5

Když Raskolnikov nazítří v jedenáct hodin dopoledne vešel do domu -ského obvodu, do oddělení vyšetřujícího komisaře, a dal se ohlásit u Porfirije Petroviče, skoro se podivil, jak dlouho ho nechali čekat – než byl zavolán, uběhlo jistě nejméně deset minut. Podle jeho názoru se na něho měli dychtivě vrhnout. Místo toho však stál v čekárně a kolem něho chodili a přecházeli lidé, jimž byl zřejmě úplně lhostejný. V další místnosti podobné kanceláři sedělo a psalo několik písařů a nikdo z nich bezpochyby neměl nejmenší tušení, kdo je a co je Raskolnikov. Neklidným a podezíravým pohledem těkal kolem sebe a snažil se zjistit, zda snad není nablízku někdo, kdo ho střeží, někdo, kdo ho tajně nespouští z očí, aby někam nezmizel. Ale nic takového: viděl jen kancelářské, všedně ustarané tváře a ještě nějaké lidi, ale nikdo z nich se o něho ani za mák nezajímal, mohl se sebrat a jít třeba do tramtárie. A tak dospíval k stále pevnějšímu přesvědčení, že kdyby ten tajemný muž z včerejška, ten přízrak, který vyvstal ze země, všecko věděl a všecko viděl, mohl by tu teď on, Raskolnikov, stěží takhle stát a klidně se rozhlížet. Copak by tu na něho v tom případě čekali do jedenácti, až se mu milostivě uráčí přijít? Takže neznámý buď ještě nic neudal, anebo… anebo prostě také nic neví a sám, na vlastní oči nic neviděl (a jak také mohl?), a všecko to, co se včera přihodilo jemu, byl zase pouhý přízrak, zveličený jeho vznícenou a chorobnou fantazií. Ta domněnka se v něm začala utvrzovat už včera, hned ve chvílích největšího zmatku a zoufalství. Jak to nyní všecko promýšlel a jak se chystal k dalšímu boji, pocítil náhle, že se chvěje – až v něm vzkypěla žluč při pomyšlení, že se chvěje strachem před nenáviděným Porfirijem Petrovičem. Nejhroznější na tom všem bylo, že se s tím člověkem musí znovu setkat: nenáviděl ho nezměrně a nekonečně, a dokonce měl strach, aby se svou nenávistí nějak neprozradil. A jeho rozhořčení bylo tak silné, že okamžitě přemohlo třesavku; chystal se, že vstoupí s chladnou a troufalou tváří a pevně si umínil, že bude pokud možno mlčet, pozorovat a naslouchat a že alespoň tentokrát přemůže svou chorobně nedůtklivou povahu. A právě v té chvíli ho vybídli, aby vstoupil. První, co si uvědomil, bylo, že Porfirij Petrovič je v kanceláři sám. Jeho kancelář nebyla ani velká, ani malá; stál v ní velký psací stůl před divanem potaženým voskovaným plátnem, sekretář, v koutě skříň a konečně několik židlí – samý erární nábytek ze žlutého leštěného dřeva. V rohu, v zadní stěně, lépe řečeno přepážce, byly zavřené dveře: vzadu, za přepážkou, byly tedy pravděpodobně ještě nějaké místnosti. Jakmile vstoupil Raskolnikov, Porfirij Petrovič za ním okamžitě zavřel dveře, takže zůstali o samotě. Přivítal svého hosta napohled svrchovaně vesele a přívětivě, a teprve za chvíli si Raskolnikov podle některých příznaků všiml, že je jaksi nesvůj, jako by ztratil svou obvyklou jistotu nebo byl přistižen v nejintimnějším soukromí. „A, velevážený! Tak jste k nám přece zavítal…,“ spustil Porfirij a podával mu obě ruce. „Tak jen se posaďte, jen se posaďte, příteli! Anebo snad nesnášíte, když vám někdo říká velevážený a… příteli – jen tak tout court¹? Nepokládejte to, prosím, za familiárnost… Semhle, prosím, na divánek.“ Raskolnikov se posadil, ale nespouštěl z něho oči.

To „k nám“, ty omluvy, že je tak familiární, to francouzské tout court atd. atd., to všecko bylo velmi příznačné. Ale podával mi obě ruce, a nakonec nepodal ani jednu, včas ucukl, blesklo mu podezíravě hlavou. Oba se horečně zkoumali, ale jakmile se jejich pohledy setkaly, okamžitě bleskurychle uhýbaly.

„Nesu vám ten přípis… ohledně těch hodinek… prosím. Je to dobře, nebo to mám ještě přepsat?“

„Co? Přípis? Ale ovšem… nedělejte si starosti, to je v pořádku, prosím,“ vychrlil Porfirij Petrovič, jako by někam pospíchal, a teprve když to řekl, vzal od Raskolnikova přípis a nahlédl do něj. „Ano, správně, prosím. To úplně stačí,“ ujistil stejně kvapně a položil papír na stůl. Ale za chvíli, už mezi řečí o něčem jiném, vzal papír znova ze stolu a položil si ho na sekretář.

„Včera jste myslím říkal, že byste mě chtěl… ve vší formě… vyslechnout ohledně mé známosti s tou… zavražděnou?“ ozval se opět Raskolnikov. Proč jsem zas řekl myslím? projelo mu hlavou. A proč mě tak znervózňuje, že jsem řekl myslím? projela mu vzápětí hlavou jiná myšlenka. A náhle si uvědomil, že jeho podezíravost od chvíle, kdy se setkal s Porfirijem, hned po několika prvních slovech a několika jeho pohledech narostla do nestvůrných rozměrů…, a že to je nesmírně nebezpečné: nervy povolují, neklid se zvyšuje. To je zlé! Zlé…! Opět se nějak podřeknu.

„Tak, tak, tak! Nedělejte si starosti! To nepospíchá, to nepospíchá, prosím,“ drmolil Porfirij Petrovič, který přecházel sem a tam podle stolu, ale jaksi roztěkaně, hned spěchal k oknu, hned zas k sekretáři a hned ke stolu, hned uhýbal před Raskolnikovovým podezíravým pohledem, hned naopak náhle zůstával stát a upřeně se na něj díval. Jeho malá tlusťoučká a kulaťoučká postavička přitom skýtala prapodivný pohled, podobala se míčku, kutálejícímu se sem a tam a rychle se odrážejícímu od všech stěn a rohů. „Dost času, dost času, prosím…! Kouříte? Máte co? Prosím, račte si posloužit,“ pokračoval, nabízeje hostu dutinku. „Víte, přijímám vás zde, mám tady za přepážkou totiž byt… služební byt, teď ovšem přechodně bydlím v privátním. Tady bylo třeba provést nějaké opravy. Teď už je to skoro hotové… služební byt je totiž ohromná výhoda, viďte? Co říkáte?“

„Jistě, ohromná výhoda,“ přitakal Raskolnikov a téměř výsměšně si ho měřil.

„Ohromná výhoda, ohromná výhoda…,“ opakoval Porfirij Petrovič, jako by se náhle zahloubal nad něčím naprosto jiným, „ano, ohromná výhoda!“ zakončil skoro výkřikem a náhle stanul dva kroky od Raskolnikova a zadíval se naň. Banalita toho několikerého hloupého opakování, že služební byt je ohromná výhoda, byla v příliš ostrém rozporu s vážným, zamyšleným pohledem, který teď na hosta upřel.

To však Raskolnikovovi jen ještě víc rozjitřilo žluč, takže už si nemohl odpustit ironický a hodně nebezpečný výpad.

„Poslyšte,“ podíval se na něj náhle skoro drze a zdálo se, že mu ta drzost působí rozkoš, „je přece myslím taková právnická zásada, taková právnická metoda pro všelijaké vyslýchající osoby, a to začít zdaleka, hloupostmi, nebo třeba i vážně, ale docela z jiného konce, aby se vyslýchaný uklidnil či lépe řečeno rozptýlil, aby poklesla jeho ostražitost, a pak ho znenadání, docela neočekávaně udeřit nějakou klíčovou a nebezpečnou otázkou přímo do temene? Je to tak? To se myslím nezbytně doporučuje ve všech pravidlech a rukovětích?“

„Tak, tak… tak vy myslíte, že jsem vás tím služebním bytem tento… co?“ A Porfirij Petrovič po těch slovech přimhouřil oči a zamrkal; tvář se mu vesele a lstivě rozsvítila, vrásky na čele se vyhladily, malá očka se zúžila, ústa se roztáhla a náhle propukl v dlouhý nervózní smích, při němž vzrušeně klátil celým tělem a díval se Raskolnikovovi přímo do očí. Ten se trochu nuceně zasmál, ale jakmile Porfirij uviděl, že se také směje, zahlaholil takovým smíchem, až skoro zmodral, a tu překročilo Raskolnikovovo znechucení náhle míru opatrnosti; přestal se smát, zamračil se a dlouze, záštiplně se na Porfirije zadíval a nespustil z něho oči po celou dobu jeho dlouhého a jakoby naschvál protahovaného záchvatu smíchu. Neopatrnost byla ostatně zřejmá na obou stranách: vypadalo to, jako by se Porfirij Petrovič nepokrytě vysmíval svému hostu, reagujícímu na ten smích nenávistně, a nebyl tím ani trochu vyveden z rovnováhy Tato okolnost byla pro Raskolnikova velmi důležitá – pochopil, že Porfirij Petrovič nebyl nejspíš ani prve vůbec zmaten, a že naopak asi on sám sedl na lep, že tu zřejmě jde o cosi, o čem nemá tušení, že tu je cosi ve hře a že už je možná všecko připraveno a vzápětí, hned teď se to provalí a zdrtí ho…

Proto přistoupil ihned k věci, vstal a sáhl po čepici.

„Porfiriji Petroviči,“ promluvil rozhodně, ale dost podrážděně, „včera jste vyslovil přání, abych se dostavil k nějakému výslechu. (Na slovo výslech položil zvláštní důraz.) Jsem tady, a jestliže ode mne něco potřebujete, klaďte mi otázky, a jestliže ne, dovolte, abych směl zase jít. Pospíchám, mám povinnosti… Musím na pohřeb tomu přejetému úředníkovi, o kterém… také víte…,“ dodal a hned se za ten dodatek v duchu vypeskoval, ale pak se rozčilil ještě víc: „Už mě to přestává bavit, slyšíte, a už dávno… kvůli tomu jsem se zčásti i rozstonal… zkrátka,“ vykřikl téměř, když si uvědomil, že věta o nemoci je ještě nevhodnější, „zkrátka: buď laskavě přistupte k výslechu, anebo mě okamžitě propusťte…, a jestliže mě chcete vyslýchat, tak jedině ve vší formě, prosím. Jinak na to nepřistoupím! A tak tedy zatím sbohem, protože my dva nemáme jinak spolu co dělat.“

„Božíčku! Co to do vás vjelo! Na copak bych se vás mohl vyptávat,“ zakdákal náhle Porfirij Petrovič, který okamžitě změnil tón i výraz a ihned se přestal smát. „Jen klid, klid, prosím,“ staral se a začal zas hned zmateně pobíhat, hned zas Raskolnikova zdržovat. „Dost času, dost času, to všecko jsou, prosím vás, jen hlouposti! Naopak jsem hrozně rád, že jste se na nás konečně přišel podívat… Jste mým hostem. A pro ten zatrachtilý smích se na mne, milý Rodione Romanoviči, nezlobte. Rodion Romanovič, že? Mám dojem, že tak je to po panu otci…? Jsem vznětlivý člověk, a vy jste mě náramně pobavil tou svou vtipnou poznámkou, někdy se vám tak roztřesu třeba na půl hodiny, jako guma… Mám totiž hrozně lechtivou bránici. Při své konstrukci se až bojím mrtvičky. Tak se přece posaďte, copak je vám…? Tak prosím vás, příteli, nebo si ještě budu myslet, že se zlobíte…“ Raskolnikov, pořád ještě nasupený, mlčel, poslouchal a pozoroval. Nicméně se posadil, ale čepici držel stále v ruce.

„Povím vám na sebe jednu věc, milý příteli, tak říkajíc kvůli charakteristice,“ pokračoval Porfirij Petrovič, který dál pobíhal po místnosti, a jak se zdálo, pořád uhýbal před hostovým pohledem. „Víte, já jsem starý mládenec, nespolečenský a neznámý, a mimoto jsem odbytý a zkostnatělý, dědičně zatížený člověk… a… a všiml jste si, Rodione Romanoviči, že když se u nás, myslím u nás v Rusku, a hlavně v našich petrohradských kroužcích, sejdou dva rozumní lidé, kteří se ještě příliš neznají, ale kteří si, abych tak řekl, jeden druhého váží, třeba jako já a vy, tak určitě dobré půl hodiny nevědí, o čem spolu mají mluvit, jsou k sobě studení a jeden je rozpačitější než druhý. Kdekdo ví, o čem mluvit, například dámy… nebo třeba lidé z lepší společnosti mají vždycky v zásobě téma k rozhovoru, c’est de rigueur², ale lidé středních vrstev, jako jsme my, jsou všichni nekňubové a nemluvové…, míním myslící lidi. Čím to jen, příteli, je? Jestli tím, že nemáme žádné společné zájmy, nebo že jsme příliš poctiví a nechceme jeden druhého šidit, kdo ví. Viďte? Co myslíte? Tak přece položte tu čepičku, prosím, pořád jako byste byl na odchodu, vždyť je to člověku až nepříjemné… Jsem přece naopak tak rád…“

Raskolnikov odložil čepici a mlčky, vážně a ponuře poslouchal Porfirijovo prázdné a zmatené tlachání. Copak opravdu chce těmi hloupými žvásty uspat mou pozornost?

„Kafíčko vám nenabídnu, prosím, tady se to nehodí, ale proč bych pět minut neposeděl s přítelem a nepobavil se,“ sypal ze sebe bez přestávky Porfirij, „mám těch služebních povinností… a nezlobte se, příteli, že chodím pořád sem a tam, promiňte, příteli, mám hrozný strach, abych vás něčím neurazil, ale potřebuji nutně pohyb. Ustavičně sedím a jsem šťasten, když se mohu pět minut projít… hemoroidy, pořád se chystám, že se začnu léčit tělocvikem, slyšel jsem, že prý státní, řádní státní, ba tajní radové čiperně skáčou přes šňůru, jen považte, inu věda v našem století… tak… A pokud jde o ty zdejší povinnosti, výslechy a všechny ty formality… vy sám jste se, příteli, zrovna dotkl otázky výslechů…, tak abyste věděl, opravdu, milý Rodione Romanoviči, tyhle výslechy někdy zmatou víc vyslýchajícího než vyslýchaného… To jste před chvílí, příteli, podotkl opravdu správně a vtipně. (Raskolnikov nic podobného nepodotkl.) Popletou! Skutečně popletou! A pořád totéž a pořád dokola, jako na kolovrátku! Prý se chystá reforma a my teď budeme mít jiné tituly, hehehe! Ale co se týče našich právnických metod – jak jste se vtipně vyjádřil – tak s vámi, prosím, do písmenky souhlasím. Řekněte sám, kdo ze souzených, ať je to třeba nejprimitivnější venkovan, neví, že ho například nejdříve začnou zasypávat nevěcnými otázkami (jak jste se trefně vyjádřil), a pak najednou bum palicí přímo do temene, hehehe! Přímo do temene, jak jste trefně přirovnal, hehe! Tak vy jste si opravdu myslel, že jsem vás chtěl tím bytem… hehe! Vy jste ale kousavý člověk! Ale už přestanu! Počkat, ještě něco, slovo rodí slovo, myšlenka myšlenku – tak vy jste prve, prosím, také říkal něco o formě ve spojitosti s výslechem, viďte…? Ale jaképak ve vší formě! Abyste věděl, forma je v mnoha případech nesmysl. Leckdy je docela obyčejný přátelský rozhovor mnohem užitečnější. Forma nikdy neuteče, v tom směru buďte, prosím, klidný. A co je to vůbec forma, ptám se vás? Vyšetřujícímu není možné svazovat na každém kroku ruce formou. Práce vyšetřujícího orgánu je, abych tak řekl, tvůrčí, je to svého druhu umění… hehehe!“

Porfirij Petrovič chvilenku nabíral dech. Neúnavně chrlil nesmyslně banální věty, které proplétal tajemnými narážkami, a hned zase nemožně tlachal. Teď už po pokoji skoro běhal, jeho krátké tlusté nohy se míhaly stále rychleji, ale přitom se pořád díval do země, pravou ruku měl založenou za zády a levou neustále mával a dělal různé posunky, které byly pokaždé v překvapivém rozporu s tím, co říkal. Raskolnikov si náhle všiml, že se při svém pobíhání po místnosti asi dvakrát na okamžik zastavil u dveří, jako by poslouchal… Snad něco nečeká?

„Ano, úplně oprávněně,“ vedl dále svou Porfirij a podíval se vesele a neobyčejně prostoduše na Raskolnikova (který sebou přitom přímo trhl a rázem byl ve střehu), „úplně oprávněně jste si, prosím, tak vtipně vzal na paškál právnické formy, hehehe! Ty naše (některé, samozřejmě) hlubokomyslné psychologické metody jsou hrozně směšné a snad i zbytečné, pokud jsou příliš spoutané formou. Ano… zase se vracím k té formě: nuže, kdybych já někoho pokládal za pachatele nebo lépe řečeno toho či onoho podezříval ze spáchání zločinu, který mám vyjasnit… Studujete přece práva, Rodione Romanoviči?“

„Ano, studoval jsem.“

„Tak poslyšte, abych tak řekl, malý příklad pro budoucnost – ale ne abyste si myslel, že vás chci poučovat, vás, který tisknete takové články o zločinech. Kdepak, dovoluji si vás s tím seznámit jen jako s faktem – tak tedy, kdybych já například pokládal toho či onoho za pachatele, proč bych ho, řekněte mi, znepokojoval předčasně, i kdybych proti němu měl důkazy? Jednoho jsem například povinen zavřít co nejrychleji, ale druhý je docela jiný případ, tak proč bych ho nenechal, aby se trochu prošel po městě, hehehe? Ale ne, jak vidím, tak jste mi dost neporozuměl, já vám to tedy vyložím jasněji: kdybych ho například uvěznil příliš brzy, tak mu tím možná ještě dodám mravní oporu, hehe. Vy se tomu smějete? (Raskolnikova ani nenapadlo, aby se smál – seděl se sevřenými rty a neodtrhoval svůj žhoucí pohled od očí Porfirije Petroviče.) A přece je to tak, zvláště v některém případě, protože lidé jsou různí, ale praxe je ve všech případech stejná. Vy mi na to řeknete: důkazy. Ano, dejme tomu, že důkazy, ale důkazy jsou, příteli, povětšině hůl o dvou koncích a já jsem přece vyšetřující soudce, taky jen slabý člověk, bohužel, ale chtěl bych vést vyšetřování, abych tak řekl, matematicky jasně; rád bych získal takový usvědčující důkaz, aby to bylo jako dvakrát dvě jsou čtyři! Aby to byl přímý a nezvratný, usvědčující důkaz! Protože když ho zatknu předčasně, i když si budu jist, že to je on, tak se tím možná připravím o možnost dále ho usvědčovat. Proč? Protože mu tím dám, abych tak řekl, jistotu, že ho, abych tak řekl, psychologicky upevním a uklidním a on se přede mnou stáhne do své ulity, protože konečně pochopí, že je delikvent. To prý v Sevastopolu měli po Almě prozíraví lidé kdovíjakou hrůzu, že na ně nepřítel ihned otevřeně zaútočí a dobude Sevastopolu naráz, ale jakmile zjistili, že nepřítel dal přednost pravidelnému obléhání a kope kolem nich zákopy, tak prý se ti prozíraví lidé bezmezně zaradovali a uklidnili – získali tím nejméně dva měsíce času, protože, kdypak je dostanou obléháním? Vy se mi opět smějete, už zas nevěříte? Ale jistě i vy máte pravdu. Ano, máte, máte! To všecko jsou zvláštní případy, souhlasím, případ, který uvádím, je skutečně zvláštní! Ale nezapomínejte přitom, nejmilejší Rodione Romanoviči, na jednu věc: že totiž obecný případ, ten, na který jsou šity všechny právnické normy a zásady a podle něhož jsou rozpracovány a vtěleny do knih, že takový obecný případ, prosím, vůbec neexistuje, z toho prostého důvodu, že každý případ bez výjimky, třeba i zločin, jakmile se stane skutečností, ihned se tím mění v případ dokonale zvláštní a často i v takový, který se žádnému předchozímu nepodobá. V tomhle směru se někdy přihodí velmi komické věci, prosím. Když nechám nějakého podobného pána, aby se zabýval sám sebou, když ho nezatýkám ani ničím neznepokojuji, ale když v každé hodině a každé minutě ví nebo aspoň se domýšlí, že vím všecko, že do případu vidím, že ho ve dne v noci sleduji a neúnavně hlídám, dostanu-li ho cílevědomě do rozpoložení neustálé nejistoty a obav, tak ho to na mou duši vyvede z míry, to je jisté, a nakonec přijde sám a možná ještě vyvede něco, co bude jasné jako dvakrát dvě, co bude, abych tak řekl, čistá matematika, a to je příjemné. To se může stát i venkovskému primitivovi, natož pak našinci, dnešnímu inteligentovi a k tomu určitým způsobem založenému člověku! Protože, milý příteli, rozpoznat, jak je kdo založen, je náramně důležitá věc! A nervy, nervy, prosím, na ty jste docela zapomněl! Vždyť je to dnes všecko nezdravé a slabé a přecitlivělé…! A co žluči, co žluči každý má! Doslova dolovat by se z nich mohla, řeknu vám! A pročpak bych si dělal starosti s tím, že si chodí volně po městě! Jen ať se zatím ještě prochází, stejně vím, že ho mám v hrsti a že mi nikam neuteče! A kam by také utíkal, hehe! Snad ne do ciziny? Do ciziny vám uteče Polák, ale on ne, tím spíš, že ho hlídám, že jsem zařídil, co bylo třeba. Nebo že by se ztratil v širé vlasti? Ale tam žijí naši venkovani, čistokrevní, ruští, patriarchální, a dnešní inteligent přece dá přednost žaláři, než aby žil s takovými cizinci, jako jsou naši rolníci, hehe! Ale to všecko je nesmyslné a povrchní. Co to znamená útěk? To je pouhá forma, v tom netkví jádro věci, protože on neuteče nejenom proto, že nemá kam, nýbrž on mi neuteče psychologicky, hehe! To je přece pojmíček! Neuteče mi, protože je to přírodní zákon, i kdyby měl nakrásně kam utéct. Viděl jste můru před svíčkou? Zrovna takhle bude pořád a ustavičně kroužit kolem mne – jako kolem svíčky, svoboda se mu zprotiví, začne koumat, začne se zaplétat, sám sebe omotá doslova sítěmi, uštve se k smrti! A nejen to, sám mi předvede nějaký matematický kousek, nějaké to dvakrát dvě, jen když mu na to poskytnu dost času… A pořád, pořád se kolem mě bude točit a pořád blíž a blíž a – bác! Najednou mi sám vletí do huby a já ho spolknu, prosím, a to bude náramně příjemné, hehehe! Nevěříte?“

Raskolnikov nic neříkal, seděl bledý a strnulý a stále stejně napjatě četl v Porfirijově tváři.

Pěkná lekce! myslel si a cítil mrazení v zádech. To už je víc než kočka s myší, jako to bylo včera. A přece mi svou sílu neukazuje a nepředvádí jen tak pro nic za nic, na to je příliš chytrý… V tom něco vězí, ale co? Kdepak, kamaráde, marně mě strašíš a balamutíš! Nemáš žádné důkazy a ten muž z včerejška neexistuje! Chceš mě jen poplést, chceš, abych se neovládl a ztratil hlavu, a v tom stavu mě chceš klepnout, ale to se mýlíš, to ti nevyjde, vůbec nevyjde! Ale proč jenom, proč se mnou mluví tak hrozně otevřeně…? Počítá snad s mými nemocnými nervy? Kdepak, kamaráde, to se mýlíš, nevyjde ti to, ačkoliv sis na mě něco připravil… Však uvidíme, co sis připravil.

A sebral všechnu vnitřní sílu, aby čelil hrozné a neznámé katastrofě. Chvílemi měl chuť se na Porfirije vrhnout a na místě ho uškrtit. Už když vcházel, měl ze své zloby strach. Cítil, že mu okoraly rty, že mu divoce buší srdce a schne pěna v koutcích. Ale přesto byl rozhodnut mlčet, a dokud nenadejde jeho chvíle, nepromluvit ani slovo. Pochopil, že to je v jeho situaci nejlepší taktika, protože tak se nejen nepodřekne, nýbrž naopak vydráždí svým mlčením protivníka, a možná že se nakonec prořekne on. Alespoň na to spoléhal.

„Ne, jak vidím, pořád mi nevěříte, pořád si myslíte, že to jsou samé nevinné žertíky,“ udržoval dále rozhovor Porfirij, který se tvářil stále veseleji a neustále se spokojeně pochichtával, a znova začal tančit po kanceláři. „A máte ovšem pravdu, sám pánbůh už mě stvořil tak, že moje figura probouzí v ostatních jen komické asociace, zkrátka šašek, prosím. Ale já vám něco povím a důtklivě poradím, nezlobte se proto na mne, staříka – vy jste, milý Rodione Romanoviči, ještě mladík, jste tak říkajíc v rozpuku mládí, a proto jako všechna mládež si u člověka ze všeho nejvíce ceníte rozumu. Hravý důvtip a abstraktní rozumování, to je to, co vás láká. A to znamená, že se podobáte jako vejce vejci například někdejšímu rakouskému Hofkriegsratu, pokud ovšem smím kritizovat válečné události: na papíře Napoleona porazili i zajali a vůbec to tam u zeleného stolu všecko náramně důvtipně propočítali a shrnuli, ale ejhle, kdo se vzdal, byl generál Mack s celou svou armádou, hehehe! Vidíte, vidíte, příteli, už se mi smějete, že já, každým coulem civilista, si vybírám příklady z válečné historie. Ale co se dá dělat, nemohu za svou slabost, mám rád vojenství, a co teprve jak rád čtu tahle vojenská hlášení… rozhodně jsem se minul povoláním. Měl jsem sloužit v armádě, ano, měl. Napoleon by ze mne asi nebyl, ale na majora bych to snad byl dotáhl, hehehe! Tak já vám teď, můj milý, naliju čistého vína o tom zvláštním případě. Skutečnost a lidská přirozenost jsou, milý pane, vážné věci a umějí někdy udělat pořádnou čáru i přes ten nejprozíravější rozpočet! Dejte na slova starého člověka, myslím to vážně, Rodione Romanoviči!“ Porfirij Petrovič, jemuž mohlo být nanejvýš pětatřicet, při těch slovech opravdu jako by zestárl, i hlas se mu změnil, a nějak se celý nahrbil: „A navíc člověka, který s vámi mluví, ano, úplně otevřeně… Mluvím s vámi otevřeně, nebo ne? Co říkáte? Já bych řekl, že naprosto: zadarmo vám tu prozrazuji takové věci, vůbec nic za to nežádám, hehe! No, ale tak tedy dál: důvtip je podle mne báječná věc, ano, je to abych tak řekl přirozená krása a životní potěcha a někdy dovede vykoumat takové hádanky, že byste řekl, kam se na ně hrabe nějaký ubohoučký vyšetřovatel, který je přitom ve vleku své vlastní fantazie, jak už to jinak nejde, protože je to přece také jen člověk! Ale právě lidská přirozenost ubohoučkého vyšetřovatele vždycky dostane z úzkých, to je ta bída! A na to mládež, zbožňující důvtip a ‚překračující všechny překážky‘ (jak jste se velmi vtipně a pronikavě ráčil vyjádřit), prostě nepomyslí. Takový vám dejme tomu i zalže, myslím tím jednoho z takových, myslím zvláštní případ, inkognito, zalže výborně, zalže tím nejdůmyslnějším způsobem a řekl byste, že může triumfovat, že může vychutnávat ovoce svého důvtipu, a zatím bác! Na tom nejzajímavějším, na tom nejožehavějším místě se vám svalí do mdlob. Prosím, může jít o nemoc, někdy bývá v místnostech i dusno, ale přece! Přece vás tím upozornil! Lež mu vyšla jedinečně, ale se svou lidskou přirozeností se už vypořádat nedokázal. A kde je se svou lstivostí! Jindy, stržen hravostí svého důvtipu, začne si z člověka, který ho podezřívá, střílet, a jakoby naschvál, jakoby ve hře, zbledne, přespříliš přirozeně, přespříliš pravděpodobně, prosím, a zase upozornil! A i když v první chvíli někoho napálí, tomu se to přes noc rozleží v hlavě, není-li docela na hlavu padlý. S tím se přece setkáte na každém kroku! A nejen to: sám začne předbíhat a vnucovat se, ačkoliv se ho nikdo na nic neptá, bez ustání zavádí řeč na to, o čem by měl naopak mlčet, dává k lepšímu všelijaké alegorie, hehe! Sám přijde a vyptává se: pročpak mě pořád ještě nezatýkají? Hehehe! A tak to přece může dopadnout i s nejdůvtipnějším člověkem, s psychologem a spisovatelem! Lidská povaha je jako zrcadlo, nejjasnější zrcadlo! Zhlížej se v něm a kochej se, prosím! Ale pročpak jste tak zbledl, Rodione Romanoviči, neudělalo se vám mdlo? Nemám otevřít okýnko?“

„Ach ne, neobtěžujte se, prosím!“ vyrazil Raskolnikov a náhle se rozesmál. „Jen se prosím, neobtěžujte!“

Porfirij se proti němu zastavil, postál a náhle se nakazil a rozesmál se také. Raskolnikov se však znenadání zarazil uprostřed záchvatu svého křečovitého smíchu a zvedl se z divanu.

„Porfiriji Petroviči!“ řekl zvučně a důrazně, ačkoliv se stěží držel na roztřesených nohou. „Konečně bezpečně vyrozumívám, že mě nepochybně podezříváte z vraždy té stařeny a její sestry Lizavety. Proto vám za sebe prohlašuji, že to už dávno přesahuje všechny meze! Jestliže jste dospěl k názoru, že máte právo stíhat mě podle zákona, tak to udělejte! Myslíte-li, že mě můžete zatknout, tak mě zatkněte! Ale nenechám si líbit, abyste se mi smál a trýznil mě!“

Najednou se mu roztřásly rty, oči mu zahořely vztekem a doposud tlumený hlas propukl v plné síle.

„Nenechám!“ vykřikl náhle a vší silou uhodil pěstí do stolu. „Slyšíte, Porfiriji Petroviči? Nenechám!“

„Ale bože, co se to s vámi zase děje!“ vyděsil se zřejmě docela vážně Porfirij Petrovič. „Příteli! Rodione Romanoviči! Kamaráde! To přece! Co je vám?“

„A nenechám!“ křičel dál Raskolnikov.

„Ne tak nahlas, příteli! Uslyší nás, seběhnou se, copak jim pak řekneme, vzpamatujte se!“ zašeptal zděšeně Porfirij Petrovič těsně u Raskolnikovovy tváře.

„Nenechám, nenechám!“ opakoval mechanicky Raskolnikov, ale náhle také už docela šeptem.

Porfirij Petrovič se rychle otočil a utíkal otevřít okno.

„Honem čerstvý vzduch! A pár doušků vody, máte nějaký záchvat!“ A už se rozběhl ke dveřím, aby dal přinést vodu, ale v koutě naštěstí stála plná karafa.

„Napijte se, příteli,“ šeptal mu a překotně mu podával karafu, „to vám snad pomůže…“ Úlek i péče Porfirije Petroviče byly tak přirozené, že Raskolnikov zmlkl a trochu vyjeveně na něho zíral. Vodu si však nevzal.

„Rodione Romanoviči! Můj milý! Takhle sám sebe připravíte o rozum, to mi věřte, ech! Ach! Tak se přece napijte! Aspoň kapánek vypijte!“

Mocí mu vtiskl do ruky sklenici. Raskolnikov ji bezmyšlenkovitě zvedl ke rtům, ale vzpamatoval se a s odporem ji postavil na stůl.

„Ano, ano, tak jsme měli malý záchvat! Takhle si, příteli milý, znova přivoláte tu svou nemoc,“ zahalasil s přátelskou účastí Porfirij Petrovič, ale pořád ještě se tvářil trochu zmateně. „Panebože! Pročpak se trochu nešetříte? Však za mnou už včera přišel Dmitrij Prokofjič – uznávám, uznávám to, prosím, mám ošklivou, jízlivou povahu, ale co všechno on v tom neviděl…! Bože! Přišel včera po vás, zrovna jsme obědvali, napovídal toho, já jen oči vyvaloval, no, myslel jsem si… ach můj ty bože! To vy jste ho poslal? Ale posaďte se, příteli, co stojíte, propánakrále!“

„Ne, já ho neposlal! Ale věděl jsem, že k vám šel i proč k vám šel,“ odsekl Raskolnikov.

„Věděl?“

„Věděl. Co na tom?“

„Ale to, příteli Rodione Romanoviči, že znám ještě jinší vaše hrdinské kousky, já vím všecko! Myslíte, že nevím, jak jste šel najímat byt navečer, po setmění, a jak jste tahal za zvoneček a vyptával se na krev a jak jste docela popletl dělníky i domovníky? Já přece chápu vaše tehdejší duševní rozpoložení… ale takhle se přece docela připravíte o rozum, na mou duši! Uštvete se! Jste, prosím, přespříliš pobouřen, ušlechtile pobouřen všemi těmi příkořími, která jste utrpěl, nejdříve od osudu a pak na komisařství, a teď se zmítáte od jednoho k druhému a chcete, abych tak řekl, všechny donutit, aby mluvili a aby se všecko vysvětlilo naráz, protože už máte dost všech těch hloupostí a všeho toho podezřívání. Že je to tak? Že do vás vidím…? Jenže takhle neuštvete jen sebe, ale poblázníte mi i Razumichina, a ten je na tohle příliš dobrý člověk, řekněte sám. U vás to je nemoc, ale u něho ctnost, proto by se mohl tou nemocí snadno nakazit… Příteli, až se uklidníte, tak vám povím… Ale posaďte se přece, příteli, propánakrále. Odpočiňte si, prosím vás, jste bílý jako stěna, tak už si sedněte.“

Raskolnikov se posadil, jeho třesavka ustávala a po celém těle se mu začala rozlévat horkost. Otřesený na nejvyšší stupeň, napjatě poslouchal vylekaného, přátelsky ho ošetřujícího Porfirije Petroviče. Nevěřil však ani jedinému jeho slovu, ačkoliv měl zvláštní chuť mu věřit. Porfirijova neočekávaná zmínka o bytě ho nesmírně ohromila. Tak on tedy ví, že jsem byl v tom bytě? blesklo mu hlavou. A sám mi to říká!

„V naší soudní praxi se vyskytl jeden skoro navlas takový případ, psychologický, chorobný případ,“ pokračoval chvatně Porfirij Petrovič. „To jeden na sebe také napovídal, že je vrah, a k tomu jak: podstrčil jim úplné halucinace, předložil fakta, vylíčil okolnosti, všecky do jednoho popletl a zmátl, a proč? Jen proto, že byl naprosto neúmyslně do jisté míry příčinou té vraždy, ale jenom do jisté míry, a jak se dověděl, že dal vrahům popud, zmalomyslněl, přemohla ho melancholie, ocitl se v zajetí představ, úplně se z toho pomátl a přesvědčil sám sebe, že je vrah! Nu, senát ten případ nakonec vyjasnil a ten nešťastník byl osvobozen a dán pod dohled. Díky senátu! Ale mohlo to dopadnout safraportsky, ach ouvej! Kam to takhle dospějete, příteli? Takhle si můžete i něco uhnat, když už vás přepadají takové choutky vybičovávat si nervy a chodit po nocích zvonit u bytů a vyptávat se na krev! S touhle psychologií jsem se už přece ve své praxi setkal! Zrovna tak to přece někdy člověka táhne, aby skočil z okna nebo z věže, a je to tak lákavé. Zrovna jako ten zvoneček, viďte… Jste nemocný, Rodione Romanoviči, nemocný! A příliš jste svou nemoc zanedbal, věřte. Měl byste se poradit se zkušeným lékařem, ten váš tlouštík vám asi není moc platný…! Blouzníte! To všechno děláte jen proto, že nejste při smyslech!“

S Raskolnikovem se na okamžik zatočil celý svět.

Je to možné, je to možné, blikalo v něm, že lže i teď? Není! Není! odháněl tu myšlenku, protože tušil, jak by ho rozběsnila a rozzuřila, protože cítil, že se snad pomátne vztekem.

„To nebylo žádné blouznění, byl jsem plně při smyslech!“ vybuchl a k prasknutí napínal mozek ve snaze prohlédnout Porfirijovu hru. „Při smyslech! Plně! Slyšíte?“

„Ale ano, slyším a chápu! Včera jste přece zdůrazňoval, že jste při smyslech! To je všecko, co můžete říci, rozumím! Eech…! Ale vezměte v úvahu, Rodione Romanoviči, příteli dobrý, alespoň tohle – kdybyste přece byl skutečně pachatel nebo měl v té zatracené věci vůbec nějak prsty, trval byste proboha na tom, že jste to všecko dělal při zdravých smyslech, a ne v poblouznění? A ještě jak trval, s jakou zvláštní úporností, copak by to bylo možné? Podle mne by to přece bylo právě naopak. Kdybyste přece neměl čisté svědomí, tak byste určitě tvrdošíjně dokazoval, že jste to všecko dělal v blouznivém stavu! Že je to tak? Viďte?“

Otázka vyzněla trochu lišácky. Raskolnikov se před Porfirijem, který se k němu sklonil, odtáhl až na opěradlo divanu a mlčky, užasle ho probodával očima.

„Anebo co se týče pana Razumichina, toho, jestli mi včera přišel domluvit sám od sebe, nebo z vašeho návodu! Měl byste přece tvrdit, že přišel sám od sebe, a zatajit, že z vašeho návodu! A vidíte, vy se s tím netajíte! Vy naopak ještě zdůrazňujete, že jste mu to poradil!“

Raskolnikov nikdy nic takového netvrdil. Přeběhl mu mráz po zádech.

„Vy neustále lžete,“ řekl těžce a chabě a zkřivil rty ve zmučeném úsměvu. „Chcete mi znova dokázat, že mi vidíte do karet, že víte už napřed, jak na kterou vaši otázku odpovím,“ říkal a přitom nejasně cítil, že už náležitě neváží slova, „chcete mě zastrašit… anebo se mi prostě vysmíváte…“

Upřeně a ostře se na Porfirije díval a z jeho očí náhle opět vyšlehla nesmírná zášť.

„Lžete a lžete!“ vybuchl. „Sám nejlíp víte, že to nejlepší, co může pachatel udělat, je pokud možno nezatajovat to, co tajit nemusí. Nevěřím vám!“

„Jste vy ale vrtkavý!“ uchichtl se Porfirij. „S vámi se, příteli, člověk nedomluví, vás posedla nějaká mánie. Tak vy mi nevěříte? A já vám říkám, že už věříte, že už mi kapánek věříte, a já se postarám, abyste mi věřil docela, protože vás mám rád a od srdce chci vaše dobro.“

Raskolnikovovi zacukaly rty.

„Ano, chci vaše dobro, a proto vám říkám naposled,“ pokračoval Porfirij a sevřel Raskolnikovovi jemně a přátelsky paži kousek nad loktem, „naposled vám říkám: nezanedbejte svou chorobu. A mimoto za vámi nyní přijela i rodina, myslete i na ně. Měl byste je uklidňovat a hýčkat, a zatím jim jenom naháníte strach…“

„Co je vám do toho? Odkud to víte? Proč vás to tak zajímá? Vy mě tedy špehujete a chcete mi to dát na srozuměnou?“

„Ach, příteli! Od vás přece, přímo od vás jsem se všechno dověděl! Sám nevnímáte, co ve svém rozjitření už napřed prozrazujete přede mnou i před ostatními. A od pana Razumichina, od Dmitrije Prokofjeviče jsem se včera dověděl také mnoho zajímavých podrobností. Počkejte prosím, teď jste mě přerušil, ale já vám chci ještě říct, že jste pro tu svou nedůtklivost při vší své důvtipnosti už docela ztratil zdravý názor na věci. Vraťme se jen zase k tomu, o čem jsme mluvili – k tomu zvonění: takovou vzácnou věc, takový fakt (ano, skutečný fakt!) jsem vám vydal se vším všudy, já, vyšetřovatel! A vám to nic neříká? Copak bych takhle mohl jednat, kdybych vás jen trochu podezříval? Vždyť bych naopak musel nejdřív ukolébat vaši podezřívavost a nedat ani mrknutím oka znát, že už o tom faktu vím, musel bych odvést vaši pozornost jiným směrem a pak vás udeřit jako palicí do temene (řečeno vašimi vlastními slovy): ‚Copak jste, vážený pane, ráčil pohledávat v deset, ne-li v jedenáct hodin večer v bytě zavražděné? A proč jste zkoušel zvoneček? A proč jste se vyptával na krev? A proč jste mátl domovníky a zval je na komisařství?, Vidíte, takhle bych přece asi jednal, kdybych na vás měl jen stín podezření. Musel bych zapsat vaši výpověď, udělat u vás prohlídku a možná vás i zajistit… To znamená, že vás z ničeho nepodezřívám, počínám si přece docela jinak! A vy už jste, prosím, ztratil zdravý názor na věci, a opakuji, i schopnost cokoliv vidět!“

Raskolnikov sebou trhl tak silně, že to nemohlo ujít ani Porfiriji Petroviči.

„Lžete a lžete!“ vykřikl. „Nevím, co zamýšlíte, ale lžete bez ustání… Předtím jste mluvil jinak, mě nespletete… Lžete!“

„Já že lžu?“ opáčil Porfirij, patrně také rozhorlený, ale tvářící se stále stejně vesele, ba výsměšně, a ani dost málo nedbající o to, jaké mínění o něm má pan Raskolnikov. „Já že lžu…? A to, jak jsem s vámi prve mluvil (já, vyšetřovatel!), pro vás nic neznamenalo? To, že jsem vám sám napovídal a prozrazoval všechny možnosti obhajoby, že jsem vás sám uváděl do celé té psychologie: nemoc, blouznění, roztrpčení, melancholie, jednání na komisařství a tak dále? Nic? Hehehe! Ačkoliv vlastně, mezi námi, všechny tyhle psychologické prostředky obhajoby, tyhle výmluvy a úskoky jsou náramně vratké a zrádné: nemoc, blouznění, vidiny, nebyl jsem při smyslech, na nic se nepamatuji, proč ne, ale pročpak vás, pane drahý, v nemoci a blouznění pronásledují zrovna tyhlety vidiny, a ne jiné? Přece by mohly být jiné? Viďte? Hehehe!“

Raskolnikov si ho měřil hrdým a opovržlivým pohledem.

„Zkrátka a dobře,“ řekl důtklivě a hlasitě, a jak vstával, slabě přitom Porfirije od sebe odstrčil. „Zkrátka a dobře, chci od vás slyšet jedno: pokládáte mě už za úplně prostého všeho podezření, nebo nikoliv? Mluvte, Porfiriji Petroviči, mluvte jednoznačně a bez vytáček, a hned! Okamžitě!“

„Ech, mám to svízel! Mám to s vámi svízel!“ vyrážel Porfirij s nezměrně veselou, šibalskou a ani dost málo znepokojenou tváří. „Pročpak to vlastně chcete vědět, pročpak jste tak zvědavý, když vás dosud nikdo ničím neobtěžoval? Vždyť jste jako děcko: dejte mi oheň, chci ho! Pročpak si děláte takové starosti? Pročpak se nám sám vnucujete, z jakých důvodů? Co? Hehehe!“

„Říkám vám znova,“ rozkřikl se na něj vztekle Raskolnikov, „že už nemůžu déle snášet…“

„Co prosím? Nejistotu?“ přerušil ho Porfirij.

„Nebuďte jízlivý. To si vyprošuji… To si vyprošuji, říkám vám…! Nemůžu a nechci…! Slyšíte! Slyšíte!“ křičel a znova uhodil pěstí do stolu.

„No tak tišeji, tišeji! Takhle vás někdo uslyší! Důtklivě vám radím: dejte si pozor! Nežertuji, prosím!“ domlouval mu šeptem Porfirij, ale tentokrát už neměl ve tváři ten žensky dobrácký a vylekaný výraz, naopak, tentokrát otevřeně přikazoval, s přísně svraštěným obočím, a jako by v jediném okamžiku odhazoval všechna tajemství a všechnu dvojsmyslnost. To však trvalo jen okamžik. V Raskolnikovovi hrklo a náhle se přímo rozběsnil. Kupodivu však opět poslechl příkaz, aby mluvil tišeji, přestože prodělával záchvat zuřivosti.

„Nenechám se takhle mučit!“ zasyčel tak jako před chvílí a to, že si přitom ve zlomku vteřiny s bolestí i nenávistí uvědomil svou neschopnost protivit se tomu příkazu, ještě vystupňovalo jeho zuřivost: „Zatkněte mě, prohledejte mě, ale prosím, jednejte se mnou ve vší formě, a nepohrávejte si se mnou! Neopovažujte se…“

„Netrapte se pořád kvůli formě,“ přerušil ho Porfirij s předchozím lišáckým úsměvem, a jak se zdálo, přímo se Raskolnikovem kochal. „Dnes jsem vás, příteli, pozval jen tak, ano, čistě přátelsky!“

„Nestojím o vaše přátelství, kašlu vám na ně! Rozumíte! Podívejte: beru čepici a jdu. Tak co, co ty na to, jestli mě chceš zatknout?“

Popadl čepici a zamířil ke dveřím.

„Copak se ani nechcete podívat na překvapeníčko?“ zachichtl se Porfirij a ještě přede dveřmi ho opět podržel kousek nad loktem. Vůčihledě se rozveseloval a rozjařoval, a to Raskolnikova nadobro vyvádělo z míry.

„Jaké překvapeníčko? Co to má znamenat?“ Prudce se zastavil a s úlekem zíral na Porfirije.

„Jedno překvapeníčko, prosím. Sedí tamhle za dveřmi, hehehe!“ ukázal Porfirij prstem na zavřené dveře v přepážce, které vedly do jeho služebního bytu. „Na klíč jsem ho tam zamkl, aby neuteklo.“

„Co to znamená? Kde? Co?“ Raskolnikov šel ke dveřím a chtěl je otevřít, ale byly zamčené.

„Je zamčeno, tady je klíč!“

Porfirij skutečně vytáhl z kapsy klíč a ukázal mu ho.

„Lžeš, lžeš!“ zařval Raskolnikov celý bez sebe. „Lžeš, šašku zatracený!“ A sápal se na Porfirije, který před ním sice couval ke dveřím, ale nebyl ani trochu vyděšen.

„Já tě vidím skrz naskrz!“ přiskočil k němu Raskolnikov. „Lžeš a provokuješ mě, abych se prozradil…“

„Víc už byste se ani prozradit nemohl, příteli Rodione Romanyči. Takhle se rozzuřit! Nekřičte, prosím, nebo zavolám lidi!“

„Lžeš, nikoho nezavoláš! No, zavolej! Věděls, že jsem nemocný, proto jsi mě chtěl vydráždit až k zuřivosti, abych se prozradil, to byl tvůj plán! Kdepak, fakta musíš ukázat! Teď už tomu rozumím! Chybějí ti fakta, máš jen ubohé nicotné zametovovské dohady…! Poznal jsi mou povahu, a proto mě chceš dohnat k nepříčetnosti a pak mě najednou ohromit popy a porotou… Čekáš je, co? Nač čekáš? Kde to máš? Sem s tím!“

„Jakápak porota, přítelíčku! Vy máte ale fantazii! Prostě tak ve vší formě, jak chcete vy, to nejde, nevyznáte se v naší práci, můj milý… Však se té formy dočkáte, uvidíte!“ drmolil Porfirij a nastavoval ucho ke dveřím.

A skutečně, za dveřmi ve vedlejší kanceláři bylo v té chvíli slyšet nějaký hluk.

„Aha, už jdou!“ vybuchl Raskolnikov. „Poslal jsi pro ně…! Čekal jsi na ně! Vypočítal sis to… No tak sem s nimi – s porotou, svědky, s kým chceš… sem s nimi! Jsem připraven! Připraven!“

Ale vtom se přihodilo něco podivného a tak neočekávaného, tak vybočujícího z obvyklých mezí, že s podobným rozuzlením ovšem ani Raskolnikov, ani Porfirij Petrovič nemohli počítat ani ve snu.