se projít? Bude pěkný večer, jen aby nepřišla bouřka. Ostatně, neškodilo by, kdyby trochu svlažilo…“

Také on vzal čepici.

„Porfiriji Petroviči, ne abyste si, prosím, vzal do hlavy,“ řekl stroze a důtklivě Raskolnikov, „že jsem se vám dnes doznal. Jste zvláštní člověk, vyslechl jsem vás jen a jen ze zvědavosti. A k ničemu jsem se vám nepřiznal… Vezměte to na vědomí!“

„Ale to víte, že vezmu – hleďme, celý se třese! Nebojte se, můj milý, stane se po vašem. Projděte se trošku, ale už těch procházek příliš neuděláte. Pro všechny případy k vám mám ještě malou prosbu,“ dodal tišším hlasem, „sice choulostivou, ale důležitou: kdyby vás čirou náhodou (ale sám tomu nevěřím a jsem přesvědčen, že vy toho rozhodně nejste schopen), ale kdyby vás náhodou, prostě jen tak náhodou napadlo v nejbližších čtyřiceti nebo padesáti hodinách rozuzlit tento případ nějak jinak, nějakým fantastickým způsobem, třeba si sáhnout na život (ohavný předpoklad, ale nemějte mi ho za zlé), tak zanechte stručný, ale obsažný lístek. Jen tak dvě řádečky, dvě řádečky stačí, také o tom kameni se zmiňte, bude to tak čestnější, prosím. Tak na shledanou… Hlavu vzhůru a hodně zdaru!“

Pofirij odešel trochu přihrbený a zdálo se, že uhýbá před Ras­kolnikovovým pohledem. Raskolnikov přistoupil k oknu a s podrážděnou netrpělivostí tam vyčkával a odhadoval, kdy Porfirij Petrovič asi vyjde na ulici a vzdálí se. Pak spěšně vyšel z pokojíku i on.