2

Byl nemocný už dlouho; nezlomily ho však hrůzy trestaneckého života ani těžká práce, ani strava, dohola ostříhaná hlava ani to, že nosil hadry místo obleku: ach, jak málo si dělal ze všech těch útrap a strázní! Naopak, pracoval dokonce rád: fyzické vyčerpání mu přinášelo alespoň několik hodin klidného spánku. A co pro něho znamenala strava, ty řídké polévky se šváby? Kdysi jako student často nemíval ani to. Oděv měl teplý, přizpůsobený životu, který musel vést. Okovy na sobě téměř necítil. Měl se snad stydět za svou holou hlavu a sešívaný trestanecký kabát? Ale před kým? Před Soňou? Soňa se ho bojí a mimoto před ní se přece nemá zač stydět!

A přece se styděl i před Soňou a trápil ji za to svým přezíravým a hrubým jednáním. Nestyděl se však za holou hlavu ani za okovy – byl smrtelně zasažený ve své pýše a z uražené pýchy se posléze i rozstonal. Jak by byl býval šťasten, kdyby mohl sám sebe obvinit! To by byl snesl všecko, i stud a hanbu. Ale přestože se soudil přísně, jeho zatvrzelé svědomí neshledalo ve vlastní minulosti žádnou tak hroznou vinu, snad jen obyčejnou chybu, jíž se mohl dopustit kdekdo. Styděl se právě za to, že on, Raskolnikov, se zničil tak slepě, beznadějně, uboze a hloupě jen z vůle slepého osudu, a že chce-li se aspoň trochu uklidnit, musí se sklonit a pokořit před „nesmyslností“ nějakého rozsudku.

Co ještě mohl od života očekávat? V přítomnosti jen zbytečný a nesmyslný zmatek a v budoucnu nepřetržité obětování, jímž ničeho nedosáhne! A co na tom, že za osm let mu bude teprve dvaatřicet a že bude moci začít nový život? Nač a proč? Co si bude moci předsevzít? Oč bude moci usilovat? Žít jen proto, aby žil? Ale už dříve byl tisíckrát ochoten položit svůj život za nějakou myšlenku, za nějakou naději, třeba i vymyšlenou. Pouhá existence ho ne­uspokojovala, chtěl vždy více. Možná že jen pro tu sílu svých tužeb se tehdy pokládal za člověka, jemuž je dovoleno víc než ostatním. A kdyby mu byl alespoň osud popřál lítost – palčivou lítost rozdírající srdce a plašící spánek, takovou lítost, že se z ní zdá být jediné východisko v oprátce nebo hluboké tůni! Jak by se byl zaradoval! Utrpení a slzy jsou přece aspoň nějaký život. Ale on svého zločinu nelitoval.

Nebo by se mohl alespoň vztekat na svou hloupost, jako se vzte­kal předtím na své ubohé a pitomé jednání, které ho přivedlo za mříže. Ale teď, už za mřížemi, znova svobodně promyslel a přezkoumal všecko, co udělal, a neshledal to zdaleka tak hloupé a ubohé, jak se mu to zdálo tehdy v těch osudných okamžicích.

V čem vlastně, přemítal, byla má myšlenka hloupější než ostatní myšlenky a teorie, které se jen rojí a navzájem srážejí už co svět světem stojí? Stačí podívat se na tu věc naprosto nezaujatým, širokým pohledem, oproštěným od všedních názorů, a hned nebude má myšlenka nikomu připadat tak… podivná. Ach vy laciní skeptici a mudrlanti, proč se zastavujete vždy v půli cesty!

Proč vlastně se jim zdá můj zločin ohavný? říkal si. Proto, že to je zločin? Co vlastně znamená slovo zločin? Mé svědomí je klidné. Jistě, spáchal jsem hrdelní přečin, porušil jsem literu zákona a prolil jsem krev, ale pokládejte za literu zákona mou hlavu… a dost! V takovém případě by ovšem i mnozí dobrodinci lidstva, kteří se nepodrobili cizí moci, ale sami se jí chopili, musili být popraveni už za své první kroky. Ale tito lidé při svých krocích neselhali, a proto byli v právu, ale já selhal, proto jsem neměl na ten krok právo.

Ano, v tom jediném se cítil být vinen: v tom, že nebyl práv svému činu a že se sám doznal.

Stejnou trýzeň mu působila myšlenka, proč tehdy nespáchal sebevraždu. Jak to, že tehdy stál nad řekou, ale dal přednost dobro­volnému doznání? Copak je touha po životě tak silná a tak těžko se dá přemoct? Když ji přemohl Svidrigajlov, který se smrti bál?

Tak se mučivě ptal sám sebe a nemohl pochopit, že možná už tenkrát, když stál nad řekou, tušil v sobě a ve svých názorech hlubokou lež. Nechápal, že ta předtucha mohla věštit, že v jeho životě jednou nastane přelom, že se ještě obrodí a začne se dívat na život docela jinak.

Nyní v tom však byl ochoten vidět pouhé pevné pouto instinktu, jež neměl sílu přetrhnout, mez, již opět nebyl s to překročit (při své slabosti). Pozoroval spoluvězně a žasl, jak také všichni milují život, jak si ho cení! Ano, zdálo se mu, že právě tam, ve vězení, na něm lpí, váží si ho a cení víc než na svobodě. Jaké strašlivé útrapy, jakou kalvárii někteří z nich prodělali, zejména tuláci! Copak pro ně opravdu může tolik znamenat nějaký sluneční paprsek, hluboký les, studený pramen objevený už předloni někde v nedostupných houštinách, setkání, o němž tulák sní jako o setkání s milenkou, které vidí i ve snu, a kolem zelenou travičku a v křoví zpívající ptáky? A když si jich všímal bedlivěji, viděl ještě záhadnější případy.

Ve vězení kolem sebe ovšem mnohé neviděl a vidět nechtěl. Žil jakoby se sklopenýma očima: pohled na to vše ho naplňoval hnusem a byl pro něho nesnesitelný. Avšak nakonec se začal mnohým věcem divit a vlastně proti své vůli uviděl leccos, o čem doposud neměl ani tušení. Ale vcelku a hlavně ho udivovala ta hrozná a nepřekonatelná propast, která ležela mezi ním a všemi lidmi. Měl dojem, že on a oni nepocházejí z téhož národa. Navzájem se na sebe dívali podezřívavě a nevraživě. Znal a chápal obecné příčiny takového odcizení, nikdy předtím však nepřipouštěl, že jsou ty příčiny ve skutečnosti tak hluboké a nezahladitelné. Mezi trestanci byli i političtí provinilci, vypovězení Poláci. Ti jednoduše pokládali všechny ostatní za nevzdělance a primitivy a hluboce jimi opovrhovali; Raskolnikov však nemohl sdílet jejich názor – jasně viděl, že ti nevzdělanci jsou v lecčems mnohem chytřejší než sami tihle Poláci. Také mezi Rusy bylo několik povýšenců – jeden bývalý důstojník a dva seminaristé – a Raskolnikov jasně viděl, že i oni se mýlí.

Ale ani jeho neměli rádi a stranili se ho. Nakonec ho začali přímo nenávidět. A proč? To nevěděl. Opovrhovali jím a posmívali se jemu i jeho zločinu lidé mnohem zločinnější než on.

„Tys pán!“ říkali mu. „Co tě to napadlo chodit se sekyrou, to přece nejsou panské způsoby!“

V druhém týdnu velkého půstu měl jít s celou věznicí k přijímání. Chodil se do kostela modlit s ostatními. Jednou – sám nevěděl proč – se s nimi dostal do sporu a všichni se na něj zuřivě obořili.

„Ty jsi neznaboh! Ty nevěříš v Boha!“ osopovali se naň. „Zabijeme tě!“ Nikdy s nimi neztratil slovo o Bohu ani o víře, a přesto ho chtěli zabít jako neznaboha; mlčel a neodporoval jim. Jeden z vězňů se na něho v záchvatu zuřivosti vrhl; Raskolnikov proti němu stál klidně a mlčky, nehnul ani brvou, nezachvěl se mu ani jediný rys ve tváři. Naštěstí je ještě včas oddělil dozorce, jinak by byl výstup skončil krvavě.

Záhadou bylo pro Raskolnikova i to, proč měli všichni tak rádi Soňu. Nedělala se před nimi nijak hezkou; vídali ji zřídka, obyčejně jen na pracovištích, kam za ním na chvilenku přicházívala. A přece už ji všichni znali a věděli i to, že sem přišla za ním, věděli, jak žije i kde bydlí. Peníze od ní nedostávali, ani jim neprokazovala mimořádné úsluhy. Jen jednou o Vánocích přinesla výslužku, pirohy a preclíky, pro celou věznici. Poznenáhlu se s ní však všichni sblížili, Soňa jim psala dopisy příbuzným a odnášela je na poštu. Jejich příbuzní, přijíždějící do města, k ní nosili věci, ba i peníze, které jim přivezli. Jejich ženy i milenky ji znaly a chodily za ní. A když přišla za Raskolnikovem na pracoviště nebo potkala skupinu trestanců jdoucích do práce, všichni smekali čepice a zdravili ji. „Drahá Sofjo Semjonovno, ty naše milá ochránkyně!“ říkali drsní galejníci té malé útlounké bytůstce. Usmívala se na ně. Líbila se jim i její chůze, všichni se za ní ohlíželi, dívali se, jak jde, a chválili ji, vychvalovali ji dokonce za to, že je tak maličká, prostě už nevěděli, za co všecko ji pochválit. Chodili se k ní i léčit.

Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé Velikonoce. Když se uzdravoval, rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu. Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených. Objevily se jakési nové mikroskopické trichiny, napadající lidské organismy. Ve skutečnosti to však byli duchové obdaření rozumem a vůlí. Lidé, kteří jimi byli napadeni, dostávali okamžitě záchvaty zuřivosti a šílenství. Avšak dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celá města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro. Nevěděli, koho vinit a koho hájit. V nějakém nesmyslném vzteku se navzájem vraždili. Táhli proti sobě v celých armádách, ale armády se už za pochodu znesvařovaly a rozpadaly, vojáci na sebe útočili, bodali se a vraždili, kousali se a jedli navzájem. Ve městech vyzváněly celý den zvony na poplach a svolávaly lidi, ale nikdo nevěděl, kdo koho kam svolává, a všichni byli vyděšení. Byla ochromena i nejjednodušší řemesla, protože každý navrhoval své myšlenky a svá zlepšení a lidé se nemohli dohodnout; bylo ochromeno i zemědělství. Leckde lidé utvořili skupinu, dohodli se na něčem a přísahali si, že se nerozejdou, ale vzápětí už dělali něco docela jiného, než právě sami chtěli, obviňovali se navzájem, rvali se a vraždili. Vypukaly požáry, šířil se hladomor. Všecko podléhalo zkáze. Epidemie sílila a šířila se dál a dál. Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas.

Raskolnikova trýznilo, že ty nesmyslné vidiny tak tísnivě a mučivě ulpěly v jeho vzpomínkách, že dojmy z těch horečnatých snů jsou tak trvalé. Byl už druhý týden po Velikonocích, teplé a slunné jarní dni; ve vězeňském oddělení otevřeli okna (zamřížovaná, pod nimiž přecházela stráž). Soňa ho za celou dobu nemoci směla v nemocnici navštívit jen dvakrát, protože pokaždé bylo nutno žádat o povolení, a to bylo obtížné. Často však přicházela na nemocniční dvůr pod okno, zejména večer, mnohdy jen tak, aby chviličku postála na dvoře a alespoň z dálky se podívala k oknům pokoje. Jednou kvečeru Raskolnikov usnul; když se probudil, náhodou přistoupil k oknu a znenadání spatřil v dálce u nemocniční brány Soňu, kterak tam stojí, jako by na cosi čekala. Náhle ho bůhvíproč bodlo u srdce, zachvěl se a kvapně couvl od okna. Příští den Soňa nepřišla, následující také ne; uvědomil si, že na ni čeká s rozechvěním. Konečně byl z nemocnice propuštěn. Když se vrátil do vězení, dověděl se od spoluvězňů, že Soňa onemocněla, že musí ležet a nevychází.

Velmi ho to zneklidnilo a snažil se zjistit něco bližšího. Brzy se dověděl, že její nemoc není vážná. A když se Soňa doslechla, jak se mu po ní stýská a jakou o ni má starost, poslala mu tužkou psaný lístek, v němž mu sdělovala, že už jí je mnohem lépe, že to bylo jen nicotné nachlazení a že za ním opět co nevidět přijde do práce. Když ten lístek četl, rozbušilo se mu bolestně srdce.

Opět byl slunný teplý den. Časně ráno, asi o šesté, odešel do práce na břeh řeky, kde v dřevěném baráku vypalovali v peci a drtili alabastr. Odešli tam pracovat jen tři. Jeden vězeň se pak vrátil s dozorcem do pevnosti pro nějaký nástroj, druhý se pustil do štípání dříví a zatápění pece. Raskolnikov vyšel z dílny až na břeh, usedl na složené klády a zahleděl se na širou, pustou řeku. Z vysokého břehu byl široký rozhled do kraje. Ze vzdáleného druhého břehu zněla sotva slyšitelně píseň. V nedozírné, sluncem zalité stepi se tam jako nepatrné tečky černaly jurty kočovníků. Tam byla svoboda, tam žili docela jiní lidé, nemající nic společného se zdejšími, tam jako by se zastavil i čas a ještě trvaly doby Abraháma a jeho stád. Raskolnikov seděl strnule, upřeně zahleděný; jeho myšlenky přecházely v snění a meditaci, nemyslel na nic, ale pociťoval zvláštní skličující stesk.

Náhle vedle sebe spatřil Soňu. Neslyšně se přiblížila a usedla vedle něho. Bylo ještě velmi časně, chladný ranní vzduch se ještě neprohřál. Měla na sobě svůj nuzný starý plášť a zelený šátek. Tvář měla po nemoci ještě přepadlou, pobledlou, nezdravou. Přívětivě a radostně se na něj usmála, avšak ruku mu jako obyčejně podala nesměle.

Tak nesměle mu podávala ruku vždy a někdy dokonce vůbec ne, jako by se bála, že ji odstrčí. Přijímal její ruku vždy s jakousi nechutí, vždy ji vítal skoro podrážděně a někdy zarytě mlčel po celou její návštěvu. Někdy se před ním přímo třásla a odcházela nesmírně sklíčená. Tentokrát však zůstaly jejich ruce spojeny. Rychle, ze strany se na ni podíval, neřekl nic a sklopil oči. Byli sami, nikdo je neviděl. Dozorce se právě nedíval.

Sám nevěděl, jak se to stalo, ale náhle jako by ho cosi uchopilo a mrštilo k jejím nohám. Plakal a objímal jí kolena. V první chvíli se hrozně vyděsila a celá zesinala. Vyskočila a zírala na něho, třásla se jako osika. Avšak už vzápětí pochopila všecko. Oči se jí rozzářily nesmírným štěstím; ano, pochopila a už nepochybovala, že ji miluje, že ji nekonečně miluje, že se nakonec dočkala…

Oba chtěli něco říct, ale nemohli. Oči měli plné slz. Oba byli bledí a přepadlí, ale jejich nezdravé a bledé tváře už ozařoval odlesk nové budoucnosti a úplného vzkříšení k novému životu. Vzkřísila je láska, srdce každého z nich bylo nevyčerpatelným pramenem života pro srdce druhého.

Dohodli se, že budou trpělivě čekat. Zbývalo ještě sedm let, sedm let nesnesitelného utrpení, ale i nevýslovného štěstí! Avšak on procitl k novému životu, věděl to a cítil to celou svou bytostí, a ona – ona přece žila jen jeho životem!

Téhož dne večer, už po zavření věznice, ležel Raskolnikov na pryčně a myslel na Soňu. Toho dne měl dokonce dojem, že i jeho spoluvězni, kteří se k němu doposud chovali nepřátelsky, na něho už hledí jinak. Sám na ně mluvil a dostával přívětivé odpovědi. Nyní si to všecko připomínal a shledával to přirozené: teď bude přece všecko docela jiné!

Přemýšlel o ní. Připomněl si, jak ji ustavičně trýznil, jak jí rozdíral srdce, připomněl si její bledou přepadlou tvářičku, ale ty vzpomínky ho teď netrápily, protože věděl, jak velkou láskou jí vynahradí všecko, co vytrpěla.

A co vůbec znamená všecko, všecko to minulé utrpení! Všecko, i jeho zločin i jeho trest a vyhnanství mu nyní, v prvním návalu nadšení, připadaly jako nějaká vnější, zvláštní skutečnost, která se ho ani přímo netýká. Toho večera ostatně nebyl s to o něčem déle a hlouběji přemýšlet, soustředit na něco myšlenky; a sotva by teď byl něco rozumově vyřešil, protože si všecko uvědomoval jen citem. Místo dialektiky začal život a jeho vědomí se tomu muselo přizpůsobit.

Pod polštářem měl evangelium. Bezmyšlenkovitě po něm sáhl. Byla to její knížka, táž, z níž mu předčítala o vzkříšení Lazara. Když nastoupil trest, myslel, že ho bude trápit náboženstvím, že mu bude stále připomínat evangelium a vnucovat knihy. Ale k jeho nesmírnému údivu na to ani jedinkrát nezavedla řeč, ba ani jedinkrát mu nenabídla evangelium. Požádal ji o ně sám krátce před svým onemocněním a Soňa mu knihu mlčky přinesla. Doposud ji však ani neotevřel.

Neotevřel ji ani teď, ale napadlo ho: Copak mohu teď smýšlet jinak než ona? Nebo přinejmenším jinak cítit, o něco jiného usilovat?

I Soňa byla celý den rozrušená a v noci se dokonce znova roznemohla. Byla tak šťastná, že se svého štěstí skoro polekala. Sedm let, pouhých sedm let! Na prahu štěstí jim oběma v některých chvílích připadalo těch sedm let jen jako sedm dní. Raskolnikov si ani neuvědomoval, že mu nový život nespadne do klína zadarmo, že ho ještě bude muset draho zaplatit, vykoupit si ho v budoucnu velkou statečností… Ale to už je začátek nové historie, historie poznená­hlého obrozování člověka, poznenáhlého přerodu, poznenáhlého přechodu z jednoho světa do druhého, seznamování s novou, doposud úplně neznámou skutečností. Historie, jež by se mohla stát tématem nového příběhu – náš nynější příběh však skončil.

1866