6

„Tomu nevěřím! Tomu nemůžu věřit!“ stál na svém sklíčený Razumichin a tvrdošíjně vyvracel Raskolnikovovy domněnky. To už docházeli k Bakalejevovu penzionu, kde na ně Pulcherija Alexandrovna a Duňa dávno čekaly. Razumichin, pobouřený a rozčilený už jen z toho, že o tom poprvé začali mluvit otevřeně, co chvíli se v zápalu řeči zastavoval.

„Tak nevěř!“ ušklíbal se chladně a přezíravě Raskolnikov. „Tys jako obyčejně nic nepozoroval, ale já zato vážil každé slovo.“

„Vážil, protože jsi podezřívavý… Hm… skutečně uznávám, že Porfirijův tón byl celkem podivný, a hlavně ten mizera Zametov…! Něco tím myslel, to máš pravdu – ale proč? Proč?“

„Přes noc se mu to rozleželo.“

„Ale naopak, právě naopak přece! Kdyby skutečně měli tu idiot­skou domněnku, tak by se všemožně snažili neodkrývat, utajit karty, aby pak šli najisto… Ale teď to je troufalé a neopatrné!“

„Kdyby měli nějaká fakta, totiž skutečná fakta nebo aspoň něčím opodstatněné podezření, pak by si jistě rozmysleli hrát tak otevřenou hru – doufali by, že vyhrají ještě více (a mimoto už by u mě dávno udělali prohlídku!). Ale nemají ani jediný fakt, vůbec nic, všecko je zdání, všecko je dvojsečné, všecko je jen nepodložená domněnka, a proto mnou chtějí otřást drzostí. Anebo sám dostal vztek, že jim chybějí fakta, a plácal ze zlosti. Ale dost možná, že má svůj plán… Zdá se, že je to chytrý člověk… Chtěl mě možná vyděsit, proto dělal, že ví všecko… V tom je kus psychologie, kamaráde… Ale tohle vysvětlování se mi už hnusí. Nech toho!“

„A uráží to, uráží! Chápu tě! Ale… když jsme o tom začali otevřeně mluvit (a to je moc dobře, že jsme konečně začali, jsem moc rád!), tak se ti taky hned otevřeně přiznám, že jsem to u nich pozoroval už dávno, už dávno, celou tu dobu jsem cítil, že v nich sedí ta myšlenka, sice jen v zárodečku, sice jen kradí, ale proč i jen kradí! Jak se opovažují? Odkud, odkud to vlastně pramení? Kdybys věděl, jak jsem zuřil! Jakže: jen proto, že bývalý student zmořený bídou a těžkomyslností těsně předtím, než vážně onemocní, možná už v blouznivém stavu, který v něm klíčí (považ!), úzkostlivý, ješitný a sebevědomý, šest měsíců zalezlý jako krtek ve své ubohé díře, stojí v hadrech a v botách bez podrážek před nějakými komisaříčky a snáší jejich hrubiánství; a ještě mu strčí pod nos neočekávaný dluh, prošlou směnku dvorního rady Čebarova, plesnivá barva, třicet stupňů Réaumura, ztuchlý vzduch, tlačenice, vyprávění o vraždě osoby, u níž předtím byl, a to všechno – na lačný žaludek! Jakpak to nemělo mít za následek mdloby! A na tomhle, zrovna na tomhle si všecko vykonstruovat! Zatraceně! Chápu, že tě to pobuřuje, ale být na tvém místě, Roďko, vysmál bych se všem do očí, anebo ještě líp, naplil bych všem do tváře, a hezky šťavnatě, a rozdal bych kolem sebe šikovně, jak už se to musí, hezkou řádku facek, a tím bych to pokládal za vyřízené. Vykašli se na to! Vzchop se! Že jim není hanba!“

Vylíčil to barvitě, to se musí nechat! pomyslel si Raskolnikov.

„Říkáš, vykašli se na to? A zítra zase výslech!“ řekl trpce. „Mám se s nimi hádat? Stejně mě dost mrzí, že jsem se včera v hostinci zahazoval se Zametovem…“

„Zatraceně! Půjdu k Porfirijovi sám! Však já ho skřípnu pěkně příbuzensky, musí mi vyložit všechno od Adama. A Zametova…“

Konečně se dovtípil! řekl si Raskolnikov.

„Počkej!“ chytil ho Razumichin náhle za rameno. „Počkej! Nepovídej! Už se mi rozbřesklo, že mluvíš hloupě! Jakápak je to lest? Říkals přece, že otázka, jestli jsi neviděl natěrače, byla lest? Jen uvaž, kdybys to skutečně spáchal, mohl by ses prořeknout, žes viděl, jak v bytě pracovali? Žes viděl nějaké natěrače? Naopak: nic jsi neviděl, i kdybys možná opravdu viděl! Kdo by vypovídal proti sobě?“

„Kdybych tu věc skutečně spáchal, určitě bych řekl, že jsem viděl natěrače i byt,“ odpovídal opět neochotně a se zřejmým odporem Raskolnikov.

„Ale proč bys mluvil proti sobě?“

„Prostě proto, že jenom venkované nebo nezkušení zelenáči při výslechu úporně a šmahem všecko zapírají. Ale kdo je aspoň trochu inteligentní a zkušený, určitě hledí, jak to jen jde, přiznat všechna vnější a nesporná fakta, jenomže jim podkládá jiné příčiny, přidá jim svůj vlastní, zvláštní a nečekaný rys, který je postaví do jiného světla. Porfirij pravděpodobně počítal právě s tím, že budu takhle odpovídat a že určitě kvůli větší pravděpodobnosti řeknu, že jsem je viděl a hned to něčím vysvětlím…“

„Ale na to by ti byl okamžitě řekl, že dva dny předtím tam natěrači ani být nemohli, a žes tam tedy byl ten den, kdy se vražda stala, kolem osmé. Chytil by tě na hloupost!“

„Ale s tím právě počítal, myslel si, že si to hned neuvědomím a že budu honem chtít odpovědět co nejpravděpodobněji, a přitom zapomenu, že tam dva dny předtím žádní natěrači být nemohli.“

„Copak bys to mohl zapomenout?“

„Jakpak by ne! Na takovýchhle maličkostech ztroskotávají chytří lidé nejčastěji. Čím chytřejší člověk, tím méně počítá s tím, že ho nachytají na maličkost. Na hodně velkého lišáka musí přijít právě nejjednodušší léčka. Porfirij není zdaleka tak hloupý, jak si myslíš…“

„Tak je to u mě padouch!“

Raskolnikov se neudržel smíchy. Ale v téže chvíli mu připadlo hrozně divné, s jakou živostí a chutí provedl tento poslední rozbor, ačkoliv celou předchozí rozmluvu vraštil tvář odporem a udržoval hovor jen záměrně a z nutnosti.

Chvílemi tomu přicházím na chuť! pomyslel si.

Ale téměř vzápětí už jím zachvěl neklid, jako by ho náhle přepadla nějaká nečekaná a znepokojivá myšlenka. Jeho neklid rostl. Došli už ke vchodu do Bakalejevova penzionu.

„Jdi tam zatím sám,“ řekl náhle Raskolnikov, „já se hned vrátím.“

„Kampak? Už jsme tady!“

„Musím ještě někam, potřebuju něco vyřídit… přijdu za půl hodiny… Řekni jim to.“

„Jak chceš, ale půjdu za tebou!“

„Copak mě chceš i ty trápit?“ vybuchl Raskolnikov tak roztrpčeně a s tak zoufalým pohledem, že Razumichinovi poklesly ruce. Chvíli stál před vchodem a zamračeně se díval, jak se Raskolnikov rychle vzdaluje směrem ke své ulici. Potom však stiskl zuby a zaťal pěsti, a když se na místě zařekl, že ještě téhož dne vymačká Porfirije jako citron, vyšel nahoru, aby uklidnil Pulcheriju Alexandrovnu, už velmi zneklidněnou jejich dlouhou nepřítomností.

Raskolnikov došel k svému domu se skráněmi mokrými od potu a celý udýchaný. Chvatně vyběhl do schodů, vstoupil do své nezamčené komůrky a ihned se zavřel na háček. Pak se vyděšeně a bezhlavě vrhl do kouta, k onomu otvoru v tapetách, v němž tehdy ukryl věci, strčil dovnitř ruku a několik minut ho pečlivě prohledával a prohmatával každou škvíru a každý záhyb. Když nic nenašel, vstal a s úlevou si oddychl. Předtím, málem už před vchodem do Bakalejevova penzionu, mu náhle blesklo hlavou, že některá z těch věcí, nějaký řetízek, knoflík nebo dokonce papírek, do něhož byly věci zabaleny, a na papírku nápis stařeninou rukou, mohla tehdy ujít jeho pozornosti a uvíznout v nějaké škvíře a pak se nečekaně vynořit jako nenadálý a nezvratný důkaz.

Stál trochu zamyšleně a na rtech mu pohrával podivný, pokorný a málo příčetný úsměv. Konečně vzal čepici a pomalu vyšel z pokojíku. V hlavě měl chaos. Ponořen do myšlenek sešel do průjezdu.

„Tady ho máte!“ křikl kdosi hlasitě; Raskolnikov zvedl hlavu.

Přede dveřmi své komůrky stál domovník a ukazoval na něj pomenšímu člověku, napohled měšťanovi, který měl na sobě jakýsi župan a vestu a na dálku nebyl k rozeznání od ženské. Hlavu v usmolené čepici měl pokleslou a celý byl nějak hrbatý. Podle zchátralé vrásčité tváře mu mohlo být přes padesát; maličká zateklá očka hleděla ponuře, přísně a nakvašeně.

„Co je?“ přistoupil Raskolnikov k domovníkovi.

Měšťan po něm stočil oči a beze spěchu, ostře a bedlivě si ho prohlédl; pak se pomalu otočil a beze slova vyšel ze vrat na ulici.

„Tak co je?“ rozhorlil se Raskolnikov.

„Ale nějaký člověk se ptal, jestli tady bydlí ten a ten student, jmenoval vás, a u koho jste na bytě. Vtom jste sešel, já mu vás ukázal, a on hned šel. Však vidíte.“

Domovník z toho byl také trochu zmatený, ale ne příliš; chvíli ještě nerozhodně stál, ale pak se otočil a zalezl zpátky do své komůrky.

Raskolnikov chvatně vykročil za měšťanem a okamžitě ho spatřil, jak kráčí stále stejně odměřeným a pomalým krokem, oči upřené do země, jako by o něčem přemýšlel. Záhy ho dohonil a chvíli šel za ním; ale pak se k němu připojil a podíval se mu ze strany do obličeje. Neznámý si ho okamžitě všiml, rychle si ho změřil, ale hned zase sklopil oči a tak šli chvíli těsně vedle sebe, bez jediného slova.

„Vy jste se na mě ptal… u domovníka?“ řekl konečně Raskolnikov, ale nějak přidušeně.

Měšťan mu neodpověděl, ba ani se na něj nepodíval. Znova mlčeli.

„Co si vlastně myslíte… přijdete se na mě vyptávat… a mlčíte…, co to má znamenat?“ Raskolnikov mluvil zajíkavě, slova se mu těžce drala z hrdla. Měšťan teď pozvedl oči a změřil si Raskolnikova zlověstným, chmurným pohledem.

„Vražedníku!“ řekl náhle tiše, ale jasně a zřetelně.

Raskolnikov šel podle něho. Najednou mu úžasně ochably nohy, v zádech cítil mrazení, srdce se mu na okamžik doslova zastavilo, ale vzápětí se rozbušilo jak splašené. Tak šli vedle sebe opět úplně mlčky asi sto kroků.

Měšťan se na něho nedíval.

„Co to povídáte… co… kdo je vrah?“ hlesl sotva slyšitelně Ras­kolnikov.

„Ty jsi vražedník!“ řekl měšťan ještě zřetelněji a důrazněji, s divným, záštiplně vítězným úsměvem, a znova se podíval přímo do Raskolnikovovy bledé tváře a do jeho strnulých očí. To už došli na křižovatku. Měšťan zahnul doleva, a aniž se ohlédl, odcházel. Raskolnikov se zastavil a dlouho se za ním díval. Viděl, jak se neznámý už dobrých padesát kroků od něho ohlédl a podíval se na něj, stále ještě bez hnutí stojícího na místě. Dobře už se to nedalo rozeznat, ale Raskolnikov měl dojem, že se neznámý i tentokrát usmál svým chladně záštiplným a vítězným úsměvem.

Pomalým, malátným krokem, s roztřesenými koleny a jaksi hrozně prokřehlý se Raskolnikov vrátil k sobě nahoru. Sundal čepici, položil ji na stůl a dobrých deset minut stál bez hnutí. Pak se vyčerpaně svalil na divan a zmučeně, se slabým zasténáním se na něm natáhl; oči měl zavřené. Tak ležel asi půl hodiny.

Nemyslel na nic. Nějaké myšlenky nebo útržky myšlenek se mu sice honily hlavou, nějaké zmatené výjevy, tváře lidí, které viděl někdy v dětství nebo které kdesi potkal jen jedinkrát v životě a na které by si byl nikdy nevzpomněl; zvonice v-ského kostela; kulečník v jednom hostinci a u kulečníku nějaký důstojník, vůně doutníků v jakési sklepní trafice, krčma, černé, úplně tmavé schody polité pomyjemi a poseté vaječnými skořápkami, odněkud zaznívá nedělní vyzvánění… Všecko se střídalo a tančilo jako ve víru. Leccos se mu docela líbilo, chtěl na tom ulpět, ale okamžitě to zase prchalo a mimoto mu cosi svíralo nitro, ne však příliš. Chvílemi mu dokonce bylo dobře. Lehké mrazení neustávalo a i ten pocit byl téměř příjemný.

Uslyšel chvatné kroky Razumichinovy a jeho hlas; zavřel oči a předstíral, že spí. Razumichin otevřel dveře a chvíli v nich zůstal jakoby nerozhodně stát. Pak tiše vešel do místnosti a opatrně přistoupil k divanu. Bylo slyšet, jak Nastasja šeptá:

„Nech ho na pokoji, jen ať se vyspí. Nají se potom.“

„Pravda,“ odpověděl Razumichin.

Oba opatrně vyšli a zavřeli dveře. Uběhla další půlhodina. Ras­kolnikov otevřel oči, převrátil se opět naznak a založil ruce pod hlavou.

Kdo je to? Kdo je ten neznámý, který se vynořil ze země? Kde byl a co viděl? Viděl všecko, o tom nemůže být pochyby. Kde jenom tenkrát stál a odkud se díval? Proč se vynořil teprve teď? A jak mohl co vidět – copak to je možné…? Hm…, trnul i zmítal se dál Raskolnikov, a pouzdro, které našel Nikolaj za dveřmi, to je také možné? Důkazy? Přehlédneš desetinnou tečku – a už je tu důkaz jak Cheopsova pyramida! Moucha tam lítala, ta to viděla! Copak je tohle možné?

A s odporem náhle pocítil, jak zeslábl, jak fyzicky zeslábl.

Měl jsem to vědět už napřed, uvažoval s trpkým úsměvem. Jak jsem jen mohl vzít sekyru a zkrvavit se. Byl jsem povinen vědět to napřed… „Ale vždyť jsem to věděl napřed!“ zašeptal zoufale.

Občas před ním vyvstávala jako zeď utkvělá myšlenka: Ne, ti lidé jsou z jiného těsta; skutečný vládce, jemuž je vše dovoleno, zpustoší Toulon, vraždí v Paříži, zapomene armádu v Egyptě, ztratí půl milionu lidí v moskevském tažení a odbude to slovní hříčkou ve Vilně. A ještě mu po smrti stavějí pomníky – zkrátka, má dovoleno všecko! Ne! Takoví lidé zřejmě nemají tělo z masa a kostí, ale z bronzu!

Ale vtom ho skoro rozesmála postranní myšlenka: Napoleon, pyramidy, Waterloo – a hubená odporná registrátorka, stará lichvářka s červenou truhlou pod postelí – copak tohle může pochopit třeba takový Porfirij Petrovič…? Kdepak by tohle pochopili…! Nedovolí jim to estetický cit. Copak Napoleon poleze k babce pod postel! Chudáci! Chvílemi cítil, že skoro blouzní, upadal do horečnatých stavů.

Babka je nesmysl! přemítal zaníceně a nesouvisle. Celá babka je možná omyl, o ni vlastně nejde! To celé s tou bábou byla jen nemoc… chtěl jsem co nejrychleji překročit… nezabil jsem člověka, zabil jsem princip! Ano, princip jsem zabil, ale nic jsem tím nepřekročil, zůstal jsem na téže straně… Uměl jsem všehovšudy zabít! Ale ani to jsem neuměl, jak se ukazuje… Princip? Pročpak prve ten naivní Razumichin nadával na socialisty? Přičinliví, obchodničtí lidé, jejichž oborem je „obecné blaho“… Ne, já mám jen jeden život, a druhý už nedostanu – nechci čekat, až bude to obecné blaho. Já sám chci také užít života, anebo raději vůbec nežít. Tak co? Nechtěl jsem prostě chodit kolem hladové matky a tisknout v kapse svůj rubl, čekat, až nastane obecné blaho. „Tak tady nesu cihlu na to obecné blaho a náramně mě to hřeje u srdce.“ Haha! Pročpak jste mě opomenuli? Žiju přece jen jednou, já chci přece taky… „Ech, jsem estetická veš, a nic víc!“ dodal náhle a rozesmál se jako pomatený. Ano, jsem opravdu veš, ulpěl na té myšlence a dopodrobna, hravě, s potěšením ji rozváděl: Už proto, že za prvé právě uvažuju o tom, že jsem veš, a za druhé proto, že jsem celý měsíc nenechal na pokoji milosrdnou prozřetelnost a volal jsem ji za svědka, že to nepodnikám pro své potěšení a povyražení, nýbrž v zájmu velkého a příjemného cíle, haha! A za třetí proto, že jsem si vytkl být při tom činu co nejspravedlivější, co do míry i váhy, i početně: ze všech vší jsem si vybral tu nejneužitečnější, a když jsem ji zabil, předsevzal jsem si, že si od ní vezmu jen tolik, kolik potřebuju pro první krok, nic víc a nic míň (a zbytek by tedy podle závěti stejně dostal klášter, haha!)… A konečně a nezvratně jsem veš proto, zaskřípal zuby, že sám jsem možná ještě odpornější a hnusnější než zabitá veš, a dokonce jsem předvídal, že si to potom, až zavraždím, řeknu! Copak může být ještě něco hroznějšího? Ta ubohost, ta hanebnost…! Ach, jak teď chápu „proroka“ s šavlí, na koni: to poroučí Alláh a vy poslouchejte, „třesoucí se“ němé tváře! Pravdu, stokrát pravdu má „prorok“, když postaví doprostřed ulice baterii a pálí do spravedlivých i nespravedlivých a nepokládá za nutné jakékoliv vysvětlení! Podrob se, třesoucí se němá tváři, a nic si nepřej, to není tvá věc…! Ne, ani za nic, ani za nic té bábě neodpustím!

Vlasy měl mokré od potu, v okoralých rtech mu cukalo, pohled upíral strnule do stropu.

Matka, sestra, jak jsem je měl rád! Čím to, že je teď nenávidím? Ano, nenávidím je, fyzicky je nenávidím, nestrpím je ve své blízkosti… Prve jsem přistoupil k matce a políbil jsem ji, vzpomínám si… Objímat a myslet si, že kdyby se to dověděla, tak… nebylo by lepší jí to říct? Já sám to udělám… Ano, ona je asi stejná jako já, dodal napínaje usilovně mozek, jako by zápasil s dotírajícími mrákotami. Ach, jak teď tu bábu nenávidím! Snad bych ji zabil znova, kdyby ožila! Ubohá Lizaveta! Proč se k tomu jen připletla…! Podivná věc, že na ni skoro nevzpomenu, jako bych ji ani nebyl zabil…! Lizaveta! Soňa! Pokorné chudinky s pokornýma očima… Tak dobré…! Proč nepláčou? Proč nenaříkají…? Dávají všecko, co mají…, a dívají se pokorně a tiše… Soňo! Tichá Soňo!

Obestřely ho mrákoty; k vlastnímu podivu nemohl říct, jak se octl na ulici. Bylo už pozdě večer. Tma houstla, měsíc stál v úplňku a zářil stále jasněji, ve vzduchu však bylo zvláštní dusno. Po ulicích se valily proudy lidí; řemeslníci a pracující se rozcházeli po domech, ostatní se procházeli; bylo cítit pach vápna, prachu a stojaté vody. Raskolnikov šel neveselý a ustaraný – jasně si byl vědom, že vyšel z domu s nějakým cílem, že někam pospíchá, že chtěl něco vykonat, ale nemohl si vzpomenout co. Náhle se zastavil a spatřil na druhé straně ulice na chodníku nějakého muže, který na něj mával rukou. Zamířil k němu přes ulici, ale muž se náhle otočil a odcházel, jako by se nic nestalo, se svěšenou hlavou, aniž se ohlédl nebo nějak dal najevo, že ho volal. A volal mě vlastně? napadlo Raskolnikova, ale přesto se pustil za ním. Ale ještě od něho nebyl ani deset kroků, a už ho s úlekem poznal – byl to onen měšťan, v stejném županu a stejně shrbený. Raskolnikov se držel několik kroků za ním; srdce mu bušilo; odbočili do postranní ulice, ale muž se stále neotáčel. Ví vůbec, že za ním jdu? přemítal Raskolnikov. Měšťan vešel do vrat nějakého velkého domu. Raskolnikov rychle došel k vratům a díval se, zda se neohlédne a nepozve ho za sebou. A skutečně, když neznámý už prošel průjezdem a vcházel do dvora, náhle se otočil a znovu jako by mu pokynul. Raskolnikov ihned prošel průjezdem za ním, ale muž na dvoře už nebyl. Vešel asi hned na první schodiště. Raskolnikov rychle vykročil za ním. Opravdu, o dvoje schody výše se ještě rozléhaly čísi odměřené a poklidné kroky. A zvláštní věc, schody jako by mu byly povědomé! A už byl u okna na prvním odpočívadle; smutně a tajemně proudilo skly měsíční světlo; už stál v prvním poschodí. Oh! To je přece ten byt, ve kterém pracovali natěrači… Jak to, že ho nepoznal hned? Kroky muže, který šel před ním, utichly. To znamená, že se někde zastavil nebo schoval. A teď druhé poschodí; má jít ještě výš? Je tam takové ticho, skoro děsivé… Ale šel. Hluk jeho vlastních kroků ho lekal a rozechvíval. Bože, taková tma! Měšťan se asi schoval někde v koutě. Vida! Dveře na chodbu jsou dokořán; na chvíli se zarazil a pak vstoupil. V předsíni byla tma a prázdno, pusto, jako by odtud všecko vynesli; tichounce, po špičkách šel dál do pokoje; byl celý prozářený jasným měsíčním světlem; nic se tu nezměnilo: tytéž židle, zrcadlo, žlutý divan a obrazy v rámečcích. Velikánský kulatý, měděně červený měsíc hleděl přímo do oken. To od měsíce je takové ticho, pomyslel si Raskolnikov. Určitě teď dává nějakou hádanku. Stál a čekal, dlouho čekal, a čím tišší byl měsíc, tím silněji, až bolestivě mu bušilo srdce. A ticho, ticho. Vtom se ozvalo kratičké zapraskání, jako by někdo přelomil loučku, a opět všechno mrtvě utichlo. Probuzená moucha náhle v prudkém letu narazila na sklo a žalostně se rozbzučela. V téže chvíli jako by v koutě, mezi malou skříní a oknem, rozeznal pověšený ženský plášť. Kde se tu vzal ten plášť? podivil se, dříve tu přece nebyl… Potichoučku se přiblížil a poznal, že se za pláštěm někdo skrývá. Opatrně plášť odhrnul a uviděl, že tam stojí židle a na židli že sedí babka, celá zkroucená a se svěšenou hlavou, takže jí nemohl nahlédnout do tváře, ale byla to ona. Chvíli nad ní stál: Bojí se! pomyslel si, tichounce vytáhl z poutka sekyru a udeřil babku dvakrát za sebou do temene. Ale zvláštní věc: ani se pod těmi ranami nepohnula, jako by byla ze dřeva. Vylekal se, sklonil se nad ni a prohlížel si ji; ale i ona svěsila hlavu ještě víc. Proto se sklonil až k podlaze a podíval se jí zdola do obličeje, ale jak se podíval, ustrnul: babka se smála – dusila se tichým, neslyšným smíchem, ze všech sil se snažila, aby ji neuslyšel. Náhle měl dojem, že dveře z ložnice se maličko pootevřely a že se tam také někdo jako by zasmál a že si tam něco šeptají. Popadla ho zuřivost: vší silou začal babku bít po hlavě, ale po každé ráně smích a šuškání v ložnici zaznívalo stále hlasitěji a babka už se kolébala smíchy. Obrátil se na útěk, ale předsíň byla plná lidí, dveře na schody byly dokořán a na chodbě, na schodech až dolů plno lidí, hlava na hlavě, všichni se dívají, ale všichni zvědavě čekají, mlčí… Srdce se mu sevřelo, nohy mu zdřevěněly, neposlechly ho… Chtěl vykřiknout a – procitl.

Hluboce si oddychl, ale sen kupodivu zřejmě pokračoval: dveře jeho komůrky byly dokořán a na prahu stál nějaký úplně neznámý muž a pozorně si ho prohlížel.

Raskolnikov dosud docela neotevřel oči, ale okamžitě je zase zavřel. Ležel naznak a ani se nepohnul. Je to ještě sen, nebo není? přemítal a nenápadně opět nepatrně pozvedl řasy: neznámý stál na témž místě a pořád si ho prohlížel. Náhle opatrně překročil práh, šetrně za sebou zavřel dveře, přistoupil ke stolu, chvilenku vyčkal a přitom z něho stále nespouštěl oči, a pak se tiše, bez nejmenšího hluku posadil na židli vedle divanu, klobouk položil vedle na podlahu, obě ruce spojil na hlavici hole a podepřel si o ně bradu. Bylo vidět, že je připraven čekat dlouho. Pokud se dalo rozeznat skrze pomrkávající řasy, byl už postarší, zavalitý, a měl hustý, světlý, skoro bílý plnovous…

Uplynulo asi deset minut. Bylo ještě světlo, ale už se začínalo šeřit. V místnosti bylo naprosté ticho. Ani ze schodů nedoléhal jediný zvuk. Bylo slyšet jen bzukot a zmítání nějaké velké mouchy, prudce narážející do skla. Posléze to bylo už nesnesitelné a Raskolnikov se náhle prudce posadil na divanu:

„Tak mluvte, co si přejete?“

„Však já věděl, že nespíte a že se jen přetvařujete,“ záhadně odpověděl neznámý a nevzrušeně se rozesmál. „Dovolte, abych se představil – Arkadij Ivanovič Svidrigajlov…“