6

Ale sotva odešla, vstal, zavřel dveře na háček, rozvázal ranec se šatstvem, který předtím přinesl a zase zavázal Razumichin, a začal se oblékat. A zvláštní věc: náhle jako by se docela uklidnil, ani už neblouznil, jako nedávno, ani necítil ten panický strach jako celou poslední dobu. Byly to první okamžiky jakéhosi podivného a náhlého uklidnění. Jeho pohyby byly přesné a jisté, projevoval se v nich pevný záměr. „Ještě dnes, ještě dnes!“ bručel si pro sebe. Uvědomoval si sice, že je ještě zesláblý, ale vrcholné duševní vypětí, které přešlo ve stav klidu a myšlenkové strnulosti, mu dodávalo sílu a jistotu. Ostatně doufal, že se na ulici neskácí. Když se převlékl do nových věcí, utkvěl pohledem na penězích, jež ležely na stole, chvíli se rozmýšlel a pak je strčil do kapsy. Bylo to pětadvacet rublů. Vzal i všechny měďáky, které dostal Razumichin nazpět z deseti rublů vydaných za oděv. Pak tiše vytáhl háček, vyšel z pokojíčku, sešel ze schodů a nahlédl do otevřených dveří kuchyně: Nastasja k němu byla obrácena zády a sehnutá rozfoukávala panin samovar. Neslyšela nic. A koho by také napadlo, že teď odejde? Za malou chvíli už stál na ulici.

Bylo asi osm hodin, slunce zapadalo. Dusné dny ještě trvaly, ale on se toho městem zamořeného vzduchu plného puchu a prachu nadýchl s rozkoší. Měl pocit, že se mu začíná zlehka točit hlava, jeho rozpálené oči a pohublý, voskově žlutý obličej náhle zasvítily jakousi sveřepou energií. Nevěděl, kam půjde, a ani o tom neuvažoval, věděl jen jediné: že všecko to je třeba skoncovat ještě dnes, naráz, okamžitě, že jinak se domů nevrátí, protože takhle nechce žít. Jak skoncovat? Čím skoncovat? O tom neměl potuchy a vůbec o tom nechtěl přemýšlet. Odháněl od sebe myšlenky – myšlení mu působilo trýzeň. Cítil a věděl prostě jen tolik, že se všecko musí změnit, ať už tak či onak. „Jen když se to změní,“ opakoval si se zoufalou utkvělou jistotou a rozhodností.

Ze starého zvyku se pustil cestou, kterou obvykle vedly jeho procházky – přímo na Senné. Ještě před náměstím stál v jízdní dráze proti obchodu se smíšeným zbožím mladý černovlasý flašinetář a kroutil nějakou velmi nyvou romanci. Doprovázel asi patnáctileté děvče, stojící před ním na chodníku, oblečené jako slečinka, v krinolíně a pláštíčku, v rukavičkách a slaměném kloboučku s ohnivě červeným pérem; všecko už bylo staré a hodně obnošené. Drsným a přeskakujícím, avšak docela příjemným a zvučným hlasem táhla romanci v očekávání dvoukopějky z krámku. Raskolnikov se zastavil vedle dvou nebo tří posluchačů, chvíli poslouchal, pak sáhl pro pěťák a položil ho děvčeti do dlaně. To, jako když utne, znenadání přerušilo zpěv na nejprocítěnějším vysokém tónu, ostře křiklo na flašinetáře: „Stačí!“ a oba se vlekli dál, k dalšímu krámu.

„Máte rád pouliční zpěváky?“ oslovil náhle Raskolnikov postaršího chodce, který stál vedle něho poblíž flašinetu a vypadal jako městský flákač. Chodec se na něho vyjeveně podíval. „Já mám rád,“ pokračoval Raskolnikov, tváře se však tak, jako by mluvil o něčem na hony vzdáleném pouličním zpěvákům, „já mám rád ten zpěv doprovázený flašinetem za chladných a pošmourných podzimních večerů, ano, nejvíc za pošmourných večerů, když mají všichni chodci zelené chorobné obličeje, nebo ještě raději když padá mokrý sníh, docela rovně, v bezvětří, a do toho, víte, blikají plynové lampy…“

„Já nevím… Promiňte…,“ vykoktal pán, polekaný jak otázkou, tak Raskolnikovovým podivným vzezřením, a přešel na druhou stranu ulice. Raskolnikov vyšel přímo na ten roh Senného náměstí, kde měli stánek měšťan a jeho žena, kteří tehdy hovořili s Lizavetou; teď tam však nebyli. Raskolnikov přesně poznal to místo, zastavil se, rozhlédl a oslovil mladého chasníka v červené košili, zevlujícího ve dveřích krupařství.

„Tady na rohu přece prodává nějaký měšťan s ženskou, se svou paní?“

„Tady jich prodává,“ odpověděl na to chasník a zvysoka si Raskol­nikova změřil.

„Jak se jmenuje?“

„Jak ho pokřtili, tak se jmenuje.“

„Nejsi ty taky ze Zaraje? Z kterépak jsi gubernie?“

Chasník se znova podíval na Raskolnikova.

„U nás nemáme gubernii, vašnosti, ale újezd, a předtím jezdil bratr, já seděl doma, tak nic nevím, prosím… Račte mi to velkodušně odpustit, vašnosti.“

„Co to tam je nahoře, krčma?“

„Hospoda, mají tam i kulečník, i princezny se tam najdou… Pohádka!“ Raskolnikov přešel na druhou stranu náměstí. Tam se na rohu kupil dav lidí, samých mužských. Prodral se do největší mačkanice a nahlížel lidem do tváří. Bůhvíproč měl chuť dávat se s kdekým do řeči. Ale lidé si ho nevšímali a pořád jen v hloučcích o čemsi halasili. Raskolnikov chvíli nerozhodně postál a pak se dal po chodníku doprava směrem k V-skému. Když přešel náměstí, odbočil do postranní ulice…

Už dříve často procházel tou krátkou uličkou, obloukem spojující náměstí se Sadovou. V poslední době ho to do těch míst dokonce táhlo, potuloval se po nich, když mu bylo těžko, „aby bylo ještě tíž“. Ale teď tam zašel docela bezmyšlenkovitě. A už stál před velkým domem plným krčem a jiných podniků, v nichž se dalo pojíst a popít; co chvíli z nich vybíhaly ženy oblečené „podomácku“ – prostovlasé, jen v šatech. Na dvou třech místech postávaly na chodníku v hloučku, hlavně nad vchody do suterénu, kde se dalo po dvou schůdcích seběhnout do všelijakých povedených zábavních podniků. Z jednoho se teď rozléhal hřmot a halas po celé ulici, drnčela tam kytara, zněl zpěv, bylo tam tuze veselo. Před vchodem byl velký shluk žen; jedny seděly na schůdcích, jiné na chodníku, další postávaly a klábosily. Kolem se v jízdní dráze potácel a hulákal nadávky opilý voják s cigaretou a nejspíš chtěl někam vejít, ale jak se zdálo, zapomněl kam. Jakýsi pobuda si nadával s jiným pobudou a nějaký do němoty zpitý člověk ležel natažený přes ulici. Raskolnikov se zastavil u většího hloučku žen. Hovořily sípavými hlasy, všechny měly kartounové šaty, kozinkové střevíce a byly prostovlasé. Některým bylo přes čtyřicet, ale byly mezi nimi i sedmnáctileté, většina jich měla modré kruhy pod očima.

Zpěv a všechen ten hřmot a halas tam dole ho bůhvíproč přitahoval… Bylo odtud slyšet, jak za smíchu a pískotu při tenké fistulce notují bujnou písničku a při kytaře kdosi divoce tančí a vydupává podpatky takt. Raskolnikov strnule, zachmuřeně a zádumčivě poslouchal sehnutý u vchodu a zvědavě nahlížel z chodníku do síně.

„Hošíčku hezký, mám tě moc ráda,
jen mi pořád nevalchuj záda…,“

pištěl zpěvák tenkým hlasem. Raskolnikov náhle hrozně zatoužil rozeznat, co zpívají, jako by to teď bylo pro něj to nejdůležitější.

Nemám tam zajít? napadlo ho. Toho smíchu! Protože jsou opilí. Což se taky opít?

„Nepůjdete dovnitř, milostpane?“ zeptala se ho jedna z žen dost zvučným, dosud nepříliš ochraptělým hlasem. Byla mladá, dokonce nijak odporná – jediná z celého hloučku.

„Tys mi nějaká krasavice!“ odpověděl, když se narovnal a podíval se na ni.

Usmála se; poklona se jí náramně zamlouvala.

„Však vy jste taky moc hezkej,“ řekla.

„Ale jak hubenej!“ poznamenala basem jiná. „Snad vás akorát nepustili z nemocnice?“

„Člověk by řek generálský dcerky, ale každá má nos jak placku!“ přetrhl jim náhle řeč nějaký ochmelka v rozepjatém dlouhém kabátě, potutelně rozšklebený. „Tady je veselo!“

„Tak jdi dovnitř, když už jsi tady!“

„Taky že půjdu! To si dám!“

A šupsl dolů.

Raskolnikov vykročil dále.

„Poslyšte, milostpane!“ zavolala za ním dívka.

„Co?“

Upadla do rozpaků.

„Já s váma, milostpane, vždycinky ráda strávím pěknou chvilku, ale teď před váma nějak nemám to svědomí. Věnujte mi, kavalíre, šest kopějek na skleničku!“

Raskolnikov jí dal, kolik namátkou vytáhl: tři pětikopějky.

„Vy jste zlato, milostpane!“

„Jakpak se jmenuješ?“

„Ptejte se na Duklidu.“

„No ne, řekněte,“ ozvala se najednou jedna z hloučku a kývla hlavou k Duklidě. „Na mou duši nevím, ale takhle žebrat! Já bych se asi spíš propadla hanbou…“

Raskolnikov se na ni zvědavě otočil. Byla to poďobaná, asi třicetiletá holka plná modřin, s opuchlým horním rtem. Ta odsuzující slova říkala klidně a vážně.

Kde jenom, přemítal vzdalující se Raskolnikov, kde jenom jsem to četl, jak jeden k smrti odsouzený hodinu před smrtí říká nebo uvažuje, že kdyby musel žít někde vysoko na skále a na tak maličké plošce, že by tam nebylo víc místa než pro dvě chodidla, a kolem jen propast, moře, věčná tma, věčná samota a věčná bouře, že i kdyby tak, na té pídi země, měl stát celý život, tisíc let, celou věčnost, raději by tak žil, než teď umíral! Jen žít, žít, žít! Žít jakkoli, ale žít…! Jaká pravda! Bože, jaká pravda! Člověk je podlý! „A podlý je ten, kdo ho pro to nazývá podlým,“ dodal po chvíli.

Vešel do další ulice. Aha! Křišťálový palác! Razumichin zrovna mluvil o Křišťálovém paláci. Ale co jsem tam jenom chtěl? Ano, přečíst si to…! Zosimov říkal, že četl v novinách…

„Máte tu noviny?“ zeptal se vcházeje do dost velkého, velmi sluš­ného hostince o několika místnostech, poměrně však prázdných. Dva nebo tři hosté pili čaj a v jedné zadní místnosti seděla zhruba čtyřčlenná společnost u šampaňského. Raskolnikov měl dojem, že mezi nimi poznává Zametova. Na dálku se to ostatně dalo těžko poznat.

Tak ať! pomyslel si.

„Pán si dá vodku, prosím?“ zeptal se číšník.

„Přines mi čaj. A sežeň mi noviny, staré, tak za posledních pět dní, dostaneš na vodku.“

„Jak ráčíte, prosím. Tady jsou dnešní. A vodku si nedáte, prosím?“

Donesl staré noviny i čaj. Raskolnikov se usadil a začal hledat: Izler – Izler – Aztékové – Aztékové – Izler – Bartola – Massimo – Aztékové – Izler… ech, hrome! A, tady jsou noticky: propadla se na schodech – občan se upil kořalkou – požár na Pískách – požár na Petrohradské – ještě jednou požár na Petrohradské – a ještě jednou požár na Petrohradské – Izler – Izler – Izler – Izler – Massimo… Aha, tady…

Konečně našel to, co hledal, a začal číst, řádky mu poskakovaly před očima, ale přesto přečetl celé „Oznámení“ a dychtivě začal hledat v dalších číslech pozdější dodatky. Ruce se mu při listování třásly horečnou netrpělivostí. Najednou se u stolu kdosi posadil vedle něho. Podíval se – byl to Zametov, týž Zametov a nic se na něm nezměnilo: tytéž prsteny, řetízky, pěšinka v černých napomádovaných vlasech, elegantní vesta, trochu ošuntělý kabát a nijak běloskvoucí košile. Byl veselý, alespoň se velmi vesele a přívětivě usmíval. Jeho snědá tvář po šampaňském trochu zrudla.

„Jak to? Kde se tu berete?“ spustil užasle a takovým tónem, jako by se znali už bůhvíjak dlouho. „A mně ještě včera říkal Razumichin, že jste doposud nepřišel k sobě. Jak je to možné? Já totiž u vás byl…“

Raskolnikov věděl, že přisedne. Odložil noviny a obrátil se k němu. Rty se mu zkřivily úsměškem a v tom úsměšku bylo možno číst jakousi novou, nervózní netrpělivost.

„Já vím, že jste u mě byl,“ odpověděl, „už jsem slyšel. Hledal jste ponožku… Víte, že Razumichin se do vás celý zbláznil, prý jste byli spolu u Lavizy Ivanovny, u té, víte, o kterou jste se tenkrát tak bral, jak jste mrkal na poručíka Petardu, a on pořád nic, vzpomínáte si? Jak jen mohl být tak nechápavý – tak jasná věc… viďte?“

„Pane, to je bouřlivák!“

„Kdo, Petarda?“

„Ne, ten váš přítel, Razumichin…“

„Vy se ale máte, pane Zametove, na nejpříjemnější místa vstup volný! Kdopak vás to zrovna napájel šampaňským?“

„Ale to jsme si tak… připili… Jaképak napájel!“

„Honorář! Všechno k dispozici!“ Raskolnikov se dal do smíchu. „Ale to nic, dobrý hochu, to nic!“ dodal a poplácal Zametova po rameni. „Nic ve zlém, to já jen ‚z kamarádství, ze špásu‘, jak říkal ten váš natěrač, když pral Miťku, víte přece, případ té stařeny.“

„A jak to víte?“

„Já vím totiž možná víc než vy.“

„Vy jste mi divný… asi jste ještě hodně nemocný. Neměl jste chodit ven…“

„Copak, zdám se vám divný?“

„Zdáte. Co to čtete? Noviny?“

„Noviny.“

„Píšou o samých požárech.“

„Kdepak, o požáry se nezajímám.“ A záhadně se podíval na Zametova; rty mu opět zkřivil ironický úsměv. „Kdepak, o požáry ne,“ mrkl na něj. „Jen se přiznejte, milý hochu: že byste hrozně rád věděl, co jsem četl?“

„Vůbec ne, zeptal jsem se jen tak. Copak se člověk nesmí zeptat? Co to pořád máte…“

„Poslechněte, vy jste přece vzdělaný člověk, ne?“

„Mám šest tříd gymnázia,“ odpověděl s jistou důstojností Zametov.

„Šest tříd! Ach ty můj vrabečku! S pěšinkou, s prstýnky – bohatý člověk! Jak miloučký chlapeček!“ A Raskolnikov se zakuckal nervózním smíchem Zametovovi těsně u obličeje. Zametov couvl, ale neurazil se, nýbrž ještě více podivil.

„Ne, vy jste opravdu divný!“ opakoval velmi vážně. „Mám dojem, že pořád ještě blouzníte.“

„Blouzním? Mýlíš se, vrabečku…! Tak já jsem divný? Ale zajímám vás, co? Zajímám?“

„Zajímáte.“

„Tak říkajíc, co jsem to četl, co jsem to hledal? Tolik čísel jsem si dal přitáhnout! Podezřelé, co?“

„Neříkejte!“

„Máte oči na šťopkách?“

„Proč na šťopkách?“

„Pak vám řeknu, proč na šťopkách, ale teď vám, můj milý, oznamuju… ne, raději ‚doznávám‘… Ne, to taky není to pravé: ‚vypovídám‘ a vy vyslýcháte, ano, takhle! Nuže vypovídám, že jsem četl, zajímal se… hledal… pátral…“ Raskolnikov přimhouřil oči a udělal pomlku, „pátral – a kvůli tomu jsem sem zašel – co se píše o vraždě té staré úřednice,“ řekl konečně téměř šeptem, s obličejem těsně u Zametova. Zametov na něho zíral a ani se nepohnul, ani neodvrátil tvář. A zvlášť podivné se pak Zametovovi zdálo, že celou minutu mlčeli a celou tu minutu tak jeden na druhého zírali.

„A co je na tom, co jste četl?“ vybuchl užasle a netrpělivě. „Co je mi po tom? Co na tom je?“

„To, že je to tatáž stařena,“ pokračoval Raskolnikov stále šeptem, nehnuv při Zametovově výbuchu ani brvou, „tatáž stařena, o které jste začali na komisařství vyprávět, a já hned nato omdlel. Tak co, už rozumíte?“

„Co to znamená? Jaképak… rozumíte?“ odtušil téměř polekaně Zametov.

Raskolnikovova strnulá a vážná tvář se v okamžiku změnila; znenadání znovu propukl v stejně nervózní smích jako předtím, jako by vůbec nebyl schopen se ovládnout. A náhle se mu úplně hmatatelně vybavil v paměti ten nedávný okamžik, kdy stál za dveřmi se sekyrou, kdy nadskakovala petlice a za dveřmi nadávali a dobývali se dovnitř, a on měl náhle tisíc chutí na ně zavolat, hádat se s nimi, vypláznout na ně jazyk, dráždit je, tropit si z nich šašky a smát se, smát a smát!

„Buď jste se pomátl, anebo…,“ řekl Zametov a zarazil se, doslova ohromený dohadem, který mu náhle bleskl hlavou.

„Anebo? Jaké ‚anebo‘? Tak co? Jen to povězte!“

„Ale nic!“ odmítal popuzeně Zametov. „To všecko je nesmysl!“

Oba se odmlčeli. Raskolnikov po nenadálém křečovitém záchvatu smíchu náhle zvážněl a zesmutněl. Položil lokty na stůl a podepřel si hlavu. Zdálo se, že na Zametova docela zapomněl. Mlčení trvalo dost dlouho.

„Pročpak nepijete čaj? Budete ho mít úplně studený,“ řekl Zametov.

„Co? Aha! Čaj…? Ať…“ Raskolnikov upil ze sklenice, vložil do úst sousto chleba, a náhle jako by se při pohledu na Zametova na všecko upamatoval a procitl ze strnulosti: na jeho tváři se okamžitě objevil předchozí ironický výraz. Upíjel dál čaj.

„Zločinnost se teď hodně rozmohla,“ řekl Zametov. „Zrovna nedávno jsem četl v Moskevském věstníku, že v Moskvě pochytali celou bandu penězokazů. Byl to celý spolek. Padělali bankovky.“

„Ale to už je staré! To jsem četl už před měsícem,“ odpověděl klidně Raskolnikov. „Tak to jsou podle vás zločinci?“ dodal s úsměškem.

„A podle vás ne?“

„To? To jsou děti, zajíci, žádní zločinci! Na půl stovky lidí se spolčí na takovouhle práci! Copak je to možné? I tři by úplně stačili, i tak by musel jeden druhému věřit víc než sobě! Stačí přece, aby se jeden v opilství nějak uřekl, a všecko je v pekle! Zajíci! Najmou si nespolehlivé lidi, aby jim bankovky rozměňovali v bankách: takovouhle práci svěřit někomu, koho vidím poprvé v životě? Ale dejme tomu, že by se to i těm zajícům povedlo, dejme tomu, že by si každý vyměnil milion! Ale co pak? Celý život? Celý život až do smrti mají jeden druhého v hrsti! To se radši oběsit! Ale tihle ani nedokázali ty peníze udat: dostal v bance pět tisíc a rozklepaly se mu ruce. Čtyři tisíce si přepočítal, ale pátý vzal bez počítání, pro krásné oči, jen aby už je měl v kapse a byl odtud. A právě tím vzbudil podezření. Kvůli jednomu hlupákovi všecko prasklo! Copak se to takhle dá dělat?“

„Říkáte, že se mu rozklepaly ruce?“ navázal Zametov. „Proč ne, to je docela možné. O tom prosím ani trošku nepochybuji, že je to možné. Někdy člověk nevydrží.“

„Takovouhle věc?“

„A vy byste snad vydržel? Já ne, já bych nevydržel. Za sto rublů odměny podstoupit tak hroznou zkoušku! Jít s falešnou bankovkou – a kam! – do banky, kde jsou na to machři, ne, to bych ztratil hlavu. Vy ne?“

Raskolnikov měl náhle opět tisíc chutí „vypláznout jazyk“. Co chvíli ho zamrazilo v zádech.

„Já bych na to šel jinak,“ začal zeširoka. „Já bych měnil takhle: přepočítal bych první tisíc asi čtyřikrát ze všech konců, pečlivě bych prohlédl každou bankovku a pak bych se pustil do druhého, začal bych ho přepočítávat, asi tak v polovině bych přestal a vytáhl bych nějakou padesátirublovku a prohlížel bych ji proti světlu, pak bych ji obrátil a znova prohlížel proti světlu, jestli není falešná. Já mám totiž strach, jedna má příbuzná onehdy takhle přišla o pětadvacet rublů, a vyprávěl bych celou historii. A než bych se pustil do přepočítávání třetího tisíce – ne, dovolte, mám dojem, že jsem v tom druhém tisíci chybně spočítal sedmou stovku, nejsem si jistý, a nechal bych třetí a začal bych znova přepočítávat druhý – a tak celých pět tisíc a nakonec bych ještě vytáhl z pátého a z druhého po bankovce a znova s nimi proti světlu a znova pochybovačně ‚vyměňte mi je, prosím‘, pokladník by ze mne div nezešedivěl a už by si lámal hlavu, jak by se mě zbavil! Konečně bych skončil a odcházel, dveře už bych otevřel – ale ne, promiňte, ještě jednou bych se vrátil s nějakým dotazem, s prosbou o nějakou informaci – takhle tedy!“

„Brr, vedete tak hrozné řeči!“ otřásl se smíchem Zametov. „Jenže jsou to jen řeči, ale ve skutečnosti byste asi klopýtl. To já si myslím, že nejen já nebo vy, nýbrž i protřelý, troufalý člověk za sebe při tomhle nemůže ručit. Pro příklad nemusíme chodit daleko: tady v naší čtvrti byla zavražděna stařena. A řekl byste, že to byl nějaký troufalec, když za bílého dne vsadil všechno na jednu kartu a jen zázrakem se zachránil, a přece i jemu se rozklepaly ruce: loupit už nedokázal, nevydržel; z vyšetřování to vyplývá…“

Raskolnikova se to skoro dotklo.

„Vyplývá! Ale zkuste ho chytit!“ popíchl škodolibě.

„Buďte bez starosti, však ho chytí.“

„Kdo? Vy? Vy že ho chytíte? Spíš se zchvátíte! Pro vás je přece rozhodující, kolik kdo utrácí nebo neutrácí. Neměl ani vindru, a najednou začíná rozhazovat – tak je to určitě on! Tímhle vás napálí i takovéhle děcko, jestli se mu zachce!“

„To je právě to, že tak to dělá každý,“ odpověděl Zametov. „Zločin provede chytře, dá v sázku život, ale pak hned do hospody, a už se chytil. Právě při tom, když si vyhazují z kopýtka, je obyčejně dostanou. To víte, všichni nejsou takoví filutové jako vy. Vy byste samozřejmě do hospody nešel?“ Raskolnikov svraštil čelo a upřeně se na Zametova podíval.

„Zdá se, že jste tomu přišel na chuť a rád byste slyšel i to, jak bych si v tomhle případě počínal já?“ zeptal se s nelibostí.

„Ano, to bych rád,“ odpověděl Zametov pevně a vážně. Jeho tón i oči byly nyní až příliš vážné.

„Velmi rád?“

„Velmi.“

„Dobře. Tak tedy poslyšte, jak bych si počínal já,“ začal Raskolnikov a náhle se znovu naklonil až k Zametovově tváři a znovu se na něho upřeně díval a šeptal, až z toho Zametova mrazilo. „Já bych to provedl takhle: vzal bych peníze a věci, a jakmile bych odtud odešel, nikde bych se nezastavoval a šel bych na nějaké odlehlé místo, kde jsou jen ohrady a kde skoro nikdo nechodí – mezi nějaké zahrady nebo tak. A ještě dříve bych si na tom dvoře vyhlédl nějaký kámen tak patnáct dvacet kilo těžký, ležící tam někde v koutě u ohrady možná od té doby, co stavěli dům, zvedl bych ten kámen – pod ním by byla jistě prohlubeň – a do té prohlubně bych uložil všechny ty věci a peníze. A zas bych kámen překlopil, stejně jak ležel předtím, přišlápl bych ho nohou a šel bych pryč. A rok, dva roky bych z toho nic nebral, tři roky bych nic nebral – a hledejte si! Zem se po něm slehla!“

„Vy jste šílený!“ řekl Zametov také bůhvíproč skoro šeptem a náhle se mimoděk od Raskolnikova odvrátil. Raskolnikovovi zablýsklo v očích, zesinal, horní ret se mu křečovitě roztáhl. Nachýlil se k Zametovovi jak mohl nejblíž a chvíli jen nezvučně pohyboval rty; věděl, co dělá, ale nemohl se přemoci. Strašné slovo mu poskakovalo na rtech jako tehdy petlice na dveřích, v nejbližší chvíli mohlo vyskočit, stačilo je pustit, stačilo je vyslovit! „A co když jsem tu bábu a Lizavetu zavraždil já?“ zeptal se a vtom se vzpamatoval.

Zametov se na něj vyjeveně podíval a zbělel jako křída. Křečovitě se zašklebil.

„To přece není možné!“ vypravil ze sebe sotva slyšitelně. Raskol­nikov se na něj vztekle podíval:

„Ale že jste tomu věřil, jen se přiznejte! Věřil? Viďte?“

„Vůbec ne! Teď tomu věřím míň než kdykoliv!“ řekl chvatně Zametov.

„Konečně se chytil! Ptáček sedl na vějičku! To znamená, že předtím jste věřil, když teď ‚věříte míň než kdykoliv‘?“

„Ne, vůbec ne!“ vykřikl zřejmě zmatený Zametov. „Tak vy jste mi naháněl strach jenom proto, abyste mě dostal, kam jste chtěl?“

„Tedy nevěříte? Tak o čem jste to tehdy začali mluvit, když jsem odešel z kanceláře? A proč mě poručík Petarda vyslýchal, když jsem přišel k sobě? Hej ty!“ zavolal na sklepníka a už vstával a bral čepici. „Kolik platím?“

„Dělá to třicet kopějek, prosím,“ přiběhl sklepník.

„Nech si ještě dvacet na vodku. Koukněte, těch peněz!“ natáhl k Zametovovi chvějící se ruku s bankovkami. „Zelené, modré, pětadvacet rublů! Kde se u mě vzaly? A kde se vzaly tyhle nové šaty? Víte přece, že jsem neměl ani vindru! Jistě už jste vyslýchali mou bytnou… Ale tak dost! Assez causé!¹ Na shledanou… a pokud možno příjemnější!“

Odcházel a celý se třásl divokou hysterií, v níž však byla i nevýslovná slast, ale vcelku byl zachmuřený a strašně unavený. Rysy měl ztrhané jako po záchvatu. Jeho únava se rychle zvětšovala. Jeho síly se teď probouzely a vznikaly náhle po prvním dráždivém podnětu, a stejně rychle slábly podle toho, jak slábl podnět.

Zametov však ještě dlouho seděl a přemítal. Raskolnikov bez­děč­ně postavil na hlavu celý jeho dosavadní názor o jisté věci a s konečnou platností ho přesvědčil.

„Ilja Petrovič je hlupák!“ rozhodl s jistotou.

Sotva Raskolnikov otevřel venkovní dveře, srazil se v nich s vchá­zejícím Razumichinem. Uviděli se teprve na krok od sebe a div se nesrazili hlavami. Okamžik si jeden druhého měřili. Razumichin byl nesmírně překvapený, ale náhle mu hrozivě zablýsklo v očích nepředstíraným hněvem.

„Tak tady tě máme!“ rozkřikl se na celé kolo. „Z postele nám upláchl! A já ho hledal i pod divanem! Až na půdě jsme byli! Nastasju jsem kvůli tobě div neztloukl… A zatím jsi tady! Roďko! Co to znamená? Vysyp pravdu! Přiznej se! Slyšíš?“

„Co to znamená? Že už vás všech mám po krk a že chci být sám!“ odpověděl klidně Raskolnikov.

„Sám? Když ještě nemůžeš chodit, když jsi ještě bílý jako křída a sotva popadáš dech? Hlupáku…! Cos dělal v Křišťálovém paláci? Okamžitě se přiznej!“

„Pusť!“ řekl Raskolnikov a chtěl kolem něho projít. To už Razumichina opravdu vyvedlo z míry – popadl Raskolnikova za rameno.

„Pusť? Ty se mi opovažuješ říct ‚pusť‘? Víš ty vůbec, co s tebou provedu? Chytím tě, svážu tě do kozelce, odnesu tě pod paží domů a zavřu tě tam!“

„Poslyš, Razumichine,“ začal tiše a navenek úplně klidně Raskolnikov, „copak nevidíš, že nestojím o tvé dobrodiní? Copak ti dělá dobře prokazovat dobrodiní někomu, kdo… ti na to kašle? Někomu, kdo to koneckonců skutečně těžce snáší? Pročpak jsi ke mně vlastně přišel, když jsem se rozstonal? Co kdybych byl strašně rád umřel? Řekl jsem ti snad dnes málo srozumitelně, že mě trápíš a že tě… mám po krk? Opravdu ti dělá dobře, když někoho můžeš trápit? Ujišťuju tě, že takhle vážně bráníš mému uzdravení, protože mě to bez přestání rozčiluje. I ten Zosimov přece prve odešel, aby mě nerozčiloval! Tak mě, proboha, nech na pokoji i ty! A konečně, jakým právem chceš omezovat mou osobní svobodu? Copak ani to, jak teď s tebou mluvím, tě nepřesvědčí, že jsem úplně při smyslech? Čím, čím jen, prozraď mi, tě mohu konečně oblomit, abys mě přestal obtěžovat a nechal si svoje dobrodiní? Aťsi jsem nevděčný, aťsi jsem podlý, jen mě všichni nechte na pokoji, nechte mě, proboha, na pokoji! Nechte! Nechte!“

Začal klidně, už napřed vychutnávaje všechen jed, který se chystal vylít, ale končil rozlíceně a zajíkavě jako nedávno s Lužinem.

Razumichin chvíli nerozhodně stál a pak pustil jeho ruku.

„Tak si jdi třeba k čertu!“ řekl tiše a skoro zamyšleně. „Počkej!“ vyjel si náhle na Raskolnikova, který už vykročil pryč. „Něco ti řeknu! Abys věděl, tak vy všichni, všichni do jednoho, jste jen takoví tlučhubové a fanfaróni! Sotva se vás chytí nějaká bolístka, hned se s ní pipláte jak slepice s vejcem! I v tomhle vykrádáte cizí autory! Ani stín samostatného života ve vás není! Jste celí z vosku a místo krve máte syrovátku! Nikomu z vás nevěřím ani slovo! Pro vás je ve všem a vždy nejdůležitější, abyste se nepodobali člověku! Počkej!“ obořil se na Raskolnikova ještě vztekleji, když si všiml, že už zas chce jít. „Vyslechni mě do konce! Jak víš, zasvěcuju dneska svůj nový byt, možná že hosti už se sešli, ale zaskočil jsem tam a nechal jsem tam strýce, aby je bavil. A kdybys nebyl hlupák, ubohý, do nebe volající hlupák, kdybys nebyl překlad z cizího jazyka… víš, Roďo, já uznávám tvůj rozum, ale jsi hlupák! Prostě, Roďo, kdybys nebyl hlupák, poseděl bys dnes večer raději u mě, než abys nadarmo ničil podrážky. Z postele už jsi utekl, tak se nedá nic dělat! Srazil bych ti dohromady báječná křesla – od bytných… Čajíček, společnost… A když ne, uložím tě na pohovce a pobudeš mezi námi stejně… Zosimov tam bude taky. Tak co, přijdeš?“

„Ne.“

„Nesmysl!“ vykřikl popuzeně Razumichin. „Jak to můžeš vědět? Copak za sebe můžeš ručit? A vůbec, o těchhle věcech nemáš pojem… Já už se takhle zříkal lidí aspoň tisíckrát, a zas jsem přilezl zpátky… Člověk se zastydí a vrátí se! Tak nezapomeň, Počinkovův dům, druhé poschodí!“

„Vy takhle nakonec ještě někomu dovolíte, aby vás bil, pane Razumichine, tak vám dělá dobře prokazovat dobrodiní.“

„Koho! Mě? Za pouhý úmysl každému urazím nos! Tak Počinkovův dům, číslo čtyřicet sedm, byt úředníka Babuškina…“

„Nepřijdu, Razumichine!“ Raskolnikov se otočil a zase odcházel.

„Vsadím se, že přijdeš!“ houkl za ním Razumichin. „Jinak jsi… jinak tě nechci znát! Hej, počkej! Je tam Zametov?“

„Je.“

„Viděls ho?“

„Viděl.“

„Mluvili jste spolu?“

„Mluvili.“

„O čem? No, spánembohem, tak si to nech! Počinkovův dům čtyřicet sedm, Babuškin, nezapomeň!“

Raskolnikov došel k Sadové a zmizel za rohem. Razumichin se za ním zamyšleně díval, ale pak mávl rukou a vešel do domu. V půli schodiště se však zastavil.

„K čertu!“ uvažoval dál skoro nahlas. „Mluví rozumně, ale nějak… Jsem to taky kus hlupáka! Copak pomatení nemluvívají rozumně? A právě toho se Zosimov, myslím, nejvíc bojí!“ Zaťukal si prstem na čelo. „Ale co když… copak ho teď smím nechat samotného? Třeba se půjde utopit… To jsem to vyved! Takhle to nejde.“ A rozběhl se za Raskolnikovem, ale už po něm nebylo památky. Odplivl si a ráznými kroky pospíchal zpátky do Křišťálového paláce, aby se rychle vyptal Zametova.

Raskolnikov došel rovnou na -ský most, zastavil se uprostřed u zábradlí, opřel se oběma lokty a zahleděl se na řeku. Po rozloučení s Razumichinem na něj padla taková slabost, že se tam sotva dovlekl. Nejraději by si byl někde sedl nebo lehl, někde přímo na ulici. Skloněn nad vodu, bezděčně se díval na poslední růžové odlesky zapadajícího slunce, na temnou hradbu domů v houstnoucím šeru, na nějaké vzdálené okno kdesi v mansardě na levém nábřeží, které vzplanulo jasným plamenem od posledních paprsků, jak se do něj na okamžik opřely, na černající vodu průplavu, a zdálo se, že pohled na vodu ho něčím poutá. Nakonec se mu před očima roztančily rudé kruhy, domy začaly poskakovat, chodci, nábřeží i kočáry – všecko kolem začalo kroužit a tančit. Náhle sebou trhl, uchráněný před novými mdlobami podivným a hrůzným výjevem. Ucítil, že se napravo blízko něho kdosi zastavil. Podíval se a spatřil vysokou ženu s šátkem na hlavě, se žlutým, úzkým vyzáblým obličejem a zarudlýma vpadlýma očima. Dívala se přímo na něho, ale zřejmě nic neviděla a nikoho nevnímala. Pojednou se opřela pravým loktem o zábradlí, zvedla pravou nohu a přehodila ji přes mřížku, pak levou a vrhla se do průplavu. Kalná voda se rozevřela, na okamžik pohltila svou oběť, ale za chvíli tonoucí tělo vyplulo na hladinu a bylo pomalu unášeno proudem, s ponořenýma nohama a hlavou, zády nahoru, s ohrnutou sukní, která se nadmula nad vodou jako polštář.

„Topí se! Topí se!“ ozývalo se kolem množství hlasů, lidé se sbíhali, obě nábřeží se zpestřila diváky, na mostě se kolem Raskolnikova shlukl dav a tísnil ho a tlačil se na něho zezadu.

„Lidičky, to je naše Afrosiňjuška!“ ozvalo se někde nablízku ženské bědování. „Lidičky, zachraňte ji! Lidi dobří, vytáhněte ji!“

„Loďku! Loďku!“ volali v davu.

Ale loďky už nebylo třeba, po schůdcích k průplavu seběhl strážník, rychle shodil plášť a boty a skočil do vody. Neměl mnoho práce – tonoucí byla unášena proudem dva kroky od schůdků, chytil ji pravou rukou za šaty, levou se šťastně přidržel tyče, kterou mu podal jeho druh, a tonoucí byla rychle vytažena. Položili ji na žulové desky schodiště. Brzy se vzpamatovala, pozvedla se, posadila, začala kýchat, odfrkovat a nesmyslně si otírala promáčené šaty rukama. Nemluvila.

„Opila se namol, lidičky, namol,“ hořekoval týž ženský hlas teď už vedle Afrosiňjušky. „Onehdá se zas věšela, odřízli jsme ji. Teďka jdu do krámu a nechám u ní holku, aby ji hlídala – a neštěstí hotový! Je městská, milej pane, zdejší, bydlí hned vedle, druhej dům od kraje, tudle…“

Lidé se rozcházeli, strážníci se ještě obírali zachráněnou, kdosi hlasitě připomenul policejní komisařství… Raskolnikov přihlížel s podivně lhostejným a netečným pocitem. Pocítil hnus. „Ne, to je odporné… voda… kdepak,“ bručel si pro sebe. „Nic se nestane,“ dodal, „nač čekat…“ Co je to komisařství… A proč není Zametov na komisařství? Do deseti přece úřadují… Otočil se k zábradlí zády a rozhlédl se.

„Ale co! Tak dobře!“ rozhodl se rázně a zamířil z mostu směrem ke komisařství. V srdci cítil prázdnotu. Nechtěl na nic myslet. Dokonce i úzkost pominula, tatam byla energie, s níž nedávno vyšel z domova rozhodnut „se vším skoncovat“! Vystřídala ji naprostá apatie.

Nu, i to je východisko! přemítal, kráčeje pomalu a zemdleně po ná­břeží průplavu. Přece jen skončím z vlastní vůle… Ale je to skutečně východisko? Na ničem nezáleží! Aspoň kousíček prostoru budu mít, haha! Přesto je to divný konec! Skutečně konec? Povím jim to, nebo nepovím? Zatraceně…! Jsem pořádně uondaný, takhle si hned teď někde sednout nebo lehnout! Největší hanba je, že je to tak hloupé. Ale na to taky kašlu. Brr, jaké hlouposti mi to lezou do hlavy.

Aby se dostal na komisařství, musel jít rovně a pak druhou ulicí doleva, bylo to pár kroků. Ale už na prvním nároží se zastavil, chvíli uvažoval a pak odbočil do ulice a šel oklikou, přes dvě ulice, možná bez určitého cíle, možná však i proto, aby ještě oddálil rozhodnou chvíli a získal čas. Šel a hleděl do země. A najednou, jako by mu někdo něco pošeptal, zvedl hlavu a zjistil, že stojí právě před tím domem, zrovna před vraty. Od toho večera tu nebyl ani tudy nešel.

Neodolatelně a nevysvětlitelně ho to táhlo dál. Vešel do domu, prošel průjezdem, odbočil na první schodiště vpravo a pustil se po známých schodech do třetího poschodí. Úzké příkré schodiště bylo velmi tmavé. Zastavoval se na každém odpočívadle a zvědavě se rozhlížel. V mezaninu byl v okně vysazen rám. To tehdy nebylo, pomyslel si. A už míjel i byt v prvním poschodí, kde pracovali Nikolaška s Miťkou. Zamčeno. Dveře jsou čerstvě natřené, čeká se asi na nájemníky. Pak druhé poschodí… a třetí… Tady je to! Zarazil se: dveře do bytu byly dokořán, uvnitř byli lidé, ozývaly se odtud hlasy, toho se ovšem nenadál. Po krátkém zaváhání vyšel po několika zbývajících schodech a vešel do dveří.

Také tento byt byl znovu zařizován, pracovalo se v něm, Raskolnikova to téměř udivilo. Bůhvíproč si představoval, že všecko najde tak, jak to zanechal, snad že i mrtvoly budou stejně ležet na podlaze. A zatím holé zdi, všechen nábytek pryč, bylo to podivné! Šel dál a sedl si na okno.

Byli tam dva dělníci, oba mladí, jeden starší a druhý o mnoho mladší. Lepili na zdi nové bílé tapety s fialovými kvítky místo starých odraných a ušpiněných žlutých. Raskolnikova to bůhvíproč nesmírně rozladilo, díval se na ty nové tapety nevraživě, jako by mu bylo líto, že se tady všecko změnilo.

Dělníci se zřejmě zdrželi a teď rychle svinovali papír a chystali se k odchodu. Raskolnikovova příchodu si téměř nevšimli. Byli zabráni do své rozmluvy. Raskolnikov zkřížil ruce na prsou a poslouchal.

„Tak ta jistá ti ke mně ráno přijde,“ vykládal starší mladšímu, „brzičko poránu a náramně vyfintěná! A já jí, copak mají znamenat tyhlety kudrlinky, copak mají znamenat tyhlety serepetičky? Já prý vám ode dneška, Tite Vasiljiči, chci být ouplně po vůli. Tak takhle teda! A byla ti vyfintěná, ouplnej žurnál!“

„Co je to žurnál, strejdo?“ optal se mladší. Zřejmě se u „strejdy“ poučoval.

„Žurnál, to máš, kamaráde, takový barevný vobrázky, co sem každou sobotu přicházejí z ciziny poštou zdejším krejčím, jak se má člověk voblíkat, jak mužskýho, tak i ženskýho pohlaví. Tam je to namalovaný, víš? Mužský malujou ponejvíc v kabátech, ale pro ženský tam máš, kamaráde, takový mustříky, že bys to do smrti nezaplatil!“

„Co všecko v tomhletom Pitěru není!“ vykřikl nadšeně mladší. „Mimo tátu a mámu všecko!“

„Pravdaže, kamaráde, mimo todleto tady máš všecko,“ potvrdil rozšafně starší.

Raskolnikov vstal a vešel do druhé místnosti, kde předtím byla truhla, postel a prádelník; bez nábytku mu pokoj připadal hrozně malý. Tapety byly ještě staré, v koutě bylo jasně patrné místo, kde stála skříň s ikonami. Obhlédl místnost a vrátil se na své okno. Starší dělník ho poočku pozoroval.

„Co si přejete, prosím?“ obrátil se k němu náhle.

Raskolnikov, místo aby odpověděl, vstal, vyšel na chodbu a zatáhl za zvonek. Zvonek byl stejný, byl to stejný plechový zvuk! Zatáhl podruhé a potřetí; zaposlouchával se do těch zvuků a rozpomínal se. Stále jasněji a živěji se mu vybavoval ten tehdejší trýznivě děsný, ohavný stav, při každém cinknutí se otřásl a pociťoval stále pronikavější slast.

„No tak, co tady chcete? Co jste zač?“ rozkřikl se na něj dělník a vyšel za ním. Raskolnikov vešel zpátky do dveří.

„Chci ten byt najmout,“ řekl, „prohlížím si ho.“

„Kvartýry se v noci nenajímají. A mimoto musíte přijít s do­movníkem.“

„Podlaha je vydrhnutá. Bude se natírat?“ pokračoval Raskolnikov. „Krev už tu není?“

„Jaká krev?“

„Ale zavraždili tady jednu bábu a její sestru. Byla tu celá louže.“

„Tak co jste vlastně zač?“ vyjel si na něj zneklidněný dělník.

„Já?“

„Vy!“

„Ty bys to rád věděl…? Pojď se mnou na komisařství, tam ti to povím.“

Dělníci se na něho užasle dívali. „My už musíme jít, prosím. Opozdili jsme se. Jdeme, Aljoško. Musíme zavřít,“ řekl starší.

„Tak tedy půjdem,“ odpověděl lhostejně Raskolnikov a pomalu před nimi sestupoval ze schodů. „Hej, domovníku!“ zavolal, když scházel do průjezdu.

Ve vchodu do domu zevlovalo několik lidí na chodce v ulici: oba domovníci, ženská, nájemník v županu a několik dalších. Raskolnikov zamířil rovnou k nim.

„Co si přejete?“ ozval se jeden z domovníků.

„Nebyl jste na komisařství?“

„Zrovna před chvílí. Co si přejete?“

„Jsou tam ještě?“

„Jsou.“

„Zástupce taky?“

„Byl tam. Co chcete?“

Raskolnikov neodpověděl a zamyšleně zůstal stát.

„Byl si prohlídnout kvartýr,“ došel k nim starší dělník.

„Jaký kvartýr?“

„Co v něm děláme. Proč prý jste umyli tu krev? Tady prý se stala vražda a já si to přišel najmout. I za zvonek si zatahal, div ho neutrh. Pojďte prý se mnou na komisařství, tam vám to povím. Votravuje.“

Domovník si Raskolnikova nechápavě a zamračeně prohlížel.

„Co jste vlastně zač?“ osopil se.

„Rodion Romanyč Raskolnikov, bývalý student, a bydlím v Šiljově domě v příčné ulici kousek odtud, v bytě číslo čtrnáct. Můžeš se zeptat domovníka… Zná mě.“ Raskolnikov to řekl nějak nedbale a nepřítomně, aniž stočil pohled upřený na zšeřelou ulici.

„A copak jste hledal v tom kvartýru?“

„Byl jsem se tam podívat.“

„Na co?“

„Což takhle odvést ho na komisařství?“ vmísil se náhle nájemník a hned se odmlčel.

Raskolnikov po něm stočil přes rameno oči, bedlivě si ho prohlédl a řekl stejně tlumeně a lenivě: „Tak jdeme!“

„Taky že ano!“ dodal si odvahy nájemník. „Pročpak o tom začínal, copak má za lubem, co?“

„Čert ví, snad je vopilej,“ zabručel dělník.

„Tak co chcete?“ začínal už se vážně zlobit domovník. „Proč otravujete?“

„Máš strach jít na komisařství?“ ušklíbl se Raskolnikov.

„Jakýpak strach? Proč otravuješ?“

„Prevíte!“ vykřikla ženská.

„Co se s ním budem bavit,“ rozzlobil se druhý domovník, obrovitý chlapík v rozepjatém dlouhém kabátě, s klíči u pasu. „Táhni, prevíte… Ať už jsi pryč!“

Popadl ho za rameno a vystrčil ven na ulici. Raskolnikov klopýtl, ale neupadl, vzpřímil se, beze slova všecky obhlédl a šel dále.

„Divnej chlap,“ ozval se dělník.

„Dneska jsou lidi divný,“ řekla žena.

„Měli jsme s ním přece jen na to komisařství,“ dodal nájemník.

„Radši si s ním nic nezačínat,“ namítl velký domovník. „Takovej prevít! Známe to, samo se to nastrkuje, ale jak si s takovým něco začneš, už se nevykroutíš… To je stará vesta!“

Mám jít, nebo nemám? přemítal Raskolnikov, když se zastavil na rohu v jízdní dráze a rozhlížel se, jako by čekal, že to rozhodne někdo za něj. Ale nikde nic; všecko bylo cizí a mrtvé jako kameny pod jeho nohama, mrtvé jen pro něho, pro něho jediného… Vtom rozeznal v dálce, dobrých dvě stě kroků odtud, někde na konci ulice v houstnoucím šeru sběh lidí, hlasy, výkřiky… Lidé se tísnili kolem jakéhosi kočáru… Uprostřed ulice zablikalo světlo. Co se stalo? Raskolnikov zahnul doprava a zamířil k davu. Chytal se opravdu všeho a chladně se ušklíbl, když si to uvědomil, protože už se přece pevně rozhodl, že půjde na komisařství, a bezpečně věděl, že ještě teď se vším skoncuje.