4

Zosimov byl vysoký otylý muž trochu odulé, bezkrevné, hladce vyholené tváře, bělavých hladkých vlasů, obrýlený, s velkým zlatým prstenem na tučném prstě. Mohlo mu být tak sedmadvacet. Na sobě měl elegantní lehký svrchník, světlé letní kalhoty a vůbec všechno bylo jako ulité, švihácké, všecko svítilo novotou; prádlo měl bezvadné, řetízek u hodinek masivní. Jednal těžkopádně, skoro ochable, a přitom strojeně familiárně; co chvíli však prozrazoval nedůtklivost, třebaže ji všemožně skrýval. Všichni, kdo ho znali, ho pokládali za nepříjemného člověka, ale říkali, že se ve své práci vyzná.

„Už dvakrát jsem u tebe byl, kamaráde… Heleď ho, už se probral!“ vykřikl Razumichin.

„Vidím, vidím. Tak jakpak se teď cítíme, co?“ obrátil se Zosimov k Raskolnikovovi a pátravě si ho prohlížeje přisedl k němu na divan, do nohou, a hned se tam co nejpohodlněji uvelebil.

„Pořád ještě je těžkomyslný,“ pokračoval Razumichin, „když jsme mu před chvílí převlíkali prádlo, div se nám nerozplakal.“

„To se nedivím. S prádlem jste mohli počkat, když si to nepřál… Puls je výborný. Ale hlava ještě kapánek bolí, že?“

„Jsem zdráv, úplně zdráv!“ pronesl důrazně a podrážděně Raskol­nikov, který se náhle na divanu pozvedl a blýskl očima, ale vzápětí znova klesl na polštář a obrátil se ke zdi. Zosimov ho bedlivě pozoroval.

„Velmi dobře… všecko v pořádku,“ řekl mdle. „Jedl něco?“

Řekli mu a ptali se, co mu mohou dávat.

„Ale všecko mu můžete dávat… Polévku, čaj… Houby ani okurky samozřejmě ne, a hovězí také ne, a… ale jaképak zbytečné řeči!“ Podíval se významně na Razumichina. „S léky přestat, a vůbec se vším přestat, zítra si ho vyšetřím… Možná že by to šlo už dnes… no, dobrá…“

„Zítra večer s ním půjdu na procházku!“ rozhodl Razumichin. „Do Jusupovova parku a pak zajdeme do Křišťálového paláce.“

„Zítra bych ho nechal v klidu, ostatně trošku… no, však uvidíme.“

„Je to k zlosti, dneska zrovna oslavuju nový byt, pár kroků odtud, kdyby mohl i on. Aspoň na divanu mezi námi poležet! Ty ale přijdeš?“ obrátil se náhle Razumichin na Zosimova. „Ne abys zapomněl, slíbils mi to.“

„Možná o něco později. Co vlastně chystáš?“

„Ale nic zvláštního, bude čaj, vodka, rybičky. Piroh taky, budou tam jen nejbližší známí.“

„Kdo konkrétně?“

„Samí zdejší a, pravda, skoro všichni noví, snad až na mého starého strýce, ale i ten je nový, teprv včera přijel do Petrohradu, má tu nějaké řízení, vídáme se tak jednou za pět let.“

„Kdo to je?“

„Ale celý život živořil jako újezdní poštmistr… žije z malé penze, je mu pětašedesát, nestojí za řeč… Ostatně ho mám rád. Porfirij Petrovič taky přijde, to je zdejší vyšetřovatel… právník. Ty už se s ním vlastně znáš…“

„Není to taky tvůj příbuzný?“

„Je, ale hodně vzdálený. Pročpak se mračíš? Snad bys jen proto, že jste se jednou pohádali, nechtěl přijít?“

„Může mi být ukradený…“

„To máš nejlepší. No a pak několik studentů, učitel, jeden úředník, jeden muzikant, důstojník, Zametov…“

„Řekni mi, prosím tě, co můžeš mít společného ty nebo tady on,“ kývl Zosimov na Raskolnikova, „s nějakým Zametovem?“

„Ach tihle citlivkové! Tihle předpojatí…! Jsi s těmi svými zásadami jako tahací panák, otočit se o své vlastní vůli nemůžeš. Ale podle mě je to dobrý člověk – to je má zásada a víc mě nezajímá. Zametov je kouzelný člověk.“

„Ale maže si kapsu.“

„No tak si maže kapsu, na to kašlu! Co z toho, že si maže kapsu!“ rozkřikl se najednou Razumichin, nějak nepřirozeně podrážděný. „Chválil jsem ti snad to, že si maže kapsu? Řekl jsem jen, že je svým způsobem dobrý! Však kdybychom to brali rovně a po všech stránkách, kolik by těch dobrých zůstalo? Jsem si jist, že za mne se vším všudy by nikdo nedal víc než tak jednu pečenou cibuli, a to ještě s tebou nádavkem…!“

„To je málo, já bych za tebe dal dvě…“

„Ale já za tebe jen jednu! Jen si vtipkuj! Zametov je teprv chlapec, však já ho ještě vykrákám za vlasy, ale je ho třeba vábit, a ne odpuzovat. Když někoho odpudíš, tak ho nenapravíš, zvlášť takového chlapce ne. S chlapcem musíš jednat dvojnásob opatrně. Ach vy tupci pokrokářští, vy tak něčemu rozumíte! Lidí si nevážíte, sami sebe urážíte… A chceš-li co vědět, tak nás přece sbližuje jedna věc.“

„Zajímalo by mě jaká.“

„Ale ten případ toho malíře, totiž natěrače… Však my ho z toho dostaneme! Ale teď už mu vlastně nic nehrozí. Případ už je nad slunce jasnější! My to jen popostrčíme.“

„Jakýpak zas natěrač?“

„Co, já ti o tom ještě neříkal? Opravdu? Vidíš, já ti vyprávěl jen začátek… o vraždě té staré lichvářky, úřednice… No, a teď se do toho zapletl ten natěrač…“

„O té vraždě jsem slyšel dřív, než jsi mi o ní říkal ty, a dokonce se o ten případ zajímám… tak trochu… z jistého důvodu… a v novinách jsem o tom také četl! Ale tak…“

„Lizavetu taky zavraždili!“ vyhrkla najednou Nastasja na Ras­kolnikova. Celou tu dobu okouněla v pokojíčku, tiskla se u dveří a poslouchala.

„Lizavetu?“ jíkl sotva slyšitelně Raskolnikov.

„No, Lizavetu, tu překupnici, copak jsi ji neznal? Chodila k nám dolů. Ještě ti spravovala košili.“

Raskolnikov se odvrátil ke zdi, kde si na špinavých žlutých tapetách s bílými kvítky vybral jeden nevzhledný bílý kvítek s jakýmisi hnědými čárečkami, a začal zkoumat, kolik má lístečků, jaké mají ty lístečky vroubky a kolik čáreček. Cítil, že mu strnuly ruce i nohy, jako by nad nimi ztratil vládu, ale nepokusil se o sebemenší pohyb, jen se úporně díval na kvíteček.

„Tak co je s tím natěračem?“ přerušil Nastasjino tlachání nějak zvlášť nepřívětivě Zosimov. Ta jen vzdychla a zmlkla.

„Ale taky z něj udělali vraha!“ pokračoval se zápalem Razumichin.

„A mají důkazy?“

„Čerta starýho, a ne důkazy! Ostatně, právě že mají důkazy, jenže takové důkazy nejsou důkazy, a to je třeba dokázat! Je to navlas totéž, jako když nejdřív zajistili a podezřívali ty, jakpak se… Kocha a Pes­trjakova. Fuj! Dělají všecko tak hloupě, že se z toho i na dálku dělá zle! Pestrjakov ke mně možná dnes taky zajde… Mimochodem, Roďo, ty už o téhle záležitosti víš, stalo se to, ještě než ses rozstonal, zrovna den předtím, cos jim tam na komisařství omdlel, když o tom hovořili…“

Zosimov se zájmem pohlédl na Raskolnikova, ale ten se ani nepohnul. „Víš co, Razumichine? Dívám se na tebe a žasnu, jaký jsi vlastně horlivec,“ poznamenal Zosimov.

„Ale ať, my ho vysekáme!“ rozčilil se Razumichin a udeřil pěstí do stolu. „Jenže co na tom člověka nejvíc dopaluje? To, že lžou, ne, kdepak, lež je možno vždycky odpustit, to je bohulibá věc, protože vede k pravdě. Ne, nejvíc dožírá to, že lžou, a ještě se vlastnímu lhaní koří. Porfirije si vážím, ale… Vždyť co je například v první chvíli zmátlo? Dveře byly zamčené, a když přišli s domovníkem, tak byly otevřené. A už to měli – vrazi jsou Koch a Pestrjakov! To je ta jejich logika.“

„Tak už se nerozčiluj; prostě je zajistili, jinak to nejde… Ostatně, toho Kocha jsem znal, přišlo se, myslím, na to, že od té babky kupoval propadlé zástavy, viď?“

„Ano, je to nějaký šejdíř! Kupuje také směnky. Má z toho živnost. Spánembohem! Ale chápeš ty, co mě tolik zlobí? Ta jejich rutina vetchá a ubohá, fousatá mě zlobí… Ale tady na tomhle jediném případě se dá objevit celá nová cesta. Jen a jen podle psychologických známek se dá odvodit, jak se dostat na pravou stopu. Máme prý fakta! Ale fakta nejsou všecko, nejmíň z poloviny přece záleží na tom, jak se s fakty zachází!“

„A ty víš, jak zacházet s fakty?“

„Nemůžeš přece mlčet, když cítíš, když přímo hmatáš, že bys mohl v té věci pomoct, kdyby… Eh…! Znáš ten případ dopodrobna?“

„Pořád čekám, jak to je s tím natěračem.“

„Aha, vidíš! Tak poslyš celou tu historii: přesně třetí den po spá­chání té vraždy, takhle poránu, když se tam ještě babrali s Kochem a Pestrjakovem, ačkoliv ti měli alibi pro každý svůj krok – to bylo jasné jak den! – vyskytne se náhle naprosto neočekávaná věc. Jistý rolník Duškin, nájemce krčmy proti onomu domu, přinese na policii pouzdro se zlatými náušnicemi a vypráví k tomu celý román: Prý ke mně předevčírem navečer, nějak po osmé – všimni si dne a hodiny! – přiběhne jistý natěrač, Mikolaj, už u mě byl předtím kolikrát, a přinese mi tuhlenctu škatulku se zlatými náušnicemi s kamínky a prosí, abych mu na ně půjčil dva rubly, a když jsem chtěl vědět, kde k nim přišel, řekl, že prý je našel na chodníku. Na víc jsem se ho nevyptával, tvrdí dál ten Duškin, a dal mu jeden papírek, totiž rubl, prý jsem si řekl, když to nevezmu já, zastaví to jinde a stejně to propije, to už ať ta věc radši leží u mě – jak se říká, co je při ruce, to se neztratí – a kdyby prý s tím snad něco bylo nebo kolem toho vznikly nějaké řeči, tak to předložím. To ovšem věší bulíky na nos, lže, až se mu od huby práší, já toho Duškina dobře znám, sám taky půjčuje na zástavy a přechovává kradené věci, a šperk v ceně třiceti rublů jistě Mikolajovi nevyfoukl proto, aby ho ‚předkládal‘. Dostal zkrátka strach. Tak sakra poslouchej, co vykládal ten Duškin dál: Tohohle Mikolaje Děmenťjeva, venkovana, prý znám odmalička z naší gubernie, ze zarajského újezdu, já sám jsem totiž z Rjazaně. Mikolaj sice není zrovna pijan, ale rád si přihne, a já věděl, že dělá v tomhle domě, že tam natírá ještě s Mitrejem, a ten Mitrej je jeho krajan. Když dostal ten papírek, hned ho rozměnil, hned do sebe hodil dvě sklínky, shrábl zbytek a odešel, ale Mitreje jsem s ním v tu dobu neviděl. Když jsme se potom na druhý den dozvěděli, že Alenu Ivanovnu a její sestřičku Lizavetu Ivanovnu někdo utloukl sekyrou, a já je prosím dobře znal, tak jsem měl hned těžkou hlavu kvůli těm náušnicím, protože jsem jako věděl, že nebožka půjčovala na všelijaké věci peníze. No tak jsem se vypravil do toho domu a opatrně, docela nenápadně jsem se koukal dozvědět, na čem jsem, a nejdřív jsem se šel zeptat: je tu Mikolaj? A Mitrej na to, že prý si Mikolaj zařádil, přišel domů až ráno, opilý, doma prý se zdržel tak deset minut a zase šel, a Mitrej prý ho od té chvíle neviděl a dodělává to sám. A pracovali zrovna na těch schodech, co se to stalo, v prvním poschodí. Jak jsem to slyšel, ani jsem nemuk, vykládá dál ten Duškin, vyzvěděl jsem o tom mordu, co jsem moh, a vrátil jsem se domů zase s těžkou hlavou. A dnes hned poránu, v osm hodin – třetí den po vraždě, abys rozuměl – koho u sebe nevidím, jako Mikolaje, ne sice docela střízlivého, ale zas ne docela pod obraz, tak, že s ním byla rozumná řeč. Sedl si na lavici a mlčí. V celé šenkovně byl v tu dobu mimo nás jen jeden cizí člověk a pak ještě jeden, co spal ze známosti na lavici, a oba mí pikolíci, prosím. ‚Mluvils s Mitrejem?‘ ptám se ho. ‚Ne,‘ povídá, ‚nemluvil.‘ – ‚A tady jsi ještě nebyl?‘ – ‚Nebyl,‘ povídá, ‚od předevčírka.‘ – ‚A kdepak jsi dneska nocoval?‘ – ‚Ale na Pískách, u známých z Kolomny.‘ – ‚A kdes vzal tuhlety náušnice?‘ povídám. ‚Ale na chodníku jsem je našel…‘ A říká to nějak nesvůj a kouká jinam. ‚A slyšels už,‘ povídám, ‚co se stalo ten večer právě v tu hodinu a právě na těch schodech?‘ – ‚Ne,‘ povídá, ‚neslyšel,‘ ale poslouchá s vyvalenýma očima a najednou zbělel jako křída. A jak mu to vyprávím, najednou vidím, že bere čepici a už se zvedá. Chtěl jsem ho zdržet, povídám: ‚Počkej, Mikolaji, copak se ani nenapiješ?‘, ale mrkl jsem na hocha, aby přidržel dveře, a vycházím před pult – ale on přede mnou ucukne a vyrazí na ulici, a jako když mu hlava hoří, hned za roh, taktak že jsem ho zahlíd. To už jsem přestal mít pochybnosti, protože to všecko on, to je jistý…“

„To bych řek!“ prohodil Zosimov.

„Počkej! Ještě není konec! To se ví, po Mikolajovi se hned začlo horečně pátrat, Duškina zajistili a udělali u něj prohlídku, s Mitrejem totéž, dali co proto i Kolomenským, až najednou předevčírem navečer přivedou Mikolaje: zatkli ho poblíž -ské brány v jedné zájezdní hospodě. Přišel tam, sundal z krku stříbrný křížek a chtěl za ten křížek vodku. Dostal ji. Za pár minut jde děvečka do kravína a vidí škvírou, že si vedle v kůlně přivázal na trám šátek, udělal smyčku, stoupl si na špalek a strká si smyčku na krk. Ženská spustila křik, jako by ji na nože brali, sběhli se lidi: ‚Tak ty tak!‘ – ‚Odveďte mě,‘ povídá jim, ‚na to a to komisařství, přiznám se ke všemu.‘ Tak ho s příslušnými poctami předvedli na to a to komisařství, to jest k nám. A tam hned kdo a jak, kolik let – ‚dvaadvacet‘ – a tak dále a tak dále. Otázka: ‚Když jste s Mitrejem pracovali, neviděli jste někoho na schodech asi v tolik a tolik hodin?‘ Odpověď: ‚Dost možná, že tudy leckdo šel, ale my nikoho neviděli.‘ – ‚Ani jste nic nápadného neslyšeli, nějaký hluk a podobně?‘ – ‚Ne, nic takového.‘ – ‚A věděl jsi, Mikolaji, už ten den, že toho dne v tu a tu hodinu někdo zavraždil a oloupil tu a tu vdovu i s její sestrou?‘ – ‚Nic nevím a nic neznám. Poprvně jsem to slyšel až třetí den od Afanasije Pavlyče v hospodě.‘ – ‚A kde jsi vzal ty náušnice?‘ – ‚Našel na chodníku.‘ – ‚A pročpak jsi druhý den nepřišel s Mitrejem do práce?‘ – ‚Poněvadž jsem byl na tahu.‘ – ‚Kdepak jsi byl na tahu?‘ – ‚Leckde, na vícero místech.‘ – ‚A proč jsi utekl od Duškina?‘ – ‚Protože jsem dostal moc velký strach.‘ – ‚Z čeho?‘ – ‚Že mě odsoudí.‘ – ‚Ale jak to, žes z toho měl strach, když se necítíš ničím vinen?‘… Věř nebo nevěř, Zosimove, ale takováhle otázka byla položena, a doslova tak, jak to říkám, vím to bezpečně, mám to ze spolehlivého pramene! Tak co říkáš? Co tomu říkáš?“

„No, ale ono opravdu leccos svědčí proti němu!“

„Ano, ale já teď nemluvím o tom, co proti němu svědčí, ale o té otázce, o tom, jak rozumějí své věci! Ale ať…! No, tiskli ho, tiskli, mačkali a mačkali, až se přiznal. Prý: ‚Nenašel jsem je na chodníku, ale v bytě, co jsme v něm s Mitrejem natírali.‘ – ‚Jak to tedy bylo?‘ – ‚Bylo to tak, že jsme tehdá s Mitrejem natírali celý den až do osmi hodin, a už jsme se chystali domů, ale vtom Mitrej popadl štětku a máz mi s ní přes hubu, no, máz mi přes hubu a utíkal, a já za ním. Tak jsem za ním běžel a řval jsem jako posedlý, ale dole, co vedou schody do průjezdu, jsem v tom trapu naletěl na domovníka a na ty pány, kolik s ním šlo pánů, to už si nevzpomínám, a domovník mi proto vynadal, a druhý domovník mi taky vynadal, i domovnice vylítla a taky nám vynadala, a pak ještě zašel do průjezdu nějaký pán s nějakou paní a taky nám vynadal, protože jsme se s Miťkou svalili přes cestu a já Miťku čapnul za vlasy, zmáčkl a začal ho prát, a Miťka mě zespodu taky čapnul za vlasy a pral, ale dělali jsme to jen z kamarádství, ze špásu. Miťka se mi pak vykroutil a hnal se na ulici a já za ním, ale nedohonil jsem ho a vrátil jsem se do bytu sám, protože už byl čas chystat se domů. Začal jsem sklízet a čekám, až se Mitrej vrátí. A přitom jsem v předsíni u dveří, v koutě, šlápl na tu škatulku. Koukám, co to tam leží zabaleného v papíře. Tak to rozbalím a vidím takové malinkaté háčky, otevřu je – a ve škatulce leží náušnice…‘“

„U dveří? U dveří ležela? U dveří?“ vykřikl najednou Raskolnikov, upíraje na Razumichina zkalené, vyděšené oči, a na lokti se pomalu vzepřel na divanu.

„Ano… a co z toho? Co je? Co se ti stalo?“ Razumichin se také nadzdvihl na židli.

„Nic…!,“ vydechl sotva slyšitelně Raskolnikov, opět sklesl na pol­štář a znovu se otočil ke zdi. Všichni chvíli mlčeli.

„Dřímal, to asi v rozespalosti,“ ozval se konečně Razumichin s tá­zavým pohledem na Zosimova; ten jenom maličko zavrtěl hlavou.

„No tak pokračuj,“ řekl, „co dál?“

„Dál? Jak uviděl náušnice, v tu ránu zapomněl na byt i na Miťku, popadl čepici a běžel k Duškinovi, a jak víme, dostal od něj rubl, ale zalhal mu, řekl, že je našel na chodníku a hned šel na flám. Ale o vraždě stojí na svém. ‚Nic o tom nevím a neznám, dověděl jsem se to až třetí den.‘ – ‚Tak proč ses dodneška skrýval?‘ – ‚Měl jsem strach.‘ – ‚A proč ses věšel?‘ – ‚Protože mě trápily myšlenky.‘ – ‚Jaké myšlenky?‘ – ‚Že mě odsoudí.‘ A to je celá historie. A teď – co myslíš, že z toho vyvodili?“

„Co bych myslel? Mají stopu, aspoň nějakou. Fakt. Přece toho tvého natěrače nepustí na svobodu!“

„Ale oni z něho už udělali skutečného vraha! Pro ně je to nade všecku pochybnost…“

„Nepovídej! Přeháníš! A ty náušnice nic nejsou? Uznej sám, že když se týž den a hodinu dostanou Nikolajovi do rukou náušnice z truhly té stařeny, no uznej sám, že se tam nějak musely dostat. To hraje při takovém vyšetřování nemalou úlohu.“

„Jak se k němu dostaly! Jak se dostaly!“ vzplanul Razumichin. „Copak ty, lékař, ty, který se máš především zabývat člověkem, a teď máš jedinečnou příležitost k studiu lidské povahy, copak z toho všeho ještě nemáš jasno o povaze toho Mikolaje? Copak ti není na první pohled jasné, že všecko, co vypověděl při výsleších, je nejsvětější pravda? Navlas tak se mu dostaly do rukou, jak vypověděl, šlápl na škatulku a zvedl ji!“

„Nejsvětější pravda! Jenže sám doznal, že nejdřív lhal!“

„Poslyš ještě! A dávej dobrý pozor: jak domovník, tak Koch i Pes­trjakov, i druhý domovník, žena prvního domovníka, sousedka, která v tu dobu seděla v jejich světnici, i dvorní rada Krjukov, který právě v té chvíli vystoupil z drožky a zavěšen do dámy vešel do průjezdu – všichni, to znamená osm nebo deset svědků, jednoznačně vypovídají, že Mikolaj přitiskl Dimitrije k zemi, ležel na něm a bušil do něj a on že ho zas držel za vlasy a také ho tloukl. Leží v cestě a překážejí lidem; ze všech stran jim nadávají, ale oni ‚jako malé děti‘ (doslovný výrok svědků) na sobě leží, výskají, tlučou se a řehtají, oba se řehtají na celé kolo s tím nejveselejším výrazem a jako děti jeden druhého honí až na ulici. Poslouchals mě? A teď se vážně zamysli: těla nahoře jsou ještě teplá, slyšíš, teplá, tak je nalezli! Jestliže vraždu provedli oni anebo Mikolaj sám a přitom vypáčili a vyloupili truhly, nebo jestliže se jen nějak podíleli na loupeži, pak mi dovol jednu jedinou otázku: jde takové duševní rozpoložení, totiž výskot, smích, klukovská rvačka v průjezdu, dohromady se sekyrami, s krví, se zločineckou lstivostí, obezřetností, loupením? Právě spáchali vraždu, nanejvýš před nějakými pěti nebo deseti minutami – to totiž vyplývá z toho, že těla jsou ještě teplá – a najednou utečou, nechají byt otevřený, ačkoliv vědí, že tam zrovna jdou lidé, nechají kořist kořistí a jako malé děti se válejí na dlažbě, řehtají se, obracejí na sebe pozornost, a na to máš deset shodně vypovídajících svědků!“

„Je to jistě podivné! Je to samozřejmě nemožné, ale…“

„Ne, kamaráde, žádné ale! Jsou-li náušnice, které se týž den a touž hodinu octly v Mikolajových rukou, opravdu závažný důkaz proti němu – avšak přímo vysvětlitelný jeho výpovědí, a tudíž ještě sporný – pak je přece nutno vzít v úvahu i fakta, která svědčí pro, tím spíše, že jsou to fakta nezvratná. A ty přece znáš charakter naší právní vědy: uznají nebo jsou schopni uznat takový fakt – založený výhradně na psychologické absurdnosti, výhradně na duševním rozpoložení – za fakt nezvratný a vyvracející všecka ostatní usvědčující a doličná fakta, ať jsou jakákoliv? Nikoliv, neuznají ani za nic, protože přece našli škatulku a ten člověk se chtěl oběsit – ‚a to by nebylo možné, kdyby se necítil vinen‘! A to je stěžejní problém, proto se rozčiluju! Pochop to!“

„Ano, rozčiluješ se, to vidím. Počkej, ještě jsem se tě zapomněl zeptat: jak je dokázáno, že krabička s náušnicemi opravdu pochází ze stařeniny truhly?“

„To je dokázáno,“ vysvětloval zamračeně a nějak neochotně Razumichin. „Koch ten předmět poznal a označil i zástavce a ten potvrdil, že předmět skutečně patří jemu.“

„To je zlé. A ještě něco: neviděl někdo Mikolaje v té době, kdy Koch a Pestrjakov vyšli nahoru, a nedá se to nějakým způsobem dokázat?“

„To je právě to, že ho nikdo neviděl,“ odpověděl mrzutě Razumichin, „to je ta největší mizérie. Dokonce ani Koch a Pestrjakov si jich nevšimli, když šli nahoru, ačkoliv jejich svědectví by teď nemělo zvlášť velký význam. ‚Viděli jsme,‘ říkají, ‚že je byt otevřený a že se v něm nejspíš pracuje, ale prošli jsme a nevšimli jsme si, jestli tam v té chvíli dělníci byli nebo ne.‘“

„Hm. Celé pro se tedy scvrká na to, že se prali a řehtali. Dejme tomu, že to je silný důkaz, ale… Dovol teď mně: jak to všecko vysvětluješ ty? Jak chceš vysvětlit nález náušnic, jestliže je skutečně nalezl tak, jak vypovídá?“

„Jak to chci vysvětlit? Cožpak je ještě třeba něco vysvětlovat? Všecko je přece jasné! Přinejmenším cesta, kterou se má vyšetřování brát, je jasná a prokázaná, a prokázalo ji právě to pouzdro. Skutečný vrah ty náušnice ztratil. Vrah byl nahoře zavřený na petlici, když se tam Koch a Pestrjakov dobývali. Koch z hlouposti sešel dolů a vtom vrah vyběhl a pustil se taky dolů, protože neměl nic jiného na vybranou. Na schodech se schoval před Kochem, Pestrjakovem a domovníkem v prázdném bytě, právě v té chvíli, kdy z něho Dmitrij a Nikolaj vyběhli, počkal za dveřmi, zatímco domovník s nimi šel nahoru, a když se dočkal, když utichly kroky, sešel docela klidně dolů, přesně v té chvíli, kdy Dmitrij a Nikolaj vyběhli na ulici a kdy se všichni rozešli, takže v průjezdu nebyl nikdo. Dost možná, že ho někdo i viděl, ale nikdo si ho nevšiml, tudy přece projde lidí! A pouzdro mu vypadlo z kapsy, když stál za dveřmi, ale nevšiml si ztráty, měl jiné starosti. To pouzdro však jasně dokazuje, že stál právě tam! To je všechno!“

„Chytré! Ne, člověče, to je chytré! Úžasně chytré!“

„Ale proč, řekni proč?“

„No protože se to všecko až příliš šťastně vyvinulo… a všecko klaplo… jako na divadle.“

„E-eh!“ chtěl už vzplanout Razumichin, ale v té chvíli se otevřely dveře a vstoupila další osoba, přítomným docela neznámá.