1

Raskolnikov se pozvedl a posadil se na divanu. Slabým posunkem naznačil Razumichinovi, aby zarazil příval svých zmatených a horlivých útěch, jež chrlil na matku a na sestru, vzal obě za ruce a dlouho mlčky upíral zrak hned na tu, hned na onu. Matku jeho pohled polekal. Četla v tom pohledu až mučivě silný cit, ale zároveň v něm bylo cosi strnule utkvělého, skoro nepříčetného. Pulcherija Alexandrovna se rozplakala.

Duněčka byla bledá, její ruka v bratrově ruce se chvěla.

„Teď jděte domů… s ním,“ řekl přerývaným hlasem a ukázal na Razumichina, „a až zítra, zítra si všechno… Kdy jste přijely, už dávno?“

„Navečer, Roďo,“ odpověděla Pulcherija Alexandrovna, „vlak měl hrozné zpoždění. Ale já teď od tebe neodejdu ani za nic, Roďo! Zůstanu přes noc tady u tebe…“

„Netrapte mě!“ vyrazil Raskolnikov a podrážděně se ohnal rukou.

„Já u něho zůstanu!“ zvolal horlivě Razumichin. „Ani na vteřinu se od něho nehnu, tamti doma mi mohou být ukradení, ať se stavějí třeba na hlavu! Tam teď vládne strýček.“

„Jak, jak se vám jenom odvděčím!“ začala už Pulcherija Raskolnikovová, znovu tisknouc Razumichinovi ruce, ale Raskolnikov jí opět skočil do řeči:

„Nesnesu to, nesnesu,“ opakoval podrážděně, „netrapte mě! Dost, jděte už… Už to nesnesu…!“

„Půjdeme, mami, aspoň na chvilku vyjdeme ze světnice,“ šeptala polekaná Duňa, „vidíš přece, že mu přitěžujeme!“

„To se na něj po třech letech nesmím ani podívat?“ rozvzlykala se Pulcherija Alexandrovna.

„Počkejte!“ zadržel je ještě. „Pletete jedno přes druhé, a já se nemůžu soustředit… Mluvily jste s Lužinem?“

„Nemluvily, Roďo, ale ví už, že jsme přijely. Roďo, slyšely jsme, že Petr Petrovič byl tak hodný a dnes tě navštívil,“ dodala trochu bázlivě Pulcherija Alexandrovna.

„Ano… byl tak hodný… Duňo, prve jsem Lužinovi řekl, že ho shodím ze schodů, a ukázal jsem mu dveře…“

„Ale prosím tě, Roďo! Opravdu… snad nechceš říct,“ začala polekaně Pulcherija Alexandrovna, ale zarazila se při pohledu na Duňu.

Avdoťja Romanovna upřeně hleděla na bratra a čekala, co ještě řekne. O výstupu mezi ním a Lužinem už je zpravila Nastasja, pokud co pochopila a byla s to vylíčit, a obě byly celé vyčerpané ohromením a nedočkavostí.

„Duňo,“ mluvil s přemáháním Raskolnikov. „Já si ten sňatek nepřeju, a proto hned zítra to první, co Lužinovi řekneš, bude, že ho odmítneš tak, aby už sem ani nepáchl!“

„Můj ty bože!“ vyjekla Pulcherija Alexandrovna.

„Uvaž jen, co říkáš, bratře!“ vybuchla Avdoťja Romanovna, ale hned se ovládla. „Ale snad teď nejsi docela při smyslech, jsi unavený,“ dokončila smírně.

„Myslíš, že mluvím z cesty? Kdepak… Ty si bereš Lužina kvůli mně. Ale já žádné oběti nepřijímám. A proto do zítřka napiš dopis… odmítnutí… Ráno mi ho dáš přečíst, a bude to!“

„To nemohu udělat!“ vykřikla uražená dívka. „Jakým právem…“

„Duněčko, ty jsi také příliš horkokrevná, přestaň, až zítra… Copak nevidíš…,“ vyděsila se matka a přiskočila k Duně. „Ach, raději už půjdeme!“

„Fantazíruje!“ zahalasil podnapilý Razumichin. „Jak by se mohl opovážit! Zítra ho to bláznění přejde… Ale dneska ho skutečně vyhodil. To se musí nechat. A tamten se rozčilil… Přednášel nám tady, vystavoval na odiv svoje znalosti, ale odtáhl celý schlíplý…“

„Je to tedy pravda?“ zaúpěla Pulcherija Alexandrovna.

„Na shledanou zítra, bratře,“ řekla soucitně Duňa. „Pojďme, mami… Sbohem, Roďo!“

„Poslyš, sestro,“ volal za ní s vypětím posledních sil, „já nemluvím z cesty. Ten sňatek je ničemnost. Aťsi jsem já ničema, ale ty nesmíš… snad někdo…, ale já, ať jsem ničema, takovou sestru za svou sestru pokládat nebudu. Buď já, anebo Lužin! Jděte…“

„Ty ses zbláznil! Tyrane!“ zařval Razumichin, ale Raskolnikov už neodpověděl nebo možná neměl sílu odpovědět. Zvrátil se na divan a úplně vyčerpaný se obrátil ke zdi. Avdoťja Romanovna se zájmem pohlédla na Razumichina; v černých očích jí blýsklo a Razumichin se pod tím pohledem až zachvěl. Pulcherija Alexandrovna stála jako solný sloup.

„Za nic na světě odtud neodejdu!“ šeptala skoro zoufale Razumichinovi. „Zůstanu tu někde… doprovoďte Duňu.“

„A všecko jen pokazíte!“ zašeptal také celý bez sebe Razumichin. „Pojďte, vyjdeme aspoň na schody. Nastasjo, posviť nám! Na mou duši,“ pokračoval polohlasem na schodech, „že nás prve, mě a doktora, div neztloukl! Pochopte to přece! I doktora! A i ten mu ustoupil, aby ho nepopouzel, odešel, a já zůstal dole hlídat, ale on se tady zatím oblékl a ufoukl nám. A jestli ho budete popouzet, tak nám ufoukne zas, teď v noci, a něco si třeba udělá…“

„Bože, co to říkáte!“

„A pak, Avdoťja Romanovna ani nemůže do těch vašich pokojů sama! Jen uvažte, kde jste se octly! Ten mizera Petr Petrovič vám taky mohl najít něco lepšího… Ale já jsem trošku opilý, proto… nadávám, toho si ne…“

„Ne, já půjdu k jeho bytné,“ trvala na svém Pulcherija Alexandrovna, „a uprosím ji, aby nás u sebe s Duňou tuto noc nechala přespat. Takhle od něho nemohu odejít, ne, nemohu!“

Při té rozmluvě stáli na schodech zrovna přede dveřmi bytné. Nastasja jim z posledního schodu svítila. Razumichin byl velmi rozčilený. Ještě před půlhodinou, když doprovázel Raskolnikova domů, byl sice, jak sám přiznával, trochu upovídaný, ale jinak úplně střízlivý a téměř svěží, přestože ten večer vypil úžasné množství vína. Teď se však jeho nálada změnila přímo v jakési vytržení a zároveň mu všechno, co vypil, znova náhle a s dvojnásobnou prudkostí stouplo do hlavy. Držel obě ženy za ruce, přemlouval je a s odvážnou otevřeností na ně chrlil své důvody, a nejspíš aby jim dodal přesvědčivosti, tiskl oběma skoro při každém slově téměř bolestivě ruce a bez nejmenšího ostychu přímo hltal očima Avdoťju Romanovnu. Obě občas bolestí vytrhly ruku z jeho ohromného kostnatého klepeta, on však nejen nepozoroval, co je toho příčinou, nýbrž je k sobě přitahoval ještě naléhavěji. Kdyby mu teď byly poručily, aby se k jejich službám vrhl po hlavě ze schodů, byl by to okamžitě vykonal a ani vteřinku by neváhal a o ničem neuvažoval. Pulcherija Alexandrovna, bez sebe strachy o svého Roďu, sice pozorovala, že si mladý muž počíná dost výstředně a přespříliš bolestivě jí mačká ruku, ale dívala se na něho, jako by jí ho seslalo samo nebe, a proto úmyslně ty výstřední maličkosti přehlížela. Avdoťja Romanovna pak, přestože byla stejně rozčilená a přestože nebyla nikterak ustrašené povahy, zachycovala s ohromením, ba skoro s úlekem divoce planoucí pohledy přítele svého bratra a jen bezmezná důvěra, v níž byla utvrzena vším, co o tomto podivném mladíkovi vyprávěla Nastasja, jí pomohla překonat pokušení, aby před ním utekla a matku odtáhla s sebou. Přitom chápala, že mu teď už asi neutečou. Ostatně za nějakých deset minut se jakžtakž uklidnila: Razumichin už byl totiž takový, že měl vždycky srdce na dlani, ať byl v jakékoli náladě, a tak každý velmi brzy poznal, s kým má co činit.

„Kdepak, k bytné nemůžete, to byste udělala strašlivou hloupost!“ přesvědčoval křiklavě Pulcheriji Alexandrovnu. „Jste sice matka, ale jestli tady zůstanete, doženete ho k zuřivosti, a kdopak ví, co se pak může stát. Poslyšte, provedu to takhle: teď ho ohlídá Nastasja a já vás obě zavedu k vám, protože samy po ulicích nemůžete, tady v Petrohradě je to po téhle stránce… Radši nemluvit…! Hned od vás pak zaskočím sem a za čtvrt hodinky, na to vám dám čestné slovo, u vás budu zpátky se zprávou, jak mu je, jestli spí a tak dále. A pak, poslyšte! Od vás pak poletím domů, mám tam hosty, všichni jsou opilí, a stavím se pro Zosimova, to je doktor, který ho léčí, je také u mne, ale není opilý; ten se neopije nikdy! Vytáhnu ho k Roďkovi a odtud hned zas poběhnu k vám, to znamená, že během hodiny o něm dostanete dvě zprávy – jednu dokonce od doktora, považte, od doktora! To už je něco jiného než ode mě! Jestli to s ním bude špatné, přísahám, že vás sem sám odvedu, ale jestli to bude dobré, tak si půjdete lehnout. A já tu zůstanu až do rána v síňce, vůbec o mně nebude vědět, a Zosimova donutím, aby přespal u bytné, takže bude pořád po ruce. A kdo mu teď víc prospěje, vy nebo doktor? Myslím, že doktor, doktor! Tak jen jděte pěkně domů! Ale k bytné nemůžete; já můžu, ale vy nemůžete, nenechá vás u sebe, protože… protože je hloupá husa. Bude žárlit kvůli Avdoťje Romanovně, abyste věděly, a kvůli vám taky… Ale kvůli Avdoťje Romanovně určitě. Má nevyzpytatelnou, docela nevyzpytatelnou povahu! Já jsem ostatně taky hlupák… Ale co! Jdeme! Věříte mi? No tak, věříte mi, nebo ne?“

„Půjdeme, mami,“ řekla Avdoťja Romanovna, „spolehněte se, že udělá, co slibuje. Vzkřísil už bratra, a jestli tu doktor opravdu zůstane přes noc, co ještě můžeme chtít?“

„Vidíte, vy… vy mě chápete, vy jste anděl!“ vybuchl nadšeně Razumichin. „Jdeme! Nastasjo! Ať už jsi nahoře a seď tam u něj se světlem. Za čtvrt hodinky jsem tu zpátky…“

Pulcherija Alexandrovna nebyla sice ještě docela přesvědčená, ale už neodporovala. Razumichin je vzal obě pod paží a vlekl je ze schodů. Ale docela bez obav nebyla: Je to sice šikovný a hodný člověk, ale je s to provést, co slibuje? V tomhle stavu…!

„Já vám rozumím, vy si myslíte, jak můžu v tomhle stavu!“ vytušil a přerušil její úvahy Razumichin, rázující ohromnými kroky po chodníku, že mu obě ženy sotva stačily, což však vůbec nepozoroval. „Nesmysl! Totiž… jsem ožralý jako tágo, ale to nevadí, to není z vína, to se mi tak vrazilo do hlavy, že jsem se s vámi setkal… Ale na mě se vykašlete! Mě si nevšímejte, já… žvaním, já vás nejsem hoden… Já vás nejsem hoden ani za mák! Až vás dovedu, honem si tady u průplavu vyleju na hlavu dva kbelíky vody, a bude to… Ani nevíte, jak vás mám obě rád…! Nesmějte se ani se nezlobte…! Zlobte se na všecky, jen ne na mě! Já jsem jeho přítel, a tedy i váš přítel! Chci to… Tušil jsem, že to tak bude…, loni byla taková chvíle… Ale ne, vůbec nic jsem netušil, spadly jste zrovna z nebe. Já dneska asi celou noc nezamhouřím oči… Zosimov měl prve strach, že by mohl zešílet… Proto ho nesmíme dráždit…“

„Co to povídáte!“ vykřikla matka.

„Opravdu to doktor tak řekl?“ zeptala se polekaně Avdoťja Romanovna.

„Opravdu, ale není to ono, vůbec ne. Dal mu už i lék, nějaký prášek, jak jsem viděl, a vtom jste přijely vy… Ech…! Kdybyste byly radši přijely zítra! Dobře, že jsme odešli. A za hodinu vám dá zprávu sám Zosimov. Ten není tak opilý! Já už pak taky nebudu opilý… Proč jsem se tak nalil? Ale proto, že mě ti bídáci zatáhli do hádky. A já se tak zařekl, že už se nebudu hádat…! Takové nesmysly žvaní! Div jsem se s nimi nepopral! Nechal jsem tam vládnout strýčka… Věřily byste, že žádají úplné odstranění osobnosti, že si v tom přímo libují? Jen aby člověk nebyl sám sebou, aby se co nejmíň podobal sám sobě! Zrovna v tomhle vidí nejvyšší pokrok. A kdyby se alespoň projevovali jako osobnosti v tom lhaní, ale…“

„Poslyšte,“ přerušila ho nesměle Pulcherija Alexandrovna, ale tím jen přilila olej do ohně.

„Co si zas myslíte?“ křičel Razumichin ještě víc. „Snad si nemyslíte, že se vztekám, protože lžou? Nesmysl! Já mám lhaní rád! Lhaní je jediná výsada člověka mezi všemi ostatními organismy. Přes lež k pravdě! Právě proto jsem člověk, že lžu. Ale nikdo nikdy ještě nedospěl k pravdě, dokud napřed čtrnáctkrát nezalhal, a dost možná i stočtrnáctkrát, to člověka svým způsobem ctí. Jenže my ani lhát svým vlastním mozkem neumíme! Lži si, ale lži ze své hlavy, a já tě za to zlíbám. Říkat svou vlastní nepravdu je přece skoro lepší než hlásat jen cizí pravdu. V prvním případě jsi člověk, ale ve druhém jsi docela obyčejný papoušek! Pravda se neztratí, ale život se dá zardousit, příkladů je dost! Co my dnes vlastně jsme? Všichni, bez výjimky všichni, ať jde o vědu, vývoj, myšlení, vynálezy, ideály, tužby, liberalismus, úsudek, zkušenost, prostě o všechno, ve všem všudy jsme teprve žáčci, kteří sedí v první přípravné třídě gymnázia! Zalíbilo se nám žít z cizího rozumu – je to v nás! Nemám pravdu? Povídám, je to tak?“ vykřikoval Razumichin a svíral jim ruce a cloumal jimi. „Je to tak?“

„Bože můj, opravdu nevím,“ zakoktala zmateně chudinka Pulcherija Alexandrovna.

„Je, je… třebaže s vámi ve všem nesouhlasím,“ připojila vážně Avdoťja Romanovna a vzápětí zaúpěla, tak silně jí v tom okamžení stiskl ruku.

„Je? Říkáte, že je? To znamená, že jste… že jste…,“ jásal nadšeně, „že jste zřídlo dobroty, čistoty, rozumu a… dokonalosti! Ukažte ruku, ukažte… a vy taky, ať tady na místě kleknu a zlíbám vám je!“

A poklekl vprostřed chodníku, v tu chvíli naštěstí liduprázdného.

„Přestaňte, prosím vás, co to děláte?“ volala k smrti vyděšená Pulcherija Alexandrovna.

„Vstaňte, vstaňte!“ smála se a zároveň děsila Duňa.

„Ani za nic na světě, dokud mi nepodáte ruce! Tak, to stačí, už jsem na nohou a jdeme! Jsem nešťastný ťulpas, nejsem vás hoden, jsem opilý, stydím se… Nejsem hoden vás milovat, ale kořit se vám je povinností každého, pokud není úplné hovado! A já se kořím… Tak, a už jsme u vašeho bytu. Rodion už jen proto právem prve vyhodil vašeho Petra Petroviče! Jak se mohl odvážit poslat vás do takových pokojů! To je skandál! Víte, kdo sem chodí? A vy jste přece jeho nevěsta! Jste přece jeho nevěsta, že? Tak vám tedy řeknu, že váš ženich je pěkný mizera!“

„Poslyšte, pane Razumichine, zapomínáte, že…,“ začala Pulcherija Alexandrovna.

„Ano, ano, máte pravdu, zapomněl jsem se, je mi hanba!“ omlouval se honem Razumichin. „Ale… ale… nesmíte se na mne zlobit, že takhle mluvím! Já to myslím upřímně, neříkám to proto, že… ehm! To by bylo podlé, zkrátka neříkám to proto, že jsem se do vás… ehm…! No, je to tak, ale nemohu, nepovím proč, nesmím…! Ale my všichni, hned jak prve vešel do dveří, jsme poznali, že ten člověk nepatří do našeho kruhu. Ne snad proto, že přišel naondulovaný od kadeřníka, ani proto, že honem vystavoval na odiv svou moudrost, ale proto, že to je špicl a spekulant, protože to je skrblík a šejdíř. Vy se domníváte, že je chytrý? Kdepak, je to hlupák, hlupák! Copak se k vám hodí? Panebože! Víte, milostivé dámy,“ zastavil se náhle, už na schodišti k pokojům, „tamti u mne v bytě jsou sice všichni opilí, ale zato jsou všichni čestní, a aťsi třeba i lžeme, protože i já přece lžu, tak se nakonec prolžeme k pravdě, protože jdeme po ušlechtilé cestě, kdežto Petr Petrovič… nejde po ušlechtilé cestě. A třebaže jsem na ně před chvílí tak nadával, přesto si jich vážím, dokonce i toho Zametova, kterého si nevážím, mám rád, protože je to ještě štěně! A i to zvíře Zosimova, protože je poctivý a zná svou věc… Ale dost už, všecko řečeno, všecko odpuštěno. Odpuštěno? Opravdu? No, pojďme. Tuhle chodbu znám, kdysi jsem tu byl, tady v čísle tři se stal skandál… tak kdepak to máte? Který pokoj? Osmičku? Na noc se zamkněte, nikoho nepouštějte dovnitř. Za čtvrt hodiny se vrátím a povím vám, co je nového, a pak přijdu ještě asi za půl hodiny se Zosimovem, uvidíte! Sbohem, už utíkám!“

„Bože můj, Duněčko, jak to všecko skončí?“ posteskla si dceři znepokojeně a úzkostlivě Pulcherija Alexandrovna.

„Uklidněte se, mami,“ domlouvala jí Duňa, odkládajíc klobouček a pláštík, „sám Bůh nám seslal toho pána, ačkoliv přišel rovnou z nějaké pitky. Můžeme se na něho spolehnout, to mi věřte. A všecko, co už pro bratra udělal…“

„Ach, Duněčko, bůh sám ví, jestli přijde! Jak jsem jen mohla nechat Roďu samotného…! Představovala jsem si to setkání docela jinak! Jak na nás byl hrubý, jako by nebyl rád, že nás vidí…“

V očích se jí zaleskly slzy.

„Ne, ani zdaleka ne, mami. Neviděla jste dobře, ustavičně jste plakala. Je celý zničený těžkou nemocí, tím to je.“

„Ach, ta jeho nemoc! Co to jen může být, co to může být! A jak s tebou mluvil, Duňo!“ řekla matka a nesměle se snažila číst z dceřiných očí, co si myslí, napůl už utěšená tím, že Duňa Roďu hájí, a tedy mu už asi odpustila. „Věřím, že si to do zítřka rozmyslí,“ dodala ve snaze vyzvědět všecko.

„A já zas myslím, že zítra bude mluvit stejně… o tom,“ odpověděla stroze Avdoťja Romanovna, a to byl ovšem kámen úrazu, protože Pulcherija Alexandrovna se teď příliš bála na tohle zavádět řeč. Duňa k ní přistoupila a políbila ji. Matka ji beze slova vřele objala. Pak usedla a plna neklidu čekala na Razumichina a nesměle pozorovala dceru, která také v očekávání začala přecházet se zkříženýma rukama sem a tam po pokoji, ponořená do vlastních úvah. Toto přecházení z kouta do kouta bylo starým zvykem Avdoťji Romanovny a matka se vždy trochu bála vytrhovat ji v takových chvílích ze zamyšlení.

Razumichin byl přirozeně směšný tím, jak zprudka, v opilosti vášnivě vzplanul k Avdoťje Romanovně; ale mnohý, kdo by Avdoťju Romanovnu viděl zejména nyní, když se zkříženýma rukama teskně a zamyšleně přecházela po světnici, byl by mu to možná odpustil, i kdyby ho neomlouvala už jeho povznesená nálada. Avdoťja Romanovna byla neobyčejně sličná – vysoká, obdivuhodně urostlá, statná a sebevědomá, a to se projevovalo v každém jejím hnutí, ale ani v nejmenším to neubíralo jejím pohybům na lehkosti a půvabu. Rysy obličeje připomínala bratra, ji však bylo možno nazvat krasavicí. Vlasy měla tmavě plavé, o málo světlejší než bratr, oči skoro černé, jiskrné a hrdé, ale v některých chvílích neskonale dobré. Byla bledá, ale ne chorobně, z tváří jí zářila svěžest a zdraví. Ústa měla trochu malá a dolní rtík, kyprý a jasně červený, vystupoval kupředu stejně jako brada, jediná to nesouměrnost té krásné tváře, dodávající jí však cosi velmi charakteristického a snad i trochu povýšeného. Její výraz byl vždy spíše vážný a zahloubaný než veselý; ale jak zato té tváři slušel úsměv, jak jí slušel smích, veselý, mladý a upřímný! Jaký div, že vznětlivý, otevřený, prostý, čestný, bohatýrsky silný a opojený Razumichin, který nikdy nic podobného neviděl, na první pohled ztratil hlavu! Mimoto ho náhoda jako naschvál svedla s Duňou v krásném okamžiku láskyplného a radostného shledání s bratrem. Potom viděl, jak jí rozhořčením zacukal dolní rtík při opovážlivých a krutě nevděčných bratrových příkazech – a byl ztracen. Měl ostatně pravdu, když se předtím na schodech v opilosti uřekl, že Raskolnikovova nevyzpytatelná bytná Praskovja Pavlovna na něho bude žárlit nejen kvůli Avdoťje Romanovně, nýbrž možná i kvůli Pulcheriji Alexandrovně. Přestože Pulcheriji Alexandrovně bylo už třiačtyřicet let, uchovala si její tvář stále ještě stopy někdejší krásy, mimoto vypadala na svá léta velmi mladě, jak tomu bývá skoro vždycky u žen, které si udržely až do stáří duševní jas, svěžest dojmů a čistou vřelost srdce. Dodejme v závorce, že udržet si to všecko je jediným prostředkem, jak neztratit krásu ani v stáří. Vlasy už jí začínaly šedivět a řidnout, kolem očí se dávno objevily vějířky drobných vrásek, líce vpadly a vyschly od starostí a trápení, a přesto byla její tvář krásná. Byl to vlastně Duněččin portrét, jenže po dvaceti letech a bez charakteristického dolního rtíku, který u ní nebyl vyhrnutý. Pulcherija Alexandrovna byla citlivá, avšak ne přepjatá, nesmělá a povolná, avšak jen po určité meze; dovedla leccos povolit a přistoupit na leccos, co někdy bylo i v rozporu s jejími názory, ale žádné okolnosti ji nemohly přimět, aby překročila určité meze čestnosti, zásad a nejvnitřnějšího přesvědčení. Přesně za dvacet minut po Razumichinově odchodu se skutečně ozvalo dvojí tlumené, ale kvapné zabušení na dveře; Razumichin se vrátil.

„Dál nepůjdu, pospíchám,“ drmolil, když otevřely. „Spí jako dudek, hluboce a klidně, a dej bůh, aby tak spal aspoň deset hodin. Je u něj Nastasja, nakázal jsem jí, aby tam zůstala, dokud se nevrátím. Teď přitáhnu Zosimova, a až vám podá hlášení, tak musíte i vy na kutě, vidím, že jste uondané až běda!“

A už se hnal po chodbě pryč.

„To je ale šikovný… obětavý mladík!“ zvolala nadmíru potěšená Pulcherija Alexandrovna.

„Jak se zdá, výborný člověk!“ odpověděla s jistou vřelostí Avdoťja Romanovna, která zas začala přecházet po světnici.

Skoro za hodinu se na chodbě rozlehly kroky a znovu někdo zaklepal. Obě ženy čekaly, nyní už v plné důvěře, že Razumichin splní, co slíbil; a skutečně přiměl Zosimova, aby s ním šel. Zosimov kvůli Raskolnikovovi ochotně opustil oslavu, ale k ženám šel s nechutí a velkou nedůvěrou, myslel, že opilý Razumichin přehání. Ale ve své samolibosti byl okamžitě uklidněn, a dokonce polichocen: viděl, že ho skutečně očekávají jako věštce. Zdržel se přesně deset minut a za tu dobu se mu podařilo úplně přesvědčit a uklidnit Pulcheriji Alexandrovnu. Mluvil nezvykle procítěně, ale zdrženlivě a se zdůrazněnou vážností, navlas jako sedmadvacetiletý lékař na důležité konzultaci, ani slůvkem neodbočil od tématu a neprojevil ani stín snahy navázat s oběma ženami osobnější a důvěrnější styky. Hned když vcházel, všiml si oslňující krásy Avdoťji Romanovny a od té chvíle se snažil, aby ji vůbec nevnímal po celou návštěvu, a hovořil výhradně k Pulcheriji Alexandrovně. To všecko mu působilo neobyčejné vnitřní zadostiučinění. O nemocném se vyslovil, že v přítomné chvíli shledává jeho stav naprosto uspokojivým. Podle jeho pozorování prý má pacientovo onemocnění kromě špatných materiálních podmínek, v nichž žil několik posledních měsíců, i některé mravní příčiny, „je, abych tak řekl, výslednicí řady komplikovaných mravních i hmotných vlivů, otřesů, obav, starostí, jistých myšlenek… a podobně“. Přitom mu přesto neušlo, že Avdoťja Romanovna začala dvojnásob pozorně poslouchat, proto se o tom tématu rozhovořil šíře. A na znepokojenou a nesmělou otázku Pulcherije Alexandrovny, „že prý má podezření na šílenství“, odpověděl klidně a s nerozpačitým úsměvem, že jeho slova byla příliš zveličena; pravda, u nemocného prý je patrná jakási utkvělá myšlenka, cosi ukazujícího na monománii – a on, Zosimov, prý se teď hlavně věnuje tomuto neobyčejně zajímavému odvětví medicíny – je prý však nutno brát v úvahu, že pacient téměř do dnešního dne blouznil a… a samozřejmě příjezd příbuzných ho posílí, rozptýlí a projeví se blahodárně – „pokud se ovšem budeme moci vystříhat dalších těžších otřesů,“ připojil důrazně. Pak vstal a důstojně a srdečně se odporoučel, vyprovázen žehnáním, vřelými díky i úpěnlivými prosbami, dokonce mu byla bez náznaku z jeho strany podána k stisknutí ručka Avdoťji Romanovny, takže odešel nadmíru spokojený svou návštěvou a ještě více sám sebou.

„Popovídáme si až zítra, a teď musíte bezpodmínečně spát!“ nabádal Razumichin, odcházející se Zosimovem. „Zítra, jak nejdříve budu moci, přijdu podat zprávu.“

„Ta Avdoťja Romanovna je opravdu úžasná!“ prohodil s gustem Zosimov, když oba vyšli na ulici.

„Úžasná? Já ti dám úžasná!“ rozkřikl se Razumichin a náhle se na Zosimova začal sápat a popadl ho za krk: „Jestli si někdy troufneš… Rozumíš? Rozumíš?“ křičel na něj, škubal mu límcem a tiskl ho ke zdi. „Slyšíš?“

„Pusť mě, chlape opilá!“ bránil se Zosimov, a když ho Razumichin pustil, ostře se na něho zahleděl, ale náhle se dal do hlasitého smíchu. Razumichin před ním stál se svěšenýma rukama, zamračený a vážně zamyšlený.

„Já vím, že jsem osel,“ zahuhlal jako kakabus, „ale ty… taky.“

„Kamaráde, já vůbec ne. Já o takových hloupostech nesním.“

Dál šli mlčky, a teprve před Raskolnikovovým bydlištěm přerušil zachmuřený Razumichin mlčení.

„Poslyš,“ řekl Zosimovovi, „ty jsi výborný hoch, ale kromě všech svých odporných vlastností jsi taky pěkný floutek, já tě znám, a k tomu špinavý floutek. Jsi přecitlivělý, slabošský mizera, zpohodlnělý umíněnec, který si nic nedovede odepřít – a právě tomu říkám špinavost, protože odtud už je k špinavosti přímá cesta. Jsi už tak zhýčkaný, že na mou duši vůbec nechápu, jak při tom všem ještě můžeš být dobrý, ba obětavý lékař. Podestýlá si peřinu (to je, prosím, doktor!), ale v noci vstává k nemocnému! Za takové tři roky už nebudeš kvůli nemocným vstávat… No dobře, ale o to teď nejde, nýbrž o tohle: dnes přespíš v pokoji jeho bytné (umluvil jsem ji!), a já v kuchyni. Budete mít příležitost rychle se seznámit! Ale ne, nic takového, co myslíš! Ani zdání něčeho podobného, kamaráde…“

„Ale já si vůbec nic nemyslím!“

„Tady je, kamaráde, stydlivost, jemnost, upejpavost, zatvrzelá nedotknutelnost, a při tom všem vzdychá a taje jak vosk, jak vosk taje! Zbav mě jí, pro všechno na světě! Je tak půvabná…! Oplatím ti to, vlastní hlavou ti to oplatím!“

Zosimov se rozesmál ještě víc než předtím.

„Tebe to ale popadlo! Copak o ni stojím?“

„Věř mi, nedá ti to ani trochu práce, jen mluv nějaké nesmysly, co tě napadne, sedni si vedle ní a mluv. Jsi přece lékař, tak ji začni na něco léčit. Na mou duši, nebudeš litovat! Má tam piano, víš, já na ně trošku brnkám, hrávám jednu písničku, takovou pravou ruskou: ‚Vřelé slzy vytrysknou mi…‘ Ona si na pěkné písničky potrpí, však to taky písničkou začalo. A tys přece klavírní virtuos, eso, Rubinštejn… Uvidíš, že nebudeš litovat!“

„Copak jsi jí něco slíbil? Máš k ní nějaké závazky? Nebo jsi jí slíbil manželství?“

„Nic, nic takového, ani nápad! Taková ona není. To už Čebarov se o ni…“

„Tak ji pusť k vodě!“

„Copak můžu jen tak?“

„A proč ne?“

„Prostě to jen tak nejde, a hotovo! Tady je, kamaráde, něco svůdného.“

„Tak proč jsi ji sváděl?“

„Já ji vůbec nesváděl, spíš jsem byl sám sveden, z vlastní hlouposti, ale jí bude určitě docela jedno, jestli to budeš ty nebo já, hlavně když vedle ní někdo bude sedět a vzdychat. To je, kamaráde… Nedokážu ti vysvětlit, co to je – ale ty se vyznáš v matematice a dodnes ji studuješ, vím to… tak s ní třeba začni probírat integrální počet, bez legrace, myslím to namouduši docela vážně, jí to bude dokonale jedno – bude se na tebe dívat a vzdychat, a tak to půjde celý rok. To já jí třeba strašně dlouho, snad dva dny po sobě, vykládal o pruské panské sněmovně (uznej, o čem jsem s ní měl pořád mluvit?) – a jen vzdychala a nyla! Hlavně nezačínej o lásce – je nemožně stydlivá – ale přitom se tvař, jako když se od ní nemůžeš odtrhnout, a bude to dobré! Budeš tam mít úžasné pohodlí, jako doma – můžeš číst, sedět, ležet, psát… I políbit se nechá, jestli nebudeš ukvapený…“

„Ale co je mi po ní?“

„No tohle bych ti asi těžko vysvětloval! Podívej, vy dva se k sobě báječně hodíte! Myslel jsem na tebe už dříve… Ty k tomu přece spěješ! Tak není jedno, jestli to bude dřív nebo později? Tady si přijdeš, kamaráde, i s peřinami na své, ale co, nejen s peřinami! Tady je všecko svůdné; tady je konec světa, kotva, tichý přístav, pupek země, pohádková vidina, říše teplých lívanců, mastných pirohů, večerního samovaru, tichých vzdechů a teplých kazajek, vyhřátých postýlek – zkrátka navlas jako bys umřel a zároveň byl živ, obě přednosti najednou! Ale hrome, nějak jsem se rozežvanil, je čas jít spát, kamaráde! Poslyš, obvykle se v noci probouzím, tak se na něj zajdu podívat. Já vím, že je to zbytečné, hloupost, všecko je v pořádku. Ty si nedělej starosti, ale jestli chceš, můžeš tam taky jednou zaskočit. Ale kdybys něco pozoroval, třeba že blouzní nebo že má horkost nebo tak, okamžitě mě vzbuď. Ale to je vyloučené…“