3

„Je zdráv! Zdráv,“ uvítal vcházející vesele Zosimov. Přišel už před dobrými deseti minutami a seděl na konci divanu jako včera. Raskolnikov seděl na druhém konci úplně oblečený, dokonce pečlivě vymydlený a učesaný, jako už dávno nebyl. Pokojík se naráz zaplnil, ale Nastasje se přesto ještě podařilo vklouznout za návštěvníky a poslouchat.

Raskolnikov byl skutečně skoro zdráv, zejména proti včerejšku, byl jen velmi bledý, roztržitý a zachmuřený. Zevnějškem připomínal člověka raněného nebo trpícího silnou fyzickou bolestí: svraštěné obočí, sevřené rty, žhavý pohled. Mluvil skoupě a neochotně, jako by se přemáhal nebo plnil nepříjemnou povinnost, a jeho pohyby chvílemi prozrazovaly zvláštní neklid.

Chyběl mu snad jen obvaz nebo kožený prst na ruce, aby byl k nerozeznání od člověka, kterému se třeba velmi bolestivě podebírá prst, který si poranil ruku nebo nějak podobně trpí.

Ale i ta bledá a zachmuřená tvář jako by se na okamžik rozsvítila, když vešla matka a sestra, jenže jeho doposud truchlivě roztržitý výraz tím dostal odstín ještě soustředěnějšího utrpení. Světlo brzy pohaslo, ale utrpení zůstalo, a Zosimov, pozorující a studující svého pacienta s celým mladickým zápalem lékaře, který právě začal provozovat praxi, si s údivem všiml, že příchod příbuzných v něm namísto radosti probudil jakési tíživé tajné odhodlání vydržet hodinu nebo dvě hodiny mučení, kterému se nikterak nemůže vyhnout. Potom viděl, jak skoro každé slovo následujícího rozhovoru se přímo dotýká nějaké rány jeho pacienta a jitří ji; současně trochu užasl, jak se včerejší monomaniak, kterého kdejaké slůvko div nedohánělo k šílenství, dnes umí ovládat a skrývat své city.

„Pravda, já teď také cítím, že už jsem skoro zdráv,“ řekl Raskolnikov a vřele se políbil s matkou i sestrou, takže Pulcherija Alexandrovna se okamžitě rozzářila. „A říkám to už jinak než včera,“ dodal k Razumichinovi a přátelsky mu stiskl ruku.

„Dnes mě opravdu překvapil,“ začal Zosimov, velmi potěšený jejich příchodem, protože i po těch deseti minutách už nevěděl, o čem se svým pacientem mluvit. „Bude-li to tak pokračovat, bude mu za tři čtyři dny zas jako před měsícem nebo před dvěma… nebo možná před třemi? Začalo to a připravovalo se to přece už dlouho…, viďte? Přiznejte se teď, že jste si to trochu zavinil sám?“ dodal s opatrným úsměvem, jako by se pořád ještě bál, že by ho mohl něčím podráždit.

„To je docela možné,“ odpověděl chladně Raskolnikov.

„Říkám to proto,“ rozpaloval se Zosimov, „že vaše úplné uzdravení teď hlavně závisí jedině na vás. Teď, když už s vámi o tom mohu hovořit, rád bych vás přesvědčil, že je nutno odstranit prvopočáteční, abych tak řekl základní příčiny, z nichž se vyvinul váš chorobný stav; jen tak se uzdravíte, jinak by se vám mohlo ještě přitížit. Ty prvopočáteční příčiny neznám, ale vám jsou jistě známy. Vy jste inteligentní člověk a jistě jste se pozoroval. Mně se zdá, že počátky vašeho neduhu se do jisté míry časově stýkají s vaším odchodem z univerzity. Nemůžete žít v nečinnosti, domnívám se, že práce a nějaký pevně vytčený cíl by vám mohly velmi prospět.“

„Ano, ano, máte naprosto pravdu…, co nejrychleji zase vstoupím na univerzitu a pak všecko půjde… jako po másle…“

Zosimov, který se svými moudrými radami chtěl také tak trochu blýsknout před dámami, byl ovšem poněkud zaražený, když se po své řeči podíval na svého svěřence a zpozoroval, že se tváří nepokrytě ironicky. Ale to byl jen okamžik. Vzápětí Pulcherija Alexandrovna začala Zosimovovi děkovat, zejména za to, že za nimi včera v noci přišel do penzionu.

„Copak u vás byl ještě v noci?“ zeptal se trochu polekaně Raskol­nikov. „Tak vy jste se po té cestě ani nevyspaly?“

„Ale, Roďo, vždyť to bylo jen do dvou. Doma jsme se s Duňou také nikdy neukládaly dříve než ve dvě.“

„Ani já nevím, jak bych mu poděkoval,“ pokračoval Raskolnikov, který se náhle zachmuřil a upřel oči do země. „Ponechám-li stranou otázku peněz – promiňte, že se o tom zmiňuji (podíval se na Zosimova) – pak opravdu nevím, čemu vděčím za vaši mimořádnou pozornost. Prostě to nechápu… a… a dokonce mě to tíží, protože tomu nerozumím, to vám říkám otevřeně.“

„Tím se neznepokojujte,“ zasmál se nuceně Zosimov, „pomyslete si, že jste můj první pacient, no, a když našinec začne provozovat praxi, lne k svým prvním pacientům jako k vlastním dětem, a někteří se do nich div nezamilují. A já těch pacientů přece tolik nemám.“

„O tomhletom ani nemluvím,“ dodal Raskolnikov a ukázal na Razumichina. „Ten se mnou taky zažil jen samé urážky a starosti.“

„Taková lež! Ty ses dneska nějak rozcitlivěl!“ vybuchl Razumichin.

Kdyby se uměl lépe dívat, byl by viděl, že o rozcitlivění nemůže být řeč, spíš o něčem právě opačném. Ale Avdoťja Romanovna si toho všimla. Pozorovala bratra bedlivě a znepokojeně.

„A o vás, maminko, se vůbec neodvažuji mluvit,“ pokračoval Raskolnikov, jako by odříkával úlohu, kterou se ráno naučil, „až dnes jsem byl schopen udělat si jakous takous představu, co jste tu asi včera vytrpěly, když jste čekaly, až se vrátím.“ Po těch slovech náhle mlčky a s úsměvem vztáhl ruku k sestře. V tom úsměvu však tentokrát probleskl opravdový, nepředstíraný cit. Duňa ihned uchopila a vřele stiskla nabízenou ruku, potěšená a vděčná. Po jejich včerejší roztržce ji bral poprvé na vědomí. Matčina tvář se rozzářila nadšením a štěstím nad tím úplným a němým usmířením bratra se sestrou.

„Vidíte, za tohle ho mám tak rád!“ zašeptal věčně zveličující Razumichin a prudce se otočil na židli. „Za tahle jeho gesta!“

Jak pěkně si umí vést, přemítala v duchu matka, jaká ušlechtilá hnutí se v něm probouzejí a jak prostě a jemně ukončil včerejší nedorozumění se sestrou – všehovšudy jí v příhodnou chvíli podal ruku a hezky se na ni podíval… A ty jeho krásné oči a krásná tvář…! Je ještě hezčí než Duněčka… Ale jeho šaty, bože můj, jak hrozně se obléká! To Vasja, poslíček v obchodě Afanasije Ivanoviče, je oblečen líp… A tak ráda, tak ráda bych se k němu sklonila a vzala ho do náruče…, poplakala si, ale bojím se, bojím se…, je tak divný, panebože…! Mluví docela vlídně, a přece se bojím! Čeho se to jen bojím?

„Ach Roďo, nevěřil bys,“ navázala náhle kvapně na jeho poznámku, „jak jsme byly včera s Duněčkou… nešťastné! Teď už to máme všecko za sebou a všichni jsme zase šťastni, a tak ti to mohu vylíčit. Představ si, že sem pospícháme div ne rovnou z vlaku, abychom se s tebou objaly, a ta žena – ale tamhle je! Dobrý den, Nastasjo…! Tak ona nám najednou říká, že jsi v deliriu a žes v tom stavu zrovna teď potají utekl doktorovi někam ven a že tě běželi hledat. Nevěřil bys, jak nám bylo! Hned jsem si vzpomněla, jak tragicky zahynul poručík Potančikov, náš známý, přítel tvého otce – ty ho nepamatuješ, Roďo – který také v deliriu takhle vyběhl ven a spadl na dvoře do studny, vytáhli ho až druhý den. A to víš, my to viděly ještě horší! Už jsme chtěly poprosit, aby nám pomohli vyhledat Petra Petroviče, abychom alespoň s jeho přispěním… vždyť jsme byly samy, docela samy,“ zabědovala náhle, ale najednou se zarazila, protože si uvědomila, že začínat o Petru Petroviči je ještě dost ožehavé, přestože „všichni jsou zase úplně šťastni“.

„Ano, ano…, mě to taky velmi mrzí,“ zabručel na to Raskolnikov, ale s tak roztržitým a skoro nepozorným výrazem, že k němu Duněčka s údivem obrátila oči.

„Co jsem to ještě chtěl,“ rozpomínal se namáhavě, „aha: prosím vás, maminko, i ty, Duněčko, nemyslete si, že jsem k vám dnes nechtěl přijít sám a že jsem čekal, až přijdete vy.“

„Ale co tě to napadá, Roďo!“ vykřikla Pulcherija Alexandrovna, také už udivena.

Cožpak nám odpovídá jen z povinnosti? říkala si v duchu Duňa. Smiřuje se, prosí o odpuštění, jako by konal povinnost anebo odříkával úkol.

„Jak jsem se probudil, hned jsem chtěl jít, ale zdržely mě šaty. Včera jsem jí… Nastasje… zapomněl říct, aby zaprala tu krev… Teprve před chvílí jsem se mohl obléct.“

„Krev! Jakou krev?“ polekala se Pulcherija Alexandrovna.

„To je tak… jen se nelekejte. To jsem se zakrvácel, jak jsem včera, když jsem se trochu nepříčetný potuloval venku, našel jednoho přejetého… jednoho úředníka…“

„Nepříčetný? Na všecko si přece vzpomínáš!“ skočil mu do řeči Razumichin.

„To je pravda,“ odpověděl na to s jakousi zvláštní důkladností Raskolnikov. „Vzpomínám si na všecko, i na nejmenší podrobnosti, ale vidíš: proč jsem co dělal, proč jsem kam chodil, proč jsem co říkal, to pořádně nevím.“

„To je velice známý jev,“ vmísil se Zosimov. „Provedení činů bývá mistrné a velmi důvtipné, ale ovládání a pohnutky jejich původců zmatené a často podléhají chorobným dojmům. Připomíná to sen.“

Vlastně je možná dobře, že mě pokládají skoro za šíleného, napadlo Raskolnikova.

„Ale zdravý člověk tak někdy jedná myslím také,“ poznamenala Duněčka a s obavou se podívala na Zosimova.

„Velmi správná připomínka,“ odpověděl jí. „V tomhle směru si opravdu všichni a velmi často počínáme jako pomatení, jen s tím malým rozdílem, že ‚nemocní‘ jsou pomatení o něco více než my, a proto musíme rozeznávat určitou mez. Ale úplně vyrovnaný člověk, to máte pravdu, skoro vůbec neexistuje; na několik desítek a možná set tisíc lidí připadá tak jeden, a ještě nedokonalý exemplář…“

Při slově „pomatený“, které neobezřetně uniklo Zosimovovi, rozjařenému svým oblíbeným tématem, se všichni zamračili. Raskolnikov, jako by to nepozoroval, byl zamyšlený a jeho bezbarvé rty se podivně usmívaly. Zdálo se, že si dál s něčím láme hlavu.

„Tak jak to bylo s tím přejetým? Přerušil jsem tě!“ zahartusil honem Razumichin.

„Co?“ vytrhl se Raskolnikov jako ze sna. „Aha… no a celý jsem se zakrvácel, když jsme ho odnášeli domů… A ještě něco, maminko, včera jsem vyvedl ještě jednu neodpustitelnou věc, jak jsem nebyl plně při smyslech. Včera jsem všechny peníze, které jste mi poslala, dal… jeho ženě… na pohřeb. Je teď vdova, má souchotiny, je to nebohá žena… tři malé hladové siroty… doma zhola nic… a ještě jedna dcera…, možná že byste jim je daly i vy, kdybyste to viděly… Já ovšem neměl nejmenší právo, to přiznávám, zvlášť když jsem věděl, jak těžko jste samy ty peníze sháněly. Kdo chce pomáhat, ten na to musí mít nejdřív právo, jinak: Crevez chiens, si vous n’êtes pas contents!¹“ Zasmál se. „Že je to tak, Duňo?“

„Ne, není,“ odpověděla pevně Duňa.

„Pravda! Ty máš přece taky… dobré úmysly!“ podíval se na ni skoro nenávistně a ironicky se ušklíbl. „To jsem měl uvážit… Ale já tě za to jen chválím, tys na tom přece jen líp… ty když dojdeš k takovému bodu, že budeš nešťastná, jestli ho nepřekročíš, budeš možná ještě nešťastnější, když ho překročíš… Ale to všechno je nesmysl!“ dodal nakvašeně, rozzlobený, že nechtě tak vzplanul. „Chtěl jsem říct, že vás, maminko, prosím za prominutí,“ uzavřel ostře a úsečně.

„Roďo, já jsem pevně přesvědčená, že všecko, co děláš, je správ­né!“ řekla s potěšením matka.

„Nebuďte tak přesvědčená,“ zkřivil v odpověď ústa do úsměvu. Po jeho slovech se rozhostilo ticho. V celém tom rozhovoru i v mlčení, v usmíření i odpuštění bylo něco křečovitého a všichni to cítili.

Docela jako by se mě bály, přemítal v duchu Raskolnikov, ponuře hledící na matku a na sestru. A skutečně, čím déle Pulcherija Alexandrovna mlčela, tím byla zaraženější.

Když byly daleko, tak jsem je měl přece tak rád! kmitlo mu hlavou.

„Víš Roďo, že zemřela Marfa Petrovna?“ začala z ničeho nic Pulcherija Alexandrovna.

„Jaká Marfa Petrovna?“

„Bože můj, přece Marfa Petrovna Svidrigajlovová! Vždyť jsem ti toho o ní napsala!“

„Ach tak, ano, už vím…, tak ona umřela? Co říkáš, opravdu?“ trhl sebou náhle, jako by procitl. „Opravdu umřela? A co jí bylo?“

„Úplně nenadále, jen považ!“ spustila Pulcherija Alexandrovna, povzbuzená jeho zájmem. „A právě v době, kdy jsem ti psala ten dopis, dokonce téhož dne! Představ si, ten hrozný člověk má podle všeho na svědomí i její smrt. Povídá se, že prý ji strašlivě ztloukl.“

„Copak takhle žili?“ zeptal se Raskolnikov sestry.

„Ne, právě naopak. Choval se k ní vždycky velmi snášenlivě, dokonce zdvořile. V mnohém byl až přespříliš shovívavý k její povaze, celých sedm let… Ale náhle mu bůhvíproč došla trpělivost.“

„Není tedy zdaleka tak hrozný, když se dokázal sedm let ovládat! Ty ho myslím omlouváš, viď, Duněčko?“

„Ne, je to hrozný člověk! Nic hroznějšího si vůbec nedovedu představit!“ vyrazila skoro křečovitě Duňa, svraštila čelo a zamyslela se.

„Stalo se to u nich ráno,“ pokračovala chvatně Pulcherija Alexandrovna. „Ona pak okamžitě nakázala, aby zapřáhli koně, že hned po obědě pojede do města, protože v takových případech vždy jezdila do města; ještě prý se s velkou chutí naobědvala…“

„Tak ztlučená?“

„… To ona měla vždycky… ve zvyku, a sotva dojedla, hned odešla do koupelny, aby nevyjela příliš pozdě… Víš, brala nějaké léčivé koupele, mají tam studený pramen, a ona se v něm pravidelně koupala. Ale jakmile vkročila do vody, znenadání ji ranila mrtvice!“

„Není divu!“ řekl Zosimov.

„A ztloukl ji hodně?“

„Na tom přece nezáleží,“ namítla Duňa.

„Hm! Ale já se vám, maminko, divím, že můžete vyprávět o takových nesmyslech,“ vyhrkl náhle podrážděně a jakoby mimovolně Raskolnikov.

„Ale, miláčku, když já už nevěděla, o čem mluvit,“ uřekla se Pulcherija Alexandrovna.

„Copak se mě tady všichni bojíte nebo co?“ řekl s křivým úsměvem.

„Už ano,“ odpověděla Duňa a zpříma, přísně se na bratra podívala. „Maminka se na schodech dokonce strachy pokřižovala.“

Raskolnikovovi křečovitě zacukalo v tváři.

„Co to povídáš, Duňo! Nehorši se proto, Roďo, prosím tě… Co tě to jen napadlo, Duňo,“ koktala zmateně Pulcherija Alexandrovna. „Víš, to je tím, že jsem si celou cestu sem ve vlaku malovala, jak se setkáme a jak si o všem popovídáme…, byla jsem tak šťastná, že jsem tu cestu ani nevnímala! Ale co to povídám! Však jsem i teď šťastná… Tos neměla říkat, Duňo! Mně stačí ke štěstí už jen to, že tě vidím, Roďo…“

„Dost, maminko,“ zajíkal se rozčileně, nedíval se na ni a tiskl jí ruku. „Ještě si popovídáme!“

Když to řekl, náhle zrozpačitěl a zbledl: jeden nedávný pocit ho opět zamrazil až do morku kostí; znova nesmírně zřetelně a jasně ucítil, že právě řekl strašlivou lež, že teď už si nejen nikdy o ničem nepopovídá, nýbrž že teď ani nikdy s nikým o ničem nesmí mluvit. Účinek té trýznivé myšlenky byl tak mocný, že se na okamžik téměř docela zapomněl, vstal, a aniž na koho pohlédl, zamířil ke dveřím.

„Co děláš?“ vykřikl Razumichin a chytil ho za ruku.

Raskolnikov se opět posadil a mlčky se rozhlížel; ostatní na něho nechápavě hleděli.

„Proč jste všichni jako zařezaní!“ vyrazil docela nečekaně. „Řekněte přece něco! Nač tu takhle sedět! Tak mluvte! Pojďte se bavit… Sešli jsme se, a mlčíme… Tak co třeba!“

„Sláva bohu! A já už myslela, že se s ním zase děje něco takového jako včera,“ pokřižovala se Pulcherija Alexandrovna.

„Co je ti, Roďo?“ zeptala se nedůvěřivě Avdoťja Romanovna.

„Ale nic, vzpomněl jsem si na jednu povedenou věc,“ zasmál se náhle.

„No, když na povedenou věc, tak je dobře! Už jsem sám málem myslel…,“ zabručel Zosimov a zvedl se z divanu. „Ale musím už jít. Možná že ještě zajdu…, budete-li doma…“

Rozloučil se a odešel.

„Zlatý člověk!“ poznamenala Pulcherija Alexandrovna.

„Ano, zlatý, skvělý, vzdělaný a inteligentní…,“ zadrmolil náhle Raskolnikov nečekaně rychle a s doposud nevídanou živostí, „ne a ne si vzpomenout, kde jsem ho předtím, ještě než jsem onemocněl, viděl… Mám dojem, že jsem ho někde viděl… A tohle je taky dobrý člověk!“ kývl na Razumichina. „Líbí se ti, Duňo?“ zeptal se jí a najednou se kdovíčemu rozesmál.

„Velmi,“ odpověděla Duňa.

„Ty zvíře jedno!“ vybuchl Razumichin a celý rudý a zmatený vyskočil ze židle. Pulcherija Alexandrovna se pousmála, ale Raskolnikov se hlasitě rozesmál:

„Kampak, kampak?“

„Já už taky… musím jít.“

„Nikam nemusíš, zůstaň tady! Zosimov odešel, proč ty hned taky. Nikam nechoď… Kolik je vlastně hodin? Už je dvanáct? Ty máš ale rozkošné hodinky, Duňo! Ale co už zas mlčíte? Pořád mluvím jen já!“

„To je dárek od Marfy Petrovny,“ odpověděla Duňa.

„A jak drahocenný!“ dodala Pulcherija Alexandrovna.

„Hm, hm! Jsou nějaké velké, skoro ne dámské.“

„Mně se líbí,“ řekla Duňa.

Tedy ne dárek od ženicha, pomyslel si Razumichin a bůhvíproč z toho měl radost.

„Já už myslel, že to je dárek od Lužina,“ poznamenal Raskolnikov.

„Ne, Lužin Duněčce ještě žádný dar nedal.“

„Hm, hm! A pamatujete se ještě, maminko, jak jsem byl zamilovaný a chtěl jsem se ženit?“ řekl náhle a zadíval se na matku, ohromenou tím náhlým obratem i tónem, jakým o tom začal hovořit.

„Ale to víš, zlatíčko!“ Pulcherija Alexandrovna vyměnila významný pohled s Duněčkou i Razumichinem.

„Hm! Ano! Co bych vám o tom pověděl? Už se na to ani příliš nepamatuju. Byla to taková nemocná dívenka,“ pokračoval opět trochu zádumčivě a s očima upřenýma do země, „úplně neduživá. Ráda dávala almužnu žebrákům a pořád jen snila o klášteře, jednou jí vyhrkly slzy, když se mi s tím svěřovala. Ba, ba… pamatuju se… dobře se pamatuju. Byla taková… nehezká. Opravdu nevím, proč jsem k ní tehdy tak přilnul, asi proto, že pořád stonala… Kdyby byla bývala ještě chromá nebo hrbatá, byl bych se do ní asi zamiloval ještě víc…“ Nevesele se usmál. „Ba… bylo to takové jarní poblouznění…“

„Ne, to nebylo jen jarní poblouznění,“ ozvala se procítěně Duněčka.

Pozorně a soustředěně se na sestru podíval, ale nevnímal nebo dokonce nechápal, co řekla. Pak, stále hluboce zamyšlený, vstal, přistoupil k matce, políbil ji a zase si sedl na své místo.

„Ale vždyť ji máš ještě teď rád!“ řekla dojatě Pulcherija Alexandrovna.

„Co? Ji? Ach tak… mluvíte o ní! Ne! To všecko mi teď připadá, jako by se to stalo na onom světě… a tak dávno! A i všecko kolem mě jako by se odehrávalo někde jinde…“

Pozorně se na ně podíval.

„Zrovna tak i vy… i na vás jako bych se díval a stál tisíc verst od vás… Ale proč vůbec o tom mluvíme! A proč se vyptáváte?“ dodal zlostně, odmlčel se a okusoval si nehty; znova se zadumal.

„Ten tvůj byt je ale ohavný, Roďo, učiněná rakev,“ přerušila tísnivé mlčení Pulcherija Alexandrovna, „jsem přesvědčená, že má hlavní vinu na tom, že se z tebe stal takový melancholik.“

„Byt?“ odpověděl roztržitě. „Pravda, byt k tomu všemu hodně přispěl… už mě to taky napadlo… Ani netušíte, maminko, jak zvláštní myšlenku jste zrovna vyslovila,“ připojil náhle s divným úsměškem.

Nechybělo mnoho a tuto společnost, tyto příbuzné, které tři roky neviděl, tento intimní tón rozmluvy, a přitom naprostou nemožnost o čemkoli mluvit, to všecko by nakonec nemohl vydržet. Bylo však třeba přistoupit k jedné neodkladné záležitosti, kterou chtěl bezpodmínečně ještě téhož dne tak či onak vyřešit – tak se rozhodl hned prve, když se probudil. Teď se té záležitosti radostně chopil jako východiska.

„Poslyš, Duňo,“ začal vážně a suše, „za to včerejší nedorozumění se ti ovšem omlouvám, ale přesto pokládám za svou povinnost znova ti připomenout, že v zásadním neustoupím. Buď já, anebo Lužin. Aťsi jsem já ničema, ale ty nesmíš. Jeden z nás. Jestli si Lužina vezmeš, přestanu tě od té chvíle pokládat za svou sestru!“

„Roďo, Roďo! Vždyť už jsme zas tam co včera!“ zahořekovala Pulcherija Alexandrovna. „A proč o sobě pořád říkáš, že jsi ničema, to je nesnesitelné! Včera zrovna tak…“

„Bratře,“ ozvala se pevně a také suše Duňa, „tady jde o nějaký omyl, a to z tvé strany. Přemýšlela jsem v noci, až jsem přišla na to, v čem to vězí. Omyl je v tom, že ty se, jak se zdá, domníváš, že se někomu a pro někoho obětuji. Ale tak to vůbec není. Vdávám se jen a jen proto, že sama chci, protože už těžce snáším, že jsem sama. Jistěže budu v druhé řadě ráda, budu-li moci nějak prospět své rodině, ale tato pohnutka nebyla pro můj záměr rozhodující…“

Lže! horlil v duchu a okusoval si zlostí nehty. Hrdopýška! Nechce se přiznat, že to má být dobrý skutek… Ach ty přízemní povahy! I ta jejich láska se podobá nenávisti… Och, jak je všecky… nenávidím!

„Zkrátka a dobře, provdám se za Petra Petroviče,“ pokračovala Duněčka, „protože jsem si z dvojího zla vybrala to menší. Mám v úmyslu čestně splnit všecko, co ode mě očekává, a proto nemůže být řeč o tom, že ho chci oklamat… Čemu ses tak ušklíbl?“

Také už vzplanula a oči jí hněvivě zablýskly.

„Splníš všecko?“ zeptal se s jedovatým úsměškem.

„Až po určitou hranici. Ze způsobu i formy, kterými se o mne Petr Petrovič ucházel, jsem ihned poznala, oč mu jde. Je sice pravda, že si o sobě možná trochu moc myslí, ale já doufám, že si mě také váží… Proč se zas směješ?“

„A proč ty se zas červenáš? Ty lžeš, sestro, schválně lžeš, a jen a jen z ženské tvrdohlavosti, abys proti mně prosadila svou… Není možné, aby sis Lužina vážila – viděl jsem ho a mluvil jsem s ním. To znamená, že se prodáváš, to znamená, že přinejmenším jednáš podle, a já jsem rád, že se ještě aspoň červenáš!“

„To není pravda, já nelžu!“ vybuchla Duněčka, která ztratila poslední špetku rozvahy. „Nevezmu si ho, nebudu-li si jistá, že si mě váží a cení. A stejně si ho nevezmu, nebudu-li s určitostí vědět, že si ho mohu vážit já. O tom se naštěstí mohu bezpečně přesvědčit, a to ještě dnes. A takové manželství není ničemnost, jak tvrdíš ty! A i kdybys měl pravdu a já se opravdu odhodlala k takové nízké věci, není od tebe kruté, že se mnou takhle mluvíš? Proč ode mne žádáš hrdinství, jakého možná nejsi sám schopen? To je tyranství, to je násilí! Jestli tím někoho zničím, tak jen sama sebe… Ještě jsem nikoho nezavraždila…! Co se na mne tak díváš? Proč jsi tak zbledl? Roďo, co je ti? Roďo, miláčku!“

„Bože! Vždyť z tebe omdlel!“ vykřikla Pulcherija Alexandrovna.

„Ne, ne… hlouposti… to nic není…! Jen se mi trochu zatočila hlava. Vůbec jsem neomdlel… Co pořád máte s tím omdlíváním… Hm! Tak tedy… co jsem to chtěl. Aha: jak se vlastně chceš ještě dnes přesvědčit, že si ho můžeš vážit a že si tě on… cení, nebo jak jsi to řekla? Řekla jsi přece, že dnes? Nebo jsem špatně slyšel?“

„Maminko, ukažte bratrovi dopis Petra Petroviče,“ řekla Duněčka.

Pulcherija Alexandrovna mu třesoucíma se rukama podala dopis. Vzal ho s neskrývanou zvědavostí. Ale ještě než ho rozevřel, podíval se trochu překvapeně na Duněčku.

„To je zvláštní,“ promluvil pomalu, jakoby ohromený nějakou novou myšlenkou. „Kvůli čemu se vlastně tak pachtím? Kvůli čemu je všechen ten křik? Pro mě za mě, vezmi si, koho chceš!“

Zdálo se, že to říká pro sebe, ale vyslovil to nahlas a chvíli se zaraženě díval na sestru.

Konečně však přece jen rozevřel dopis, pořád však ještě s podivně překvapeným výrazem ve tváři, pak začal zvolna a bedlivě číst a přečetl dopis dvakrát. Pulcherija Alexandrovna byla jako na trní a i ostatní očekávali něco mimořádného.

„Udivuje mě to,“ promluvil po krátké úvaze a podal dopis matce, ale svá slova nikomu přímo neurčoval. „Chodí přece po soudech, je to advokát, i řeč má takovou… okázalou… a takhle negramotně píše.“

Všichni sebou trhli; očekávali něco docela jiného.

„Tihle tak přece píšou všichni,“ podotkl honem Razumichin.

„Copak jsi to četl?“

„Ano.“

„Ukázali jsme mu to, Roďo…, poradili jsme se s ním předtím,“ ozvala se rozpačitě Pulcherija Alexandrovna.

„To je ryze soudcovský sloh,“ přerušil ji Razumichin. „Soudní listiny se tak píšou dodnes.“

„Soudcovský? Ano, právě že soudcovský, úřední… Nedá se říct, že by to bylo tak negramotné, ale literární to teprve není; úřední!“

„Petr Petrovič ani neskrývá, že si nemohl dovolit vyšší vzdělání, a dokonce je hrdý na to, že se sám tak vypracoval,“ poznamenala Avdoťja Romanovna, které se bratrův nový tón trochu dotkl.

„Nu, je-li hrdý, má jistě být nač, však nic neříkám. Jak se mi zdá, sestro, tak ses urazila, že nemám k tomu dopisu víc než tuhle zlehčující poznámku, a myslíš, že jsem naschvál stočil řeč na takové hlouposti, abych si na tobě zchladil žáhu. Naopak, v souvislosti s tím slohem mě napadla jedna poznámka, která bude v našem případě rozhodně k věci. V dopise se na jednom místě praví velmi významně a jasně: ‚a v tom případě ponesete důsledky Vy‘, a mimoto je tam hrozba, že okamžitě odejde, jestliže přijdu já. Tahle výhrůžka, že odejde, znamená vlastně hrozbu, že vás obě nechá na holičkách, budete-li neposlušné, a to i přesto, že vás už povolal do Petrohradu. A co myslíš – může tě takový obrat u Lužina urazit stejně, jako kdyby to napsal tady on (ukázal na Razumichina) nebo Zosimov, nebo někdo z nás?“

„Jistě ne,“ odpověděla oživeně Duněčka, „a jasně jsem pochopila, že je to vyjádřeno příliš naivně a že možná jenom není mistr pera… To je správný postřeh, bratře. Ani jsem nečekala, že…“

„Je to řečeno soudním stylem a soudním stylem to jinak říct nejde, ale vyznělo to možná drsněji, než chtěl. Ale musím tě trošku zklamat: v dopise je totiž ještě jeden výrok, jedna pomluva proti mně a to dost podlá. Včera jsem dal peníze souchotinářské a zničené vdově ne ‚pod záminkou, že je to na pohřeb‘, nýbrž výslovně na pohřeb, a nikoliv do rukou dcery, děvčete, jak píše, ‚pochybné existence‘ (kterou jsem viděl včera poprvé v životě), nýbrž přímo vdově. V tom všem vidím příliš ukvapenou touhu pošpinit mě a znepřátelit s vámi. Neboli, řečeno opět soudním stylem, příliš zjevný úmysl a velmi naivní spěch. Je to člověk rozumný, ale k rozumnému jednání sám rozum nestačí. To všecko ho charakterizuje a… nemyslím, že by si tě zvlášť cenil. A říkám ti to jen a jen pro poučení, protože ti upřímně přeju jenom dobré…“

Duněčka mu neodpověděla; rozhodla se už předtím a čekala jen na večer.

„Tak jak se rozmyslíš, Roďo?“ zeptala se Pulcherija Alexandrovna, kterou jeho náhlý nový, věcný tón znepokojil ještě víc.

„Co to znamená, rozmyslíš?“

„Petr Petrovič přece píše, že u nás večer nemáš být a že odejde…, jestli tam budeš. Tak řekni co a jak…, přijdeš?“

„Tohle ovšem nemohu rozhodnout já, ale především vy, pokud vás takový požadavek Petra Petroviče neuráží, a za druhé Duňa, pokud to taky neuráží ji. Já se zařídím podle vás,“ dodal suše.

„Duněčka už se rozhodla, a já jsem s ní zajedno,“ poznamenala kvapně Pulcherija Alexandrovna.

„Rozhodla jsem se tak, že tě prosím, Roďo, snažně tě prosím, abys při tom setkání určitě byl,“ řekla Duňa. „Přijdeš?“

„Přijdu.“

„A vás také prosím, abyste k nám večer v osm přišel,“ otočila se na Razumichina. „Maminko, já ho zvu také.“

„Dobře, Duněčko. Ať se stane tak,“ dodala Pulcherija Alexandrovna, „jak jste rozhodli. Však i mně se uleví – nerada se přetvařuji a lžu. Raději si nalijeme čistého vína…, ať je to Petru Petroviči po chuti, nebo není!“