3

Pospíchal ke Svidrigajlovovi. Co si od toho člověka sliboval, nemohl sám říct. Cítil však, že Svidrigajlov nad ním má jakousi záhadnou moc. Jakmile si to uvědomil, nemohl se uklidnit a nyní kromě toho uzrála vhodná chvíle. Celou cestu mu nešla z hlavy mučivá otázka: byl Svidrigajlov u Porfirije? Pokud mohl on sám soudit, byl ochoten přísahat na to, že nikoliv, že u něho nebyl! Vybavoval si všechno znovu, připomínal si celou Porfirijovu návštěvu a dospíval vždy k jedinému: ne, nebyl, ovšemže nebyl!

Dobře, ale jestliže u Porfirije nebyl, půjde k němu, nebo nepůjde?

Prozatím měl dojem, že nepůjde. Proč? Ani na to nemohl odpovědět, a i kdyby mohl, nebyl by si s tím v té chvíli příliš lámal hlavu. Všecko to ho trýznilo, ale současně mu to bylo skoro lhostejné. Bylo to zvláštní a nikdo by tomu neuvěřil, ale o to, co ho čekalo teď v nejbližších chvílích, měl jen povrchní a roztržitý zájem. Hryzlo ho něco jiného, něco mnohem důležitějšího, něco mimořádného, něco, co se také týkalo jeho, a nikoho jiného, ale přece něco jiného, něco hlavního. Mimoto pociťoval nesmírnou myšlenkovou skleslost, třebaže jeho úsudek byl toho jitra jasnější než kdykoliv jindy v posledních dnech.

A copak teď mělo nějaký smysl po tom všem ještě bojovat se všemi novými hloupými nesnázemi? Mělo například nějaký smysl snažit se bůhvíjakými intrikami odradit Svidrigajlova od návštěvy u Porfirije, slídit a pátrat, ztrácet kvůli nějakému Svidrigajlovovi čas?

Byl toho všeho dočista syt!

Ale přesto se nemohl dočkat, až u Svidrigajlova bude; neočekával tedy od něho přece jen něco nového, nějakou radu, nějaké východisko? Tonoucí se přece chytá i stébla! Netáhne je k sobě osud nebo nějaký instinkt? Možná že to je jenom únava a zoufalství, možná že nepotřebuje Svidrigajlova, ale někoho jiného, a Svidrigajlov se mu jen nachomýtl? Soňu!? Proč však by teď chodil k Soně? Aby se znovu prosil o její slzy? Mimoto mu teď Soňa naháněla hrůzu. Soňa ztělesňovala neúprosný ortel a nezvratné rozhodnutí. Měl na vybranou – buď svou cestu, nebo její! A v této chvíli byl zvlášť neschopen se Soňou mluvit. Ne, snad by bylo opravdu lepší zjistit, jak to s tím Svidrigajlovem vlastně je. A v skrytu duše byl nucen připustit, že po něm skutečně už dlouho skoro prahne.

Co je však může spojovat? Ani jejich zločinectví nemohlo být téhož druhu. Tento člověk byl mimoto nanejvýš odporný a zřejmě hrozně prostopášný, docela určitě i lstivý a úskočný, možná i velmi zlý. Kolují o něm takové pověsti! Pravda, postaral se o děti Katěriny Ivanovny, avšak kdo ví, proč a jaké k tomu měl pohnutky. Ten člověk má věčně nějaké záměry a plány. Po všechny ty dny se Raskolnikovovi neodbytně vtíral ještě jeden dohad a nesmírně ho tížil, ačkoliv se ho snažil zaplašit, tak byl tísnivý! Chvílemi ho totiž napadalo: Svidrigajlov se kolem něho neustále točil a stále točí; Svidrigajlov vyzvěděl jeho tajemství; Svidrigajlov měl úmysly s Duňou. A co když má doposud? Skoro s určitostí se dá říct, že ano. A co když nyní, když se domákl jeho tajemství a má ho v hrsti, toho bude chtít využít proti Duně?

Tyto úvahy ho trýznily někdy dokonce i ve snu, ale ještě nikdy se mu nevybavily tak jasně a uceleně jako nyní, když k Svidrigajlovovi šel. Už jen to samo ho uvádělo v pochmurnou zuřivost. Za prvé by to znamenalo úplný obrat i v jeho situaci – musel by své tajemství hned prozradit Duněčce. A možná že by tedy byl nucen vydat sama sebe, aby Duněčku odvrátil od nějakého neuváženého kroku. Dopis? Dnes ráno dostala Duňa jakýsi dopis! Kdo jí mohl v Petrohradě psát? (Snad Lužin?) Pravda, je tam u nich na stráži Razumichin, ale ten nic neví. Má se tedy svěřit i Razumichinovi? Raskolnikov se otřásl odporem.

Rozhodně musí se Svidrigajlovem promluvit co nejdříve, k tomu rozhodnutí dospěl. Bohudík mu nejde ani tak o podrobnosti, jako o podstatu věci; avšak jestliže je Svidrigajlov opravdu takového ohavného činu schopen, jestliže něco proti Duně kuje, tak…

Raskolnikov už za tu dobu, za ten poslední měsíc tak umdlel, že teď nebyl schopen řešit podobné problémy jinak než jednostejným: „Tak ho zabiju!“, jak s chladným zoufalstvím rozhodl i nyní. Srdce se mu trýznivě sevřelo; zastavil se vprostřed ulice a rozhlížel se, kudy vlastně jde a kam to zašel. Byl na -ském prospektu, třicet nebo čtyřicet kroků od Senného náměstí, které přešel. Celé první poschodí domu po jeho levici zabíral hostinec. Všechna okna byla dokořán; míhaly se v nich postavy, v hostinci bylo zřejmě nabito. V sále hlaholili zpěváci, jásal klarinet a housle a hřměl turecký buben. Pištěly ženské. Už se chtěl vracet zpátky, užaslý, proč odbočoval na -ský prospekt, ale vtom spatřil v jednom z krajních oken hostince za čajovým stolkem těsně u okna Svidrigajlova s dýmkou v ústech. Trhl sebou ohromením, ba úlekem. Svidrigajlov ho mlčky pozoroval a zkoumal, a jak se zdálo – a tím byl Raskolnikov také velmi překvapen – užuž se zvedal a chtěl nenápadně zmizet, dokud nebude spatřen. Raskolnikov se ihned zatvářil, jako by ho nezahlédl a jako by se zamyšleně díval stranou, ale přitom ho po očku stále pozoroval. Srdce mu vzrušeně bušilo. Ano, Svidrigajlov zřejmě nechce, aby ho viděl. Odložil dýmku a už chtěl zmizet, ale když vstával a odsunoval židli, nejspíš poznal, že ho Raskolnikov vidí a pozoruje. Událo se mezi nimi cosi podobného jejich prvnímu setkání, když Raskolnikov procital. Svidrigajlovův obličej se roztáhl šibalským úsměvem a roztahoval se stále více. Jeden i druhý věděli, že se vidí a pozorují. Nakonec se Svidrigajlov hlasitě rozesmál.

„No, no! Tak jen pojďte dál, chcete-li! Tady mě máte!“ zavolal z okna. Raskolnikov vešel do hostince.

Nalezl Svidrigajlova v maličkém zadním salonku s jediným oknem, který přiléhal k velkému sálu, v němž u dvaceti stolků za srdceryvného povykování zpěváckého sboru popíjeli čaj kupci, úředníci a mnoho všelijakých jiných lidí. Odněkud sem zaléhalo ťukání kulečníkových koulí. Na stolku před Svidrigajlovem stála načatá láhev šampaňského a nedopitá sklenice. V salonku byl ještě hoch s malým ručním flašinetem a růžolící, asi osmnáctileté děvče v nabírané pruhované sukni a v tyrolském kloboučku s pentlemi, které, přestože vedle burácel sbor, zpívalo za doprovodu flašinetu hodně sípavým altem jakousi pijáckou píseň…

„Stačí!“ přerušil ji Svidrigajlov, jakmile Raskolnikov vstoupil.

Děvče okamžitě ztichlo a uctivě vyčkávalo. I při zpěvu své rýmované pijácké písně mělo na tváři vážný a uctivý výraz.

„Filipe, hej, sklenici!“ zavolal Svidrigajlov.

„Nebudu pít,“ řekl Raskolnikov.

„Jak chcete, to není pro vás. Napij se, Káťo! Dnes už tě nebudu potřebovat, můžeš jít!“ Nalil jí plnou sklenici vína a položil na stůl žlutou bankovku. Káťa vyzunkla sklenici tak, jak pijí víno ženy, totiž asi dvaceti doušky, ale neodtrhujíc sklenici od úst, sebrala bankovku, políbila Svidrigajlovovi ruku, což Svidrigajlov docela vážně dopustil, a vyšla z místnosti. Za ní se odloudal i chlapec s flašinetem. Svidrigajlov je oba přivedl z ulice. Nebyl v Petrohradě ještě ani týden, ale už kolem sebe vytvořil jakési patriarchální ovzduší. Sklepník Filip už také „patřil do rodiny“ a choval se patolízalsky. Dveře do hlavního sálu byly zavřené; Svidrigajlov byl v tom salonku jako doma a trávil v něm možná celé dny. Podnik byl špinavý a zchátralý, víc než podřadný.

„Šel jsem k vám, hledal jsem vás,“ začal Raskolnikov, „ale jak to, že jsem ze Senného z ničeho nic odbočil na -ský prospekt! Nikdy sem neodbočuji a nezacházím! Ze Senného se dávám vždy doprava. Ani k vám se tudy nejde. Sotva jsem sem zahnul, spatřil jsem vás! To je zvláštní!“

„Pročpak neřeknete hned: to je zázrak!“

„Protože je to možná pouhá náhoda.“

„Vida, jak jsou tady všichni založeni!“ rozesmál se Svidrigajlov. „I kdyby možná v duši věřil v zázrak, ani za nic se k tomu nepřizná! Sám přece říkáte, že je to možná jen náhoda. A neumíte si představit, Rodione Romanyči, jací jsou tady všichni strašpytlové, pokud jde o vlastní názor! Vás tím nemíním. Vy máte vlastní názor a odvážil jste se ho mít. Právě tím jste mě zaujal.“

„Jinak už ničím?“

„To je přece až dost.“

Svidrigajlov byl zřejmě trochu v náladě, ale jen kapánek; vypil všehovšudy půl sklenky vína.

„Myslím, že jste za mnou přišel dříve, než jste se dověděl, že jsem schopen mít to, čemu říkáte vlastní názor,“ podotkl Raskolnikov.

„Tehdy šlo ovšem o něco jiného. Každý jdeme svou cestou. Ale pokud jde o zázrak, musím vám říct, že jste patrně ty poslední dva nebo tři dny zaspal. Sám jsem vám přece pověděl o tomhle hostinci a není to vůbec žádný zázrak, že jste šel rovnou sem. Sám jsem vám podrobně vylíčil cestu a popsal místo, kde to je, i dobu, kdy mě tu určitě můžete zastihnout. Už si vzpomínáte?“

„Nevzpomínám,“ odpověděl udiveně Raskolnikov.

„Věřím vám. Ale říkal jsem vám to dvakrát. Adresa se vám vryla do paměti mechanicky. Sem jste také odbočil mechanicky, ale přitom jste se docela bezděky přesně řídil adresou. Stejně jsem tenkrát, když jsem vám to říkal, nespoléhal, že mě vnímáte. Počínáte si příliš nápadně, Rodione Romanyči. Podívejte se: jsem přesvědčen, že v Petrohradě mnoho lidí rádo vede v chůzi samomluvu. Je to město pološílených lidí. Kdyby u nás existovala nějaká věda, pak by lékaři, právníci a filozofové mohli v Petrohradě provádět velmi cenná vědecká pozorování, každý ve svém oboru. Málokde se najde tolik pochmurných, drásavých a podivných vlivů na lidskou psýchu jako v Petrohradě. Jak významné jsou pouhé klimatické vlivy! A přitom je to správní středisko celého Ruska, jeho ráz se tedy promítá na všechny strany. Ale o to teď neběží, teď jde o to, že jsem vás už několikrát potají pozoroval. Když vycházíte z domu, tak ještě držíte hlavu zpříma. Ale po dvaceti krocích ji už svěsíte, založíte ruce za zády. Máte otevřené oči, ale každý vidí, že před sebou ani kolem sebe nic nevnímáte. Posléze začnete pohybovat rty a hovořit sám k sobě a občas se vám dokonce vymrští ruce a začnete deklamovat a konečně se nadlouho zastavíte uprostřed ulice. To se vůbec nehodí, prosím. Možná že mimo mne vás pozorují i jiné oči, a to vám nijak neprospěje. Copak mně, mně je v podstatě všecko jedno a já vás nevyléčím, ale jistě mi rozumíte.“

„Copak víte, že jsem sledován?“ podíval se na něj zkoumavě Ras­kolnikov.

„Ne, nic takového nevím,“ odpověděl trochu udiveně Svidrigajlov.

„Tak mě tedy nechte na pokoji,“ zahuhlal zamračeně Raskolnikov.

„Dobrá, nechám vás na pokoji.“

„Raději mi řekněte, proč, když sem chodíte pít a sám jste mě sem dvakrát zval, proč jste se před chvílí, když jsem se díval z ulice do okna, schovával a proč jste chtěl odejít? Moc dobře jsem si toho všiml!“

„Hehe! A proč jste vy, když jsem tenkrát stál ve dveřích vašeho pokoje, ležel na svém divánku se zavřenýma očima a předstíral, že spíte, ačkoliv jste vůbec nespal? Moc dobře jsem si toho všiml.“

„Asi jsem měl… své důvody…, jak sám víte.“

„Já jsem mohl mít také své důvody, třebaže se je nedovíte.“

Raskolnikov spočinul pravým loktem na stole, prsty pravé ruky si podepřel bradu a upřeně se na Svidrigajlova zahleděl. Dlouho pozoroval tu tvář, která ho vždy ohromovala i dříve. Byla to prazvláštní tvář, skoro maska: bílá, s jasnými ruměnci, sytě červenými rty, světle plavým vousem a ještě dost hustými plavými vlasy. Oči byly skoro příliš modré a dívaly se těžce a strnule. V tom hezkém a na jeho léta nesmírně mladistvém obličeji bylo cosi hrozně odpuzujícího. Oblečen byl Svidrigajlov elegantně, měl lehké letní šaty a zejména si potrpěl na prádlo. Na prstě měl masivní prsten s velkým drahokamem.

„Copak si mám dělat starosti ještě i kvůli vám?“ řekl náhle Raskolnikov, přecházeje s křečovitou nedočkavostí přímo k věci. „Chcete-li škodit, jste sice možná krajně nebezpečný, ale já už mám dost toho okolkování. Hned vám ukážu, že si sám sebe necením tak vysoko, jak si asi myslíte. Abyste věděl, přišel jsem vás rovnou upozornit, že chováte-li pořád stejné úmysly s mou sestrou a zamýšlíte-li přitom nějakým způsobem využít toho, co jste v poslední době odhalil, pak vás zabiju, dřív než vy mě dostanete za mříže. Moje slovo platí, sám víte, že nemluvím do větru. Za druhé, chcete-li mi něco říct – celou tu dobu jsem měl totiž dojem, že se mnou chcete mluvit – udělejte to co nejdřív, protože čas kvapí a možná že velmi záhy by mohlo být pozdě.“

„Kampak tolik pospícháte?“ upřel naň zvědavý pohled Svidrigajlov.

„Každý jdeme svou cestou,“ odsekl zamračeně a popudlivě Raskolnikov.

„Sám jste právě vyzýval k otevřenosti, ale hned na první otázku odmítáte odpovědět,“ poznamenal s úsměvem Svidrigajlov. „Vzal jste si do hlavy, že mám něco za lubem, a neustále mě podezříváte. Ostatně ve vaší situaci je to docela pochopitelné. Ale jakkoli stojím o dorozumění s vámi, nemám náladu pracně vám dokazovat opak. Ta námaha by se mi na mou duši nerentovala, a vůbec jsem ani neměl v úmyslu hovořit s vámi o zvlášť mimořádných věcech.“

„Proč jste o mne tedy projevoval takový zájem? Přímo jste mi nadbíhal!“

„Prostě jste probudil mou zvědavost. Zaujala mě krkolomnost vašeho postavení – to je to! Mimoto jste bratr ženy, která mě velmi přitahovala, a konečně jsem svého času od téže osoby o vás tolik a tak často slyšel, že jsem z toho vytušil, jak velmi na ni můžete působit. Je vám to ještě málo? Hehehe! Nicméně přiznávám, že vaše otázka je pro mne velmi nesnadná a že vám na ni stěží odpovím. Vy sám jste za mnou teď nepřišel ani tak v nějaké konkrétní záležitosti, jako spíše abyste se ode mne dověděl něco zbrusu nového. Viďte? Viďte, že mám pravdu?“ dotíral Svidrigajlov s potměšilým úsměvem. „A teď si představte, že já sám, ještě ve vlaku, když jsem sem jel, jsem zrovna tak spoléhal na vás, že mi řeknete vy něco zbrusu nového a že si něco budu moct vzít já od vás! Vidíte, jací jsme boháči!“

„A co vzít?“

„Jak bych vám to řekl? Copak vím? Vidíte, v jaké putyce trávím svůj čas, a i to mě blaží, lépe řečeno neblaží, ale prostě mi to stačí, musím přece někde sedět. Jak ubohá je třeba ta Káťa, všiml jste si…? Nebo kdybych byl aspoň nějaký břichopásek nebo vybraný labužník, ale vidíte, co jsem schopen strávit!“ Ukázal prstem na malý stolek v koutě, kde byly na plechovém podnose zbytky hrozného bifteku s brambory. „Mimochodem, jedl jste už? Já něco pojedl a už nemám chuť. Víno například nepiju vůbec. Mimo šampaňské vůbec žádné, a i šampaňského za celý večer jen jedinou sklenku a po ní mě stejně bolí hlava. Teď jsem si ho objednal jen proto, abych se dal trochu do pořádku, protože se někam chystám, a vy jste mě zastal ve zvláštním duševním rozpoložení. Právě proto jsem se také prve schovával jako kluk, bál jsem se, že mě zdržíte. Ale myslím,“ vytáhl hodinky „že s vámi mohu hodinku strávit, teď je půl páté. Víte, kdyby člověk aspoň něčím byl, třeba statkářem, třeba otcem, hulánem, fotografem, žurnalistou… ale kde nic, tu nic, žádné povolání! Někdy je to skoro nuda! Skutečně, myslel jsem, že od vás uslyším něco nového.“

„Ale kdo vlastně jste a proč jste sem přijel?“

„Kdo jsem? Však víte: šlechtic, dva roky jsem sloužil u kavalerie, pak jsem se jen tak potloukal tady po Petrohradě, potom jsem si vzal Marfu Petrovnu a žil jsem na vsi. To je celý můj životopis!“

„Jste, myslím, hazardní hráč?“

„Ale kdež, jakýpak hráč. Leda falešný hráč.“

„A byl jste někdy falešný hráč?“

„Ano, byl.“

„A dostával jste na frak?“

„Občas. Proč?“

„Aspoň jste mohl někoho vyzvat na souboj… a vůbec něco se dělo.“

„Nebudu se s vámi přít a nejsem ani zvyklý filozofovat. Přiznám se vám, že jsem sem pospíchal hlavně kvůli ženám.“

„Sotva jste pochoval Marfu Petrovnu?“

„Ovšem,“ usmál se s odzbrojující upřímností Svidrigajlov. „Co na tom? Mám dojem, že vidíte něco špatného v tom, že takhle mluvím o ženách?“

„Chcete říct, jestli vidím nebo nevidím něco špatného v prosto­pášnosti?“

„V prostopášnosti! Podívejme se! Ale já vám pěkně popořádku nejdříve řeknu něco o ženách vůbec. Víte, mám povídavou náladu. Řekněte, proč bych se měl držet na uzdě? Proč bych měl nechat žen, když mě aspoň ony baví? Přece jen nějaká činnost!“

„Tak vy tu vidíte jediné východisko v prostopášnostech?“

„Když chcete, tak v prostopášnostech! Vám se v nich nějak zalíbilo! Ale jsem aspoň rád, když se problémy stavějí takto přímo. V té prostopášnosti je aspoň něco konkrétního, vycházejícího dokonce z lidské přirozenosti, co není pouhým výplodem fantazie, něco, co stále doutná v krvi jako žhavý uhlík, něco věčně zapalujícího, co možná ještě dlouho, po mnoho let jen tak snadno neuhasíš. Uznejte, není to také vlastně do jisté míry zaměstnání?“

„Co na tom vidíte? Je to choroba, a nebezpečná!“

„Takhle vy na mě? Souhlasím, že je to choroba, jako všecko, co přesahuje zdravou míru – a v tomhle se nutně překračuje míra – ale za prvé je to u jednoho tak a u druhého onak, a za druhé má člověk samozřejmě ve všem zachovávat míru a proporce, byť i podlé, ale jaká pomoc? Nebýt toho, nezbývalo by člověku už nic jiného než se zastřelit. Uznávám, že bezúhonný člověk je povinován žít nudně, ale přesto přese všechno…“

„A vy byste se dokázal zastřelit?“

„Ale prosím vás!“ ohradil se s odporem Svidrigajlov. „Buďte tak hodný a nemluvte o tom,“ dodal chvatně, dokonce beze stopy fanfarónství, které prostupovalo celou jeho předchozí řeč. I jeho výraz se doslova změnil. „Přiznávám, že jsem hrozný slaboch, ale co dělat – bojím se smrti a nesnáším, když se o ní v mé přítomnosti mluví. Víte, že jsem tak trochu mystik?“

„Aha! Přízrak Marfy Petrovny! Copak? Zjevuje se stále?“

„Ani mi to nepřipomínejte. V Petrohradě se to ještě nestalo. K čertu s tím!“ vykřikl trochu podrážděně. „Ne, mluvme raději o tamtom… ostatně… Hm! Ne, mám příliš málo času, nemohu se s vámi dlouho zdržet. Škoda! Měl bych toho na srdci!“

„Starosti? Nějaká žena?“

„Žena? Ano, taková náhlá věc. Ale to jsem nemyslel.“

„Copak všechny ty ohavné okolnosti na vás už vůbec nepůsobí? Copak už v sobě nemáte žádnou sílu, abyste se mohl zastavit?“

„Snad se nedovoláváte i síly? Hehehe! Tímhle jste mě moc překvapil, Rodione Romanoviči, ačkoliv jsem tušil, že to tak dopadne. Vy mně budete něco vykládat o prostopášnosti a o estetice! Schiller jste! Idealista! Tak je to ovšem v pořádku a naopak by bylo s podivem, kdyby tomu bylo jinak, ale přece jen, jak je to ve skutečnosti vlastně podivné… Škoda, přeškoda, že mám tak málo času, protože jste úžasně zajímavý. À propos, máte rád Schillera? Já hrozně.“

„Vy jste ale tatrman!“ řekl trochu zhnuseně Raskolnikov.

„Na mou duši ne!“ ohrazoval se se smíchem Svidrigajlov. „Ale když chcete, tak třeba tatrman, nebudu se s vámi přít. Proč si nezahrát trochu i na tatrmana, když to nikomu neublíží? Strávil jsem sedm let na vsi u Marfy Petrovny, a když jsem teď padl na tak chytrého člověka, jako jste vy, a nejen chytrého, nýbrž svrchovaně zajímavého, prostě si s ním moc rád popovídám, a mimoto jsem vypil půl sklenky vína a to mi trošku stouplo do hlavy. Ale především mě tak povzbudila jedna okolnost, o které však… pomlčím. Kampak jdete?“ polekal se náhle.

Raskolnikov se zvedal. Bylo mu těžko a dusno a trochu nevolno z toho, že sem přišel. Přesvědčil se, že Arkadij Ivanovič Svidrigajlov je nejprázdnější a nejbezvýznamnější ze všech padouchů, co jich zem nosí.

„Ale! Jen ještě poseďte, zůstaňte ještě!“ přemlouval ho Svidrigajlov. „A objednejte si aspoň čaj. Poseďte ještě, nebudu už mluvit nesmysly, myslím o sobě. Budu vám něco vyprávět. Třeba jak mě jedna žena, řečeno vašimi slovy, zachraňovala, chcete? Dám vám tím dokonce odpověď na vaši první otázku, protože ta osoba je vaše sestra. Smím vám to vyprávět? Aspoň si tím ukrátíme čas.“

„Vyprávějte, ale doufám, že…“

„Nebojte se! Mimoto Avdoťja Romanovna může i v tak odporném a prázdném individuu, jako jsem já, zanechat jen pocit hluboké úcty.“