8

Do Sonina bytu vcházel už za soumraku. Soňa ho celý den očekávala nesmírně rozrušená. Čekala s Duňou, která k ní přišla hned poránu, pamětliva včerejších Svidrigajlovových slov, že Soňa „o tom ví“. Nebudeme podrobně líčit rozmluvu a pláč obou žen, ani na čem se spolu shodly. Buď jak buď, Duně přineslo toto setkání aspoň tu útěchu, že bratr nebude sám: k ní, k Soně, se přišel nejdříve vyzpovídat, k ní se obrátil, když měl zapotřebí lidského slova, ona s ním tedy půjde, kam mu osud určí. Nevyptávala se jí na to, ale byla o tom přesvědčena. Dívala se na Soňu skoro s nábožnou úctou a zprvu ji svým úctyplným chováním uváděla do svrchovaného zmatku. Soně z toho bylo do pláče, protože se naopak nepokládala za hodnu ani se na Duňu podívat. Krásný obraz Duni z jejich prvního setkání u Raskolnikova, kde se s ní Duňa tak účastně a uctivě rozloučila, jí pevně utkvěl v duši jako jeden z nedostižných životních snů.

Duněčku nakonec přešla trpělivost a odešla od Soni do bratrova bytu; pořád si myslela, že tam přijde dříve. Sotva Soňa osaměla, hned propadla strachu, aby si opravdu nesáhl na život. Toho se obávala i Duňa. Obě se však po celý den navzájem horlivě ujišťovaly, že to není možné, a proto spolu byly klidnější. Ale sotva se rozešly, přemýšlela každá jen o tom. Soňa si vzpomínala, jak jí včera Svidrigajlov řekl, že Raskolnikov má na vybranou buď Vladimírku, nebo… Mimoto věděla, jak je samolibý, povýšený, sebevědomý i nevěřící… Copak jen zbabělost, copak jen strach ze smrti ho udrží při životě? řekla si nakonec plna zoufalství. Slunce se zatím chýlilo k západu. Smutně stála u okna a strnule jím vyhlížela – ale z okna byl výhled jen na ohromnou holou neomítnutou zeď sousedního domu. A když posléze došla k nezvratnému přesvědčení, že nešťastník už nežije – vešel do jejího pokoje.

Neovládla se a radostně vykřikla. Ale když se na něho lépe podívala, zbledla.

„Ale ovšem!“ řekl s úsměvem Raskolnikov. „Jdu si pro tvé křížky, Soňo. Sama jsi mě přece posílala na nároží! Snad bys teď, když došlo k činu, nedostala strach?“

Soňa nevěřila svým očím. Z jeho podivného tónu ji nejdříve zamrazilo, ale hned se domyslela, že jak ten tón, tak ta slova jsou jen přetvářka. A vůbec, když s ní mluvil, díval se někam stranou, jako by se neodvažoval pohlédnout jí přímo do tváře.

„Víš, Soňo, nakonec jsem došel k tomu, že tak to možná bude přece jen lepší. Jsou okolnosti, které… Ale to bych musel dlouho vykládat a celkem na tom nezáleží. Víš, co mě jen vzteká? Příčí se mi, že mě teď obstoupí ty idiotsky rozšklebené obličeje, že na mne budou vyvalovat bulvy a zasypávat mě svými pitomými otázkami, na které budu muset odpovídat, že si na mě budou ukazovat prstem… Brr! Nepůjdu k Porfirijovi, víš, nesnáším ho. Půjdu raději k starému příteli Petardovi, pane, to bude překvapení, to bude efekt! Ale měl bych se lépe ovládat, v poslední době jsem přespříliš popudlivý. Věřila bys, že jsem zrovna div nepohrozil sestře pěstí jen proto, že se za mnou naposled otočila? Hanebný stav! Kam až jsem to dospěl! Tak kde máš ty křížky?“

Byl celý nesvůj. Ani na okamžik nevydržel na místě, ani na jedinou věc nemohl soustředit pozornost, myšlenky se mu pletly jedna přes druhou, mluvil zmateně.

Soňa mlčky vytáhla ze zásuvky dva křížky, cypřišový a měděný, pokřižovala se, pak pokřižovala jeho a navlékla mu na krk cypřišový křížek.

„Tak to má být symbol toho, že na sebe beru kříž? Hehe! Jako bych byl doposud málo trpěl! Cypřišový je prostonárodní, a měděný, Lizavetin, si bereš ty. Ukaž! Tak ten měla na sobě… v té chvíli? Znám ještě dva jiné křížky, stříbrný a ikonku. Tenkrát jsem je odho­dil té stařeně na prsa. Ty by se teď hodily, ano, ty bych si měl navléknout… Ale co to pořád povídám, ještě zapomenu, proč jsem přišel, nějak se nemohu soustředit…! Abys věděla, Soňo, přišel jsem vlastně proto, abych ti to řekl, abys o tom věděla… To je tak všecko… Ano, jen proto jsem přišel. (Hm, myslel jsem, že jí toho povím víc.) Tys přece sama chtěla, abych šel, tak tedy budu sedět za mřížemi, tvé přání se splní. Pročpak pláčeš? Ty také? Přestaň, už je toho dost! Ach jak je to všecko nesnesitelné!“

Ale přesto ho to dojímalo; jak ji tak viděl, svíralo se mu srdce: A proč ona, proč vlastně ona? ptal se sám sebe. Co pro ni znamenám? Proč pláče, proč mě vypravuje na cestu jako matka nebo sestra? Jako chůva!

„Pokřižuj se, pomodli se aspoň jednou!“ poprosila ho rozechvělým, nesmělým hlasem Soňa.

„Ale prosím, kolikrát si budeš přát! A upřímně, docela upřímně…“

Ale měl chuť říct něco jiného.

Pokřižoval se několikrát. Soňa vzala šátek a chvatně si ho přehodila přes hlavu. Byl to jemný zelený šátek, nejspíš týž, o němž se kdysi zmínil Marmeladov, „rodinný“. Raskolnikovovi to blesklo hlavou, ale nezeptal se. Skutečně už sám začínal cítit, že je strašlivě rozháraný a skoro nevkusně rozčilený. Polekalo ho to. A náhle jej ohromilo i to, že Soňa chce jít s ním.

„Co to děláš? Kam se chystáš? Zůstaň tady, zůstaň tady! Půjdu sám,“ vybuchl v nemohoucí zlobě a skoro rozlícený zamířil ke dveřím. „Načpak celý průvod?“ huhlal vycházeje.

Soňa zůstala stát uprostřed světnice. Ani se s ní nerozloučil, už na ni zapomněl, jak mu náhle rozbouřila nitro drásavá a odbojná pochybnost.

Není to chyba, není to opravdu chyba? přemítal znova, když sestupoval ze schodů. Copak se už nemohu zastavit, copak to ještě nemohu změnit… a nikam nejít?

Ale přesto šel. Náhle si jasně uvědomil, že všechny další otázky jsou zbytečné. Na ulici si vzpomněl, že se se Soňou vůbec nerozloučil, že když se na ni osopil, zůstala zkroušeně stát ve svém zeleném šátku uprostřed světnice. Na okamžik se zarazil. V té chvíli mu jasně vyvstala před očima jedna věc, jako by byla čekala na chvíli, kdy ho bude moci zdrtit úplně:

Proč, proč vlastně jsem k ní teď chodil? Řekl jsem jí, že jsem jí něco chtěl, ale co jsem jí chtěl? Vůbec nic jsem jí nechtěl! Říct jí, že jdu, co z toho? Nač to bylo třeba? Nebo ji snad mám rád? Ale ne, to snad ne? Zrovna jsem ji přece od sebe odehnal jako psa. Nebo jsem si k ní skutečně přišel pro křížek? Ach, jak nízko jsem klesl! Ne, já potřeboval její slzy, chtěl jsem vidět její děs, dívat se, jak ji bolí a jak jí puká srdce! Musel jsem se něčeho zachytit, oddálit tu chvíli, vidět lidskou tvář! A to jsem si troufal nosit hlavu tak vysoko, tak se v sobě zhlížet, já ubožák, já slaboch, já ničema, ničema! Šel podél průplavu a blížil se k cíli. Ale když došel k mostu, zastavil se a náhle odbočil stranou na most a přešel na Senné náměstí.

Dychtivě se rozhlížel kolem sebe a hltal očima každou věc, ale na ničem nemohl utkvět, všecko mu unikalo. Až mě za týden nebo za měsíc přes tenhle most někam povezou ve vězeňském voze, jak se asi na tenhle průplav budu dívat? Musím si to zapamatovat, prolétlo mu hlavou. Třeba tahle firma, jak asi pak budu číst tatáž písmena? Tady je napsáno Společnost, musím si zapamatovat třeba to o, to písmeno o a podívat se na totéž o za měsíc, jak se na ně pak asi budu dívat? Co přitom budu cítit a co si budu myslet…? Bože, jak je to všecko asi ubohé, všecky ty mé nynější… starosti! Všecko to je ovšem jistě zajímavé… svým způsobem… (hahaha, na co to nemyslím!), hraju si sám před sebou na malé děcko, sám sobě dělám tatrmany, pročpak se tak ostouzím? Brr, taková tlačenice! Jestlipak tenhle tlusťoch, nejspíš nějaký Němec, který do mne vrazil, ví, do koho vrazil? Ženská s děckem prosí o almužnu, zajímavé, myslí si, že jsem šťastnější než ona. A co jí něco dát, bylo by to kuriózní. Vida, ještě mi zbyl v kapse pěťák, odkdypak? „Tumáš… vezmi si, matičko!“

„Pámbu ti to zaplať!“ slyšel plačtivý hlas žebračky.

Přišel na Senné náměstí. S odporem, jen s velkým odporem se prodíral mezi lidmi, ale kroky ho nesly právě tam, kde bylo nejživěji. Byl by dal všecko na světě, kdyby byl mohl zůstat sám, ale přitom si jasně uvědomoval, že by nesnesl ani okamžik samoty. Mezi davem budil pohoršení jakýsi opilec, který se tvrdošíjně pokoušel tančit, ale neustále se kácel. Vytvořil se kolem něho hlouček. Raskolnikov se protlačil mezi lidmi, chvíli se na opilce díval a náhle se krátce a křečovitě zasmál. Ale vzápětí na něj zapomněl a vůbec ho nevnímal, ačkoliv na něj hleděl. Konečně se vzdálil, aniž si vůbec uvědomil, kde vlastně je; ale když došel doprostřed náměstí, náhle jím cosi projelo, znenadání ho cosi přemohlo a zdeptalo na těle i na duši.

Najednou si připomněl Sonina slova: Jdi na nároží, pokloň se lidem, zlíbej zem, protože i tu jsi poskvrnil, a hlasitě řekni všem: Já jsem vrah! Zachvěl se, když si ta slova připomněl. A nesmírná tíha a bezvýchodnost těch chvil ho už tak rdousila, že se přímo vrhl po té možnosti cílevědomého, nového a plného prožitku. Přepadlo ho to jako prudký záchvat, jako by se mu v duši vznítila žhavá jiskra a náhle vyšlehl plamen a zachvátil ho celého. V okamžiku zjihl, z očí mu vytryskly slzy. Tam, kde stál, tam klesl na zem…

Poklekl uprostřed náměstí, poklonil se až k zemi a s největší rozkoší, s největším štěstím tu špinavou zem políbil. Pak vstal a poklonil se ještě jednou.

„Pane, ten se ale zřídil!“ poznamenal vedle něho nějaký chasník.

Ozval se smích.

„To putuje do Jeruzaléma, holenkové, a loučí se s dětmi a s vlastí, všem lidem se klaní a celuje hlavní město Sankt-Petěrburg a jeho základy,“ přisadil si nějaký značně podnapilý měšťánek.

„Docela mladý chlapec!“ prohodil třetí.

„Lepší člověk!“ upozornil kdosi důstojným hlasem.

„Dnes těžko poznáš, kdo je lepší a kdo ne.“

Všechny poznámky a výkřiky Raskolnikova odradily a slova: Já jsem vrah!, která by se už v příštím okamžiku možná vydrala z jeho úst, mu nepřešla přes rty. Přesto klidně strpěl všechny posměšky, a nedívaje se kolem sebe, zamířil příčnou ulicí přímo ke komisařství. Cestou se mu mihlo před očima jako přelud něco, co ho nicméně neudivilo, protože už tušil, že to tak musí být. Když se na Senném podruhé ukláněl hluboce k zemi a přitom se pootočil doleva, spatřil na padesát kroků od sebe Soňu. Schovávala se za trhoveckým stánkem, zřejmě ho provázela po celé jeho truchlivé cestě! Raskolnikov si v té chvíli uvědomil a jasně pochopil, že Soňa s ním teď bude až do smrti a půjde s ním třeba na kraj světa, kamkoli ho osud zanese. Srdce se mu sevřelo…, ale už stál před osudným místem…

Do dvora vešel dost pevně. Úřadovna byla ve druhém poschodí. Tam ještě vyjdu, pomyslel si. A vůbec měl pocit, že osudná chvíle je ještě vzdálená, že ještě zdaleka není konec a že má ještě dost času na rozmyšlenou.

A opět smetí, opět skořápky na točitém schodišti, opět dokořán otevřené dveře bytů, opět kuchyně a jejich čoud a pach. Raskolnikov tam od té doby nebyl. Nohy mu tuhly a podlamovaly se pod ním, ale nesly ho. Na chvíli se zastavil, aby vydechl a trochu se dal do pořádku, aby tam vešel jako člověk. A proč vlastně? Proč? napadlo ho náhle, když si uvědomil, co dělá. Mám-li ten pohár opravdu vypít do dna, může mi přece být všecko jedno. Čím hůř budu vypadat, tím líp. Před očima mu na okamžik vyvstala tvář Ilji Petroviče Petardy. Copak opravdu půjdu k němu? Nemám jít k někomu jinému? Co třeba k Nikodimovi Fomiči? Nebo se otočit a jít přímo za komisařem do jeho bytu? Aspoň by se to odbylo podomácku… Ne, ne! K poručíkovi, jen k poručíkovi! Když vypít, tak až do dna!

S mrazením a s umdlévajícím srdcem otvíral dveře úřadovny. Tentokrát v ní bylo jen několik lidí, postával tam jakýsi domovník a ještě nějaký prostý člověk. Zřízenec ani nevyhlédl ze svého okénka. Raskolnikov prošel do další kanceláře. „Možná že k tomu ještě nedojde,“ probleskovalo mu občas vědomím. Nějaký písař v civilním kabátě cosi psal u psacího stolu. V koutě se usazoval ještě jeden písař. Zametov nebyl přítomen. Nikodim Fomič ovšem také ne.

„Nikdo tu není?“ zeptal se Raskolnikov osoby u psacího stolu.

„A koho hledáte?“

„A jéje! Jako když ho země pohltí, jen ta vůně ruská… jak je to v té pohádce… už jsem zapomněl! M-moje úcta!“ zahalasil najednou známý hlas. Raskolnikov se zachvěl. Stál před ním Petarda, který náhle vyšel z třetí kanceláře. To je osud, pomyslel si Raskolnikov. Co tu chce?

„Přišel jste se na nás podívat? Copak vás sem přivedlo?“ divil se Ilja Petrovič. (Zřejmě měl výbornou, ba kapánek povznesenou náladu.) „Jestli je to úředně, tak jdete moc brzy. Sám jsem zašel jen náhodou… Ale jsem vám plně k dispozici. Přiznám se vám… jak že se, jak že se…? Promiňte…“

„Raskolnikov.“

„Pravdaže, Raskolnikov! Snad jste si opravdu nemyslel, že už jsem zapomněl! Za takového mě opravdu nemějte… Rodione Ro… Ro… Rodionyči, tuším?“

„Rodion Romanyč.“

„Ach ano, ano! Rodion Romanyč, Rodion Romanyč! Právě o to mi šlo. Dokonce jsem se víckrát poptával. Přiznám se vám, že jsem od té doby upřímně litoval, že jsme se tehdy tak… pak jsem se dověděl, vysvětlili mi, že jste mladý spisovatel, dokonce vědec…, že to byly, takříkajíc, vaše první kroky… Panebože! Kterýpak spisovatel nebo vědec nezačal svou kariéru originálním způsobem! Já i má žena, my oba zbožňujeme literaturu, žena pro ni přímo plane…! Pro literaturu a umění! Hlavně být ušlechtilý, všecko ostatní se dá získat talentem, vědomostmi, rozumem, géniem! Klobouk – jen řekněte, co znamená nějaký klobouk? Klobouk je lívanec, klobouk si mohu koupit u Zimmermanna! Ale to, co je pod kloboukem a co se jím přikrývá, to si, prosím, nikde nekoupím…! Přiznám se, že jsem za vámi dokonce chtěl jít a omluvit se, ale pak jsem si řekl, že možná vy sám… Ale bože, ani se nezeptám, jestli opravdu od nás něco nepotřebujete? Přijeli prý vám příbuzní?“

„Ano, matka a sestra.“

„Měl jsem dokonce tu čest a štěstí poznat vaši sestru. Vzdělaná a půvabná bytost! Upřímně řečeno, v té chvíli jsem litoval, že jsme se my dva tehdy tak poškorpili. Smůla! A že jsem se na vás po vašich mdlobách trochu křivě podíval – to se přece pak tak úžasně vysvětlilo! Zvrácenost a fanatismus! Chápu, že jste byl pobouřen! Nestěhujete se snad, když přijela rodina?“

„Ne, já jen tak… Zašel jsem se zeptat… myslel jsem, že tu najdu Zametova.“

„Ach tak! Spřátelili jste se, slyšel jsem, prosím. Ne, Zametov tu není, přišel jste pozdě. Ano, Alexandra Grigorjeviče jsme ztratili! Od včerejška už u nás není, změnil místo…, a když odcházel, dokonce se s námi všemi pohádal… Zachoval se pramálo zdvořile… Větroplach, nic víc, a přitom to byl tak nadějný mladík! Tak ji vidíte, tu naši úžasnou mládež! Prý chce složit nějaké zkoušky, ale u nás byl samé řečičky a samé tatrmany, a zrovna tak to dopadne s jeho zkouškami. Kdepak, kam se hrabe třeba na vás nebo na toho vašeho přítele, na pana Razumichina! Vás vědecká kariéra nemine, žádný nezdar vás už nemůže svést z cesty! Pro vás všecky ty svody života, dá se říct, nihil est¹, vy jste asketa, mnich, poustevník…! Pro vás existuje jen kniha, brko za uchem, učené bádání – to jsou výšiny, v nichž se vznáší váš duch! Já sám také tak trochu… ráčil jste číst zápisky Livingstona?“

„Ne.“

„Vidíte, já je četl. Teď se ostatně rozmohla spousta nihilistů. A není divu v dnešní době, co říkáte? Ale já s vámi… vy přece ovšem nejste nihilista! Ale upřímně, upřímně, prosím!“

„N-ne…“

„Ale mluvte se mnou upřímně, bez ostychu, jako byste mluvil sám k sobě! Něco jiného je služba, a něco jiného… myslel jste, že řeknu družba, ne, to jste neuhodl, prosím! Nikoliv družba, nýbrž občanský a lidský cit, humánnost a láska k Všemohoucímu. Mohu být oficiální osoba, mohu mít vysoké postavení, ale vždycky budu povinován cítit jako občan a člověk a podle toho jednat… Zmínil jste se o Zametovovi. Zametov, ten vám provede nějakou výtržnost v pochybném podniku, jak se to dělá ve Francii – u sklenice šampaňského nebo donského, takový je ten váš Zametov! Ale já, já abych tak řekl, přímo hořím oddaností a vznešenými city a navíc něco znamenám, mám titul, postavení! Jsem ženat a otec rodiny! Plním své občanské a lidské povinnosti, ale co je on, osměluji se ptát? Mluvím s vámi jako s člověkem, kterého zušlechtilo vzdělání. A pak taky ty porodní báby se rozplemenily až hrůza.“

Raskolnikov tázavě povytáhl obočí. Slova Ilji Petroviče, který zřejmě ještě před chvílí někde stoloval, se kolem něho sypala a harašila jako hrách. Ale sem tam některé přece jenom vnímal; hleděl tázavě a nevěděl, čím to všecko skončí.

„Myslím ty ostříhané slečinky,“ pokračoval řečný Ilja Petrovič. „Já jim říkám porodní báby a domnívám se, že to báječně sedí. Hehe! Derou se do akademie, studují anatomii, jen řekněte, když se rozstůňu, zavolám k sobě slečinku? Hehe!“

Ilja Petrovič se řehtal, náramně spokojený svou duchaplností.

„No dejme tomu, že to je nezřízená touha po vzdělání. Ale vzdělal ses, a stačí! Proč toho ještě zneužívat? Proč urážet slušné lidi, jako to dělá ten mizera Zametov? Pročpak mě urazil, ptám se vás? A pak se ještě strašně rozmohly tyhlety sebevraždy, to si neumíte představit. Kdekdo probendí poslední peníze a sprovodí se ze světa. Děvčátka, hošíčci, starci… Zrovna dneska ráno jsme sem dostali zprávu o jistém pánovi, který teprve nedávno přijel. Nile Pavlyči, hej, Nile Pavlyči, jakpak se jmenoval ten džentlmen, o kterém nám prve došlo hlášení, že se zastřelil na Petrohradské?“

„Svidrigajlov,“ ozval se kdosi chraptivě a lhostejně ze sousední kanceláře. Raskolnikov se zachvěl.

„Svidrigajlov! Svidrigajlov se zastřelil!“ vykřikl.

„Co? Vy jste ho znal?“

„Znal… Nedávno přijel…“

„Ale ano, nedávno, umřela mu žena, náramný světák, a z ničeho nic se zastřelí, a tak ostudně, že to není k uvěření…, zanechal v zápisníku několik slov, že je při zdravém rozumu a že prosí, aby nikdo nebyl viněn z jeho smrti. Měl prý těžké peníze. A jak to, prosím, že ho znáte?“

„Byli jsme… známí…, má sestra u nich před časem byla za vychovatelku…“

„Ale, ale, ale… Tak nám o něm tedy můžete povědět něco bližšího. A vůbec nic jste netušil?“

„Včera jsem s ním mluvil… pil víno… vůbec o ničem jsem nevěděl.“

Raskolnikov měl pocit, že se na něj cosi zřítilo a přimáčklo ho.

„Už zas jste nějak zbledl. Máme tu tak špatný vzduch…“

„Ano, musím už jít,“ koktal Raskolnikov, „promiňte, že jsem obtěžoval…“

„Ale prosím, prosím, ani v nejmenším! Velice mě těšilo a jsem rád…“ Ilja Petrovič mu dokonce podal ruku.

„Chtěl jsem jen mluvit… se Zametovem…“

„Rozumím, rozumím, těšilo mě.“

„Mne také… na shledanou…“ usmíval se Raskolnikov.

Vyšel ze dveří jako opilý. Hlava se mu točila. Necítil pod sebou nohy. Šel ze schodů a pravou rukou se přidržoval zdi. Měl dojem, že jakýsi domovník s knížkou v ruce do něho vrazil, jak proti němu spěchal do schodů, že se někde v dolním poschodí zběsile rozštěkal psík a že po něm nějaká žena hodila válečkem a okřikla ho. Sešel dolů a vkročil do dvora. Tam, nedaleko průjezdu, stála bledá, strnulá Soňa a hleděla na něj vytřeštěnýma očima. Zastavil se před ní. Četl jí ve tváři nesmírnou bolest a trýzeň, nesmírné zoufalství. Zalomila rukama. Raskolnikov zkřivil rty do ošklivého, bezradného úsměvu. Chvíli stál, pak se ušklíbl, otočil se a pustil se nazpátek do schodů. Ilja Petrovič už seděl a probíral se v nějakých lejstrech. Stál před ním onen člověk, který do Raskolnikova před malou chvílí vrazil, když běžel do schodů.

„Ale, ale! Vracíte se? Zapomněl jste tu něco…? Co je vám?“

Raskolnikov se k němu se zsinalými rty a strnulým pohledem pomalu přiblížil, přistoupil těsně ke stolu, opřel se oň rukou a chtěl něco říct, ale nemohl, vydával jen jakési nezřetelné zvuky.

„Vám je špatně. Židli! Tu máte židli, posaďte se! Vodu!“

Raskolnikov sklesl na židli, ale nespouštěl oči z velmi nepříjemně udiveného Ilji Petroviče. Oba na sebe nějakou chvíli vyčkávavě hleděli. Někdo přinesl vodu.

„To já…,“ začal Raskolnikov.

„Napijte se.“

Raskolnikov odstrčil sklenici rukou a tiše, přerývaně, ale zřetelně řekl:

„To já jsem tenkrát zabil sekyrou tu starou úřednici a její sestru Lizavetu a oloupil jsem ji.“

Ilja Petrovič otevřel ústa. Ze všech stran se sběhli lidé.

Raskolnikov opakoval své doznání…