6

Později se Raskolnikov při nějaké příležitosti dověděl, proč vlastně měšťan a jeho žena Lizavetu k sobě zvali. Byla to záležitost docela všední a nebylo na ní nic zvláštního. Nějaká přistěhovalá zchudlá rodina prodávala věci, šatstvo a podobně, vesměs ženské. A protože odprodej na trhu nebyl výhodný, hledali překupnici, a tu dělala Lizaveta: brala věci do komise, chodila za obchodem a měla ho až dost, protože byla velmi poctivá a vždy si řekla nejnižší možnou cenu: jakou cenu ohlásila, takovou ta věc také měla. Jinak toho namluvila málo, jak už řečeno, byla velice krotká a ostýchavá…

Ale Raskolnikov začal být v poslední době pověrčivý. Pozůstatky pověrčivosti v něm zůstaly pak ještě dlouho, téměř nesmazatelně. A tak měl později vždy sklon vidět ve všem tom cosi zvláštního a tajemného, projev nějakých zvláštních vlivů a osudových náhod. Už v zimě mu jeden známý student, Pokorjov, před odjezdem do Charkova mezi řečí pověděl adresu staré Aleny Ivanovny pro případ, kdyby byl někdy nucen něco zastavit. Dlouhou dobu k ní nemusel, měl kondice a pořád se jakžtakž protloukal. Až asi před půldruhým měsícem si na tu adresu vzpomněl; měl dvě věci, které se daly zastavit: staré stříbrné hodinky po otci a malý zlatý prstýnek s nějakými třemi rudými kamínky, který mu darovala při loučení na památku sestra. Rozhodl se dát prstýnek; stařenu našel a na první pohled, ačkoliv o ní celkem nic nevěděl, pocítil k ní nepřekonatelný odpor; vzal od ní dva „papírky“ a cestou se stavil v jedné nevalné hospůdce. Objednal si čaj, posadil se a hluboce se zamyslel. V hlavě se mu klubala jako kuře z vejce podivná myšlenka, která ho tuze, tuze zaujala.

Hned vedle, u druhého stolku, seděl student, kterého vůbec neznal a který mu nebyl ani trochu povědomý, a mladý důstojník. Dohrávali partii kulečníku a pili čaj. Náhle zaslechl, že student vykládá důstojníkovi o lichvářce Aleně Ivanovně, koležské tajemnici, a říká mu její adresu. Už to se zdálo Raskolnikovovi zvláštní – právě se od ní vrátil a tady hned zas o ní slyší. Jistě pouhá náhoda, jenže on se marně brání jednomu velmi neobvyklému dojmu, a tady se mu jako z udělání prokazuje úsluha: student totiž najednou začíná svému společníkovi o té Aleně Ivanovně vykládat všelijaké podrobnosti.

„Je báječná,“ říkal, „u ní seženeš peníze vždycky. Je bohatá jak žid, může ti vyplatit na ruku pět tisíc, ale neopovrhne ani rublovou zástavou. U té už nás bylo! Ale je to hrozná mrcha…!“

A líčil, jaká je zlá a vrtošivá, že stačí promeškat lhůtu třeba jen o den, a zástava propadá. Dává prý čtvrtinu ceny předmětu, ale bere pět, ba i sedm procent za měsíc atd. Student se rozpovídal a vyprávěl i to, že stařena má sestru Lizavetu, kterou, sama malá a hnusná, každou chvíli bije a úplně zotročuje jako malé děcko, ačkoliv Lizaveta měří aspoň metr osmdesát…

„To je přece fenomén!“ vykřikl se smíchem student.

Rozhovořili se o Lizavetě. Student o ní vyprávěl s nějakou zvláštní zálibou a pořád se přitom smál, kdežto důstojník poslouchal s velkým zájmem a pak studenta prosil, aby mu tu Lizavetu poslal na správku prádla. Raskolnikovovi neuteklo ani slůvko, a tak se hned dověděl všecko: Lizaveta byla stařenina mladší, nevlastní (po matce) sestra a bylo jí už pětatřicet let. Pracovala pro sestru ve dne v noci, nahrazovala v domě kuchařku i pradlenu, mimoto šila na zakázku, ba i na mytí podlah se zjednávala a všecko dávala sestře. Žádnou zakázku a žádnou práci nesměla přijmout bez stařenina dovolení. Stařena přitom už sepsala poslední vůli, což bylo známo i Lizavetě, jíž se v závěti neodkazoval ani groš kromě movitého majetku, židlí a podobně; všecky peníze však odkazovala jistému klášteru v N-ské gubernii na svou věčnou památku. Lizaveta byla měšťka, ne z úřednické rodiny, svobodná, nevzhledná a nadprůměrně vytáhlá s dlouhýma, jakoby vykloubenýma nohama, vždy v sešlapaných kozinkových střevících, ale čistotná. Student se divil a smál se hlavně tomu, že Lizaveta je co chvíli těhotná…

„Jak to, říkáš přece, že je to šereda?“

„Pravda, je taková osmahlá, jako přestrojený voják, ale abys věděl, šeredná není. Má docela vlídnou tvář a oči. Dokonce velmi. Nejlepším důkazem je, že se leckomu líbí. Je tichá a mírná, poslušná a svolná, ke všemu svolná. A usmívá se dokonce hezky.“

„Nelíbí se nakonec i tobě?“ zasmál se důstojník.

„Protože je tak zvláštní. Ale něco ti povím. Já bych tu zatracenou bábu zabil a oloupil – a bez nejmenších výčitek svědomí, o tom tě ujišťuju!“ dodal vyzývavě.

Důstojník se znova rozesmál, ale Raskolnikov se zachvěl.

Bylo to tak podivné!

„Počkej, rád bych ti položil docela vážnou otázku,“ rozpálil se student. „Tohle jsem samozřejmě nemyslel vážně, ale jen to uvaž: na jedné straně hloupá, zbytečná, nicotná, zlá a nemocná bába, nikomu nepotřebná, spíš naopak, všem škodlivá, která sama neví, proč žije, a která zítra stejně umře sama od sebe. Chápeš? Chápeš?“

„To se ví, chápu,“ přitakal důstojník a se zájmem hleděl na horlícího druha.

„Tak poslouchej dál. Na druhé straně mladé, čerstvé síly, přicházející nazmar bez jakékoliv podpory, a to po celých tisících a všude! Sta a tisíce dobrých činů a záměrů, jež by bylo možno uskutečnit nebo podpořit za stařeniny peníze, obětované klášteru! Sta a možná tisíce lidských životů, uvedených na správnou cestu; desítky rodin zachráněných před bídou a rozvratem, před záhubou a mravní zkázou, před pohlavními nemocemi – a to všecko za její peníze! Zabij ji a vezmi si její peníze, abys s její pomocí jednou mohl zasvětit svůj život službě lidstvu a společnosti: co myslíš, nezahladí se ten jeden nicotný zločin tisíci dobrých činů? Za jeden život tisíce životů ušetřených hniloby a rozkladu. Jediná smrt za sto životů – tomu se říká matematika! A co vůbec váží na vahách společnosti život té hloupé a zlé staré souchotinářky? O nic víc než život vši, švába, ba ani tolik ne, protože tahle stařena škodí. Ničí cizí život: tuhle vzteky kousla Lizavetu do prstu, jen taktak, že jí ho neuřízli!“

„Ovšemže si nezaslouží žít,“ poznamenal důstojník, „ale taková už je příroda.“

„Ale brachu, přírodu přece opravují a usměrňují, jinak bychom se museli utopit v předsudcích! Bez toho by nevyrostl ani jediný velký člověk. To je pořád samé: povinnost, svědomí – nechci mluvit proti povinnosti ani svědomí – jenže jak je chápeme? Počkej, dám ti ještě jednu otázku. Poslouchej!“

„Ne, ty počkej, a já ti dám otázku. Poslouchej!“

„Tak co?“

„Ty mi tady něco vykládáš, řečníš, ale pověz mi, zabiješ ty tu stařenu, nebo ne?“

„Samozřejmě ne! Jsem jen pro spravedlnost… O mě tu nejde…“

„Ale podle mě nemůže být o žádné spravedlnosti řeč, když se toho ty sám neodvážíš! Pojď ještě na partičku!“

Raskolnikov byl neobyčejně rozčilený. Pravda, to všecko byly docela všední, velmi běžné mladické debaty a myšlenky, jakých už slyšel mnoho, jenže v jiné formě a na jiná témata. Ale proč musel vyslechnout takovou debatu a takové myšlenky právě nyní, když v jeho vlastní hlavě právě vzklíčily… přesně tytéž myšlenky? A proč právě teď, když si od stařeny přinesl zárodek své myšlenky, zrovna se namanul k rozhovoru o stařeně…? Taková shoda okolností se mu zdála zvláštní. Tento všední hospodský rozhovor na něho mimořádně působil v dalším průběhu věcí: jako by opravdu šlo o jakési předurčení, o jakýsi pokyn…

Po návratu ze Senného klesl na divan a strnule tam proseděl celou hodinu. Zatím se zešeřilo; svíčku neměl, ostatně vůbec nepomýšlel na to, aby rozsvěcoval. Marně se pak rozpomínal, zda v těch chvílích o něčem přemýšlel. Nakonec jím opět začalo projíždět zimničné mrazení a s úlevou se dovtípil, že se na divanu dá také ležet. Záhy ho přímo sevřel tuhý olověný spánek. Spal velmi dlouho a nic se mu nezdálo. Nastasja, která k němu zašla nazítří v deset hodin ráno, jím musela dlouho třást. Přinesla mu čaj a chléb. Čaj byl zas vyloužený a zas v jejím čajníku.

„Spí a spí!“ hartusila zlostně. „Pořád spí!“

S námahou se pozvedl. Hlava mu třeštila; zkusil se postavit na nohy a rozhlédnout se po své komůrce, ale znova klesl na divan.

„Zase spíš!“ durdila se Nastasja. „Jsi nemocný, či co?“

Neodpovídal.

„Čaj si vezmeš?“

„Až potom,“ vypravil ze sebe namáhavě a už zas zavíral oči a převracel se ke zdi. Nastasja nad ním chvíli stála.

„Bude asi opravdu nemocný,“ řekla pak, otočila se a odešla.

Přišla opět ve dvě hodiny a nesla polévku. Ležel navlas tak jako prve. Čaje se ani nedotkl. Nastasju to dopálilo a začala jím zlostně cloumat.

„Co chrníš!“ křičela a dívala se na něj s odporem. Pozvedl se, sedl si, ale nepromluvil a díval se do země.

„Jsi nemocný, či co?“ zeptala se Nastasja a zas nedostala žádnou odpověď.

„Kdyby ses šel radši projít,“ řekla po chvilce, „aspoň trošku se provětrat. Tak budeš jíst, či co?“

„Až potom,“ řekl malátně. „Jdi už!“ A mávl rukou.

Chvilku ještě stála a soucitně se na něj dívala, a pak odešla.

Za několik minut pozvedl oči a dlouho zíral na čaj a na polévku. Pak sáhl po chlebu, vzal lžíci a začal jíst.

Bez chuti a takřka mechanicky pojedl asi tři nebo čtyři lžíce. Bolest v hlavě se zmírňovala. Když se najedl, natáhl se znova na divan, ale usnout už nemohl a ležel bez hnutí na břiše, obličej zabořený do polštáře. Snil v bdělém stavu a byly to zvláštní sny: nejčastěji se mu zdálo, že je někde v Africe, v Egyptě, v nějaké oáze. Karavana odpočívá, velbloudi si pokojně leží, kolem palmy, uzavřený kruh palem, všichni obědvají. On však pořád pije vodu, rovnou z potoka, který teče a bublá hned vedle. A je takový chládek a voda je tak kouzelně modrá a studená, zurčí přes barevné kamínky a po nevýslovně čistém, zlatavě hrajícím písku… Náhle jasně uslyšel, jak odbíjejí hodiny. Trhl sebou, vzpamatoval se, zvedl hlavu, podíval se do okna a odhadl čas, a najednou vyskočil už nadobro procitlý, jako by ho kdosi shodil z divanu. Došel po špičkách ke dveřím, tiše je pootevřel a poslouchal, co se děje dole na schodech. Srdce mu divoce bušilo. Ale na schodech bylo úplné ticho, jako by všechno spalo… připadlo mu úžasně nesmyslné, že mohl od včerejška spát jako zabitý, aniž co podnikl, aniž co připravil… A zatím možná zrovna odbilo už šest… A jeho ospalost a otupělost náhle vystřídal horečný a trochu zmatený spěch. Příprav nebylo ostatně mnoho. Napínal smysly, aby všecko dobře uvážil a na nic nezapomněl; ale srdce mu tlouklo bez přestání, bušilo tak, že se mu svíral dech. Za prvé bylo třeba zhotovit poutko a přišít ho ke kabátu – záležitost několika minut. Sáhl pod polštář a našel v prádle, které pod ním bylo nacpáno, jednu už docela rozpadlou, starou a nevypranou košili. Z jejích cárů utrhl pruh asi palec široký a osm palců dlouhý. Složil ho nadvakrát, svlékl volný letní plášť z jakési tlusté bavlněné látky (svůj jediný svrchní oděv) a začal přišívat oba konce pruhu k levé vnitřní straně pod paží. Ruce se mu při šití třásly, ale zvládl to dokonce tak, že když svrchník oblékl, nebylo zvenčí nic vidět. Jehlu a nitě měl připraveny už dlouho ve stolku zabalené v papírku. A poutko byl jeho vlastní velmi chytrý nápad: bylo určeno pro sekyru. Nemohl přece nést sekyru po ulici v rukou. A kdyby ji schoval pod kabát, musel by ji stejně přidržovat, a to by bylo nápadné. Ale teď, když má poutko, stačí, aby na něj sekyru zavěsil za želízko, a bude mu pěkně viset pod paží celou cestu. Když strčil ruku do postranní kapsy svrchníku, mohl přidržovat i konec topůrka, aby se nekývalo, a protože svrchník byl hodně volný, učiněný pytel, nemohlo být zvenčí nápadné, že něco rukou skrz kapsu přidržuje. Toto poutko si vymyslel také už před čtrnácti dny.

Když s tím byl hotov, strčil prsty do malé škvíry mezi svým „tureckým“ divanem a podlahou, zašmátral v levém koutě a vytáhl z úkrytu dávno připravenou zástavu. Tato zástava vlastně nebyla zástava, ale obyčejné, hladce ohoblované prkénko ne větší a silnější, než by mohla být stříbrná tabatěrka. Toto prkénko náhodou našel při jedné své procházce na jednom dvoře, v jehož křídle byla jakási dílna. Pak jen přidal k prkénku hladký tenký plíšek, pravděpodobně od čehosi odlomený, který zvedl na ulici při téže procházce. Dále obě destičky, z nichž plechová byla menší než dřevěná, položil na sebe a pevně je křížem krážem omotal nití; pak je pečlivě a úhledně zabalil do čistého bílého papíru a převázal tak, aby dalo práci to rozvázat. To proto, aby na nějakou dobu odvrátil stařeninu pozornost, až se začne balíčkem obírat, a tím připravil příhodnou chvíli. Plechovou destičku přidal kvůli váze, aby stařena alespoň v první chvíli nepoznala, že „věc“ je dřevěná. To všechno měl pro vhodnou příležitost schované pod divanem. Sotva zástavu vytáhl, uslyšel odněkud ze dvora kohosi volat:

„Dávno jde na sedmou!“

Dávno! Bože můj!

Vrhl se ke dveřím, chvilku poslouchal, popadl klobouk a opatrně, neslyšně jako kočka sestupoval ze svých třinácti schodů. Měl před sebou ještě to nejdůležitější – ukrást z kuchyně sekyru. Že to provede sekyrou, byl rozhodnut už dávno. Měl ještě zavírací sadařský nůž, ale na nůž a hlavně na své síly nespoléhal, proto definitivně zůstal při sekyře. Všimněme si ostatně jedné pozoruhodnosti všech konečných rozhodnutí, k nimž už v té věci dospěl. Měla tu zvláštní vlastnost, že čím byla konečnější, tím podlejší a ohavnější se mu hned jevila. Přestože bojoval tak ukrutný vnitřní zápas, nemohl po celou tu dobu nikdy ani na okamžik uvěřit, že své záměry provede.

Kdyby jednou dospěl tak daleko, že by měl všecko do posledního puntíku promyšlené a s konečnou platností rozhodnuté, a kdyby už vůbec o ničem nepochyboval, tu by byl právě od toho všeho nejspíš upustil jako od ohavnosti, zrůdnosti a nemožnosti. Ale nevyřešených bodů a pochybností zbývalo ještě bezpočet. Pokud šlo o to, jak si opatřit sekyru, pak mu tato maličkost nedělala vůbec starost, protože nebylo nic lehčího. Nastasja totiž zejména kvečeru co chvíli odbíhala: buď k sousedům, nebo do krámu, a dveře zůstávaly vždycky dokořán. Však s ní bytná hlavně proto mívala spory. A tak až nadejde ta chvíle, stačí, když tiše vejde do kuchyně, vezme si sekyru a pak, za hodinu (až bude po všem), vejde opět a položí ji zpátky. Vynořovaly se však i pochybnosti: dejme tomu, že za hodinu přijde sekyru položit zpátky, ale Nastasja se zatím vrátí, bude doma. To bude ovšem muset projít kolem a vyčkat, až zase odejde. Ale co když zatím bude sekyru potřebovat a začne ji hledat a ztropí rámus – pak hned vznikne podezření nebo přinejmenším popud k podezření.

Ale to už byly podrobnosti, kterými se ještě vůbec nezabýval, neměl na to ani kdy. Zabýval se jen tím nejdůležitějším a podrobnosti odkládal na dobu, až bude pevně rozhodnut. Ale to se zdálo zhola nemožné. Aspoň jemu samému se to zdálo. Za žádnou cenu nebyl s to představit si, že jednou skončí své přemýšlení, vstane a – prostě tam půjde… Dokonce i svou nedávnou zkoušku (totiž návštěvu a poslední obhlídku místa) jenom zkoušel provést, a nemyslel ji vážně, nýbrž asi tak: I co, půjdu tam a zkusím to, nač o tom planě přemýšlet! A hned neobstál, nechal všeho a utekl rozzuřen sám na sebe. Přitom se zdálo, že celou analýzu, pokud šlo o mravní otázku problému, už má za sebou: jeho kazuistika už byla vybroušená jako břitva a žádné vědomé námitky se v něm neozývaly. Jen v té poslední věci si prostě nevěřil a zarytě, otrocky hledal námitky mimo sebe, po hmatu, jako by ho k tomu někdo nutil a táhl. Ale ten poslední den, který přišel tak náhle a naráz o všem rozhodl, na něho působil skoro docela mechanicky: jako by byl někým uchopen za ruku a vlečen nezadržitelně, poslepu, s nadlidskou silou a bez námitek. Zrovna jako by se dostal cípem šatů do soukolí stroje a byl do něho vtahován.

Zprvu – ostatně už dlouho předtím – ho zajímala jedna otázka: proč je každý zločin tak snadno odhalen a vypátrán a proč po sobě každý pachatel zanechává tak zřetelné stopy? Poznenáhlu dospěl k velmi různorodým a zajímavým závěrům a podle jeho názoru tkvěl hlavní důvod ne tak ve faktické nemožnosti zločin utajit, jako spíše v samém pachateli; pachatel totiž, a to skoro každý, prožívá v okamžiku zločinu zvláštní krizi vůle a úsudku, kterou vystřídá dětská, mimořádná lehkomyslnost, a to právě ve chvíli, kdy je úsudku a obezřetnosti nejvíce třeba. Z jeho zkušeností vyplývalo, že toto zakalení úsudku, tento pokles vůle, přepadá člověka jako nemoc, postupně sílí a dosahuje nejvyššího stupně nedlouho před spácháním zločinu; stejnou silou působí i v okamžiku zločinu a ještě nějakou dobu poté, podle individuality pachatele; pak pomine právě tak, jako pomíjí každá nemoc. Zbýval problém: je ona nemoc příčinou, jež rodí zločin, nebo je v povaze zločinu, že je vždy provázen takovou nemocí? Na vyřešení toho problému se ještě necítil dost silný.

Když dospěl k těmto závěrům, usoudil, že u něho, v jeho případě, nemůže dojít k podobným chorobným zvratům a že si pevně podrží úsudek i vůli po celou dobu provádění svého úmyslu, z toho jediného důvodu, že jeho úmysl „není zločin“… Nebudeme sledovat celý myšlenkový postup, jímž k tomuto závěru došel, i tak už jsme příliš předběhli události… Dodáme jen, že faktické, ryze materiální zábrany činu hrály v jeho svědomí vůbec tu nejpodřadnější roli. Stačí udržet je pevně v otěžích vůle a úsudku, a všechny budou v příslušnou chvíli překonány, až bude třeba obeznámit se do nejmenších detailů se všemi podrobnostmi provedení činu… Ale k činu nedocházelo. Svým konečným závěrům věřil čím dál tím méně, a když udeřila jeho hodina, odehrálo se všecko docela jinak, jaksi bezděčně, ba skoro neočekávaně.

Jedna docela nepatrná okolnost ho však zahnala do slepé uličky ještě dříve, než sešel ze schodů. Když procházel kolem kuchyně své bytné, obezřetně zašilhal do jejích jako vždy dokořán otevřených dveří, aby se napřed přesvědčil, není-li tam v Nastasjině nepřítomnosti sama bytná, a když ne, jsou-li dobře zavřeny dveře jejího pokoje, aby odtud třeba nevyhlédla, až bude brát sekyru. Ale jaké bylo jeho ohromení, když náhle zjistil, že Nastasja tentokrát nejen je doma, ale ke všemu má práci – vykládá z koše prádlo a rozvěšuje ho na šňůry. Když ho spatřila, přestala věšet, otočila se a pozorovala ho celou dobu, dokud nezašel. Uhnul pohledem a prošel, jako by nic nezpozoroval. Ale bylo po všem: byl bez sekyry! To ho přímo ohromilo.

Kdo mi napískal, přemítal scházeje do průjezdu, kdo mi napískal, že v tu chvíli určitě nebude doma? Proč, proč, proč jenom jsem o tom byl tak skálopevně přesvědčený? Byl zdrcen, ba přímo ponížen. Měl takovou zlost, že by se byl nejraději sám sobě vysmál… Vzedmul se v něm tupý, zvířecí vztek.

V průjezdu se zastavil a uvažoval. Jen tak naoko si vyjít mu bylo protivné, vrátit se domů ještě protivnější. Taková příležitost navždy ztracena! Procedil, stoje bezúčelně v průjezdu, přímo proti tmavému kumbálku domovníkovu, rovněž otevřenému. Náhle se zachvěl. Z domovníkova kumbálku, na dva kroky od něho, mu zprava zpod lavičky cosi zasvítilo do očí… Rozhlédl se – nikde nikdo. Přistoupil po špičkách ke dveřím, sešel po dvou schůdcích a tlumeně zavolal domovníka. Opravdu, není tu. Ale je někde nablízku, asi na dvoře, protože má dokořán. Divoce skočil po sekyře (byla to sekyra), vytáhl ji zpod lavičky, kde ležela mezi dvěma polínky, a hned, ještě než vyšel, ji zavěsil na poutko, strčil obě ruce do kapes a vyšel do průjezdu; nikdo ho neviděl! Kde chybí rozmysl, pomůže ďábel! pomyslel si s křivým úsměvem. Tato náhoda ho nesmírně povzbudila.

Po ulicích šel zvolna a důstojně, aby nevyvolal ani stín podezření. Po chodcích se díval málo, ba snažil se vůbec nehledět do tváří a být co nejméně nápadný. Vtom si vzpomněl na svůj klobouk. Proboha! Předevčírem jsem měl peníze, a nemohl jsem si místo něj opatřit čepici! Potichu od plic zaklel.

Náhodou zašilhal jedním okem do jakéhosi krámku a tam na nástěnných hodinách zjistil, že už je deset minut po sedmé. Musel si pospíšit, a přitom si zajít: chtěl přijít k domu oklikou, z opačného směru…

Kdykoliv si to všecko dříve představoval, většinou se domníval, že bude mít velký strach. Teď však nejenže neměl velký strach, nýbrž neměl strach vůbec. Obíral se v těch chvílích dokonce nějakými docela vedlejšími myšlenkami, avšak jen prchavě. Když šel kolem Jusupovova parku, až nápadně se zahloubal do úvah o tom, že by vodotrysky měly být zřizovány na všech náměstích, aby tam příjemně osvěžovaly vzduch. Poznenáhlu se přiklonil k názoru, že by město velmi zkrášlilo a velmi mu prospělo, kdyby se Letní sad rozšířil na celé Martovo pole, a dokonce spojil s palácovým Michajlovským sadem. Ale vtom ho zaujalo, proč vlastně ve všech velkých městech ani ne tak z nutnosti, ale z jakési divné záliby člověk raději žije a bydlí v takových čtvrtích, kde nejsou ani parky, ani vodotrysky, ale kde je špína a puch a bůhvíjaké odporné věci. Tu si připomněl své vlastní procházky po Senném a na chvíli se vzpamatoval. Co znamenají tyhle nesmysly? rozzlobil se na sebe. Ne, raději vůbec na nic nemyslet!

Tak asi odsouzenci, které vedou na popraviště, ulpívají myšlenkami na všem, co se jim naskytne v cestě, blesklo mu hlavou, ale opravdu jen blesklo, sám tu myšlenku spěšně potlačil. Ale už se blíží, už je u domu, už je u vrat. Kdesi náhle odbily hodiny jeden úder. Co to, snad ne už půl osmé? To není možné, jdou napřed!

V průjezdu měl opět štěstí a prošel docela hladce. A nejen to, jako naschvál právě v té chvíli vjela těsně před ním do vrat ohromná fůra sena, která ho kryla po celou dobu, kdy procházel průjezdem, a jakmile fůra vyjela z průjezdu na dvůr, rychle se přitočil k její pravé bočnici. Slyšel, jak na druhé straně halasí v hádce několik hlasů, jeho však nikdo nezpozoroval a nikdo proti němu nešel. Mnohá z oken vedoucích na ten ohromný čtvercový dvůr byla otevřená, ale nevzhlédl k nim – neměl sílu. Schodiště ke stařeně bylo blízko, hned vpravo od vrat. Byl už u schodů…

Na okamžik se zastavil, přiložil ruku na bušící srdce a přitom nahmátl a ještě jednou srovnal sekyru, a obezřetně, pomalu začal stoupat po schodech, co chvíli naslouchaje. Ale i schody byly v tu dobu liduprázdné, všechny dveře byly zavřené, nikoho nepotkal. V prvním poschodí byl, pravda, jeden vystěhovaný byt dokořán otevřený a uvnitř pracovali malíři, ale ti se ani nepodívali. Okamžik stál a uvažoval, a pak šel dál. Bylo by ovšem lepší, kdyby tu nebyli, ale… nad nimi jsou ještě dvě poschodí.

A už byl ve třetím poschodí, už stál přede dveřmi a před protějším, neobydleným bytem. Ve druhém poschodí byl byt pod stařeniným podle všech známek také neobydlený, protože ze dveří byla odstraněna vizitka, zřejmě se odstěhovali… Byl udýchaný. Na okamžik mu blesklo hlavou: Nemám odejít? Ale neodpověděl si a naslouchal, co se děje v stařenině bytě: bylo tam ticho jako v hrobě. Potom se ještě jednou pootočil dolů na schody a dlouho bedlivě poslouchal… Pak se naposled rozhlédl, vzchopil se, upravil a ještě jednou zkusil, zda je sekyra spolehlivě v poutku. Nejsem moc… bledý? říkal si. Nejsem moc rozčilený? Je nedůvěřivá… Neměl bych ještě počkat, než se srdce utiší…?

Ale srdce se neutišovalo. Naopak, jako naschvál tlouklo silněji a silněji, stále silněji… Nevydržel to, pomalu natáhl ruku ke zvonku a zazvonil. Za hodnou chvíli zazvonil ještě jednou, silněji.

Nikdo se neozýval. Zvonit víc bylo zbytečné a ani se mu to nehodilo. Stařena byla samozřejmě doma, ale je nedůvěřivá, je sama. Znal už trochu její zvyky… a znovu přiložil ucho těsně ke dveřím. Buď měl tak vybičované smysly (což se celkem dalo předpokládat), nebo to bylo skutečně tak dobře slyšet, ale náhle se mu zdálo, že slyší opatrné šátrání ruky u kliky a šustění šatů na dveřích. Kdosi tiše stál u zámku a navlas tak jako on tady zvenčí naslouchal potajmu uvnitř a také asi s uchem na dveřích. Schválně se pohnul a cosi dost hlasitě zabručel, aby ji nemohlo ani napadnout, že se skrývá; pak zazvonil ještě jednou, ale slabě a rozvážně, bez známky netrpělivosti. Ta chvíle, jak později poznal, se mu výrazně, jasně a nesmazatelně vryla do paměti; nemohl pochopit, kde se v něm vzala ta vychytralost, ačkoliv měl pocit, že mu mozek chvílemi vynechává, a tělo necítil téměř vůbec… Za okamžik bylo slyšet, jak se vysouvá petlice.