7

Téhož dne, ale už k večeru, po šesté hodině, se Raskolnikov blížil k domu, v němž bydlely matka a sestra, k onomu Bakalejevovu domu, v němž jim našel byt Razumichin. Na jejich schodiště se vcházelo z ulice. Raskolnikov se k domu blížil nerozhodným krokem, jako by pořád ještě váhal, má-li, nebo nemá-li vejít. Ale nebyl by se vrátil za nic na světě, byl už pevně rozhodnut. Stejně na tom nezáleží, vždyť ještě nic netuší, přemítal, a o mně už vědí, že jsem podivín… Vypadal hrozně: šaty měl zablácené, jak v nich celou noc chodil v dešti, potrhané a zhuntované. Obličej měl ztrhaný únavou, nečasem, fyzickým vysílením a skoro celodenním vnitřním zápasem. Celou noc chodil bůh sám ví kde. Ale byl rozhodnut.

Zaklepal na dveře. Otevřela mu matka. Duněčka nebyla doma. Ani služka náhodou nebyla doma. Pulcherija Alexandrovna v první chvíli ze sebe nemohla radostí vypravit ani slovo, ale pak ho chytila za ruku a táhla ho do pokoje.

„Konečně!“ spustila, zajíkajíc se radostí. „Nezlob se na mne, Roďo, že tě vítám tak hloupě, že mi vytryskly slzy, ale to se směju, nepláču. Tys myslel, že pláču? Kdepak, to je samou radostí, tak to u mne je vždycky, hned slzím! Takhle plačtivá jsem už od tatínkovy smrti. Posaď se, hochu, vidím, že jsi celý utrmácený. A jak jsi zablácený!“

„To jak jsem včera zmokl, mami…,“ vysvětloval jí Raskolnikov.

„Ale ne, ne!“ zarazila ho chvatně Pulcherija Alexandrovna. „Tys myslel, že tě hned zas začnu vyslýchat po starém ženském zvyku? Neměj strach. Vždyť já už chápu, všecko chápu, už jsem poznala, jak to tady chodí, a musím popravdě říct, že je to tu zařízeno moudřeji. To už je mi nad slunce jasnější a řekla jsem si: kdepak bych mohla rozumět tvým myšlenkám a žádat tě, aby ses mi zpovídal! Ty možná nosíš v hlavě bůhvíjaké záležitosti a plány, rodí se v tobě bůhvíjaké myšlenky, nebudu do tebe přece strkat: o čempak přemýšlíš? Ale… Ach bože! Pročpak poskakuju sem tam jako potřeštěná… Víš, Roďo, už potřetí čtu ten tvůj článek v časopise, Dmitrij Prokofjič mi ho přinesl. Vykřikla jsem překvapením, když jsem to viděla, vidíš, hlupačko jedna, říkám si, čím se asi zabývá, tady máš tu záhadu! Třeba má zrovna plnou hlavu nových myšlenek, přemýšlí o nich, a ty ho trápíš a obtěžuješ. Čtu to, můj milý, ale to víš, valně tomu nerozumím, však je to také v pořádku, kdepak já bych mohla!“

„Ukaž mi to, mami.“

Raskolnikov vzal časopis a přelétl očima svůj článek. A přestože se to v jeho situaci a v jeho duševním stavu pramálo hodilo, pocítil tu podivnou a mučivě sladkou slast, jakou zakouší autor, když poprvé vidí otištěnou svou věc, a mimoto se projevilo i jeho třiadvacet let. Ten pocit trval jen chvíli. Sotva přečetl několik řádek, svraštil tvář a srdce mu sevřel strašlivý smutek. Naráz si připomněl celý svůj duševní boj v posledních měsících. S odporem a zlostí hodil článek na stůl.

„Ale aťsi jsem hloupá, Roďo, tolik přesto vidím, že co nevidět budeš jeden z předních lidí, ne-li docela nejpřednější v našem vědeckém světě. A oni se opovážili myslet, že ses pomátl! Chachacha, ty to nevíš, ale oni si to vážně mysleli! Ach ti ubožáci, copak ti vědí, co je to rozum? A považ – i Duněčka tomu div neuvěřila! Nebožtík tatínek dvakrát poslal své věci do časopisů – nejprve básně (dosud ten sešitek mám, někdy ti ho ukážu), a pak celý román (sama jsem si vyprosila, abych ho směla přepsat), a jak jsme se tehdy oba modlili, aby mu to přijali, ale nepřijali! Ještě před šesti sedmi dny, Roďo, jsem byla nešťastná, když jsem hleděla na tvé šaty a na to, jak žiješ, co jíš a v čem chodíš. Ale teď vidím, že to ode mne byla také hloupost, protože si teď všecko získáš svým rozumem a nadáním. To znamená, že zatím nechceš a že tě zajímají mnohem důležitější věci…“

„Duňa není doma, mami?“

„Není, Roďo. Tuze často ji teď nevidím doma, zanedbává mě. To spíš Dmitrij Prokofjič, zaplať mu to pánbůh, přicházívá na kus řeči, neustále mluví jen o tobě. Má tě rád a váží si tě, můj milý. Tím neříkám, že by snad tvá sestra byla ke mně zrovna neuctivá. Ne, nestýskám si. Má svou povahu a já zase svou. Něco přede mnou skrývá, ale já před vámi nikdy nic neskrývám. Ovšem pevně věřím, že Duňa je natolik rozumná, a mimoto, že má ráda mne i tebe…, ale opravdu nevím, kam to všechno dospěje. Tys mě teď tak potěšil, Roďo, že jsi přišel, a ona to propásla, někde chodí. Až přijde, tak jí řeknu: Zatím cos někde chodila, byl tady bratr, kdepak jsi trávila čas? Jen mě příliš nerozmazluj, Roďo: když budeš moci, tak zajdi, když ne, co naplat, já počkám. Však já budu stejně vědět, že mě máš rád, a to mi stačí. Budu číst, cos napsal, ode všech o tobě uslyším a někdy se přijdeš sám podívat, co si mohu lepšího přát? I teď jsi přece zašel potěšit matku, sama vidím…“

A Pulcherija Alexandrovna se náhle rozeštkala.

„Už zas! Já hloupá, nedbej na mne! Ale bože, cože sedím!“ vyskočila polekaně. „Máme kávu, a já tě ani nepohostím! Vidíš, co dokáže babský egoismus! Hned, hned!“

„Nechte to, mami, já hned zas půjdu. Proto jsem nepřišel. Vyslechněte mě, prosím vás.“

Pulcherija Alexandrovna k němu nesměle přistoupila.

„Maminko, i kdyby se stalo cokoli, i kdybyste o mně cokoli uslyšela a kdyby vám o mně cokoli řekli, budete mě mít stejně ráda, jako mě máte teď?“ zeptal se náhle velmi vroucně, jako by na svá slova nemyslel a jako by je nevážil.

„Roďo, Roďo, copak ti je? Jak se jen na něco takového můžeš ptát? A kdo by mi o tobě co říkal? Ani bych nikomu neuvěřila a jednoduše bych ho vyhnala.“

„Přišel jsem vás ujistit, že jsem vás měl vždycky rád, a teď je snad i lepší, že jsme tu sami, bez Duněčky,“ pokračoval stejně vřele. „Přišel jsem vám říct otevřeně, že ačkoliv budete nešťastná, můžete být přesvědčena, že váš syn vás teď má rád víc než sám sebe a že všecko, co jste si o mně myslela – že jsem hrubý a že vás nemám rád, že nic z toho nebyla pravda. Vás nepřestanu mít rád nikdy… A to je všecko, zdálo se mi, že tohle musím udělat, že tímhle musím začít.“

Pulcherija Alexandrovna ho mlčky objímala, tiskla ho k hrudi a tiše plakala.

„Nevím, co se to s tebou děje, Roďo,“ řekla konečně. „Celou dobu jsem myslela, že jsme ti prostě na obtíž, ale teď z toho všeho soudím, že tě čeká něco velmi zlého, a proto že jsi tak zaražený. Tuším to už dlouho, Roďo. Nezlob se, že o tom mluvím, ale myslím jedině na to a nespím celé noci. I sestra na dnešek celou noc blouznila, pořád něco vykřikovala o tobě. Zaslechla jsem leccos, ale nikterak jsem z toho nezmoudřela. Od rána jsem byla celá nesvá, cosi jsem očekávala, tušila, a už je to tady! Roďo, Roďo, kampak odcházíš? Neodjíždíš někam?“

„Odjíždím.“

„Však jsem si to myslela! Ale vždyť bych třeba mohla jet s tebou, kdybys mě potřeboval. A Duňa také, má tě ráda, má tě tolik ráda, a snad i Sofja Semjonovna by mohla jet s námi, kdybys chtěl, vidíš, ráda ji vezmu třeba i místo dcery. Dmitrij Prokofjič nám pomůže, abychom se mohli všichni vypravit… ale… kam vlastně… jedeš?“

„Sbohem, mami!“

„Co? Už dnes?“ vykřikla, jako by ho ztrácela navždy.

„Spěchám, mám nejvyšší čas, je to velmi nutné…“

„A já s tebou nemohu?“

„Ne, vy si klekněte a pomodlete se za mě. Možná že vaši modlitbu Bůh vyslyší.“

„Pojď, udělám ti křížek, požehnám ti! Tak, tak. Ach bože, co to děláme!“

Ano, byl rád, byl šťasten, že jsou všichni pryč, že je s matkou sám. V tu chvíli jako by mu zjihlo srdce tíhou všech těch strašlivých dní. Padl před ní, líbal jí nohy a oba se pak drželi v objetí a plakali. A ona se už nedivila a na nic se neptala. Jasně cítila, že se s ním děje něco hrozného a že pro něho nyní nadešla jakási strašná chvíle.

„Roďo, miláčku můj prvorozený,“ štkala, „teď jsi zrovna takový, jako když jsi byl maličký, to ses ke mně zrovna tak tulil, zrovna tak jsi mě objímal a líbal. Když byl ještě živ tatínek, bylo nám v naší nouzi útěchou už jen to, že jsme měli tebe, a když jsem tatínka pochovala, kolikrát jsme se tak jako teď s pláčem objímali nad jeho hrobem! A že už tak dlouho pořád pláču, to je tím, že jsem mateřským srdcem vytušila neštěstí. Hned jak jsem tě tenkrát večer poprvé uviděla, vzpomínáš si, hned jak jsme přijely, uhodla jsem všecko z toho, jak jsi se na nás podíval, srdce se mi tenkrát sevřelo a dnes, když jsem ti otevřela a podívala se na tebe, řekla jsem si, že přišla ta osudná chvíle. Roďo, Roďo, copak jedeš už dnes?“

„Ne.“

„Přijdeš ještě?“

„Ano… přijdu.“

„Nezlob se, Roďo, já vím, že bych se neměla ptát. Vím, vím, že nesmím, ale přece jenom kdybys slůvkem naznačil. Jedeš daleko?“

„Velmi daleko.“

„A to tam jako budeš mít nějaké místo, uděláš tam kariéru či jak?“

„Jak Bůh dá… hlavně se za mne pomodlete…“

Vykročil ke dveřím, ale matka ho znovu křečovitě objala a s nevýslovným zoufalstvím mu hleděla do očí. Tvář se jí stáhla úděsem.

„Tak dost, mami,“ řekl a hluboce litoval, že vůbec přišel.

„Už navždycky? Přece ještě ne navždycky? Přece ještě přijdeš, zítra ještě přijdeš?“

„Přijdu, to víte, že přijdu, sbohem.“

Konečně se jí vytrhl.

Byl svěží, teplý a jasný večer, počasí se hned zrána umoudřilo. Raskolnikov šel domů. Pospíchal, chtěl všecko skoncovat do západu slunce. Do té doby chtěl být docela sám. Když šel po schodech, všiml si, že se Nastasja otočila od samovaru a zvědavě se za ním dívá a provází ho pohledem. Není u mne někdo? napadlo ho. S odporem mu vytanul na mysli Porfirij. Ale když otevřel dveře své komůrky, spatřil Duněčku. Seděla tam sama v hlubokém zamyšlení a zdálo se, že na něho čeká už dlouho. Zůstal stát u dveří. Polekaně vstala z divanu a vztyčila se před ním. Strnule se na něho dívala a její pohled vyjadřoval hrůzu a nekonečný zármutek. A už ten pohled mu okamžitě prozradil, že ví všechno.

„Nu, mám jít dál, nebo mám odejít?“ zeptal se ostýchavě.

„Celý den jsem seděla u Sofji Semjonovny, obě jsme na tebe čekaly. Myslely jsme, že tam určitě přijdeš.“

Raskolnikov vešel a vysíleně sklesl na židli.

„Jsem hrozně zesláblý, Duňo, padám únavou. A tak rád bych se aspoň v téhle chvíli pevně držel v rukou.“

Plaše k ní vzhlédl.

„A kdes byl celou noc?“

„Ani ti nepovím. Víš, sestro, chtěl jsem konečně všechno rozhodnout a mnohokrát jsem se octl u Něvy, to si vzpomínám. Právě tam jsem chtěl všecko skoncovat, ale… neměl jsem odvahu…,“ zašeptal a znova se na Duňu plaše podíval.

„Sláva bohu! Nevíš, jak jsme se právě toho bály, já i Sofja Semjonovna! Tak tedy ještě věříš v život, sláva bohu, sláva bohu!“

Raskolnikov se trpce usmál.

„Nevěřil jsem, a přece jsme se před chvílí s matkou objímali a oba jsme plakali. Nevěřím, a přece jsem ji prosil, aby se za mne modlila. Bůh ví, co to se mnou je, Duněčko, vůbec tomu nerozumím.“

„Tys byl u matky? Tys to řekl i jí?“ zhrozila se Duňa. „Snad ses jí to neopovážil říct?“

„Ne, neřekl jsem jí to… slovy, ale přesto mnohé pochopila. Slyšela, jak jsi v noci blouznila. Jsem přesvědčen, že napůl už chápe. Udělal jsem možná hloupost, že jsem k vám chodil. Sám nevím, co jsem tam chtěl. Jsem podlý člověk, Duňo.“

„Podlý člověk, ale pykat za svůj čin půjdeš! Půjdeš přece?“

„Půjdu. A hned. Ale právě abych se vyhnul té potupě, chtěl jsem se utopit, Duňo, a už jsem stál nad vodou, ale tu jsem si řekl, že když jsem se do té chvíle pokládal za silného člověka, tak necouvnu ani teď před potupou,“ řekl předbíhaje. „Je to hrdost, Duňo?“

„Ano, hrdost, Roďo.“

Raskolnikovovi zablýsklo v pohaslých očích, jako by ho potěšilo, že je ještě hrdý.

„Opravdu si nemyslíš, sestro, že jsem se prostě zalekl vody?“ podíval se jí s nehezkým úsměvem zkoumavě do tváře.

„Přestaň, Roďo!“ ohradila se trpce Duňa.

Drahnou chvíli oba mlčeli. Raskolnikov seděl se svěšenou hlavou a hleděl do země, Duněčka stála na opačné straně stolu a zmučeně na něj hleděla. Náhle vstal:

„Je pozdě, mám nejvyšší čas. Ano, ještě teď půjdu učinit doznání. Ale nevím, proč to dělám.“

Duně stékaly po tvářích velké slzy.

„Ty pláčeš, sestro…, ale můžeš mi ještě stisknout ruku?“

„Tys o tom pochyboval?“

Vřele ho objala.

„Copak tím, že chceš pykat za svou vinu, už napůl nesmyješ svůj zločin?“ naříkala, tisknouc ho k sobě a líbajíc ho.

„Zločin? Jaký zločin?“ vybuchl v náhlém návalu zlosti. „To, že jsem zabil odpornou, škodlivou veš, starou lichvářku, která byla na světě zhola zbytečná a za jejíž odstranění bych měl získat odpustky, která vysávala chudáky, to je nějaký zločin? Nemyslím na něj a nechci ho smývat! Proč mi ze všech stran všichni dokazují: zločin, zločin! Až teď vidím jasně, jak odporně jsem zbabělý, až teď, když už jsem rozhodnutý snést tu zbytečnou potupu! To má ubohost a prostřednost mě k tomu dohnala a snad ještě to, že získám polehčující okolnost, jak mi navrhuje… on… Porfirij!“

„Bratře, bratře, co to říkáš! Vždyť jsi prolil krev!“ zaúpěla zoufale Duňa.

„Kterou prolévá kdekdo!“ navázal na její slova skoro zběsile. „Která na světě teče a vždycky tekla jako vodopád, která prýští jako šampaňské a za kterou se věnčí vavřínem na Kapitolu a uděluje přídomek dobrodinec lidstva! Jen se dobře porozhlédni a uvidíš! Já také chtěl prokázat lidstvu dobro a byl bych vykonal sta a tisíce dobrých činů v náhradu za tu jedinou hloupost, a vlastně ani ne hloupost, nýbrž prostě jen nešikovnost. Ne, ta myšlenka nebyla tak hloupá, jak se zdá teď, když se nepovedla… (Všecko, co se nepovede, se zdá hloupé!) Tou hloupostí jsem si chtěl jen získat nezávislé postavení, udělat první krok, získat prostředky, a pak bych byl všecko odčinil nepoměrně prospěšnější prací pro lidstvo… Ale já při tom prvním kroku neobstál, protože jsem slaboch! To je to celé! Nikdy na to nebudu mít ten názor co vy: kdyby se mi to bylo povedlo, byli by mě oslavovali, ale takhle musím za mříže!“

„Ale to je přece nesmysl, to je nesmysl! Co to říkáš, bratře!“

„Aha! Vadí ti forma, není ti to dost estetická forma! Ale já skutečně nechápu, oč je vkusnější střílet do lidí granáty, vyhlazovat je při obléhání! Strach z formy je první příznak slabosti…! Ještě nikdy, nikdy mi to nebylo jasnější než teď a nikdy mi nebylo tak nepochopitelné, čím jsem se vlastně provinil! Nikdy, ještě nikdy jsem nebyl tak silný a pevný ve svém přesvědčení jako teď!“

Jeho zsinalá utýraná tvář se dokonce rozpálila. Ale při závěrečných slovech svého horlení se náhodou setkal s Duniným pohledem a vyčetl z něho takové zděšení nad tím, co říká, že se chtě nechtě vzpamatoval. Uvědomil si, do jakého neštěstí vrhl ty dvě nebohé ženy. Ano, on to přece zavinil…

„Duňo moje milá! Jestli jsem vinen, tak mi odpusť (ačkoliv jestli jsem vinen, tak mi nemůže odpustit nikdo). Sbohem! Nebudem se přít. Mám čas, nejvyšší čas. Proboha tě prosím, nechoď za mnou! Musím ještě zajít k… Jdi hned teď k matce a zůstaň u ní. Snažně tě prosím! Je to poslední a největší prosba, kterou k tobě mám. Nespusť ji z očí ani na chvíli, způsobil jsem jí starost, která možná bude nad její síly – buď ji zahubí, nebo připraví o rozum. Tak ji střež! Razumichin vás neopustí, mluvil jsem s ním… Neplač pro mě, vynasnažím se být statečný a čestný po celý život, ačkoliv jsem vrah. Možná že ještě uslyšíš mé jméno. Neudělám vám hanbu, uvidíš, ještě něco dokážu…, ale teď zatím na shledanou!“ zakončil rychle, protože se mu zdálo, že Duňa se opět divně zatvářila na jeho poslední slova a sliby. „Proč tolik pláčeš? Neplač, neplač, neloučíme se přece navždy…! Ale vidíš, počkej ještě, docela jsem zapomněl!“

Přistoupil ke stolu, vzal jednu silnou zaprášenou knihu, rozevřel ji a vyňal z ní záložku – maličký portrétek malovaný akvarelem na slonové kosti.

Byla to podobizna dcery jeho bytné, jeho někdejší nevěsty zesnulé na malárii, té podivné dívky, která chtěla vstoupit do kláštera. Dlouze se zadíval na tu výraznou, zchřadlou tvářičku, pak portrét políbil a podal ho Duně.

„S ní jsem o tom mnoho mluvil, s ní jedinou,“ řekl zamyšleně, „jejímu srdci jsem svěřil mnohé z toho, co potom tak ohavně dopadlo. Neměj strach,“ podíval se na Duňu, „ani ona nesouhlasila, stejně jako ty, a jsem rád, že už nežije. To nejdůležitější ze všeho teď je, že všecko bude jiné, že nastane zlom,“ vzplanul náhle, jak se znova dotkl svého bolavého místa. „Ve všem, ve všem, ale jsem na to připravený? Přeju si to já sám? Je prý to pro mne nutná zkouška! Ale k čemu, k čemu jen jsou všechny ty nesmyslné zkoušky? K čemu jsou, budu snad pak, zničený utrpením a lidskou hloupostí, stařecky nemohoucí po dvaceti letech nucených prací, moudřejší než teď a budu mít vůbec proč žít? Proč jenom teď dávám souhlas k takovému životu? Já věděl, že jsem slaboch, když jsem dnes za svítání stál u Něvy!“

Konečně oba vyšli. Duně bylo těžko, ale měla ho ráda! Odcházela, po padesáti krocích se však ohlédla, aby se na něho ještě jednou podívala. Ještě ho zahlédla. Ale než na rohu odbočil, ohlédl se i on; jejich pohledy se naposled střetly, ale jakmile zjistil, že se za ním dívá, netrpělivě, ba zlostně mávl rukou, aby šla, a sám ostře zahnul za roh.

Jsem na ně zlý, to vidím sám, přemítal, neboť se vzápětí za ten svůj podrážděný posunek zastyděl. Ale proč mě tedy mají tak rády, když si to nezasloužím? Kdybych byl docela sám a nikdo mě nemiloval, tak bych také nikdy nikoho nemiloval! Všecko by bylo docela jiné! Rád bych věděl, jestli má duše za těch příštích patnáct nebo dvacet let tak zkrotne, že budu před lidmi bohabojně fňukat a za každým slovem se nazývat zločincem? Ale právě, právě! Právě proto mě pošlou na nucené práce, právě toho chtějí dosáhnout… Vida, jak se hemží po ulici, a přece je každý z nich ničema a zlosyn už od přírody, ba ještě něco horšího – idiot! Ale zkus se vyhnout nuceným pracím, a všichni vzplanou ušlechtilým rozhořčením! Ach, jak je všechny nenávidím!

Vážně se zamyslel nad tím, jak dojde k tomu, aby klesl tak hluboko, že se před nimi všemi už bez rozmýšlení pokoří, pokoří z upřímného přesvědčení! A proč vlastně ne? Bude to tak v pořádku. Copak dvacet let nepřetržitého útisku člověka nezdeptá k smrti? Voda omílá i kámen. Ale proč, proč mám vlastně ještě žít, proč se teď jdu udat, ačkoliv dobře vím, že všecko dopadne tak, jak se to píše, a ne jinak!

Tu otázku si od včerejšího večera položil možná už stokrát, ale přesto šel.