6

Celý večer až do deseti probil po různých hospodách a peleších, přecházel z jednoho podniku do druhého. Kdesi splašil i Káťu, která už zas zpívala jinou krčemnou píseň, jak jakýsi „ničema a tyran“ začal Káťu celovat.

Svidrigajlov častoval Káťu i flašinetáře, zpěváky i číšníky a ještě jakési dva písaříky. S těmito písaříky se sblížil vlastně proto, že oba měli křivý nos: jeden ho měl zahnutý doprava a druhý doleva. To Svidrigajlova nesmírně udivilo. Ti ho pak zatáhli do nějaké zahradní restaurace, kde za ně zaplatil i vstupné. V celé zahradě byl jediný tříletý smrček a tři keříčky. Mimoto tam byl i „bufet“, vlastně pivnice, kde byl však k dostání také čaj, dokonce tam stálo několik zelených stolků a židlí. K obveselení návštěvníků byl po ruce mizerný zpěvácký sbor a nějaký mnichovský Němec přestrojený za paňácu s červeným nosem, ale bůhvíproč nesmírně smutný. Písaříci se dostali do hádky s nějakými jinými písaříky a málem se poprali. Svidrigajlov je měl rozsoudit. Soudil je už dobré čtvrt hodiny, povykovali však tolik, že jim nebylo vůbec rozumět. Nejpravděpodobnější bylo, že jeden z nich cosi ukradl a na místě to prodal nějakému židovi, který se tam naskytl, ale pak se nechtěl o výtěžek rozdělit se svým druhem. Nakonec vyšlo najevo, že prodaná věc byla kávová lžička, majetek bufetu. Brzy po ní vskutku začala sháňka a případ nabýval povážlivých rozměrů. Svidrigajlov dal za lžičku náhradu, zvedl se a vyšel z parku. Bylo asi deset hodin. Do té doby nevypil ani kapku vína a v zahradní restauraci si objednal jen čaj a i to spíše ze slušnosti. Byl dusný a pošmourný večer. K desáté se stáhly ze všech stran černé mraky, začalo hřmít a spustil se lijavec prudký jako vodopád. Voda nepadala v kapkách, nýbrž bičovala zemi v celých proudech. Nepřetržitě se blýskalo a leckterý záblesk trval dobrých pět vteřin. Než v tom dešti došel domů, promokl na kůži. Ve svém pokoji se zamkl, otevřel sekretář, vyndal všecky peníze a roztrhal dvě nebo tři listiny. Pak strčil peníze do kapsy a chtěl se ještě převléknout, ale když vyhlédl oknem a slyšel hřmění a pleskání deště, mávl rukou, vzal klobouk a odešel, ale nezamkl. Šel přímo k Soně. Byla už doma.

Nebyla sama, kolem ní se hemžily čtyři Kapernaumovovy malé děti. Sofja Semjonovna je hostila čajem. Mlčky a uctivě Svidrigajlova přivítala a udiveně se dívala na jeho promoklé šaty, neřekla však ani slovo. Všechny děti se rozutekly, jako když do nich střelí.

Svidrigajlov se posadil ke stolu a vyzval Soňu, aby přisedla. Ostýchavě poslechla.

„Odjíždím pravděpodobně do Ameriky, Sofjo Semjonovno,“ řekl Svidrigajlov, „a protože spolu asi hovoříme naposled, přicházím vám dát několik pokynů. Tak co, mluvila jste dnes s tou paní? Vím, co vám asi řekla, nemusíte mi to opakovat.“ Soňa se neklidně pohnula a začervenala se. „Tihle lidé jiní být nedovedou. Pokud jde o vaše sestřičky a vašeho bratříčka, jsou dobře zaopatřeni a peníze, které jsem jim připsal, jsem uložil na stvrzenky do spolehlivých rukou. Ostatně ty stvrzenky pro všechny případy uschovejte u sebe. Tu máte! Tak, a tím by to bylo vyřízeno. A tady ještě tři pětiprocentní úpisy, dohromady na tři tisíce. To je pro vás, pro vás osobně, a ať to zůstane jen mezi námi, nikomu o tom neříkejte, i kdybyste pak slyšela cokoliv. Budou se vám hodit, Sofjo Semjonovno, protože žít tak, jak jste žila dřív, je odporné, a už vás k tomu ani nic nenutí.“

„Prokázal jste mi, prosím, tolik dobrodiní, i sirotkům a nebožce!“ ujišťovala honem Soňa. „Byla bych nerada, prosím, kdybyste si špatně vykládal…, že jsem vám doposud jaksepatří nepoděko­vala…“

„Tak dost, dost…“

„Za ty peníze jsem vám velmi vděčná, Arkadiji Ivanoviči, ale já je teď přece nepotřebuju. Sama se už vždycky nějak uživím, nepokládejte to, prosím, za nevděk, ale i když jste takový dobrodinec, tak tyhle peníze…“

„Jsou vaše, ano, vaše, Sofjo Semjonovno, a dost už těch řečí, prosím vás, protože ani už nemám čas. Však vy je budete potřebovat. Rodion Romanovič má na vybranou: buď kulku do hlavy, nebo cestu po Vladimírce¹.“ Soňa se na něho vyjeveně podívala a otřásla se. „Nemějte strach, vím všecko, přímo od něho to vím, ale nejsem mluvka, nikomu to nepovím. Správně jste ho tehdy měla k tomu, aby šel a sám se udal. To pro něho bude velmi polehčující. No, a odjede-li po Vladimírce, půjdete přece za ním? Viďte? Viďte že? No vidíte, a tak se vám ty peníze budou určitě hodit. Pro něho se vám budou hodit, rozumíte? Že je dávám vám, to je stejné, jako bych je dával jemu. Mimoto jste se přece zavázala, že splatíte i dluh u Amálie Ivanovny, sám jsem to slyšel. Pročpak na sebe pořád tak nepromyšleně berete všelijaké závazky a povinnosti, Sofjo Semjonovno? Té Němce přece zůstala dlužna Katěrina Ivanovna, a ne vy, tak bych se na ni neohlížel. Takhle se vám nikdy dobře nepovede. Tak tedy, kdyby se vás na mne nebo po mně, třeba zítra nebo pozítří, někdo ptal (a určitě se vás ptát budou), tak se nezmiňujte o tom, že jsem teď u vás byl, a peníze rozhodně neukazujte, ani před nikým neříkejte, že jsem vám něco dal. A teď na shledanou.“ Vstal. „Rodionovi Romanyči vyřiďte mé pozdravení. Mimochodem: uschovejte si ty peníze zatím třeba u pana Razumichina. Znáte pana Razumichina? Ale pravdaže znáte. To je šikovný chlapík. Zaneste si je k němu zítra nebo… až bude vhodná chvíle. A do té doby je dobře schovejte.“

Soňa také vyskočila ze židle a polekaně na něho hleděla. Tuze ráda by byla něco řekla, na něco se zeptala, ale hned se neodvažovala a také nevěděla, jak začít.

„Ale copak… copak můžete teď v tom lijáku někam jít?“

„Víte, kdo chce do Ameriky, nesmí se bát, že zmokne, hehe. Sbohem, milá Sofjo Semjonovno! Buďte zdráva, hodně zdráva, bude vás velmi třeba. Abych nezapomněl…, řekněte panu Razumichinovi, že jsem vám nařídil, abyste mu ode mne vyřídila poklonu. Přesně tak to řekněte: Arkadij Ivanovič Svidrigajlov se vám klaní. Určitě, prosím vás.“

Odešel a zanechal Soňu užaslou, vyděšenou, stísněnou nejasnou a nedobrou předtuchou.

Později vyšlo najevo, že týž večer před půlnocí vykonal Svidrigajlov ještě jednu velmi výstřední a neočekávanou návštěvu. Déšť stále ještě neustával. Celý promoklý vstoupil dvacet minut po jedenácté do nevelkého bytečku své nevěsty na Vasiljevském ostrově, ve třetí ulici na Malém prospektu. S námahou se doklepal a v prvních chvílích způsobil nemalý zmatek; avšak Arkadij Ivanovič, když chtěl, byl muž velmi okouzlujícího chování, takže prvotní (třebaže bezesporu velmi důvtipný) předpoklad moudrých nevěstiných rodičů, že se Arkadij Ivanovič už někde tak zřídil, že neví, co dělá, se okamžitě bez řečí rozptýlil. Nemohoucí hlavu rodiny soucitná a rozšafná nevěstina matka ihned dotlačila k Arkadiji Ivanoviči v křesle, a jak měla ve zvyku, neprodleně přistoupila k všelijakým odlehlým otázkám. (Ona žena nikdy nekladla otázky přímo, nýbrž začínala vždy úsměvy a mnutím rukou a pak, jestliže něco chtěla s určitostí a spolehlivě vyzvědět, například nakdy Arkadij Ivanovič ráčí stanovit svatbu, tu se začínala velmi zvědavě a skoro dychtivě vyptávat na Paříž a na život u tamějšího dvora a teprve pak popořádku dospěla až do třetí ulice Vasiljevského ostrova.) Jindy to všecko ovšem vedlo k veliké okázalosti, ale tentokrát projevil Arkadij Ivanovič jakousi zvláštní netrpělivost a stroze vyslovil přání, že chce mluvit s nevěstou, ačkoliv mu řekli, hned když přišel, že už šla spát. Nevěsta samozřejmě přišla. Arkadij Ivanovič šel rovnou k věci a oznámil jí, že z velmi vážného důvodu musí na nějakou dobu odcestovat z Petrohradu, a proto jí přináší patnáct tisíc ve stříbře a v různých papírech a prosí ji, aby je od něho přijala jako dárek, protože prý už dlouho má v úmyslu darovat jí tu maličkost ještě před svatbou. Ačkoliv toto vysvětlení nijak neposílilo logickou spojitost daru s okamžitým odjezdem a nezbytností přijít o půlnoci za lijáku, byla záležitost vyřízena velmi hladce. I nezbytné výkřiky a vzdechy, vyptávání a údiv vyzněly kupodivu uměřeně a zdrženlivě, zato projevy vděčnosti byly velmi plamenné a byly zdůrazněny dokonce slzami přerozšafné matinky. Arkadij Ivanovič vstal, zasmál se, políbil nevěstu a popleskal ji po tvářičce, znovu slíbil, že brzy přijede, a když z jejích očí vyčetl vedle dětského údivu i jakousi velmi vážnou, němou otázku, zarazil se a políbil ji ještě jednou, ale v duchu se hned upřímně rozhořčil, že dárek okamžitě poputuje pod bezpečný zámek nejrozšafnější z matek. Odešel a zůstavil všechny nadmíru rozrušené. Vnímavá matinka však ihned chvatným pološeptem vyřešila některé nejspornější body, zejména že Arkadij Ivanovič je vysoce postavený člověk s mnoha záležitostmi a styky, boháč, a bůhvíco má v plánu, umanul si a odjíždí, umanul si a dal jim peníze, ale není prý se čemu divit. Je prý sice podivné, že je tak promoklý, ale například Angličané prý jsou ještě výstřednější, a vůbec všichni tihle lepší lidé prý nedbají na to, co o nich kdo řekne, a nedělají žádné okolky. Možná že tak dokonce chodí schválně, aby ukázal, že si z nikoho nic nedělá. A hlavně prý o tom před nikým ani slovo, protože bůh sám ví, co se z toho ještě může vyklubat, a peníze rychle pod zámek, a moc dobré prý také je, že Fedosja celou tu dobu byla v kuchyni, a hlavně prý se rozhodně, ale rozhodně nesmí nic říkat před tou mazanou Resslichovou a tak dále a tak dále. Tak seděli a šeptali si skoro do dvou hodin v noci. Nevěsta šla ostatně spát mnohem dříve, užaslá a trochu smutná.

Svidrigajlov zatím přesně o půlnoci přecházel -ův most směrem k Petrohradské čtvrti. Přestalo pršet, ale hučel vítr. Svidrigajlov se začínal třást zimou a v jednom okamžiku se s jakýmsi zvláštním zájmem, dokonce s jistou nerozhodností zahleděl na černou vodu Malé Něvy. Ale záhy seznal, že z vody čiší nepříjemný chlad; otočil se a vykročil na -ský prospekt. Kráčel po nekonečném -ském prospektu už drahnou dobu, snad půl hodiny, a několikrát už ve tmě uklouzl na dřevěné dlažbě, ale přesto tvrdošíjně po něčem po pravé straně pátral. Někde v těch místech, skoro na konci prospektu, viděl, když jel nedávno náhodou kolem, nějakou dřevěnou, ale velkou restauraci, která se jmenovala, pokud se pamatoval, nějak jako Adrianopol. Nemýlil se: v těch odlehlých místech byl ten podnik tak nápadný, že ho nebylo možno minout ani ve tmě. Byla to dlouhá dřevěná temná budova, kde přes pozdní hodinu dosud zářila okna a neutichl všechen ruch. Vešel dovnitř a ošuntělce, kterého zastavil na chodbě, požádal o pokoj. Ošuntělec si Svidrigajlova prohlédl, ožil a neprodleně ho zavedl do odlehlého pokoje, zatuchlého a těsného, kdesi až na konci chodby v koutku pod schody. Ale nebylo na vybranou, jinak bylo všecko obsazené. Ošuntělec se díval tázavě.

„Mohu dostat čaj?“ zeptal se Svidrigajlov.

„To můžete, prosím.“

„A co tak ještě máte?“

„Telecí, prosím, vodku, něco k zakousnutí, prosím.“

„Tak přines telecí a čaj.“

„A nic víc si nebudete přát?“ zeptal se ten ošuntělec skoro užasle.

„Nic, nic!“

Ošuntělec se velmi zklamaně vzdálil.

Tady je to asi povedené, pomyslel si Svidrigajlov. Jak to, že jsem o tom nevěděl? Já taky asi vypadám, jako když jdu z nějakého šantánu a mám už bůhvíco za sebou. To bych rád věděl, kdo tady bydlí a nocuje!

Zapálil svíčku a prohlédl si pokoj lépe. Byla to tak těsná klícka, že se v ní skoro nemohl vztyčit; měla jedno okno a skoro všechen prostor vyplňovalo velmi špinavé lůžko, prostý natřený stůl a židle. Stěny byly pravděpodobně prkenné, s odřenými tapetami už tak zaprášenými a otrhanými, že se sice ještě jakžtakž dala rozeznat jejich původní barva (žlutá), ale vzorek už vůbec ne. Část jedné zdi a stropu byla šikmo seříznutá podobně jako v podkrovních místnostech, zde však vedly nad šikmým stropem schody. Svidrigajlov postavil svíčku, sedl si na postel a zamyslel se. Ale brzy ho zaujalo podivné nepřetržité šeptání v sousední komůrce, jež se někdy zesilovalo skoro do křiku. To šeptání neutichalo od chvíle, kdy vstoupil. Napjal sluch: kdosi někoho huboval a skoro plačtivě mu cosi vyčítal, ale ozýval se jen jeden hlas. Svidrigajlov vstal, zastínil svíčku a ve stěně hned zasvítila škvírka; přistoupil k ní a přitiskl k ní oko. V trochu větším pokojíku, než byl jeho, byli dva návštěvníci. Jeden z nich bez kabátu, velmi kudrnatý, s rudou rozpálenou tváří stál v řečnickém postoji, rozkročený, aby udržel rovnováhu, bušil si pěstí do hrudi a pateticky vyčítal druhému, že je nuzák, ani titul žádný nemá a on že ho vytáhl z bahna a může ho vyhnat, kdy se mu zachce, a že to všechno vidí jen Pán na nebesích. Jeho peskovaný přítel seděl na židli a tvářil se, jako by chtěl kýchnout, ale jako by za žádnou cenu nemohl. Tu a tam vzhlédl beraním zakaleným pohledem k řečníkovi, ale zřejmě vůbec nechápal, oč jde, a dokonce možná sotva co slyšel. Na stole dohořívala svíčka, stála tam skoro dopitá karafa vodky, sklenky, chléb, poháry, okurky a sklenice od dávno vypitého čaje. Když Svidrigajlov pozorně obhlédl celý výjev, lhostejně odstoupil od škvíry a znova se posadil na postel.

Ošuntělec se objevil s čajem a s telecím a nemohl si odpustit, aby se znova nezeptal, zda něco není libo; a teprve když ještě jednou uslyšel zápornou odpověď, konečně se vzdálil. Svidrigajlov dychtivě sáhl po čaji, aby se zahřál, avšak masa nemohl pozřít ani sousto, ztratil úplně chuť. Cítil, že se o něj pokouší zimnice. Sundal plášť a žaket, obalil se přikrývkou a lehl si na postel. Měl zlost. Přece jen by bylo lepší, kdybych se přitom cítil dobře, řekl si a ušklíbl se. V pokoji bylo dusno, svíčka mdle blikala, venku hučel vítr, někde v koutě šramotila myš a vůbec všecko jako by bylo nasáklé takovým myším, koženým pachem. Ležel a skoro blouznil, myšlenka stíhala myšlenku. Jeho představy jako by dychtivě hledaly něco, na čem by mohly ulpět. Před okny je asi nějaký park, napadlo ho, že tam tak šumí stromy. Brr, nic není protivnější, než když v noci šumí stromy, když je bouře a tma! A připomněl si, jak prve, když míjel Petrovy sady, skoro je nenáviděl. Přitom si opět vzpomněl na -ův most a na Malou Něvu a měl pocit, že ho mrazí, stejně jako když se před chvílí skláněl nad vodou. Nikdy v životě jsem neměl rád vodu, ani na obrazech ne, řekl si znova a znenadání se znova usmál při podivné myšlence: Teď by mi přece mělo být všecko jedno, jakápak estetika a pohodlí, a zatím jsem najednou zrovna vybíravý jako divoká šelma, která si musí zvolit vhodné místo… v podobném případě. A naschvál jsem měl prve zahnout do Petrových sadů! Aťsi se mi to zdálo moc temné a studené, hehe! Div bych při tom nechtěl cítit rozkoš…! A proč vlastně nezhasnu tu svíčku? Sfoukl ji. Vedle už si lehli, přemítal, když nespatřil světlo v místech, kde byla škvíra. Tak, Marfo Petrovno, teď byste měla přijít na návštěvu, teď když je tma, příhodné místo i originální chvíle. Ale já vím, že teď zrovna nepřijdete.

Bůhvíproč si náhle vzpomněl, že předtím, hodinu před provedením svého úmyslu s Duněčkou, doporučil Raskolnikovovi, aby ji svěřil Razumichinově péči. Opravdu jsem to řekl, spíš abych povzbudil sám sebe, jak Raskolnikov správně uhodl. Ten Raskolnikov je ale filuta! Jenže toho na sebe naložil! Až zmoudří, může z něho být darebák velkého formátu, ale teď se mu příliš chce žít! V tomhle ohledu jsme u nás ubožáci! Ale co je mi do něho, ať si dělá co chce, mně je to jedno!

Nemohl usnout. Poznenáhlu se mu vynořovala v mysli Duněčka, tak jak před ním prve stála, a znenadání se otřásl do hloubi duše. Ne, s tím už teď musím přestat, vzchopil se, musím myslet na něco jiného. Je to vlastně podivné a směšné, že jsem nikdy k nikomu necítil velkou nenávist, ba ani pomstít jsem se nikomu stůj co stůj nechtěl, ale to přece není, ne, to není dobré vysvědčení! Ani jsem se rád nehádal a nerozčiloval – a to je taky špatné vysvědčení! Co jsem jí toho prve, hrome, nasliboval! Ale možná že ona by ze mě přece jen udělala jiného člověka… Opět se zarazil a zaťal zuby: Duněčka mu znovu vyvstala před očima navlas tak, jak se tvářila, když poprvé vypálila a v strašlivém úděsu sklonila revolver a zírala na něho jako zkamenělá, takže by se jí byl mohl hravě zmocnit a nestačila by ani napřáhnout na obranu ruce, kdyby jí to nebyl sám připomenul. Vzpomněl si, jak se mu jí v tom okamžiku skoro zželelo a jak se mu přímo sevřelo srdce… Zatraceně! Zas ty myšlenky, s tím už musím přestat, přestat!

Byl už v polospánku, zimniční třesavka polevovala; vtom však měl pocit, že mu pod pokrývkou po ruce a po noze něco přeběhlo. Trhl sebou: Zatraceně, snad ne myš! To proto, že jsem nechal maso na stole… Strašně se mu nechtělo odkrývat se, vstávat a mrznout, ale náhle ho znova cosi nepříjemného zašimralo na noze; strhl ze sebe pokrývku a zapálil svíčku. Klepaje se v zimnici, schýlil se nad postel, ale nic neviděl; natřásl pokrývku a vtom na prostěradlo vyskočila myš. Rychle po ní čapl, ale myš neutíkala z postele, nýbrž kličkovala sem tam, proklouzávala mu mezi prsty, přebíhala mu po ruce a najednou vklouzla pod polštář; odhodil polštář, ale v témž okamžiku cítil, jak mu cosi skočilo pod košili, šimrá ho po těle a už to je na zádech. Křečovitě sebou trhl a probudil se. V pokoji byla tma, ležel na posteli zabalený do pokrývky, venku kvílel vítr. Taková ohavnost! pomyslel si vztekle.

Vstal a posadil se na okraj postele zády k oknu. To raději vůbec nespat, rozhodl se. Ale od okna studeně a vlhce táhlo; aniž se zvedl, přehodil přes sebe pokrývku a zabalil se do ní. Svíčku nezapálil. Nemyslel na nic a ani po tom netoužil, ale vidiny se vynořovaly jedna za druhou, nesouvislé, úryvkovité myšlenky se honily bez ladu a skladu. Měl pocit, že upadá do polodřímoty. A kdo ví, co v něm probudilo ty úporně fantazijní pochody a tužby, zda chlad, tma, vlhko nebo vítr vyjící za oknem a ohýbající stromy, ale náhle se mu začaly vybavovat v představách samé květiny. Viděl půvabnou krajinu; byl jasný, teplý, skoro parný den, sváteční den, den svaté Trojice. Blahobytná přepychová venkovská vilka v anglickém stylu, celá utopená ve vonných květech a obklopená květinovými záhony, které se vinou kolem celého domu; zápraží ovinuté popínavou zelení a obklopené záhony růží, světlé, vzdušné schodiště vystlané přepychovým kobercem, se vzácnými květinami v čínských květináčích. Zvlášť upoutala jeho pozornost okna s vázami a vodou a v nich kytice bílých něžných narcisů, sklánějících se na svých jasně zelených silných a dlouhých lodyhách a vydávajících pronikavé aroma. Nemohl se od nich odtrhnout, přesto však vystoupil po schodech a vešel do velkého vysokého salonu a tam byly opět podle oken, u otevřených dveří na terasu a přímo na terase všude květiny. Podlahy byly posypané čerstvě pokosenou vonnou travičkou, okna byla dokořán a do pokoje proudil svěží, lehký vzduch, pod okny cvrlikali ptáci, ale uprostřed salonu, na stolech pokrytých bílými atlasovými ubrusy stála rakev. Rakev byla potažená bílým hedvábím a lemovaná hustým bílým tylem. Ze všech stran byla ovinutá girlandami květin. V záplavě květin leželo děvčátko v bílých tylových šatech, s rukama jako vytesanýma z mramoru, zkříženýma a přitisknutýma k hrudi. Ale její rozpuštěné, světle plavé vlasy byly mokré; hlavu jí zdobil růžový vínek. Přísný a už strnulý profil její tváře byl také jakoby vytesaný z mramoru, ale úsměv na jejích bledých rtech byl proniknutý jakýmsi nedětským, nevýslovným smutkem a výčitkou. Svidrigajlov tu dívenku znal; u rakve nebyly ani ikony, ani hořící svíce a nebylo slyšet modlitby. To proto, že si sama sáhla na život – utopila se. Bylo jí teprve čtrnáct, ale bylo to už rozbité srdce, které se zahubilo pro příkoří, jež zděsilo a ohromilo tu mladou dětskou hlavičku, jež zadusilo nezaviněným studem její andělsky čistou duši a jež vynutilo poslední, nikým neslyšený a hrubě zhanobený zoufalý výkřik do temné noci, ve tmě a zimě, za vlhké oblevy, kdy skučel vítr…

Svidrigajlov se vzpamatoval, vstal z postele a přistoupil k oknu. Nahmatal háček a otevřel je. Vítr zběsile vtrhl do jeho těsné komůrky a mrazivě mu ošlehl tvář a hruď, zakrytou jen košilí. Pod okny byl skutečně nějaký sad, nejspíš také zahradní restaurace, ve dne tam pravděpodobně také zpívali zpěváci a pil se tam u stolků čaj. Teď však ze stromů a keřů do okna stříkalo a byla tam tma jako v pytli a jen málo zřetelné černé skvrny prozrazovaly předměty v zahradě. Svidrigajlov, sehnutý a podepřený lokty v okně, do té mlhy strnule zíral dobrých pět minut. Temnou nocí zaduněl dělový výstřel a vzápětí druhý.

Aha, signál! Voda stoupá! řekl si. K ránu se na nízko položených místech vyleje do ulic, zatopí sklepy a sklepní byty, vytopí z kanálů krysy a lidé začnou v dešti a větru, promočení, s klením tahat své harampádí do vyšších poschodí… Kolik je vlastně hodin? A sotva si to pomyslel, někde nablízku hrkavě a jakoby hrozně spěšně odbily visací hodiny třikrát. Vida, za hodinu už začne svítat! Nač ještě čekat? Seberu se hned teď a půjdu rovnou do Petrových sadů, vyberu si tam nějaký velký keř, celý stopený v dešti, tak, že stačí jen ramenem zachytit, a na hlavu se snesou miliony krůpějí… Odstoupil od okna, zavřel je, zapálil svíčku, natáhl si vestu a plášť, nasadil si klobouk a vyšel se svíčkou na chodbu, chtěje najít ošuntělce, spícího v některé té komůrce mezi všelijakým haraburdím a oharky svěc, vyrovnat s ním účet za nocleh a vyjít z hostince. Teď je nejvhodnější chvíle, lepší nemůže být!

Dlouho procházel nekonečnou úzkou chodbou a nemohl nikoho najít: už chtěl zavolat, když náhle v tmavém koutě mezi starou skříní a dveřmi rozeznal jakousi podivnou věc, jakoby živou. Schýlil se nad ni se svíčkou a spatřil dítě – nanejvýš pětiletou holčičku v šatičkách mokrých a ucouraných jako hadr, celou se třesoucí a uplakanou. Zdálo se, že se Svidrigajlova nijak nepolekala, nýbrž kulila na něho s tupým údivem vlhká černá kukadla a občas škytla jako děti po dlouhém pláči, když už se vyplakaly i upokojily, ale přesto mají pořád ještě na krajíčku. Holčička měla bledou a přepadlou tvářičku, byla zkřehlá zimou. Jak se sem vlastně dostala? Zřejmě se sem schovala a nespala celou noc. Začal se jí vyptávat. Holčička náhle ožila a překotně se rozžvatlala svou dětskou řečí. Bylo to něco o „mámě“, že „máma nabacá“, o tom, že „lozbila“ (rozbila) nějaký hrnek. Mluvila bez ustání a z jejího breptání vysvítalo, že je odstrkované dítě, jež jeho matka, nějaká věčně opilá kuchařka, pravděpodobně ze zdejšího hostince, ztloukla a vystrašila, že rozbila maminčin hrnek a že ze samého strachu utekla hned navečer, že se dlouho schovávala někde venku v dešti a konečně si zalezla sem, ukryla se za skříní a přečkala tam v koutku celou noc, plačíc a třesouc se chladem, strachem ze tmy i hrůzou, jak za to dostane. Vzal ji do náruče, odnesl do svého pokojíku a začal ji odstrojovat. Děravé střevíčky oblečené na bosou nohu měla tak promočené, jako by celou noc ležely v kaluži. Když ji svlékl, uložil ji na postel a celou ji zabalil do pokrývky. Okamžitě usnula. Pak se znova ponuře zamyslel.

Ještě tohle si vezmu na krk! vzchopil se náhle s tíživým a podrážděným pocitem. Takový nesmysl! Zlostně vzal svíčku, aby konečně stůj co stůj ošuntělce našel a co nejrychleji odsud zmizel. Ech, děvče! zaklel v duchu, když už zavíral dveře, ale přesto se ještě vrátil, aby se podíval, jestli spí a jak spí. Opatrně poodkryl pokrývku. Holčička spala tvrdě a slastně. Pod pokrývkou se zahřála a její bledé tvářičky už dostaly barvu. Ale ta barva byla kupodivu nápadnější a sytější, než mohl být přirozený dětský ruměnec. To je horkost, pomyslel si Svidrigajlov, vypadá, jako by byla rozpálená vínem, jako by jí dali vypít celou sklenku. Rtíky jí přímo hoří a sálají. Ale co to? Náhle měl dojem, že její dlouhé černé řasy se chvějí a pomrkávají, že se pootvírají a že pod nimi vykukují čtveračivá, bystrá, až nedětsky koketní očka, jako by holčička nespala a jen se přetvařovala. Skutečně – rtíky se jí rozevírají do úsměvu a koutky rtů se cukají, jako by ještě úsměv přemáhala. Ale teď už ho nepřemáhá, teď už se směje, nepokrytě směje, z docela nedětské tváře čiší drzost a opovážlivost, čiší z ní prostopášnost, je to tvář kurtizány, sprostá tvář francouzské prodejné děvky. A teď už se nestoudně otvírají obě oči, spalují ho pohledem, vábí ho, smějí se… V tom smíchu, v těch očích, v celé té zpustlosti dětské tvářičky bylo něco nevýslovně odpuzujícího a urážlivého. Jakže! Pětiletá! zašeptal v nelíčené hrůze Svidrigajlov. To přece… to přece není možné! Ale teď už k němu docela obrací planoucí tvářičku, vztahuje ruce… Ach ty proklatá! vykřikl s hrůzou a rozpřáhl se na ni… Ale v tom okamžiku se probudil. Ležel stále na posteli, pořád ještě zabalený do přikrývky, svíčka nezapálená, ale za oknem už byl bílý den.

Problouznil jsem celou noc! Zlostně se posadil. Cítil, že je celý rozlámaný, v kostech mu loupalo. Venku všecko zahalovala neprůhledná mlha. Bylo skoro pět, zaspal! Vstal a oblékl dosud neproschlý žaket a plášť.

V kapse nahmátl revolver; vytáhl ho a upravil kapsli, pak se posadil, sáhl do kapsy pro zápisník a na první, nejnápadnější stránce napsal velkým písmem několik řádek. Když si je znova přečetl, zůstal sedět v zadumání, opřen loktem o stůl. Revolver a zápisník ležely před ním, těsně u jeho lokte. Probuzené mouchy obsypávaly netknutou porci telecího, která také ještě stála na stole. Dlouho je pozoroval a posléze volnou pravou rukou se pokusil nějakou mouchu chytit. Dlouho se namáhal, ale bezvýsledně. Konečně si uvědomil, jakým způsobem se baví, vzpamatoval se, zachvěl se, vstal a energicky vyšel ven. Za chvíli byl na ulici.

Na město se snesla hustá mléčná mlha. Svidrigajlov šel po kluzké, špinavé dřevěné dlažbě směrem k Malé Něvě. V hlavě se mu pořád pletla vysoce vzdutá voda Malé Něvy, Petrův ostrov, mokré cestičky, mokrá tráva, mokré stromy i keře, a konečně onen keř… Zlostně se začal rozhlížet po domech, aby přišel na jiné myšlenky. Na prospektu nepotkal ani chodce, ani drožkáře. Smutně a špinavě vyhlížely křiklavě žluté domy se zavřenými okenicemi. Tělo mu pronikal chlad a vlhko, začalo ho mrazit. Každou vývěsku obchodu nebo zelinářství, na kterou padl jeho pohled, bedlivě přečetl. A už končila dřevěná dlažba. Šel kolem velkého zděného domu. Přes cestu mu přeběhl urousaný prokřehlý pes se schlíplým ocasem. Nějaký člověk v plášti, zpitý do němoty, ležel natažený na chodníku, tváří k zemi. Svidrigajlov se na něho podíval a šel dál. Vlevo se mihla vysoká požární věž. Vida, pomyslel si, tohle je přece vhodné místo, proč až na Petrův ostrov? Aspoň při tom bude oficiální svědek… Málem rozveselený tím novým nápadem, odbočil do -ské ulice, kde stál velký dům s požární věží. O zavřená velká vrata domu se opíral ramenem pomenší človíček zachoulený do šedivého vojenského pláště, s měděnou achillovskou přilbou na hlavě. Ospale stočil nezúčastněný pohled na Svidrigajlova, který k němu přistoupil. Z tváře mu čišela ta věčná unylá melancholie, která tak zatrpkle zabarvila bez výjimky všechny tváře židovského plemene. Svidrigajlov a Achilles si jeden druhého nějakou dobu mlčky měřili. Achilles konečně neshledal v pořádku, aby střízlivý člověk stál tři kroky před ním, civěl naň a nic neříkal.

„Thak cophak thu pohledáváte?“ řekl, pořád ještě se nehýbaje a setrvávaje ve své póze.

„Nic, nic, kamaráde, dobrýtro!“ odpověděl Svidrigajlov.

„Thady nemáte co dělat!“

„Odjíždím do cizích krajů, kamaráde.“

„Dho cizích krajů?“

„Do Ameriky.“

„Dho Amerikhy?“

Svidrigajlov vyndal revolver a natáhl kohoutek. Achilles zvedl obočí.

„Thak přece, na thakové žertíky thady není místo!“

„Pročpak by nebylo?“

„Prothože není!“

„Podívej, kamaráde, to je mi fuk. Mně tohle místo vyhovuje. A kdyby se tě ptali, tak jim to tak řekni; že jsem odjel do Ameriky!“

Přiložil revolver k pravému spánku.

„Ale thady ne, thady není místo!“ polekal se Achilles a vytřeštil oči.

Svidrigajlov stiskl kohoutek…