4

Matčin dopis ho zdrtil. Nicméně o jeho hlavním, ústředním bodu nebyl ani okamžik na pochybách, už když dopis četl. Zásadní rozhodnutí se mu rýsovalo v hlavě s konečnou platností: Ne! K tomu sňatku, dokud žiju já, nedojde! A celý pan Lužin ať táhne k čertu!

Protože to je nad slunce jasnější, bručel si s úsměškem a zachmuřeně se už napřed kochal úspěchem svého předsevzetí. Kdežpak, maminko, kdežpak, Duňo, mě neošidíte…! A těch omluv, že mě ani nepožádaly o radu a že všecko rozhodly samy! Bodejť! Myslí si, že teď už to nejde zrušit, ale na to se ještě podíváme, jestli jde, nebo nejde! A ta jejich kolosální výmluva, to jejich: „Petr Petrovič je tak zaměstnaný člověk, tak úžasně zaměstnaný člověk, že i ženit se bude v kalupu, jednou nohou ve vlaku!“ Kdežpak, Duněčko, já vím, moc dobře vím, o čem se mnou musíš tolik mluvit i o čem jsi přemýšlela celou tu noc, když jsi přecházela po pokoji, i zač ses modlila ke Kazaňské Bohorodičce v maminčině ložnici. Komupak se jde lehce na Golgotu? Hm… Tak tedy, vaše rozhodnutí je konečné, Avdoťjo Romanovno, uráčila jste se provdat za praktického a racio­nálního muže, který má vlastní jmění (který už má vlastní jmění, to zní solidněji a okázaleji), který má dvojí zaměstnání a je stoupencem názorů naší moderní generace (jak píše maminka). A zdá se hodný, jak podotýká sama Duněčka. To zdá se je na tom všem nejpodařenější! Tak s tímhle zdá se bude mít Duněčka svatbu…! Podařené! Vskutku podařené!

… Přitom by mě moc zajímalo, proč maminka napsala to o té „moderní generaci“, jestli jen kvůli výstižnější charakteristice té osoby, nebo docela záměrně, aby mě naladila pro pana Lužina? Ó vy chytračky! A stejně by mě zajímala další okolnost – totiž jak dalece byly jedna k druhé upřímné, a to jak ten den a tu noc, tak celou další dobu. Jestli si naplno řekly všecko, anebo pochopily, že mají obě totéž na duši i na srdci a že by zbytečně něco vysvětlovaly a leda se darmo podřekly? Ano, nejspíš k tomu stejně došlo, vyplývá to i z dopisu: mamince se zdál trošičku příkrý a hned s tím, chudinka naivní, zatepla šla k Duněčce. Ale ta se samozřejmě rozhorlila a „odpověděla nakvašeně“. Bodejť! Kdo by nevyletěl z kůže, když je všecko nad slunce jasnější i bez naivních otázek a slovo už dalo slovo! A proč mi vůbec píše takovou věc jako „Měj rád Duňu, Roďo, vždyť ona Tě má ráda víc než sebe“. Jistě proto, že ji samu už tajně trápí svědomí, že svolila, aby se dcera obětovala pro syna. „Tys naše naděje, Tys naše všechno!“ Ach maminečko! Vřelo to v něm víc a víc, a kdyby se v tu chvíli setkal s panem Lužinem, byl by ho snad zabil!

Hm, svatá pravda, snažil se dál sledovat divoký vír myšlenek, táhnoucích mu hlavou, svatá pravda, že k člověku je třeba „přistupovat poznenáhlu a opatrně, abychom poznali, co je zač“; přesto do pana Lužina vidím. Hlavně, že je to „člověk praktický a že se zdá hodný“ – to přece není jen tak, vzít na sebe starost o zavazadla, dopravit na svůj účet tu velkou truhlu! Řekněte, není hodný? A samy, nevěsta i matka, si zjednají povozníka, pojedou na žebřiňáku pod rohoží (jako bych tak nebyl jezdil!). Co na tom! Je to přece všehovšudy devadesát verst „a pak už to klidně dojedeme v třetí třídě“ – těch tisíc verst! Je to přece rozumné, žij, jak ti kapsa dovolí. Ale copak to jde, pane Lužine, je to přece vaše nevěsta… A není možné, abyste nevěděl, že si matka půjčuje na dráhu ze své penze. Chápu, že pro vás tu běží o značný obchodní obrat, o podnik s oboustranným ziskem a stejným podílem, a tedy i se stejnými náklady. Obchod je obchod, jak se říká, to neznám bratra. Jenže v tomhle je praktický pán trošičku napálil: zavazadla ho přijdou přece laciněji než jejich cestovné, ne-li naposled docela zadarmo. Copak to opravdu žádná nevidí nebo to schválně nechtějí vidět? Jsou přece tak spokojené, tak spokojené! A když si pomyslím, že tohle je teprve květ, to pravé ovoce že je teprve čeká! Oč tady hlavně jde? Přece ne o lakotu ani chamtivost, ale o tón, jakým se to všechno odbývá. To přece není nic jiného než budoucí tón jejich manželství, varování… A proč maminka najednou tak rozhazuje? S čímpak přijede do Petrohradu? S třemi rubly nebo s dvěma „papírky“, jak říká ta… bába… hm! Z čehopak chce být v Petrohradě živa potom? Vždyť už z něčeho vyrozuměla, že u Duněčky nebude moci po svatbě žít, dokonce ani první dobu! Milý člověk se asi v tom smyslu nějak podřekl, projevil, ačkoliv něco takového maminka rozhodně odmítá, prý proti tomu budu sama! Tak nač tedy vlastně spoléhá, na sto dvacet rublů své penze, zkrácených o dluh Afanasiji Ivanoviči? Plete ještě teplé šátky a vyšívá navlékací rukávy, kazí si staré oči. Ale z těch šátků má ke svým sto dvaceti rublům ročně všehovšudy dvacet rublů, jako bych to nevěděl! Jak vidět, přece jen spoléhají na velkomyslnost páně Lužinovu, že jim to sám nabídne a že je bude ještě přemlouvat. Ale sklapne vám! Takoví už prostě jsou ti schillerovští krasoduchové, že do poslední chvíle si člověka přizdobují pavími pery, do poslední chvíle od něho čekají jen dobro a žádné špatnosti; a třebaže tuší, že mince ukáže i svůj rub, za nic na světě si to jaksepatří nepřiznají a všecko se v nich vzpírá pouhému pomyšlení na něco podobného, vší mocí od sebe odhánějí pravdu, dokud jim takový přizdobený člověk vlastnoručně nevypálí rybník. Moc by mě zajímalo, jestli má pan Lužin také nějaký řád, sázím se, že má v knoflíkové dírce „Annu“ a že si ji bere na obědy k dodavatelům a kupcům. A na svatbu s ní jistě přijde taky! Ale co, může mi být ukradený…!

…Dobře, neřekl bych, kdyby maminka, má už to prostě v povaze, ale jak to, že i Duňa? Duněčko moje milá, jako bych tě neznal! Když jsme se naposled viděli, šlo už ti přece na dvacet a tvoje založení mi už bylo jasné. Maminka mi tu píše, že „Duněčka snese mnoho“. To jsem ale věděl. Věděl jsem to už před půltřetím rokem a od té doby jsem na to půltřetího roku myslel, ano, právě na to, že „Duněčka snese mnoho“. Když snesla pana Svidrigajlova a všecko, co následovalo, snese dozajista mnoho. A teď si i s matkou vzaly do hlavy, že by snesla i pana Lužina, stoupence myšlenky, že nejvýhodnější jsou manželky, jež manželé vytrhli z bídy a obšťastnili, Lužina, který navíc tu myšlenku hlásá div ne při prvním seznámení. Ale budiž, dejme tomu, že se „uřekl“, třebaže je muž racionální (takže se, dost možná, vůbec neuřekl, ale právě si pospíšil, aby jim nalil čistého vína), ale co Duňa, Duňa? Ona přece do něho vidí, a přitom s ním má žít! Bude přece raději o suchém černém chlebu a o vodě, než aby prodala svou duši, natož aby se vzdala své mravní svobody kvůli blahobytnému životu; ani za celý Šlesvik-Holštýn ne, natož za pana Lužina! Ne, Duňa, jak jsem ji znal, byla docela jiná a… a nezměnila se samozřejmě ani teď…! Darmo mluvit! Je krušno u Svidrigajlovových! Je krušno trmácet se za dvě stě rublů celý život jako guvernantka z gubernie do gubernie, a přesto vím, že má sestra půjde spíš jako negr k plantážníkovi nebo jako Lotyš k východopruskému Němci, než aby si pošpinila duši a mravní cítění svazkem s někým, koho si neváží a po kom jí nic není – doživotně jen pro svůj osobní prospěch! Celý z nejryzejšího zlata nebo nejčistšího briliantu by mohl být pan Lužin, a přece by se nikdy neuvolila stát se jeho zákonitou souložnicí! Tak proč se náhle uvoluje? Kde je tady háček? V čem tkví celý vtip? Věc je přece jasná: pro sebe, pro své vlastní pohodlí, ba ani pro záchranu svého života by se nikdy neprodala, ale pro jiného se prodá! Pro drahého, zbožňovaného člověka se prodá! V tom je celá ta záhada, že pro bratra, pro matku se prodá! Všecko prodá! Ano, v takovém případě v sobě můžeme své mravní pohnutky potlačit a všecko, svou svobodu, klid, dokonce i svědomí, všecko prodáme jako starou veteš. Co je do života! Hlavně že naši miláčkové budou šťastni! Ale to nám nestačí, my si k tomu vymyslíme ještě svou vlastní kazuistiku, od jezuitů si ji vypůjčíme, a na nějakou dobu snad uklidníme i samy sebe, samy sebe přesvědčíme, že je to tak nutné, opravdu nutné, že účel světí prostředky. Ano, takové jsme a všecko je naprosto jasné. Je jasné, že v pozadí a ve středu děje nestojí nikdo jiný než Rodion Romanovič Raskolnikov. Jaká možnost zajistit mu štěstí, vydržovat ho na studiích, udělat ho společníkem v podniku, zabezpečit celou jeho existenci; dost možná, že z něho jednou bude bohatý, významný a vážený člověk, že dokonce dožije život v slávě! A matka? Ale jde přece o Roďu, o drahého Roďu, o jejího prvorozeného! Jakpak by takovému prvorozeňátku neobětovala i tak skvělou dceru! Ach vy milá, nespravedlivá srdce! Ale kdež, v tomhle případě jsme ochotny necouvnout třeba ani před Soněččiným údělem! Soněčko, Soněčko Marmeladovová, ty Soněčko, věčná, co svět světem bude! Jste si vědomy, jste si plně vědomy tíhy své oběti? Přísluší vám? Způsobíte jí prospěch? Jednáte rozumně? Uvědomuješ si, Duněčko, že Soněččin úděl není ani o stín odpornější než úděl s panem Lužinem? „O lásce nemůže být řeč,“ píše maminka. Ale co když nemůže být řeč nejen o lásce, ale ani o úctě, a naopak už může být řeč o zošklivění, opovržení a zhnusení – co potom? Inu, nic jiného, než že si člověk musí zachovat čistotu. Nemám pravdu? Chápete však, chápete, chápete, co znamená taková čistota? Chápete, že ta lužinovská čistota je stejná jako Soněččina, ba možná horší, odpornější a podlejší, protože tobě, Duněčko, koneckonců jde o určitý přepych, kdežto tam je ve hře všehovšudy smrt hladem? Draze, předraze zaplacená čistota to bude, Duněčko! A co pak, až to pro tebe začne být nesnesitelné? Pak budeš litovat? Toho zármutku, hoře a proklínání, těch pečlivě skrývaných slz, protože ty přece nejsi Marfa Petrovna! A co si pak počne matka? Je přece znepokojená už teď, už teď se trápí. Co teprve, až prohlédne docela! A já…? Co jste si vlastně myslely o mně? Nechci, aby ses pro mne obětovala, Duněčko, ani vy, maminko! Dokud žiju, tak k tomu nedojde, za nic nedojde! Nesmí!

Vtom se vzpamatoval a zarazil se.

Nedojde? A co uděláš, aby k tomu nedošlo? Zakážeš to? Jakým právem? Co jim můžeš ty sám slíbit, abys na to měl právo? Že jim zasvětíš celý svůj život, celou svou budoucnost pak, „až dostuduješ a dostaneš místo“? To pro ně není nic nového, ale jsou to zatím jen vidiny, a co teď? Chápeš, že musíš něco podniknout ihned? A co zatím děláš? Jenom je odíráš! Vždyť si ty peníze vypůjčují na svou storublovou penzi, na záruku pánů Svidrigajlovových. Čím je tedy chceš uchránit před Svidrigajlovy, čím před Afanasijem Ivanovičem Vachrušinem, ty budoucí milionáři, ty Joviši, páne nad jejich osudy? Že za deset let? Ale za deset let si matka u svých šátků docela zkazí a možná vypláče oči a zchřadne půstem. A sestra? Jen se zamysli, kam to může za těch deset let nebo během deseti let dospět se sestrou! Domyslel ses?

Podobnými otázkami se trýznil a vybičovával a cítil přitom dokonce jistou rozkoš. Ty otázky nebyly ostatně nové ani nenadálé, nýbrž staré, palčivé a věčně se opakující. Už před drahnou dobou ho začaly hrýzt a rozdírat mu srdce. Už je to dlouho, co na něho padla nynější tíseň a od té doby stále rostla a sílila, až v posledních dnech dozrála a vyústila v jedinou hrůznou, podivnou a fantastickou otázku, která mu sedí na srdci a na mozku a nesmlouvavě se dožaduje zodpovězení. A k tomu jako úder hromu nyní ještě matčin dopis! Bylo mu jasné, že musí skoncovat s pasivní melancholií a sebetrýzněním, s věčnými úvahami o bezvýchodnosti problémů a bezpodmínečně něco podniknout, a to hned a co nejrychleji. Stůj co stůj se musí rozhodnout pro cokoliv, nebo…

„Nebo se vzdát práva na život!“ rozkřikl se náhle zběsile. „Po­korně se poddat osudu jednou provždy a udusit v sobě všecko, nadobro se vzdát práva jednat, žít a milovat!“

Chápete, chápete, velevážený, co to znamená, když už člověk nemá kam jít? vybavila se mu najednou včerejší Marmeladovova otázka. Každý přece musí mít kam jít…

Náhle se zachvěl, jak mu projela hlavou jistá, také včerejší myšlenka. Nezachvěl se však proto, že jím projela. Věděl totiž a tušil, že jím určitě „projede“, a už ji čekal. A pak, nebyla to myšlenka zdaleka včerejší. Rozdíl byl jen v tom, že před měsícem, a dokonce ještě včera, to byl jen sen, a teď… teď se vybavila docela jinak než sen, v docela nové, hrozivé a naprosto překvapivé podobě, a on si to najednou uvědomil… Zatmělo se mu před očima, jako by dostal ránu do hlavy.

Kvapně se rozhlédl, něco hledal. To hledal lavičku, chtěl si sed­nout; šel totiž právě po K-ském bulváru. Lavičku zahlédl asi sto kroků před sebou. Zamířil k ní nejrychleji, jak byl schopen, ale než k ní došel, potkalo ho malé dobrodružství, které ho na několik minut plně upoutalo.

Jak vyhlížel lavičku, všiml si, že asi dvacet kroků před ním jde žena, zprvu ji však neuznal za hodnu zájmu stejně jako nic z toho, co se kolem něho do té chvíle míhalo. Přihodilo se mu už nejednou, že přišel například domů a vůbec nevěděl, kudy se tam dostal, a už tomu přivykl. Na té ženě však bylo něco zvláštního, co na první pohled bilo do očí a poznenáhlu upoutávalo pozornost, nejdříve proti jeho vůli, až ho to dráždilo, ale pak pořád víc a víc. Náhle zatoužil pochopit, co to vlastně na té ženě tak zvláštního je. Za prvé šla ta jistě velmi mladá dívka v letním úpalu prostovlasá, bez paraplíčka i bez rukaviček a v chůzi trochu směšně rozhazovala rukama. Šaty měla hedvábné, lehoučké („prací“), ale také podivně oblečené, nedopnuté a vzadu v pase, hned na začátku sukně roztržené; cár volně plandal za ní. Přes holý krk měla přehozený malý šáteček, celý však pošinutý a shrnutý. Nadto šla nejistým krokem, klopýtavě a chvílemi dokonce hodně vrávoravě. Zvláštní setkání Raskolnikova posléze zaujalo docela. Dohonil dívku až u lavičky; sotva k ní došla, hned na ni těžce klesla, na samý kraj, zvrátila hlavu přes opěradlo a zavřela oči, zřejmě nesmírnou únavou.

Prohlédl si ji lépe a okamžitě poznal, že je úplně opilá. Byl to nezvyklý, nechutný pohled. Raskolnikova dokonce napadlo, že se možná mýlí. Viděl neobyčejně mladistvý obličejíček, asi tak šestnáctiletý a dost možná patnáctiletý, drobounký, hezoučký a plavý, ale celý rozpálený a jaksi napuchlý. Dívka zřejmě o sobě skoro nevěděla; přehodila si nohu přes nohu a odhalila se přitom mnohem víc, než se slušelo; podle všeho si jen velmi mlhavě uvědomovala, že je na ulici.

Raskolnikov si nesedl, ale neměl se ani k odchodu, zůstal v rozpacích stát. Onen bulvár je vždy málo živý, ale teď ke druhé hodině a za takového parna byl téměř liduprázdný. A přece opodál asi patnáct kroků odtud při kraji bulváru se zastavil jakýsi pán, na němž bylo vidět, že má také tisíc chutí za nějakým účelem k dívce přistoupit. I on ji podle všeho z dálky uviděl a chtěl dohonit, ale Raskolnikov mu to překazil. Zle po něm loupal očima, ovšem jen když se Raskolnikov nedíval, a netrpělivě čekal, kdy už mu ten protivný odranec uvolní místo. Bylo nabíledni, oč mu šlo. Pánovi mohlo být kolem třicítky, byl statný a vypasený, krev a mlíko, měl růžové rty a malý knírek, oblečen byl s veškerou elegancí. Raskolnikov se hrozně rozběsnil; náhle dostal chuť toho vypaseného hejska něčím urazit. Na chvilku odešel od dívky a pokročil k pánovi.

„Tak co vy tady, Svidrigajlove! Co tady pohledáváte?“ houkl na něj se zaťatými pěstmi a vzteklým úšklebkem.

„Dovolte! Co to má znamenat?“ ohradil se přísně pán a svraštil obočí v povýšeném údivu.

„Co? Abyste se klidil!“

„Jak se opovažuješ, ty obejdo!“

A rozpřáhl se bičíkem. Raskolnikov se na něj bez rozmýšlení obořil holými pěstmi, ačkoliv statný pán by se byl zřejmě vypořádal i s dvěma takovými. Ale vtom ho kdosi zezadu pevně sevřel. Stanul mezi nimi strážník. „Přestaňte, pánové, neračte se prát na veřejných místech! Co tady děláte? Co jste zač?“ uhodil přísně na Raskolnikova, jehož cáry mu byly podezřelé. Raskolnikov se na něj podíval. Byl to bodrý vojácký zjev s šedivými kníry a licousy a rozumným pohledem.

„Jdete jak na zavolanou!“ vyhrkl a natahoval se po jeho ruce. „Jsem Raskolnikov, bývalý student práv… Vy to také vezměte na vědomí,“ obrátil se na pána. „A vy pojďte se mnou, něco vám ukážu…“

A už držel strážníka za ruku a vlekl ho k lavičce.

„Jen se na ni podívejte, je opilá namol, a tak šla po bulváru. Kdo ví, co je zač, ale nevypadá, že by byla od řemesla. Nejspíš ji někde opili a zneužili… poprvé… chápete? A pak ji pustili k vodě. Jen se podívejte na ty roztržené šaty, a podívejte se, jak je má navlečené: je vidět, že ji někdo oblíkal, že se neoblíkala sama, ale že ji oblíkaly nešikovné ruce, mužské! A teď se podívejte tamhle: tohohle hejska, s kterým jsem se div nepopral, vůbec neznám, vidím ho poprvé v životě, ale i on ji před chvilkou zhlíd, jak šla opilá a bez smyslů, a teď si na ni dělá laskominy a hrozně rád by ji takhle, v tomhle stavu, sebral a někam odvezl… Ano, tak je to, dejte přece na má slova! Nemýlím se. Na vlastní oči jsem viděl, jak ji pozoroval a sledoval, ale já mu to překazil, a tak teď jenom čeká, až odejdu. Vidíte ho, poodešel o pár kroků a čeká, dělá, že si zapaluje cigaretu… Jak to zařídit, aby ji nedostal? Jak ji odvést domů? Přemýšlejte!“

Strážník okamžitě věděl, na čem je. Oč jde otylému pánovi, bylo docela jasné, ale ještě tu bylo to děvče. Strážce pořádku se k ní schýlil a prohlédl si ji zblízka. Rysy mu zjihly upřímným soucitem.

„Ach, škoda jí,“ potřásl hlavou. „Takové dítě! Ba, zneužili ji. Slyšíte, milostslečno,“ začal jí domlouvat, „kdepak račte bydlet?“ Dívka otevřela unavené, otupělé oči, nechápavě se podívala na tazatele a ohnala se rukou.

„Poslyšte,“ řekl Raskolnikov. „Tu máte,“ hrábl do kapsy a šťastně našel dvacet kopějek, „vezměte drožku, ať ji zaveze na její adresu. Jen tu adresu ještě vyzvědět!“

„Slečinko, no tak, slečinko!“ spustil zas strážník, když přijal peníze. „Vezmu vám drožku a doprovodím vás. Kam poručíte, prosím? Kde račte mít bydliště?“

„Kšc…! Neotravujte…,“ zablekotalo děvče a znovu se ohnalo rukou.

„Ale, ale, to není hezké! To je přece hanba, slečinko, moc velká hanba!“ Znovu potřásl hlavou pohoršeně, soucitně i rozhořčeně. „To je práce!“ otočil se na Raskolnikova. A přitom si ho znovu rychle prohlédl od hlavy k patám. Jistě z něho nebyl moudrý. Tak odraný, a rozdává!

„Našel jste ji daleko odtud?“ zeptal se ho.

„Říkám vám přece, vrávorala přede mnou tady na bulváru. A jak došla k téhle lavičce, tak se na ni svalila.“

„Bože, co se to teď na světě rozmohlo hanebnosti! Takové neviňátko, a už je to opilé! Zneužili ji, to se ví! Šatičky má roztržené… Je to dneska sodoma! A bude z nějaké slušné, chudé rodiny… Takových teď je! A vypadá tak jemně, jako slečinka.“ A znovu se nad ni sklonil.

Možná že sám měl doma zrovna takové dcerky, co „vypadají tak jemně jako slečinky“, s manýrami dobře vychovaných lidí a s všelijakými odkoukanými módními výstřelky.

„Hlavně,“ přimlouval se Raskolnikov, „aby nepadla do rukou tomu padouchovi! Prosím, on se jí ještě posmívá! Na očích je mu vidět, co by rád. A nehne se odtud, mizera!“

Raskolnikov to vykřikoval a nepokrytě na něj ukazoval rukou. Neznámý to slyšel a málem se znovu rozkatil, ale rozmyslel si to a spokojil se opovržlivým pohledem. Pak pomalu poodešel ještě asi o deset kroků a zase zůstal stát.

„Což o to, do rukou mu padnout nesmí,“ přemítal nahlas strážník. „Jen kdyby nám řekla, kam ji máme odvézt, jinak… Tak slečinko, slečinko!“ sklonil se znova.

Dívka teď docela otevřela oči, pozorně se podívala, a jako by cosi pochopila, zvedla se z lavičky a vykročila zpátky směrem, kterým přišla. „Fuj, nestydové, pořád otravujete!“ ohnala se po nich zas. Odcházela rychle a pořád ještě vrávoravě. Hejsek šel za ní, ale postranní cestičkou, a nespouštěl z ní oči. „Nebojte se, já ji nedám!“ řekl kategoricky strážník a pustil se za nimi. „Povídám, sodoma!“ vzdychal.

Vtom jako když Raskolnikova uštkne. Rázem byl jako vyměněný.

„Poslyšte, vy!“ křikl za strážníkem.

Strážník se otočil.

„Nechte ji! Co vám je do toho? Nestarejte se o ně! Jen ať se s ní povyrazí!“ ukázal na hejska. „To není vaše věc!“

Strážník na něho nechápavě vytřeštil oči. Raskolnikov se rozesmál.

„E-ech!“ mávl po něm rukou strážce pořádku a šel dál za hejskem a za dívkou.

Zřejmě měl Raskolnikova za blázna nebo za něco ještě horšího. Dvacet kopějek v tahu, řekl si zlostně Raskolnikov, když osaměl. Aťsi! Dostane i od toho druhého a pustí ji s ním, a bude to… Proč jsem se jen vnucoval se svou pomocí? Copak jsem od toho, abych pomáhal? Mám vůbec právo pomáhat? Ať třeba jeden druhého sežerou, co je mi po tom? Jak mě vůbec mohlo napadnout vyhodit dvacet kopějek? Copak jsou moje?

Ale ta podivínská slova mu spíš přitížila. Usedl na opuštěnou lavičku. Myšlenky se mu rozutíkaly… A vůbec mu v té chvíli působilo jakékoliv myšlení utrpení. Přál si, aby na něho padly mrákoty, aby na všechno zapomněl a pak se probudil a začal všechno od začátku…

Ubohé děvče! přemítal s pohledem na opuštěný roh lavičky. Probere se, popláče si, pak se to doví matka… Nejdřív ji plácne a potom pořádně zbije, vyčiní jí a dost možná ji i vyžene z domu… A když nevyžene, stejně se toho domáknou Darji Francovny a milé děvče bude jak štvanec… Brzy nato nemocnice (jako vždycky u těch, které mají velmi počestné matky a spouštějí se tajně), a pak… pak znova nemocnice… vodka… krčmy… a zas nemocnice… a za dva za tři roky z ní bude mrzák, a to jí prosím bude všehovšudy osmnáct nebo devatenáct let… Jako bych takové neznal! A jak to začínalo u nich? Navlas stejně… Fuj! Ale ať! Prý je to tak v pořádku. Takové a takové procento prý musí každý rok odejít… někam… nejspíš k čertu, aby to osvěžilo ostatní a nebylo na obtíž. Procento! Opravdu, mají na to nádherné slůvko, takové uklidňující, učené. Jednou je to procento, tak jaképak znepokojování! Prosím, kdyby se tomu říkalo nějak jinak… pak by to možná bylo na pováženou… A co když se nakonec do toho procenta dostane i Duněčka…? Když ne do tohohle, tak do nějakého jiného…?

Ale kam to vlastně jdu? vzpomněl si náhle. To je divné, vím, že jsem někam šel. Přečetl jsem dopis a šel jsem… Aha, už si vzpomínám, na Vasiljevský ostrov jsem šel, k Razumichinovi… Ale proč? A jak to, že mi zrovna teď přišlo do hlavy, abych šel k Razumichinovi? To je zajímavé.

Podivoval se sám sobě. Razumichin byl jeho někdejší kolega na univerzitě. Bylo zajímavé, že na univerzitě Raskolnikov téměř neměl přátele, všech se stranil, k nikomu nechodil a návštěvy přijímal nevlídně. Ostatně i kolegové na něho záhy zanevřeli. Společné schůzky, debaty ani zábavy pro něho jako by nebyly. Studoval horlivě, nebyl k sobě shovívavý a pro tu vlastnost si ho každý vážil, ale nikdo ho neměl v lásce. Byl velmi chudý a přitom jaksi povýšeně hrdý a uzavřený, jako by v sobě nosil nějaké tajemství. Některým jeho kolegům se zdálo, že se na ně na všechny dívá jak na děti, spatra, jako by je všechny převyšoval vyspělostí, vědomostmi i názory, a že jejich názory a zájmy má za cosi nižšího.

S Razumichinem se však bůhvíproč sblížil, totiž ani ne tak sblížil, jako k němu byl sdílnější a otevřenější. K Razumichinovi mohl mít člověk ostatně stěží jiný vztah. Byl to nadmíru veselý a sdílný mládenec, dobrý až do prostoduchosti. Nicméně se pod tou prostotou skrývala hloubka a důstojnost. Jeho nejlepší přátelé to dobře věděli, byl oblíbený u všech. Byl velmi bystrý, třebaže někdy opravdu trochu prostoduchý. Měl výrazný zjev, byl vysoké, hubené postavy, černovlasý, vždy nedbale oholený. Občas si bujně zahýřil a měl pověst siláka. Jednou v noci ve společnosti srazil úderem dvoumetrového policajta. Pít mohl donekonečna, ale stejně dobře nemusel pít vůbec; někdy řádil přímo neodpustitelně, ale když nechtěl, neřádil vůbec. Razumichin byl zajímavý i tím, že ho nevyvedl z míry žádný nezdar a že ho, jak se zdálo, nemohly zkrušit sebehorší podmínky. Mohl bydlet třeba na střeše, snášet pekelný hlad i strašnou zimu. Byl chudý jako kostelní myš, živil se však zásadně sám a vlastním přičiněním a vydělával si prací všeho druhu. Znal bezpočet pramenů, z nichž mohl čerpat, samozřejmě prací. Jednou celou zimu netopil v pokoji a tvrdil, že je to dokonce příjemnější, protože prý se v chladu lépe spí. V přítomné době byl i on přinucen odejít z univerzity, ale jen nakrátko, a ze všech sil se snažil zlepšit své poměry tak, aby mohl studovat dále. Raskolnikov u něho nebyl dobré čtyři měsíce a Razumichin ani nevěděl, kde Raskolnikov bydlí. Jednou, asi před dvěma měsíci, se sice potkali na ulici, ale Raskolnikov se odvrátil, dokonce přešel na druhou stranu ulice, aby ho Razumichin neviděl. A Razumichin, ačkoliv ho viděl, prošel kolem něho nevšímavě, nechtěl rušit přítele.