1

Nesním ještě? napadlo znova Raskolnikova. Obezřetně a nedůvěřivě si prohlížel nenadálého hosta.

„Svidrigaljov? Nesmysl! To není možné!“ vyhrkl konečně užasle. Jeho hosta ten výkřik, jak se zdálo, ani trochu nepřekvapil.

„Zašel jsem k vám ze dvou důvodů, za prvé abych vás osobně poznal, neboť jsem o vás už dávno slyšel věci, které vás stavějí do velmi zajímavého a příznivého světla, a za druhé v naději, že mi možná neodepřete svou pomoc v jisté záležitosti, jež se přímo dotýká zájmů vaší sestřičky Avdoťji Romanovny. Jen tak bez doporučení mě totiž z pouhé předpojatosti možná k sobě nepustí ani na dvůr, kdežto s vaší pomocí počítám…“

„Chybně počítáte,“ skočil mu do řeči Raskolnikov.

„Přijely právě včera, smím-li se otázat, viďte?“

Raskolnikov neodpověděl.

„Včera, vím. Sám jsem tu přece teprve od předvčírka. Víte, Rodione Romanyči, já vám o tom všem něco povím. Pokládám za zbytečné se ospravedlňovat, ale dovolte mi, abych řekl jenom jedno: co je na tom všem vlastně tak zločinného, bereme-li to ovšem bez předsudků, podle zdravého smyslu?“

Raskolnikov si ho dál mlčky prohlížel.

„Snad to, že jsem ve svém domě pronásledoval bezbrannou dívku a ‚urážel ji svými hnusnými návrhy‘, prosím? (Sám předbíhám!) Ale stačí, když si uvědomíte, že i já jsem člověk et nihil humanum…¹ Zkrátka, že i já jsem schopen podlehnout okouzlení a zamilovat se (v čemž si ovšem nemůžeme poroučet), a nemůže být nic přirozenějšího. Jádro problému je tu v tom: jsem zvrhlík, anebo jsem sám oběť? Ale co když jsem oběť? Tím, že jsem navrhoval předmětu své lásky společný útěk do Ameriky nebo do Švýcarska, dával jsem možná průchod nejvznešenějším citům a leželo mi na srdci štěstí dvou lidí…! Rozum je přece otrokem vášně, vždyť já se možná ničil ještě víc, prosím vás!“

„Ale o to vůbec nejde,“ přerušil ho s nechutí Raskolnikov. „Vy jste jednoduše odporný, ať jste v právu nebo nejste. Prostě, tady o vás nikdo nestojí, tamhle jsou dveře, můžete jít!“

Svidrigajlov se náhle dal do smíchu.

„Kampak na vás… kdepak, na vás je člověk krátký!“ řekl s nejsrdečnějším smíchem. „Šel jsem na vás zchytra, ale kdepak, vy jste hned zaujal ten nejzásadnější postoj!“

„Ale vždyť chytračíte i teď!“

„Co se dá dělat? Co, jen řekněte!“ hlaholil vesele Svidrigajlov. „Tomu se přece říká bonne guerre², to je naprosto omluvitelný úskok…! Ale vy jste mě přerušil. Ať je tomu jakkoliv, prohlašuji znova: k žádným aférám by nedošlo, nebýt té náhody v sadu. Marfa Petrovna…“

„Tu prý máte taky na svědomí!“ skočil mu Raskolnikov hrubě do řeči.

„Copak už i to se k vám doneslo? Ale pochopitelně, že doneslo… Nuže, na tuhle vaši poznámku vám skutečně těžko odpovím, ačkoliv mé svědomí je naprosto klidné. Nedomnívejte se, že jsem měl v tom směru nějaké obavy, všecko bylo vyšetřeno naprosto přesně a podle všech formalit: lékařským ohledáním byla zjištěna srdeční mrtvice přivoděná koupáním bezprostředně po vydatném obědě a požitím téměř celé láhve vína, a nic jiného ani zjištěno být nemohlo… Nic takového, prosím, ale přesto jsem se nějaký čas, zejména cestou ve vlaku, zanášel myšlenkou, zda jsem k celému tomu… neštěstí nějak nepřispěl, třeba po mravní stránce, zda jsem ji nerozrušil nebo podobně? Ale dospěl jsem k závěru, že i to je naprosto vyloučeno.“

Raskolnikov se rozesmál. „Že si vůbec děláte takové starosti!“

„Co je vám na tom k smíchu! Uvažte, že jsem ji všehovšudy dvakrát šlehl bičíkem, ani stopu to nezanechalo… Nepokládejte mne, prosím, za cynika, já velmi dobře vím, jak to je ode mne hnusné a tak dále; ale naprosto bezpečně vím, že Marfu Petrovnu toto mé, abych tak řekl, rozvášnění skoro potěšilo. Ze skandálu kolem vaší sestřičky se nedalo už absolutně nic vyždímat. Marfa Petrovna už třetí den musela sedět doma, neměla s čím se v městečku ukázat a už tam všecky otrávila tím svým dopisem (o předčítání dopisu jste také slyšel?). A najednou jako dar z nebes ty dvě rány bičíkem…! První, co udělala, bylo, že dala zapřahat…! A to nemluvím o tom, že ženy mají chvíle, kdy je jim náramně příjemné, jsou-li uráženy, aťsi se navenek sebevíc rozhořčují. A tyhle chvíle mají všechny; člověk si vůbec přímo náramně libuje, když je urážen, nevšiml jste si? Ale u žen je to zvlášť nápadné. Dokonce se dá říct, že víc ani nechtějí.“

V jedné chvíli už chtěl Raskolnikov vstát a odejít, a tím rozmluvu ukončit. Ale jistá zvědavost a tak trochu i záměr ho ještě na chvíli zadržely.

„Vy se rád perete?“ zeptal se roztržitě.

„Nemohu říct,“ odpověděl Svidrigajlov. „Ale s Marfou Petrovnou jsme se neprali skoro nikdy. Žili jsme v dobré shodě, byla se mnou vždy spokojena. Bičíku jsem použil za celých našich sedm let všehovšudy dvakrát (pominu-li ještě jeden, třetí případ, velmi choulostivého rázu): poprvé to bylo dva měsíce po našem sňatku, ihned po příjezdu na ves, a pak už jen ten poslední případ. Snad jste si hned nemyslel, že jsem takový zvrhlík, zpátečník a feudál, hehe…? Mimochodem, nevzpomínáte si, Rodione Romanoviči, jak před několika lety, ještě v dobách blahodárné svobody tisku, u nás před celým národem a ve všech novinách zostudili jistého šlechtice – jméno už jsem zapomněl – za to, že zmrskal ve vlaku nějakou Němku, nevzpomínáte si? A tenkrát, myslím téhož roku, se přetřásal i ‚Hanebný výpad Věku‘ (pamatujete se snad na deklamování ‚Egyptských nocí‘? Na ty černé oči! Ach, kde jste, zlaté časy našeho mládí?). Povím vám, jaký na to mám názor: s tím pánem, který zmrskal Němku, nesympatizuji, protože koneckonců… jaképak sympatie! Ale zároveň nemohu nepřiznat, že někdy se člověk setká s tak rýpavými ‚Němkami‘, že ani jediný zastánce pokroku za sebe myslím nemůže docela ručit. Z tohoto hlediska se tehdy na tu věc nikdo nepodíval, a zatím to, prosím, je jediné vskutku humánní hledisko!“

Svidrigajlov se po těchto slovech opět rozesmál. Raskolnikov jasně viděl, že je to k čemusi pevně odhodlaný, úskočný člověk.

„Zdá se, že jste už několik dní s nikým nemluvil?“ zeptal se.

„Téměř. Ale jistě se divíte, že jsem tak vyrovnaný člověk?“

„Ne, divím se, že jste až příliš vyrovnaný člověk.“

„Proto, že jsem se neurazil, když jste mi kladl hrubé otázky? Je to tak? Ale… proč bych se urážel? Jak jste se mne ptal, tak jsem vám odpovídal,“ dodal s překvapivě prostoduchou tváří. „Já se totiž, na mou duši, skoro o nic blíže nezajímám,“ pokračoval trochu zahloubaně. „Zejména teď se nezabývám ničím… Ale chcete-li, můžete si myslet, že se přetvařuji, protože se vám chci zalíbit, tím spíše, že jak jsem sám přiznal, stojím o vaši sestřičku. Ale vám to řeknu upřímně: nudím se! A zvlášť tyhle tři dny, takže setkání s vámi mě přímo potěšilo… Nehněvejte se, Rodione Romanyči, ale mně zas připadáte hrozně podivný vy. Jak chcete, ale něco se ve vás děje, něco nového, nemyslím zrovna v téhle chvíli, ale vůbec v těchto dnech… Ale ne, ne, už přestanu, nemračte se! Já nejsem takové nemehlo, za jaké mě máte.“

Raskolnikov se na něho ponuře podíval.

„Vy spíš vůbec nejste nemehlo,“ řekl. „Mám dokonce dojem, že se pohybujete ve vybraných kruzích nebo přinejmenším někdy umíte vystupovat jako slušně vychovaný člověk.“

„Víte, já nejsem příliš zvědav, co si kdo o mně myslí,“ odpověděl Svidrigajlov suše, ba trochu nadutě, „a proto nemám důvod, proč bych měl přestat být bezcharakterní, když se tenhle kabát v našem podnebí tak dobře nosí a… a zejména když k tomu člověk má i přirozené sklony,“ dodal opět se smíchem.

„Ale já slyšel, že tu máte mnoho známých. Jste přece z těch, kdo ‚mají styky‘. Proč byste ke mně také chodil, kdybyste mě na něco nepotřeboval?“

„Máte docela pravdu, mám známé,“ odpovídal rychle Svidrigajlov, ale ne na to hlavní. „Už jsem některé potkal, potloukám se tu přece třetí den. Sám leckoho poznávám, a oni mne zdá se také. Pravda, jsem slušně oblečen a nepatřím mezi chudáky. Ani rolnická reforma nás nepostihla: lesy i luka máme záplavové, výnos nám zůstává. Ale… nepůjdu za nimi, už předtím jsem jich měl po krk. Tak chodím už třetí den a k nikomu se neznám… A pak, v tomhle městě! Tady to teď vypadá, jen řekněte! Město úředníků a seminaristů! Pravda, lecčeho jsem si dřív nevšiml, když jsem se tady před takovými osmi lety flinkal… Spoléhám teď jen a jen na anatomii, na mou duši!“

„Na jakou anatomii?“

„A pokud jde o všelijaké ty kluby, Dussoty, primabaleríny a možná celý váš pokrok, to ať se obejde beze mne,“ pokračoval, jako by opět přeslechl otázku. „Myslíte, že mám chuť dělat zas falešného hráče?“

„Copak jste byl i falešný hráč?“

„Jakpak ne? Byla nás celá parta, samí lepší lidé, tehdy před osmi lety. Ubíjeli jsme čas. A samá smetánka, víte, byli mezi námi básníci, byli mezi námi kapitalisté. U nás v ruské společnosti mají vůbec nejlepší způsoby ti, kdo byli biti – nevšiml jste si? To až teď na vsi jsem tak upadl. A přece mě tenkrát málem zavřeli pro dluhy, jeden Řek z Něžina v tom měl prsty. Ale zrovna tehdy se naskytla Marfa Petrovna a usmlouvala to nakonec na třicet tisíc stříbrných rublů, vyplatila mě. (Dluhů jsem měl celkem sedmdesát tisíc.) Uzavřeli jsme spolu zákonný sňatek a hned nato si mě odvezla jako nějaký poklad k sobě na ves. Však byla o pět let starší než já. Hrozně mě milovala. Sedm let jsem ze vsi nevytáhl paty. A považte, celou tu dobu měla proti mně usvědčující dokument na těch třicet tisíc, pod cizím jménem, takže kdybych se byl chtěl v něčem protivit – alou do basy! A neváhala by! Ženské to přece mají všecko v jedné přihrádce.“

„A nebýt toho dokumentu, tak byste jí byl ufrnkl?“

„Ani vám nepovím. Mně ten dokument skoro nevadil. Nikam se mi nechtělo, a do ciziny mě Marfa Petrovna dvakrát zvala sama, když viděla, jak se nudím! Ale co! V cizině jsem byl už kolikrát předtím, a vždycky mi tam bylo nanic. Ne že by tam bylo zle, ale najednou se člověk dívá na východ slunce v Neapolském zálivu, na moře, a je mu nějak smutno. Nejprotivnější ze všeho je, že se ti skutečně po něčem stýská! Ne, doma je líp, tady přinejmenším svaluješ všechnu vinu na ostatní a sebe omlouváš. Nejraději bych jel s výpravou někam na severní pól, protože j’ai le vin mauvais³, pít se mi protiví, ale kromě vína mi už nic nezbývá. Zkoušel jsem leccos. Počkejte, Berg prý v neděli v Jusupovově sadu vyletí v ohromném balonu a vezme prý za určitý poplatek spolucestující, nevíte?“

„Snad byste také neletěl?“

„Já? Ne… to jen tak…,“ zahučel Svidrigajlov, jako by se nad tím opravdu zahloubal.

Co se to s ním děje? pomyslel si Raskolnikov.

„Ne, ten dokument mi nevadil,“ pokračoval přemítavě Svidrigajlov, „ale mně samému se nechtělo ze vsi. Ostatně už je to dobrý rok, co mi Marfa Petrovna tu listinu k mému svátku vrátila a nádavkem mi darovala značnou částku, měla přece kapitál. ‚Vidíte, jak vám důvěřuji, Arkadiji Ivanoviči,‘ přesně tak to řekla. Nebo nevěříte, že to tak řekla? Vy nevíte, že se tam na vsi ze mne stal dobrý hospodář, zná mě celé okolí. I knihy jsem si objednával. Marfa Petrovna to nejdříve schvalovala, ale pak nevycházela ze strachu, že se z nich pomátnu.“

„Myslím, že se vám po Marfě Petrovně hodně stýská.“

„Mně? Snad. Opravdu, dost možná. Mimochodem, věříte v přízraky?“

„V jaké přízraky?“

„V normální přízraky, v jaké jiné!“

„Vy v ně věříte?“

„Ale třeba ne, pour vous plaire…⁴ Totiž to se tak nedá říct…“

„Zjevují se vám snad?“

Svidrigajlov na něho nejistě pohlédl.

„Marfa Petrovna mě ráčí navštěvovat,“ zkřivil rty v podivném úsměšku.

„Jak to, ráčí navštěvovat?“

„Ano, přišla už třikrát. Poprvé jsem ji spatřil hned po pohřbu, asi hodinu po návratu ze hřbitova. Bylo to den před mým odjezdem sem. Podruhé předevčírem na cestě, časně ráno na stanici Malá Višera. A potřetí před dvěma hodinami v pokoji, kde jsem ubytován. Byl jsem sám.“

„A bděl jste?“

„Naprosto. Ve všech třech případech jsem bděl. Přijde, chvíli se mnou hovoří a odejde dveřmi, pokaždé dveřmi. Mám vždy dokonce dojem, že to slyším.“

„Nevím, čím to, ale hned mě napadlo, že se vám něco takového přihází!“ řekl zčistajasna Raskolnikov, ale vzápětí byl těmi slovy sám překvapen. Byl velmi rozčilený.

„Ta-ak? Vás to napadlo?“ zeptal se udiveně Svidrigajlov. „Skutečně? Vidíte, neříkal jsem vám, že máme něco společného?“

„Nikdy jste nic takového neřekl!“ odsekl prchlivě Raskolnikov.

„Neřekl?“

„Ne!“

„Já měl dojem, že ano. Hned když jsem k vám prve vešel a viděl jsem, že ležíte se zavřenýma očima, ale jen se tak přetvařujete, hned jsem si řekl: Ano, to je ten pravý!“

„Co to má znamenat, ten pravý? Co tím myslíte?“ vzplanul Ras­kolnikov.

„Co tím myslím? Opravdu sám nevím…,“ zakoktal upřímně a také trochu zmateně Svidrigajlov.

Chvíli mlčeli a dívali se na sebe široce rozevřenýma očima.

„To všecko je nesmysl!“ spustil pobouřeně Raskolnikov. „A co vám říká, když k vám přijde?“

„Co? Představte si, samé hlouposti, to byste nevěřil – tohle mě na tom právě zlobí. Poprvé vstoupila (byl jsem utrmácený, to víte: pohřební obřad, mše, litanie, hostina, konečně jsem osaměl v pracovně, zapálil jsem si doutník a zamyslel jsem se), dveřmi vstoupila a povídá: ‚Arkadiji Ivanoviči, vy jste pro samé starosti dnes zapomněl natáhnout hodiny v jídelně.‘ Ty hodiny jsem skutečně celých sedm let každý týden sám natahoval, a když jsem zapomněl, tak mi to vždycky připomínala. Den nato už jsem byl na cestě sem. Časně ráno jsem vyšel na stanici – v noci jsem si zdříml a byl jsem celý rozlámaný, oči se mi klížily – dal jsem si kafíčko a vtom, co nevidím – vedle mne se najednou usazuje Marfa Petrovna a v ruce drží karty: ‚Nechcete, abych vám vyložila na cestu, Arkadiji Ivanoviči?‘ Na vykládání karet byla mistr. Nikdy si neodpustím, že jsem si nedal vyložit. Lekl jsem se a utekl jsem, pravda, zrovna už taky zvonili. A dnes, jak tak sedím s těžkým žaludkem po prachmizerném obědě z hostince, sedím a kouřím, najednou zase vstoupí Marfa Petrovna, naparáděná, v nových zelených hedvábných šatech s předlouhou vlečkou: ‚Dobrý den, Arkadiji Ivanoviči! Jak se vám zamlouvají mé nové šaty? Aniska by je takhle neušila.‘ (Aniska je švadlena u nás na vsi, bývalá nevolnice, učila se šít v Moskvě, hezounké děvčátko.) Stojí a otáčí se přede mnou. Prohlédl jsem si šaty a pak se jí pozorně zadíval do tváře: ‚Že vás to nemrzí,‘ povídám, ‚obtěžovat se ke mně kvůli takovým hloupostem.‘ – ‚Ach bože můj, příteli, už ani s maličkostí k tobě nemohu!‘ A já jí povídám, abych ji pozlobil: ‚Chci se oženit, Marfo Petrovno.‘ – ‚To je vám podobné, Arkadiji Ivanoviči, ale neudělá vám to velkou čest, že jste ženu ani pořádně nepochoval, a už byste se honem ženil. A kdybyste si alespoň vybral, ale já vím, že se nehodíte ani pro ni, ani ona pro vás, budete jen dobrým lidem pro smích.‘ Sebrala se a odešla, a já jako bych slyšel, jak šustí vlečkou. Jsou to nesmysly, co říkáte?“

„Poslyšte, a nelžete vy vlastně?“ opáčil Raskolnikov.

„Lžu jen zřídkakdy,“ odpověděl zamyšleně Svidrigajlov, jako by si té hrubosti vůbec nevšiml.

„A předtím jste nikdy žádný přízrak neviděl?“

„Ano, viděl, jen jednou v životě, je tomu šest let. Měl jsem čeledína Filku a sotva jsme ho pochovali, zavolal jsem z roztržitosti: ‚Filko, dýmku!‘ A on přišel a zamířil rovnou ke skříni, kde mám stojánek s dýmkami. Dívám se na něj a říkám si: Jde se mi asi pomstít, protože jsme se těsně před jeho smrtí hrozně pohádali. ‚Jak se opovažuješ,‘ povídám, ‚přijít ke mně s děravým loktem. Ven, ničemo!‘ Otočil se, odešel a už nikdy nepřišel. Marfě Petrovně jsem o tom tenkrát neřekl. Chtěl jsem za něj dát sloužit zádušní mši, ale bylo mi hanba.“

„Jděte k lékaři.“

„Já vím dobře i bez vás, že nejsem zdráv, ačkoliv opravdu nemám tušení, co by mi mohlo být. Mně se aspoň zdá, že jsem tak pětkrát zdravější než vy. Ale neptal jsem se vás na to, jestli věříte nebo nevěříte, že se zjevují přízraky. Já se ptal: věříte, že přízraky existují?“

„Ne, tomu nikdy neuvěřím!“ vykřikl zarputile Raskolnikov.

„Víte přece, co se obyčejně říká!“ bručel Svidrigajlov jakoby pro sebe a díval se s trochu nakloněnou hlavou kamsi stranou. „Říká se: ‚Jsi nemocný, a proto je to, co se ti zjevuje, pouhý neexistující přelud.‘ Ale v tom je přece pramálo logiky. Souhlasím, že přízraky se zjevují jen nemocným. Ale to přece dokazuje jen a jen to, že přízraky se mohou zjevovat výhradně nemocným, a nikoliv to, že jako takové neexistují.“

„Samozřejmě, že neexistují!“ trval podrážděně na svém Raskolnikov.

„Ne? To je váš názor?“ obrátil se naň pomalu Svidrigajlov a pokračoval. „Ale co kdybychom uvažovali takto (buďte mi nápomocen): Přízraky jsou, abychom tak řekli, cáry a útržky jiných světů, jejich začátek. Zdravý člověk zřejmě nemůže mít schopnost je vidět, protože zdravý člověk je člověk ryze pozemský, a proto musí žít jen životem vezdejším, kvůli dokonalosti a pořádku. Avšak sotva člověk onemocní, sotva byl v organismu narušen obvyklý pozemský pořádek, okamžitě se začíná projevovat styk s jiným světem, a čím je nemoc těžší, tím víc je i styčných bodů s jiným světem, takže když člověk zemře, přejde přímo do jiného světa. Už dlouho o tom přemýšlím. Jestli věříte v posmrtný život, můžete přijmout i tento závěr.“

„Já v posmrtný život nevěřím,“ řekl Raskolnikov.

Svidrigajlov seděl zamyšleně.

„Ale co když jsou tam jenom pavouci nebo něco takového?“ řekl najednou.

Je pomatený, pomyslel si Raskolnikov.

„Vždyť věčnost je podle našich představ idea, kterou nelze obsáhnout rozumem, cosi ohromného, nesmírného! Ale proč nutně nesmírného? Co když tam místo toho všeho, považte, bude jediná světnička, asi tak jako vesnická lázeň, celá začazená a po všech koutech pavouci – a to bude celá věčnost. Víte, mně to tak někdy připadá.“

„Ale copak si neumíte představit nic, vůbec nic útěšnějšího a spravedlivějšího, než je tohle?“ vykřikl chorobně rozrušený Raskolnikov.

„Spravedlivějšího? Kdo ví, možná že právě tohle je spravedlivé, a řeknu vám, že já bych to určitě zařídil právě takhle!“ odpověděl Svidrigajlov se záhadným úsměvem.

Raskolnikovovi po té cynické odpovědi až přejel mráz po zádech. Svidrigajlov zvedl hlavu, upřeně se na něj podíval a náhle se rozesmál.

„No tohle!“ halasil. „Ještě před půlhodinou jsme jeden druhého vůbec neznali, pokládáme se za nepřátele, je mezi námi nevyřešená záležitost. Nechali jsme tu záležitost plavat, a vida, do jaké literatury jsme se dostali! Neříkal jsem vám, že jsme z jednoho těsta?“

„S vaším laskavým dovolením,“ promluvil podrážděně Raskolnikov, „bych vás požádal, abyste mi pokud možno nejrychleji oznámil a vysvětlil, čemu vděčím za vaši návštěvu… a… a… mám naspěch, nemám kdy, musím odejít…“

„Jak si račte přát, jak si račte přát. Vaše sestřička Avdoťja Romanovna se chce provdat za pana Petra Petroviče Lužina?“

„Nemohl byste se nějakým způsobem vystříhat řečí o mé sestře a nezmiňovat se už o ní? Nemohu pochopit, jak se vůbec opovažujete přede mnou vyslovovat její jméno, jste-li ovšem skutečně Svidrigajlov.“

„Ale kvůli ní jsem přišel, tak jakpak se o ní nemám zmiňovat?“

„Dobře. Mluvte, ale pospěšte si!“

„Jsem přesvědčen, že jste si o tom panu Lužinovi, mém příbuzném z ženiny strany, už utvořil své mínění, jestli jste s ním strávil třeba jen půlhodinku nebo vám ho někdo věrně a přesně vylíčil. To není muž pro Avdoťju Romanovnu. Podle mého názoru se Avdoťja Romanovna v celé téhle záležitosti nesmírně velkomyslně a nezištně obětuje pro… pro svou rodinu. Po všem, co jsem o vás slyšel, jsem měl dojem, že vy byste byl velmi spokojen, kdyby tento sňatek byl bez jakékoliv škody zmařen. Ale teď, když jsem vás poznal osobně, jsem o tom nezvratně přesvědčen.“

„To všecko je od vás velmi naivní, odpusťte, chtěl jsem říct drzé!“ řekl Raskolnikov.

„Ach tak, vy myslíte, že oroduji za sebe. Nemějte strach, Rodione Romanoviči, kdybych z toho chtěl těžit já, nemluvil bych o tom s vámi tak otevřeně, tak docela padlý na hlavu ještě nejsem. Chcete-li, prozradím vám jednu psychologickou zvláštnost. Když jsem se před chvílí ospravedlňoval za svou lásku k Avdoťje Romanovně, tvrdil jsem vám, že já sám jsem byl v tomto případě oběť. Ale teď, abyste věděl, už k ní žádnou lásku necítím. Vůbec žádnou, až se tomu sám divím, protože jsem opravdu cosi cítil…“

„Ze zahálčivosti a prostopášnosti,“ skočil mu do řeči Raskolnikov.

„Máte pravdu, jsem člověk prostopášný a zahálčivý. Ale vaše sestřička má nicméně tolik skvělých vlastností, že i ve mně se něco pohnulo. Ale to všecko je, jak teď sám vidím, nesmysl.“

„A vidíte to už dlouho?“

„Začal jsem to pozorovat už dříve, ale úplně jsem se o tom přesvědčil předevčírem, skoro až ve chvíli, kdy jsem vystupoval v Petrohradě. Ještě v Moskvě jsem přece věřil, že jedu bojovat o ruku Avdoťji Romanovny a soupeřit s panem Lužinem.“

„Promiňte, že vás přerušuji, ale kdybyste to laskavě zkrátil a přistoupil k záležitosti, kvůli které jste mě vyhledal. Nemám kdy, musím odejít…“

„Ale velmi rád! Protože jsem se po příjezdu do Petrohradu rozhodl, že podniknu jistou… cestu, rád bych ještě zařídil některé nezbytné věci. Mé děti zůstaly u tety; jsou bohaté a mne osobně nepotřebují. A jakýpak jsem já otec! Pro sebe jsem si nechal jen to, co mi před rokem darovala Marfa Petrovna. Mně to úplně stačí. Odpusťte, ale teď už opravdu přejdu k věci. Před cestou, která se nejspíš opravdu uskuteční, se chci ještě vypořádat i s panem Lužinem. Ne snad, že by mi byl tak nesnesitelně protivný, ale kvůli němu vlastně došlo mezi mnou a Marfou Petrovnou k onomu výstupu, když jsem se dověděl, že spunktovala tu svatbu. Nyní bych se vaším prostřednictvím rád sešel s Avdoťjou Romanovnou, třeba i za vaší přítomnosti, abych jí mohl předně vysvětlit, že z pana Lužina nebude mít vůbec žádný prospěch, ale velmi pravděpodobně ještě škodu. A dále bych se jí omluvil za všecky ty nedávné nepříjemnosti a požádal bych ji o dovolení, abych jí směl nabídnout deset tisíc rublů a tak jí usnadnit rozchod s panem Lužinem, rozchod, proti němuž, jak jsem přesvědčen, by sama nic nenamítala, jen kdyby se jí k tomu naskytla příležitost.“

„Ale vy jste se opravdu, opravdu zbláznil!“ vybuchl Raskolnikov ani ne tak pobouřeně, jako spíše užasle. „Jak se opovažujete takhle mluvit!“

„To jsem věděl, že se na mne rozkřiknete. Ale za prvé, ačkoliv nejsem nijak bohatý, mám těch deset tisíc rublů k dispozici, totiž naprosto a v žádném případě je nepotřebuji. Jestliže je nepřijme Avdoťja Romanovna, naložím s nimi ještě nerozumněji. To za prvé. A za druhé: mé svědomí je úplně klidné, tuto nabídku činím bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Věřte mi to nebo nevěřte, však se o tom později přesvědčíte vy i Avdoťja Romanovna. Neběží tu o nic jiného, než že jsem skutečně způsobil vaší vážené sestřičce jisté starosti a nepříjemnosti, za které se upřímně kaji, a proto si srdečně přeji – nikoliv zaplatit za ty nepříjemnosti, ale docela prostě pro ni něco prospěšného vykonat, jednoduše proto, že opravdu nemám výhradní právo páchat jenom špatnosti. Kdyby byla v mé nabídce jen jediná milióntina vypočítavosti, nenabízel bych jí dnes jen deset tisíc, když jsem jí teprve před pěti týdny nabízel víc. Mimoto se možná co nevidět ožením s jistou dívkou a to samo doufám vyvrací jakékoliv podezření z nějakých nástrah vůči Avdoťje Romanovně. Závěrem připomínám, že sňatkem s panem Lužinem bere Avdoťja Romanovna tytéž peníze, jenomže z jiné strany… Jen se, Rodione Romanoviči, nedurděte a uvažte to klidně a chladnokrevně.“ Svidrigajlov to sám všechno vykládal neobyčejně chladnokrevně a klidně.

„Prosím vás, skončete už,“ řekl Raskolnikov. „Přinejmenším to je neodpustitelně drzé.“

„Ani trochu. Podle toho by člověk člověku na tomto světě mohl působit jen zlo, a naopak neměl právo vykonat ani za mák dobrého, jen a jen vinou prázdných konvenčních formalit. To je nechutné. Což kdybych například zemřel a ten obnos bych vaší sestřičce odkázal v závěti? Copak by i v tom případě odmítla?“

„To je docela dobře možné.“

„To tedy ne, prosím. Ostatně, když ne, tak ne, budiž. Ale přece jen deset tisíc je, když se to tak vezme, krásná příležitost. Rozhodně vás prosím, abyste mou nabídku vyřídil Avdoťje Romanovně.“

„Ne, nic jí nevyřídím.“

„V tom případě budu, Rodione Romanoviči, nucen usilovat o to, abych se s ní setkal osobně, a budu ji tedy muset obtěžovat.“

„A když jí to vyřídím, pak o to nebudete usilovat?“

„To vám mohu těžko říct. Alespoň jednou bych ji ještě velmi rád viděl.“

„V to nedoufejte.“

„Škoda. Ostatně, ještě mne neznáte. Ale dost možná, že se ještě sblížíme.“

„Vy myslíte, že se sblížíme?“

„A proč by ne?“ řekl s úsměvem Svidrigajlov, vstal a zvedl klobouk. „Vždyť jsem vás nechtěl příliš znepokojovat a ani jsem k vám nešel s velkými nadějemi, ačkoliv předtím, ráno, mě vaše vzezření překvapilo…“

„A kde jste mě ráno viděl?“ zeptal se znepokojeně Raskolnikov.

„Jen náhodou… Pořád mám dojem, že v sobě máte něco, co nám je oběma blízké… Ale nebojte se, nejsem otravný, vyšel jsem i s falešnými hráči, nenudil jsem ani knížete Svirbeje, svého vzdáleného příbuzného, velmože, a paní Prilukovové jsem dovedl napsat do alba o Raffaelově Madoně, s Marfou Petrovnou jsem dokázal žít sedm let a paty jsem od ní nevytáhl, v domě Vjazemského na Senném jsem postaru noclehoval, i s Bergem možná v baloně poletím.“

„No dobře, dobře. Dovolte mi otázku. Odjíždíte už brzy?“

„Kam to?“

„Ale na tu ‚cestu‘… Sám jste to přece říkal.“

„Na cestu? Ach tak…! Opravdu, já vám říkal o té cestě… Víte, to je složitý problém… Kdybyste ale věděl, nač se mě ptáte!“ dodal a znenadání se hlasitě a krátce zasmál. „Dost možná, že se místo té cesty ožením. Dohazují mi jednu.“

„Tady?“

„Ano.“

„Jak jste to stačil?“

„Ale s Avdoťjou Romanovnou bych se ještě jednou velmi rád setkal. Snažně o to prosím. Tak na shledanou… Ale bože! Málem jsem zapomněl! Rodione Romanoviči, vyřiďte sestřičce, že na ni Marfa Petrovna vzpomněla v závěti třemi tisíci. Je to přesně tak, jak to říkám. Marfa Petrovna udělala pořádek týden před smrtí, a to v mé přítomnosti. Za dva nebo tři týdny už možná Avdoťja Romanovna ty peníze obdrží.“

„Mluvíte pravdu?“

„Naprostou. Vyřiďte jí to. Nuže, poroučím se. Bydlím velmi blízko od vás.“

Na odchodu se Svidrigajlov srazil ve dveřích s Razumichinem.