7

Uprostřed ulice stál elegantní panský lehký kočár s párem bujných šedých koní; v kočáru nikdo neseděl, kočí slezl z kozlíku a přešlapoval vedle; koně někdo držel za uzdy. Okolo se tlačilo mnoho lidí, docela vpředu strážníci. Jeden držel rozsvícenou lucernu a sehnutý svítil na cosi na dlažbě, pod koly. Kolem bylo plno hovoru, zděšených výkřiků; kočí jako popletený občas opakoval:

„Takové neštěstí! Panebože, takové neštěstí!“

Raskolnikov se s námahou protlačil kupředu a konečně spatřil předmět toho sběhu a zájmu. Na zemi bezvládně ležel muž sražený koňmi, zřejmě velmi nuzně oblečený, ale v „lepších“ šatech, celý zkrvavený. Krev mu tekla z hlavy a stékala po tváři, obličej měl potlučený, odřený a zohavený. Bylo vidět, že zranění je vážné.

„Lidičky!“ bědoval kočí. „Člověk se nedohlídá! Neřek bych, kdy­bych jel tryskem nebo na něj nekřičel, ale já nepospíchal, jel jsem polehounku. To mi všichni můžete dosvědčit. Ožrala jehlu nenavleče, to se ví…! Vidím ho, jak jde přes ulici, motá se, div sebou nepraští, tak zařvu jednou, dvakrát i potřetí, strhnu koně, ale on se jim svalil rovnou pod kopyta! Kdoví, jestli ne schválně, nebo měl tolik v hlavě… Koně jsou mladý a lekavý, začali vyhazovat, on vykřik, oni začali jančit ještě víc – a neštěstí bylo hotový“

„Bylo to tak!“ ozvalo se z davu něčí svědectví.

„Křičel, to je pravda, třikrát na něj zavolal,“ přidal se druhý.

„Akorát třikrát, všichni to slyšeli!“ vykřikl další.

Kočí ostatně nebyl příliš skleslý a vyděšený. Bylo zřejmé, že kočár patří bohatému a vlivnému majiteli, který někde čeká, až pro něj přijede; strážníci se ovšem horlivě snažili, aby tuto závadu napravili. Bylo třeba dopravit přejetého do jeho obvodu a do nemocnice. Nikdo ho však neznal.

Raskolnikov se zatím protlačil a nahnul ještě blíže. Světlo lucerny náhle jasně ozářilo nešťastníkovu tvář; Raskolnikov ji poznal.

„Já ho znám, já ho znám!“ vykřikl a prodral se až dopředu. „To je úředník na penzi, titulární rada Marmeladov! Bydlí nedaleko v Kozelově domě… Rychle doktora! Zaplatím, podívejte!“ Vytáhl z kapsy peníze a ukázal je strážníkovi. Byl nesmírně rozčilený.

Strážníci byli spokojeni, že zjistili totožnost přejetého. Raskolnikov udal i své jméno a bydliště a úpěnlivě, jako by šlo o jeho vlastního otce, je přesvědčoval, že mají bezvědomého Marmeladova co nejrychleji dopravit do jeho bytu.

„Je to tady ob tři domy,“ přimlouval se, „dům Němce Kozela, toho boháče… Šel asi opilý domů. Znám ho… Propadl pití… Má tam rodinu, ženu, děti, a ještě jednu dceru. Bůhvíjak dlouho by ho táhli do nemocnice, a tady mají tuším doktora v domě! Zaplatím, všecko zaplatím… Bude mít přece jen lepší ošetření a rychlou pomoc, než s ním dojedou do nemocnice, tak třeba umře…“

Nenápadně už dokonce něco podstrčil; věc byla ostatně jasná a zákonná, lékařská pomoc byla v tomto případě rozhodně rychlejší. S pomocí ochotných lidí přejetého zvedli a odnášeli. Ke Kozelovu domu bylo asi třicet kroků. Raskolnikov šel vzadu, šetrně podpíral Marmeladovovi hlavu a ukazoval cestu.

„Sem, sem! Po schodech ho musíte nést, aby měl hlavu nahoře, otočte se… tak! Zaplatím vám, budu vám vděčný,“ drmolil.

Katěrina Ivanovna jako v každé volné chvíli přecházela z jednoho konce maličké světnice na druhý, od okna ke kamnům a nazpátek, ruce pevně zkřížené na prsou, a mezi kašlem rozmlouvala sama se sebou. V poslední době mluvívala stále častěji ke své nejstarší dcerce, desítileté Poljence, která sice ještě mnohé nechápala, zato však dobře věděla, že ji matka potřebuje, a proto na ni bez pře­stání upírala své velké rozumné oči a všemožně se snažila vypadat chytře. Teď svlékala a ukládala ke spaní malého bratříčka, který od rána churavěl. Hošík čekal, až mu převlékne košilku, kterou bylo třeba ještě v noci vyprat, a seděl na židli tiše jako pěna, s vážným výrazem, rovně a bez hnutí, nožky spojené, vystrčené dopředu patami, špičky od sebe. S našpulenými rtíky a vykulenýma očima, bez nejmenšího hnutí, navlas tak, jak asi sedí všecky rozumné děti, když je před spaním převlékají, poslouchal, co si povídají maminka a sestřička. Ještě menší děvčátko v nejnuznějších hadrech stálo u zástěny a čekalo, až na ně přijde řada.

Dveře na schody byly otevřené, aby se aspoň trochu rozptylovala klubka tabákového dýmu, který tam vnikal z ostatních místností a co chvíli dráždil nebohou souchotinářku k dlouhým trýznivým záchvatům kašle. Zdálo se, že Katěrina Ivanovna za ten týden ještě více zhubla a rudé skvrny na jejích tvářích planuly ještě nápadněji než předtím.

„To bys nevěřila, Poljenko, ty nemáš zdání,“ mluvila a přecházela po světnici, „jak vesele a dobře jsme si žili u tatíčka a jak mi tenhle opilec zničil život a ještě vám ho všem zničí! Tatíček měl v úřadě hodnost plukovníka, málem už byl gubernátorem. Měl k tomu jen krůček, všichni za ním jezdili a říkali: ‚My už vás, Ivane Michajlyči, pokládáme za našeho gubernátora.‘ Když jsem… eh! Když jsem… eheheh… Zatracený život!“ zaúpěla, vyplivla chrchel a chytla se za prsa. „Když jsem… eh, když mě na posledním plese… u maršálka… uviděla kněžna Bezzemelná, ta, co mi pak žehnala, když jsem si brala tvého tatínka, Poljo, hned se vyptávala: ‚Není tohle ta milá dívenka, co tančila při závěrečné slavnosti s šálem?‘… Tu díru musíš zašít; proč nevezmeš jehlu a hned to nespravíš, jak tě to učím, zítra to… eh! zítra… eheheh…! roztrhá ješ-tě víc!“ vyrazila s námahou… „Tenkrát zrovna přijel z Petrohradu kammerjunker kníže Sčegolskoj… tancoval se mnou mazurku a hned druhý den chtěl přijet požádat o mou ruku, ale já jsem se mu sama zdvořile poděkovala a řekla jsem, že moje srdce dávno patří jinému. Ten jiný byl tvůj otec, Poljo; tatíček se hrozně zlobil… Tak co, je už voda připravená? Dej sem tu košilku, a co punčošky…? Lído,“ obrátila se k maličké, „tu jednu noc to nějak vydržíš bez košilky… a punčošky sem dej taky… Vyperu to při jednom… Kde zas ten obejda vězí, ožrala jeden! Košili ucoural jako nějaký hadr, rozedral ji na cucky… Vezmu to všechno najednou, abych se s tím nemusela trápit dvě noci za sebou! Můj ty bože! Eheheh! Už zas! Co je to?“ vykřikla náhle, když spatřila shluk na chodbě a lidi, kteří cosi vnášeli do světnice. „Co je to? Co to nesete? Můj ty bože!“

„Kam ho máme položit?“ rozhlédl se po světnici strážník, když zkrvaveného a bezvládného Marmeladova vnesli dovnitř.

„Na divan! Položte ho tady na divan, hlavou semhle,“ ukazoval Raskolnikov.

„Přejeli ho na ulici! Opilého!“ zavolal někdo z chodby.

Katěrina Ivanovna byla bílá jako křída a těžce oddechovala. Děti se vyděsily. Malá Lidočka se s křikem chytla Poljenky, přitiskla se k ní a celá se roztřásla.

Jakmile Raskolnikov Marmeladova uložil, přiskočil ke Katěrině Ivanovně a kvapně jí domlouval: „Buďte klidná, proboha, nelekejte se! To ho přejel kočár, když přecházel ulici, nemějte starost, ještě přijde k sobě, dal jsem ho přinést sem…, byl jsem u vás, jestli si vzpomínáte… Přijde k sobě, všecko zaplatím!“

„Tys to dopracoval!“ vykřikla zoufale Katěrina Ivanovna a zděšeně se vrhla k muži.

Raskolnikov velmi rychle seznal, že tahle žena není z těch, které hned padají do mdlob. Pod hlavou nebohého Marmeladova se okamžitě octl polštář – dřív než si na to někdo vzpomněl; a Katěrina Ivanovna už ho svlékala a prohlížela, neúnavně, se sebezapřením se kolem něho točila a kousala se do chvějících se rtů, aby potlačila nářek, který se jí dral z prsou.

Raskolnikov mezitím někoho umluvil, aby doběhl pro doktora. Jak zjistil, bydlel ob dům.

„Poslal jsem pro doktora,“ ujišťoval Katěrinu Ivanovnu, „buďte klidná, já to zaplatím. Máte tu nějakou vodu…? A dejte sem ubrousek, ručník nebo něco takového, rychle, ještě nevíme, jak byl raněn… Je zraněný, ne mrtvý, věřte mi… Až co řekne doktor!“

Katěrina Ivanovna přiskočila k oknu, kde stála v koutě na pro­máčknuté židli velká hliněná mísa s vodou, v níž chtěla v noci prát dětem a mužovi prádlo. Takto v noci prala Katěrina Ivanovna vlastnoručně nejméně dvakrát týdně a někdy ještě častěji, protože už na tom byli tak, že neměli na nové prádlo a každý člen rodiny měl jen jedno jediné, a Katěrina Ivanovna přitom nesnášela nečistotu a raději se po nocích, když všichni spali, dobrovolně pouštěla do vysilující práce, aby mohla mokré prádlo do rána usušit na natažené šňůře a dát čisté, než aby se musela doma dívat na špínu. Uchopila mísu a chtěla ji donést Raskolnikovovi, ale div se pod tím břemenem neskácela. Raskolnikov však už našel ručník, namočil ho ve vodě a začal smývat krev z Marmeladovovy tváře. Katěrina Ivanovna stála vedle, držela se za prsa a bolestivě oddychovala. Sama potřebovala pomoc. Raskolnikovovi bylo čím dál zřejmější, že asi chybil, když dal přejetého přenést sem. Také strážník si nevěděl rady.

„Poljo!“ vykřikla Katěrina Ivanovna, „doběhni rychle k Soně! Jestli ji nezastihneš doma, nech tam vzkaz, že otce podupali koně, ať sem přijde…, hned jak se vrátí. Leť, Poljo! Tumáš, zabal se do šátku!“

„Běž, co můžeš!“ zvolal náhle hošík ze židle a dál tiše a strnule seděl s vyvalenýma očkama a nataženýma nožkama.

Pokoj se zatím zaplnil tak, že by jablko nepropadlo. Strážníci odešli až na jednoho, který se ještě zdržel a snažil se zahnat zpátky na schody lidi, kteří se tam natlačili. Zato se ze zadních pokojů vyhrnuli snad všichni podnájemníci paní Lippevechzelové a nejdříve se tlačili jen ve dveřích, ale pak se vevalili do světnice jako horda. Katěrinu Ivanovnu to rozlítilo.

„Ani umřít člověka v klidu nenecháte!“ rozkřikla se na zvědavce. „Našli jste si moc hezké divadlo! A cigarety k tomu! Eheheh! Ještě si naražte klobouky…! A taky že tu je jeden v klobouku…! Ven! Mějte aspoň trochu úcty k mrtvému tělu!“

Umlčel ji záchvat dusivého kašle, ale křik pomohl. Ke Katěrině Ivanovně tu zřejmě měli respekt; nájemníci se jeden po druhém tlačili zpátky ke dveřím s tím podivným vnitřním uspokojením, které lze pozorovat i u nejbližších lidí, když potká jejich drahé náhlé neštěstí, a kterého se nevyvaruje nikdo z lidí bez výjimky i přes nejupřímnější lítost a soucit.

Za dveřmi se ostatně ozvaly hlasy, že by ho měli dát do nemocnice a že zbytečně obtěžují lidi.

„Tak umírat je zbytečné!“ vykřikla Katěrina Ivanovna a už letěla otevřít dveře, aby na ně spustila hromobití, ale na prahu se srazila se samou paní Lippevechzelovou, která se právě o neštěstí dověděla a přispěchala zjednat pořádek. Byla to náramně hádavá a nepořádná Němka.

„Ach, bůh s námi!“ spráskla ruce. „Faše muž podupal kůň. Do nemocnice s ním. Já domácí paní.“

„Amálie Ludvigovno! Uvědomte si laskavě, co říkáte!“ spustila zvysoka Katěrina Ivanovna (s domácí mluvila vždycky zvysoka, aby ji „odkázala do patřičných mezí“, a ani teď si nemohla odepřít to potěšení), „Amálie Ludvigovno!“

„Už vám povídala jednou pro naposled, aby vy nikdy Amal Ludvigovno, já Amal-Ivan!“

„Vy nejste žádná Amal-Ivan, ale Amálie Ludvigovna, a protože nepatřím k vašim ubohým patolízalům jako pan Lebezjatnikov, který se teď směje za dveřmi“ (za dveřmi se skutečně ozýval smích a výkřiky: „Už se chytly!“), „tak vám budu říkat i napříště výhradně Amálie Ludvigovno, ačkoliv za nic nepochopím, proč se vám to oslovení nelíbí. Sama přece vidíte, jaké neštěstí Semjona Zacharoviče potkalo! Umírá! Žádám vás, abyste ihned zamkla tyhle dveře a nikoho sem nepouštěla. Aspoň umřít ho nechte v klidu! Jinak, to mi věřte, se o vašem jednání hned zítra doví sám generální gubernátor. Kníže mě znal ještě jako děvčátko a dobře se pamatuje na Semjona Zacharoviče, kterému nejednou prokázal dobrodiní. Kdekdo ví, že Semjon Zacharovič měl mnoho přátel a ochránců, které sám z ušlechtilé hrdosti nevyhledával, protože si byl vědom své nešťastné slabosti, ale teď,“ (ukázala na Raskolnikova) „nám pomáhá jeden šlechetný mladý muž, který má jmění i styky a kterého Semjon Zacharovič znal už jako chlapce, a můžete si být jistá, Amálie Ludvigovno…“

To všechno ze sebe přímo chrlila a mluvila stále rychleji, až náhle její tirádu přetrhl kašel. V tu chvíli se umírající probral a zasténal. Katěrina Ivanovna k němu ihned přiskočila. Nemocný otevřel oči, ale zprvu nic nepoznával a nechápavě se zadíval na Raskolnikova, který se nad ním skláněl. Oddechoval s námahou, těžce a pomalu, kolem rtů měl krvavou pěnu, na čele mu vystoupil pot. Raskolnikova nepoznal a úzkostlivě začal těkat očima kolem sebe. Katěrina Ivanovna na něho upírala smutný, ale přísný pohled a z očí jí tekly slzy.

„Bože můj! Má rozmačkaná celá prsa! Té krve, té krve!“ naříkala. „Musíme ho svléct z šatů! Obrať se trošku, Semjone Zacharoviči, jestli můžeš!“ řekla mu důrazně.

Marmeladov ji poznal.

„Kněze!“ zachroptěl.

Katěrina Ivanovna poodešla k oknu, opřela hlavu o okenní rám a zoufale zaúpěla:

„Och, prokletý život!“

„Kněze!“ hlesl umírající znova po chvíli mlčení.

„Už šli-i!“ okřikla ho Katěrina Ivanovna; uslyšel a zmlkl. Nesměle a teskně ji hledal očima; vrátila se k němu a stoupla si v hlavách. To ho trošku uklidnilo, ale ne nadlouho. Jeho pohled záhy utkvěl na maličké Lidočce (jeho miláčkovi), která se zimničně třásla v koutě a zírala na něho dětsky vyjevenýma, nehybnýma očima.

„A… a…,“ ukazoval na ni úzkostlivě. Rád by byl něco řekl.

„Co zas?“ vyjela zprudka Katěrina Ivanovna.

„Bosa! Bosa!“ mumlal a skoro nepříčetně otáčel oči po bosých nožičkách holčičky.

„Mlč!“ zakřikla ho podrážděně Katěrina Ivanovna. „Sám nejlíp víš, proč je bosa!“

„Sláva bohu, doktor!“ zaradoval se Raskolnikov.

Vešel lékař, úhledný stařeček, Němec; nedůvěřivě se rozhlédl, přistoupil k nemocnému, změřil mu tep, pozorně mu ohmatal hlavu a s pomocí Katěriny Ivanovny mu rozepnul košili nasáklou krví a odhalil hruď. Celý hrudník byl rozdrásaný, pohmožděný a rozbitý; po pravé straně měl zlomeno asi pět žeber. Na levé straně, přímo u srdce, byla zlověstná černožlutá modřina po úderu kopytem. Lékař se zachmuřil. Strážník vysvětlil, že sražený se zapletl do kola a byl vlečen a smýkán po dlažbě asi třicet kroků. „Div divoucí, že se vůbec probral,“ poznamenal lékař šeptem Raskolnikovovi.

„Co myslíte?“ zeptal se Raskolnikov.

„Za chvíli skoná.“

„Není už vůbec naděje?“

„Ani nejmenší! Mele z posledního… Mimoto má velmi těžkou ránu na hlavě… Hm. Ledaže bychom mu pustili žilou… ale… to nic nepomůže. Za pět až deset minut určitě skoná.“

„Snad abyste mu přece jen pustil žilou!“

„Snad… Ale jak říkám, bude to úplně zbytečné.“

Náhle se znova ozvaly kroky, lidé namačkaní v chodbě se rozestoupili a na prahu se objevil bílý stařeček, kněz se svátostmi umírajících. Doprovázel ho strážník, který byl předtím na ulici. Doktor ihned knězi ustoupil a vyměnil si s ním výmluvný pohled. Raskolnikov ho uprosil, aby ještě aspoň chvilinku posečkal. Lékař pokrčil rameny a zůstal.

Všichni ustoupili od lůžka. Zpověď trvala jen chviličku, umírající stěží ještě něco chápal a vyrážel jen jednotlivé nezřetelné zvuky. Katěrina Ivanovna chytila Lidočku, vzala ze židle chlapce, ustoupila s nimi až do kouta ke kamnům, poklekla a děti si musely kleknout před ní. Holčička se pořád třásla jako osika, ale hošík klečící na holých kolenou rozvážně zvedal ručičku, zeširoka se křižoval a klaněl se, až narážel čelem o podlahu, ale právě to se mu zřejmě líbilo nejvíc. Katěrina Ivanovna se kousala do rtů a zadržovala pláč; i ona se modlila, ale občas přitom shrnula chlapci košilku a přes dceřina příliš odhalená ramínka přehodila šátek, který vkleče a při modlitbě stáhla z prádelníku. Mezitím se dveře ze zadních pokojů začaly zase otevírat pod náporem zvědavců. Také na chodbě se tísnilo stále více diváků, nájemníků z celého schodiště, ale drželi se za prahem. Celý výjev osvětloval jediný oharek svíčky.

Vtom se mezi lidmi na chodbě rychle protlačila Poljenka, vyslaná za sestrou. Vešla celá udýchaná po rychlém běhu, sundala šátek, našla očima matku, přistoupila k ní a vyřizovala: „Už jde! Potkala jsem ji na ulici!“ Matka ji stáhla na kolena vedle sebe. Za ní se ze shluku tiše a nesměle prodrala jakási dívka a její náhlá přítomnost v této světnici, uprostřed bídy, hadrů, smrti a zoufalství, působila podivným dojmem. I ona byla v hadrech; její šaty byly laciné, ale pouličně pestré, podle vkusu a zvyku jistého zvláštního prostředí, a křiklavě, nestoudně prozrazovaly svůj účel. Soňa zůstala stát v chodbě těsně za prahem, ale dovnitř nevstoupila, jen vyplašeně zírala, a jak se zdálo, nic kolem sebe nevnímala a docela zapomněla i na své nevhodné pestré šaty s dlouhatánskou komickou vlečkou, koupené z bůhvíkolikáté ruky, na širokou krinolínu, kterou zahradila celé dveře, i na světlé botičky, na paraplíčko, které v noci určitě nepotřebovala, ale přesto vzala s sebou, i na směšný kulatý slamáček s ohnivě červeným pérem. Pod tímto slamáčkem, nasazeným chlapecky na stranu, vyhlížela hubená, bledá a vyděšená tvářička s otevřenými ústy a očima strnulýma hrůzou. Soňa byla malá, asi osmnáctiletá, útlounká, ale celkem hezounká blondýnka se zajímavýma, světle modrýma očima. Vyjeveně se dívala na postel a na kněze; i ona byla udýchaná rychlou chůzí. Posléze však proniklo i k jejímu vědomí šuškání a všelijaké poznámky mezi lidmi. Sklopila oči, přestoupila práh a stanula ve světnici, ale stále se držela těsně u dveří.

Zpověď a zaopatřování skončilo. Katěrina Ivanovna znova přistoupila k mužově posteli. Kněz jí udělal místo a před odchodem jí chtěl ještě říct několik povzbuzujících a útěšných slov.

„A copak si počnu s těmihle?“ přerušila ho ostře a podrážděně a ukázala na svou drobotinu.

„Bůh je milostivý, doufejte v pomoc Nejvyššího,“ začal kněz.

„Ech! Milostivý, ale ne k nám!“

„To je hřích, to je hřích, vážená paní,“ potřásal hlavou kněz.

„A to není hřích?“ vykřikla Katěrina Ivanovna a ukázala na umírajícího.

„Možná že ti, kdo to mimovolně způsobili, budou ochotni nahradit vám aspoň to, oč jste přišla ztrátou živitele…“

„Vy mi nerozumíte!“ mávla podrážděně rukou. „A co by mi taky nahrazovali? Vždyť pod ty koně vběhl sám v opilosti! Jakýpak živitel? To nebyl žádný živitel, ale tyran! Ožrala to byl, všecko propil. Okrádal nás a nosil to do kořalen, zničil v kořalnách život mně i jim. Zaplať pánbůh, že umírá! O jeden krk míň!“

„Ve smrtelné hodince byste mu měla odpustit, vážená paní, to je hřích, takové myšlenky jsou tuze hříšné!“

Katěrina Ivanovna se točila kolem nemocného, dávala mu pít, otírala mu pot a krev z hlavy, rovnala mu polštáře a jen občas od práce vzhlédla ke knězi, s nímž mluvila. Teď se však na něj obořila skoro zuřivě:

„Ech, velebný pane! To všechno jsou prázdná slova! Odpustit! Kdyby ho nebyli přejeli, byl by zas přišel opilý, v té své jediné košili, špinavé a roztrhané jako hadr, a hned by sebou praštil do postele, a já bych se do úsvitu máchala ve vodě, prala bych na něj i na děti a pak bych to sušila za oknem a hned ráno bych sedla a spravovala – takové jsou moje noci…! Tak jaképak řeči o odpuštění! Stejně jsem mu všecko odpustila!“

V další řeči jí zabránil hrozný, z hloubi prsou vycházející kašel. Vyplivla chrchle do kapesníku, křečovitě si stiskla druhou rukou hruď a ukázala kapesník knězi. Byl celý zakrvácený…

Kněz svěsil hlavu a už nic neřekl.

Marmeladov byl v agónii; nespouštěl oči z tváře Katěriny Ivanovny, která se nad ním znova sklonila. Bylo vidět, že by jí rád něco řekl, a opravdu také začal těžce pohybovat jazykem a něco nezřetelně mumlat, ale Katěrina Ivanovna pochopila, že ji chce prosit za odpuštění, a hned ho nesmlouvavě okřikla:

„Mlč! Nic nechci slyšet…! Já vím, co mi chceš!“ Umírající umlkl, ale v téže chvíli jeho těkavý pohled spočinul na dveřích; spatřil Soňu…

Do té chvíle ji neviděl – stála v temném koutě.

„Kdo je to? Kdo je to?“ zachroptěl náhle sípavě a bázlivě, s hrůzou obracel oči ke dveřím, kde stála dcera, a zkoušel pozvednout se na lůžku.

„Lež! Lež!“ okřikla ho Katěrina Ivanovna.

Ale už se s nadlidským úsilím pozvedl na lokti. Cize a strnule, dlouze hleděl na dceru, jako by ji nepoznával. Však ji ještě nikdy neviděl v takových šatech. Náhle ji poznal, poníženou, umdlenou, naparáděnou a stydlivě, pokorně čekající, až na ni přijde řada, aby se mohla rozloučit s umírajícím otcem. Tvář se mu zkřivila nesmírným utrpením.

„Soňo! Dcerko! Odpusť!“ vykřikl a chtěl k ní vztáhnout ruku, ztratil však oporu, svezl se z divanu a těžce padl tváří na zem; rychle ho zvedli a uložili, ale už dokonával. Soňa slabě zaúpěla, rozběhla se k němu, objala ho a strnule ho tak držela. Zemřel jí v náručí.

„Má, co chtěl!“ začala Katěrina Ivanovna naříkat nad mužovou mrtvolou. „Ale co si teď počnu? Za co ho pochovám? A čím, čím nasytím tyhle?“

Raskolnikov k ní přistoupil.

„Katěrino Ivanovno,“ oslovil ji, „minulý týden mi váš zesnulý muž vylíčil celý svůj život a všecko ostatní… Věřte, že o vás mluvil s úctou a obdivem. Onoho večera, kdy jsem se dověděl, jak na vás všech lpí a jak zejména vás, Katěrino Ivanovno, ctí a miluje, přestože propadl té své nešťastné slabosti, onoho večera jsme se stali přáteli… Dovolte mi teď… buďte mi nápomocna…, abych se mohl svému zesnulému příteli odvděčit. Tady je… myslím, dvacet rublů, a jestli vám to něco pomůže, tak… já… zkrátka, já ještě přijdu, určitě přijdu… možná že hned zítra přijdu… Sbohem!“

Rychle vyšel ze světnice a prodral se mezi lidmi na schody; ale tam se nečekaně srazil s Nikodimem Fomičem, který se o neštěstí dověděl a chtěl je osobně přešetřit. Od výstupu na komisařství se neviděli, ale Nikodim Fomič ho okamžitě poznal. „Ach, to jste vy?“ zeptal se ho.

„Zemřel,“ odpověděl Raskolnikov. „Byl u něho doktor i kněz, všechno je v pořádku. Nedělejte té nebohé ženě žádné potíže, stejně má souchotiny. Povzbuďte ji, jestli můžete… Já přece vím, že jste hodný člověk…,“ usmál se mu rovnou do očí.

„Vy jste se ale zamazal krví!“ poznamenal Nikodim Fomič, který při světle lucerny rozeznal několik mokrých skvrn na Raskolnikovově vestě.

„Ano, zamazal jsem se… jsem celý od krve!“ řekl s podivným výrazem Raskolnikov, usmál se, kývl hlavou a pustil se ze schodů.

Sestupoval pomalu, nepospíchal, horečně se třásl, a aniž si to uvědomoval, byl naplněn novým, nesmírným pocitem náhlého přílivu plného a mohutného života. Ten pocit se možná podobal pocitu odsouzeného k smrti, který náhle a nečekaně dostane milost. V půli schodů ho dohonil odcházející kněz; Raskolnikov mu beze slova uvolnil cestu a vyměnil s ním mlčenlivou úklonu. Na posledních schodech však za sebou uslyšel kvapné kroky. Kdosi za ním běžel. Byla to Poljenka. Utíkala za ním a volala na něho: „Počkejte! Počkejte!“

Obrátil se. Seběhla z posledních schodů a stanula těsně u něho, o schod výše. Ze dvora vnikalo matné světlo. Raskolnikov rozeznal její hubeňoučkou, ale milou tvářičku, usmívající se na něho a vesele, dětsky na něho hledící. Přiběhla se vzkazem, který se zřejmě jí samé velmi líbil.

„Počkejte, jak se jmenujete…? A kde bydlíte?“ zabrebentila udýchaným hláskem.

Položil jí obě ruce na ramena a přímo šťastně se na ni díval. Blažilo ho se na ni dívat – sám nevěděl proč.

„A kdo vás poslal?“

„Ale poslala mě sestřička Soňa,“ odpověděla s ještě veselejším úsměvem holčička.

„Já věděl, že vás poslala sestřička Soňa.“

„Maminka mě taky poslala. Když mi sestřička Soňa říkala, abych za vámi běžela, maminka k nám přišla a taky řekla: ‚Utíkej co můžeš, Poljenko!‘“

„Máte ráda sestřičku Soňu?“

„Mám ji ráda nejvíc ze všech!“ řekla Poljenka nějak zvlášť pevně a její úsměv náhle zvroucněl.

„A mě budete mít také ráda?“

Místo odpovědi uviděl, jak se k němu přibližuje malá tvářička a kypré rtíky, naivně našpulené k polibku. Náhle ho křečovitě sevřely ručičky tenoučké jako sirky, hlava se zabořila do jeho ramene a holčička se tiše rozplakala, tisknouc se k němu ramenem stále silněji a silněji.

„Je mi líto tatínka!“ zvedla po chvilce uplakanou tvářičku a otřela si rukama slzy. „Teď je na světě samé neštěstí!“ dodala neočekávaně s rozšafným výrazem, o který se usilovně snaží děti, když je náhle napadne, že budou mluvit jako „velcí“.

„A měl vás tatínek rád?“

„Nejvíc ze všech měl rád Lidočku,“ pokračovala stále velmi vážně a bez úsměvu, už docela jako dospělá, „nejvíc proto, že je maličká, a pak proto, že je nemocná, vždycky jí něco přinesl. A nás učil číst, mě ještě gramatiku a náboženství,“ řekla důstojně. „Maminka nic neříkala, ale my jsme věděly, že to vidí ráda, i tatínek to věděl, a maminka mě chce učit francouzsky, protože už je čas, abych se vzdělávala.“

„A modlit se umíte?“

„Jak bych neuměla! Už dávno. Já už se modlím pro sebe, protože už jsem velká, ale Kolja s Lidočkou se modlí s maminkou nahlas; nejdřív odříkají ‚Bohorodičku‘ a pak ještě jednu modlitbičku: ‚Bože, odpusť a požehnej sestřičce Soně‘, a pak ještě: ‚Bože, odpusť a požehnej našemu druhému tatínkovi‘, protože náš starší tatínek už zemřel a tenhle je náš druhý, ale my se za tamtoho taky modlíme.“

„Poljenko, já se jmenuju Rodion. Pomodlete se někdy také za mě: ‚A za služebníka tvého Rodiona‘ – nic víc.“

„Až do smrti se za vás budu modlit,“ řekla horoucně holčička a náhle se k němu opět se smíchem přitiskla a znovu ho pevně objala.

Raskolnikov jí řekl jméno i adresu a slíbil, že hned zítra k nim určitě přijde. Holčička od něho odešla celá u vytržení. Když vyšel z domu, šlo už na jedenáctou. Pět minut poté stál na mostě, na témž místě, odkud se prve vrhla do vody ona žena.

„Dost!“ pronesl rozhodně a slavnostně. „Pryč s přeludy, pryč s umělými strachy, pryč s vidinami…! Život neskončil! Copak jsem teď nežil? Ne, můj život nezhasl s životem té staré báby! Dej jí Bůh nebe – a dost, drahá paní, měla jste nejvyšší čas jít na odpočinek! Teď je království světla a rozumu a… vůle a síly… a uvidíme! Uvidíme, kdo s koho!“ dodal povýšeně, jako by mluvil k nějakým temným silám a vyzýval je k boji. „A to jsem se už smiřoval s tím, že budu žít na pídi prostoru…! Jsem sice ještě strašně zesláblý, ale nemoc už, jak se zdá, přešla. Věděl jsem, že přejde, když jsem odcházel z domova. Počkat: k Počinkovovu domu je odtud pár kroků. Určitě musím zajít k Razumichinovi, i kdyby to nebylo pár kroků…, ať vyhraje sázku…! Aťsi má i on nějakou radost, co na tom, ať…! Síly, síly je třeba: bez síly nic nedokážeš; a sílu získáš zase jen silou, a právě o tom oni nemají ponětí,“ uzavřel hrdě a sebevědomě a těžce motaje nohama odcházel z mostu. Hrdost a sebevědomí v něm narůstaly každým okamžikem; v každé další chvíli už byl jiný člověk než předtím. Ale co se vlastně tak zvláštního přihodilo, že se s ním udála taková změna? To sám nevěděl; jako člověk, který se chytá stébla, měl náhle pocit, že i on „může žít, že život neskončil, že nezhasl s životem té staré báby“. Možná že udělal ukvapený závěr, ale o tom neuvažoval. Ale přesto jsem prosil, aby vzpomínali na služebníka Rodiona, blesklo mu náhle hlavou, ale to bylo… pro všechny případy! dodal a sám se musel zasmát tomu klukovskému kousku. Měl báječnou náladu.

Razumichina našel snadno; v Počinkovově domě už nového nájemníka znali a domovník mu hned ukázal, kam má jít. Už v půli schodiště bylo slyšet hluk a živý halas početné společnosti. Dveře na schody byly dokořán, ozývaly se výkřiky, hádka. Razumichinův pokoj byl prostorný, sešlo se tam asi patnáct lidí. Raskolnikov zůstal v předsíni. Za přepážkou se tam točily dvě služky domácích kolem dvou velkých samovarů, lahví, talířů a mís s pirohy a jídlem také z kuchyně Razumichinových domácích. Raskolnikov si dal Razumichina vyvolat. Přiběhl celý nadšený. Na první pohled bylo zřejmé, že je silně napilý, a ačkoliv se nikdy nezpil do němoty, tentokrát měl opravdu v hlavě.

„Poslyš,“ vykládal mu chvatně Raskolnikov, „přišel jsem ti jen říct, žes vyhrál sázku a že člověk opravdu nikdy neví, co se s ním může stát. Ale dovnitř nemůžu – jsem tak zesláblý, že div neupadnu. Tak tedy sbohem a žij blaze! A zítra přijď.“

„Víš co, já tě doprovodím! Když ty sám říkáš, že jsi zesláblý, tak…“

„A co tví hosté? Kdo je ten kudrnatý, co sem zrovna teď nakoukl?“

„Ten? Copak vím? Asi strýčkův známý, ale možná že přišel jen tak… Já tu s nimi nechám strýčka, je to úžasný člověk, škoda že se s ním hned nemůžeš seznámit. Ale co, mohou mi být všichni ukradení! A já jim teď taky, a pak, musím se trochu osvěžit, nevíš, člověče, jak jsi přišel vhod – ještě dvě minuty a byl bych se tam popral! Lžou, až se hory zelenají… Nedovedeš si představit, kam až člověk může dospět, když se dá do lhaní! Ale proč by sis to vlastně nedovedl představit? Copak my taky nelžem? Ale ať lžou: zato pak přestanou. Sedni si na chvilku, přivedu Zosimova.“

Zosimov se na Raskolnikova přímo dychtivě vrhl; bylo vidět, že je na něco náramně zvědavý; tvář se mu brzy rozjasnila.

„Okamžitě spát!“ rozhodl, když pacienta jakžtakž prohlédl. „A na noc by bylo dobře vzít jednu tuhle věcičku. Vezmete to? Připravil jsem to už předtím… takový prášek.“

„Třeba dva,“ odpověděl Raskolnikov.

A hned prášek spolkl.

„To jsem rád, že ho dovedeš domů,“ řekl Zosimov Razumichinovi. „Uvidíme, jak bude zítra, dnes to vypadá dokonce velmi dobře – nebe a dudy proti tomu, co bylo předtím. Člověk by mohl žít sto let a pořád by se mohl učit…“

„Víš, co mi pošeptal Zosimov teď, když jsme odcházeli?“ spustil živě Razumichin, jen vyšli na ulici. „Budu s tebou mluvit otevřeně, člověče, protože tamti jsou všichni pitomci. Zosimov mi nařídil, abych se s tebou po cestě bavil a tebe taky přiměl, abys hodně povídal, a pak abych mu řekl co, protože prý má domněnku…, že ses… pomátl nebo do toho nemáš daleko. Jen si to představ! Za prvé jsi stokrát chytřejší než on, za druhé, jestli nejsi pomatený, tak ti může být srdečně jedno, že má takové pitomosti v hlavě, a za třetí tahle hrouda masa, která je podle oboru chirurg, se najednou zbláznila do duševních chorob a na tu domněnku o tobě ho přivedla tvoje dnešní rozmluva se Zametovem.“

„Zametov ti všecko řekl?“

„Všecko, a dobře udělal. Aspoň jsem teď pochopil celé pozadí, i Zametov všecko pochopil… Zkrátka a dobře, Roďo, věci se mají tak… Jsem teď krapet opilý… Ale to nevadí…, věci se mají tak, že ta myšlenka…, rozumíš, se jim opravdu vtírala…, rozumíš? Totiž, nikdo se ji neodvážil vyslovit nahlas, protože je to ohavná pitomina, a zvlášť když zatkli toho natěrače, všecko jednou provždy splasklo a skončilo. Tak proč jsou tak pitomí? Já za to tenkrát Zametova krapet osolil, ale to jen mezi námi, člověče; prosím tě, ne abys mu dal někdy znát, že to víš, všiml jsem si, že je nedůtklivý; bylo to u Lavizy, ale dnes, dnes se všecko vysvětlilo. Všechno má na svědomí ten Ilja Petrovič! To on tenkrát zneužil toho, žes jim na komisařství omdlel, ale pak se za to sám styděl, já to dobře vím…“

Raskolnikov dychtivě poslouchal. Razumichin mu v opilosti prozrazoval kdeco.

„Omdlel jsem tenkrát proto, že tam bylo dusno a páchla tam olejová barva,“ řekl Raskolnikov.

„Ještě mi to vysvětluje! A nejen barva – zápal se připravoval celý měsíc, Zosimov to může dosvědčit! Ale neumíš si představit, jak je ten mládenec teď zničený! ‚Já celý nestojím za jeho malíček!‘ říká. Jako za tvůj. Někdy má, člověče, dobrý čich. Ale ta lekce, ta dnešní lekce v Křišťálovém paláci, to je vrchol dokonalosti! Tys ho přece nejdříve vyděsil, vyděsil až k nepříčetnosti. Tys ho přece znova skoro přesvědčil, že na té ohavné pitomosti něco je, a pak jsi na něj najednou vyplázl jazyk: ‚Koukej, co ses dověděl!‘ Dokonalé! Rozdrtils ho, zničil! Na mou duši, tys mistr, ano, takhle se na ně musí! Škoda že jsem u toho nebyl! Nemoh se tě teď dočkat. Také Porfirij by se s tebou rád seznámil…“

„Tak… už i ten… A proč jsem byl vlastně zařazen mezi blázny?“

„Totiž mezi žádné blázny. Opravdu, člověče, myslím, že jsem ti toho napovídal přespříliš… Víš, překvapilo ho prve to, že tě zajímá jedině ta věc, ale teď už je jasné, proč tě zajímá, teď když známe všechny okolnosti…, jak tě to tehdy rozčililo a jak se to propletlo s tvou nemocí… Člověče, teď mám trošku v hlavě, prostě, čert ví, co to má za domněnku… Říkám ti, že se zbláznil do duševních chorob. Ale na to se vykašli…“

Chvíli oba mlčeli.

„Poslyš, Razumichine,“ začal Raskolnikov, „tobě to povím: jdu od jednoho nebožtíka, nějaký úředník umřel…, dal jsem jim všecky peníze… a mimoto mě teď líbalo jedno stvoření, které by, i kdybych někoho zabil, přesto… zkrátka, viděl jsem tam ještě jedno stvoření… s červeným pérem…, ale ne, já žvaním, jsem strašně slabý, podepři mě…, začínají schody…“

„Co je ti? Co je ti?“ ptal se polekaně Razumichin.

„Trochu se mi točí hlava, ale to celkem nevadí, hlavně je mi smutno, tak strašně smutno! Jako ženě… ano! Podívej, co je to? Podívej, podívej!“

„A co?“

„Copak nevidíš? V mém pokoji se svítí, vidíš? V té škvíře…“

Stáli už před posledními schody, proti dveřím bytné, a zdola bylo skutečně vidět, že je v Raskolnikovově komůrce rozsvíceno.

„To je divné! Možná Nastasja,“ mínil Razumichin.

„V tuhle dobu u mě nikdy není, to už dávno spí, ale… mně už je všecko jedno! Sbohem!“

„Co tě napadá! Přece tě doprovodím až nahoru!“

„Vím, že až nahoru, ale já ti chci stisknout ruku tady a rozloučit se tady. No tak, dej sem ruku, sbohem!“

„Co je ti, Roďo?“

„Nic. Tak jdeme, budeš svědek…“

Šli do schodů a Razumichinovi blesklo hlavou, že Zosimov má možná pravdu. „Ech! Dodělal jsem ho tím svým žvaněním!“ bručel si pro sebe. Když došli těsně ke dveřím, náhle uslyšeli hlasy.

„Tak co je to tu?“ vybuchl Razumichin.

Raskolnikov vzal první za kliku a otevřel dveře dokořán. Otevřel a stanul na prahu jako zkamenělý.

Ve světnici seděly na divanu jeho matka a sestra a už půldruhé hodiny na něho čekaly. Jak to, že nejméně ze všeho se nadál jich a nejméně ze všeho myslel na ně, ačkoliv byl dokonce dnes znovu zpraven, že vyjely, že jedou a co nevidět přijedou? Celou tu půldruhou hodinu jedna přes druhou vyslýchaly Nastasju, která před nimi doposud stála a zatím už jim vylíčila každou maličkost. Byly celé bez sebe zděšením, když uslyšely, že „dneska utekl“, nemocný, a jak vysvítalo z vyprávění, dozajista v horečce! „Bože, co se s ním stalo!“ Obě plakaly, obě prodělaly za tu půldruhou hodinu čekání učiněnou kalvárii.

Raskolnikova uvítal radostný, nadšený jásot. Obě se k němu rozběhly. Ale on stál jako mrtvý; náhlé nesnesitelné poznání ho zdrtilo jako hromový úder. Ani jeho ruce se nepozvedly, aby je objaly – neměl v nich sílu. Matka i sestra ho prudce objímaly, líbaly ho, smály se i plakaly… Udělal krok, zapotácel se a svalil se v bezvědomí na zem.

Zmatek, vyděšené výkřiky, nářek… Razumichin, který stál ve dveřích, vpadl do pokoje, chytl nemocného svýma silnýma rukama a v okamžiku ho uložil na divan.

„To nic není, to nic není!“ chrlil na matku a na sestru. „To jsou jen mdloby, to nestojí za řeč. Zrovna před chvílí říkal doktor, že mu je mnohem líp, že už je úplně zdráv! Vodu! Vidíte, už přichází k sobě, no, už se probral!“ A chytil Duněčku za ruku tak, že jí ji div nevykloubil, a přinutil ji, aby se sklonila nad divan a přesvědčila se, „že už se probral“. Matka i sestra zíraly na Razumichina radostně a vděčně jako na prozřetelnost; vždyť už od Nastasji slyšely, co pro jejich Roďu za celou dobu, kdy stonal, udělal ten „šikovný mladík“, jak ho ještě týž večer v důvěrné rozmluvě s Duňou nazvala sama Pulcherija Alexandrovna Raskolnikovová.