1

Ležel tak velmi dlouho. Občas nakrátko procital a v těch chvílích si uvědomoval, že je dávno noc, ale nepomyslel na to, aby vstal. Konečně zpozoroval, že už je světlo jako ve dne. Ležel naznak na divanu, pořád ještě se docela neprobral z nedávných mrákot. Zvenčí k němu ryčně doléhal strašný, zoufalý řev, který ostatně pod svým oknem slýchal noc co noc kolem třetí hodiny. Vzbudil ho i nyní.

Aha! Z hospod už táhnou opilci, pomyslel si, jde na třetí, a znenadání se vymrštil, jako by ho někdo stáhl z divanu. Jakže! Už budou tři! Posadil se – a vtom se upamatoval na všechno! Náhle, v jediném okamžiku se na všechno upamatoval!

V první chvíli myslel, že zešílí. Strašlivě ho zamrazilo; ale mrazení cítil i v horečce, která začala už dávno, když spal. Teď ho to však roztřáslo tak, že se mu div nevylámaly zuby a všecko v něm jen nadskakovalo. Otevřel dveře a naslouchal; dům byl ponořený v hlubokém spánku. Užasle obhlížel sebe i všechno kolem sebe v pokoji a nedokázal pochopit, jak mohl včera po návratu nezastrčit háček na dveřích a svalit se na divan nejen nesvlečený, nýbrž dokonce v klobouku: sešinul se mu a ležel na zemi u hlav. Kdyby sem byl někdo zašel, co by si pomyslel? Že jsem opilý, ale…

Rychle přistoupil k oknu. Bylo už dost světlo; chvatně se začal prohlížet, celý, od hlavy po paty, každou část oděvu, zda někde nezůstaly stopy. Ale tak to nešlo: klepaje se zimou, začal ze sebe vše svlékat a znovu všecko bedlivě prohlížet. Obrátil v rukou všechno do poslední nitky a posledního hadříku a nedůvěřivě opakoval prohlídku asi třikrát. Ale nenašel nic, zdálo se, že nikde nezůstala žádná stopa; jen na jednom místě, kde měl roztřepenou záložku nohavice, byly v nitkách chuchvalce ustydlé krve. Vzal velký zavírák a třepení odřízl. Jinak už, jak se zdálo, nikde nic nebylo. Náhle si vzpomněl, že měšec i zlato, které vzal ze stařeniny truhly, má pořád ještě po kapsách! Doposud nepomyslel na to, aby je vyndal a ukryl! Dokonce ani teď, když prohlížel šaty, ho to nenapadlo! Copak je to možné? Okamžitě začal věci chvatně vytahovat a házet na stůl. Když vyndal všechny, a dokonce i kapsy obrátil naruby, aby měl jistotu, že v nich nic nezbylo, odnesl tu kupu do kouta. Docela v koutě byla dole na jednom místě díra v odstávající tapetě: okamžitě začal všecko do toho otvoru pod papír cpát. Vešlo se to tam! Všecko musí zmizet, měšec taky! říkal si radostně, zvedl se a tupě zíral do kouta, kde teď tapeta odstávala ještě víc. Najednou se zděšeně otřásl: „Bože můj,“ šeptal zoufale, „co se to se mnou děje? Copak to je nějaká skrýš? Copak takhle se ukrývá?“

Pravda, s věcmi předem nepočítal; myslel, že přinese jen peníze, proto nepřipravil žádnou skrýš. Ale z čeho se nyní vlastně raduju? přemítal. Copak takhle se něco ukrývá? Mozek mi dočista vynechává! Zmoženě usedl na divan a vtom ho zas roztřáslo nesnesitelné mrazení. Mechanicky si přitáhl svůj starý studentský zimník ležící vedle na židli, teplý, ale téměř už se rozpadající, přikryl se jím a ihned znovu upadl do horečnatého spánku. Obestřely ho mrákoty.

Ale ani ne za pět minut už zase vyskočil a hned znovu vztekle sahal po svrchníku. Jak jsem jen mohl znova usnout, když jsem ještě nic nezařídil! Samozřejmě, samozřejmě, že jsem neodstranil poutko pod paždím. Nepomyslet na takovou věc! Na takovou usvědčující věc! Odtrhl poutko, chvatně je trhal na drobné kousky a strkal mezi prádlo pod polštář. Kousky plátna rozhodně nevzbudí podezření, aspoň myslím, aspoň myslím! opakoval, a vztyčen uprostřed pokojíku, s mučivě vybičovanou pozorností opět zkoumal všecko kolem, podlahu a kdeco, zda ještě něco neopomněl. Nesnesitelnou trýzeň mu začínal působit stále sílící pocit, že mu selhává všecko, ba i paměť a jednoduchý úsudek. Nebo už začíná, nebo už přichází trest? Tak, je to tak!

Skutečně, odříznuté roztřepené kraje záložek od nohavic se válely na podlaze uprostřed pokoje, aby udeřily do očí prvního, kdo vejde! „Co se to se mnou děje?“ vyrazil zas nepříčetně.

A posedla ho podivná myšlenka: že má možná od krve celé šaty, že na nich má spoustu skvrn, jenomže je nevidí, nevnímá, protože má ochrnutou a rozptýlenou pozorovací schopnost… zatemnělý mozek… Náhle si vzpomněl, že i měšec byl potřísněn krví. Vida! Tak tedy musí být od krve i kapsa, protože jsem do ní měšec prve strčil ještě mokrý! Okamžitě obrátil kapsu naruby a skutečně, na podšívce našel krvavé skvrny! Tak mi tedy ještě rozum docela nevypověděl, mám tedy ještě nějakou paměť a úsudek, když jsem si na to vzpomněl a dovtípil se! triumfoval v duchu a zhluboka a radostně vydechl. Byla to jen zimničná ochablost, chvilkové poblouznění! A vytrhl celou podšívku z levé kapsy kalhot. V té chvíli ozářilo jeho levou botu slunce: na ponožce vyčnívající z boty vyvstaly jakési skvrny. Shodil botu z nohy: opravdu, skvrny. Celá špička ponožky je nasáklá krví. Nejspíš prve neopatrně šlápl do tratoliště… Co s tím vším jen udělám? Kam s tou ponožkou, třepením, kapsou?

Shrábl to všecko do hrsti a stál uprostřed pokojíku. Do kamen? Právě v kamnech se začnou nejdřív šťourat. Spálit? Ale jak spálit? Ani sirky nemám. Ne, raději s tím někam jít a všecko vyhodit. Tak! Raději vyhodit! opakoval, opět usedaje na divan. A to hned, okamžitě a neprodleně! Ale namísto toho mu hlava znovu sklesla na polštář, znovu strnul v nesnesitelné třesavce, znovu přes sebe natáhl zimník. A dlouho, několik hodin se ještě pokoušel vzchopit: Hned teď, okamžitě bych s tím měl někam jít a vyhodit to, aby to co nejrychleji, ale co nejrychleji zmizelo z očí! Několikrát se nadzdvihl, chtěl vstát, ale už nebyl schopen. Doopravdy procitl až při silném bušení na dveře.

„Tak přece otevři, jsi živ nebo ne? Pořád a pořád chrní!“ křičela Nastasja a bušila do dveří. „Celé boží dni chrní jak pes! Učiněný pes! Tak otevři přece! Bude jedenáct!“

„Třeba není doma!“ mínil mužský hlas.

Tak! To je po hlase domovník… Co chce?

Prudce se vztyčil a posadil se. Srdce se mu div nerozskočilo.

„A kdopak zastrčil háček?“ namítla Nastasja. „Heleďme se, už se taky zavírá! Tam by bylo co ukrást! Leda jeho! Otevři, člověče, probuď se!“

Co chtějí? Co tady chce domovník? Všecko je prozrazeno. Zapřít se, nebo otevřít? Ale co…

Nadzdvihl se, natáhl se ke dveřím a vysunul háček.

Rozměry pokojíku dovolovaly otvírat dveře, aniž musel vstávat z postele.

Byl to skutečně domovník s Nastasjou.

Nastasja si ho divně změřila. Se zoufalou vyzývavostí se podíval na domovníka. Domovník mu beze slova podával šedý, nadvakrát složený lístek zalepený pečetním voskem.

„Obsílka z úřadu,“ řekl, když lístek odevzdal.

„Z jakého úřadu?“

„Na policii vás volají, na úřad. Na jakýpak jiný?“

„Na policii? Proč?“

„Jak to mám vědět? Volají, tak jděte!“ Pozorně se na Raskolnikova podíval, rozhlédl se po pokojíku a měl se k odchodu.

„Snad ses docela nerozstonal?“ poznamenala Nastasja, nespouštějíc z něho oči. Domovník se také ještě otočil. „Od včerejška má horkost,“ dodala. Raskolnikov neodpovídal, ani se neměl k tomu, aby rozpečetil obsílku, kterou držel v ruce.

„To ani nevstávej,“ vedla dále svou útlocitná Nastasja, když viděla, že nespouští z divanu nohy. „Nejsi zdráv, tak nikam nechoď, však nehoří! Copak to držíš v hrsti?“

Podíval se: v pravé ruce držel odříznuté třepení, ponožku i cáry vytržené z kapsy. Prostě s tím spal. Když o tom později přemýšlel, vzpomínal si, že dokonce, když se chvílemi probíral z horečky, všecko si to křečovitě tiskl do hrsti a opět upadal do mrákot.

„Heleďme se, posbíral bůhvíjaký hadříky a spí s nima jako s po­kladem…“ A roztřásla se chorobně nervózním smíchem. Bleskem schoval ruku pod zimník a upřel na Nastasju pátravý pohled. A třebaže v té chvíli nebyl schopen příliš jasně uvažovat, tolik pochopil, že takhle se s člověkem nejedná, když pro něho přijdou. Ale co znamená ta… policie?

„Nemáš chuť na čaj? Chceš? Řekni. Zbyl mi, přinesu ti…“

„Ne… já půjdu, hned půjdu,“ hučel a stavěl se na nohy.

„Jen jestli vůbec slezeš ze schodů!“

„Půjdu…“

„Jak myslíš.“

Odešla za domovníkem. Okamžitě přiskočil k oknu a prohlížel ponožku a třepení. Zakrvavené jsou, ale není to k poznání, už je to ušpiněné, setřené a vybledlé. Kdo to neví napřed, nic nepozná. Takže si Nastasja nemohla, sláva bohu, ničeho všimnout! Pak rozechvěle rozpečetil obsílku a začal číst; četl dlouho a konečně pochopil. Byla to obyčejná obsílka z obvodního policejního komisařství na dnešek na půl desátou do kanceláře komisaře jejich čtvrti.

Kvůli čemu to jen může být? Já přece s policií nic nemám! A proč právě dnes? lámal si trýznivě hlavu. Panebože, ať už to mám za sebou!

Taktak že neklesl na kolena a nezačal se modlit, ale hned se dokonce rozesmál, ne tomu, že se chce modlit, nýbrž sám sobě. Chvatně se začal oblékat. Jsem-li ztracen, tak ať jsem ztracen, na tom už nezáleží! Ponožku si natáhnu, umanul si náhle, od prachu ještě víc zajde a všecky skvrny se ztratí. Ale jen si ji navlekl, hned ji zas štítivě a zděšeně stáhl z nohy. A teprve když ji stáhl, uvědomil si, že jinou ponožku nemá, sebral ji a natáhl znova – a znova se rozesmál. To všecko jsou čistě konvenční a relativní, čistě formální věci, vybavilo se mu letmo někde na samém okraji vědomí, ale přitom se třásl na celém těle, vždyť jsem ji natáhl! Nakonec jsem ji přece natáhl! Nicméně smích vzápětí vystřídalo zoufalství. Ne, nedokážu to…, shledával. Nohy se pod ním klepaly. To je strachem, zabručel si pod nos. Hlava se mu motala a horečně třeštila. Léčka! Chtějí mě vlákat do léčky a pak docela utopit, rozkládal sám pro sebe, když vycházel na schody. Nejpitomější je, že skoro blouzním… a ještě tam napovídám nějaké hlouposti…

Na schodech si vzpomněl, že všecko nechal jen tak za tapetou. A možná že naschvál, až budu pryč, udělají prohlídku, řekl si a zastavil se. Ale náhle ho přemohlo takové zoufalství a takový, dá-li se to tak říct, sebezáhubný cynismus, že mávl rukou a šel dál.

Kéž bych to už měl za sebou!

Venku bylo nesnesitelné vedro; už řadu dní ani nekráplo. Zase plno prachu, cihel a vápna, zase puch z krámů a krčem, zase na každém kroku opilci, čuchonští poslíčci a klímající drožkáři. Slunce ho prudce bodlo do očí, až ho bolelo se dívat a hlava se mu závratně zatočila – obvyklý pocit člověka, který náhle vyjde v horečce ven do jasného slunečného dne.

Na rohu s trýznivým rozechvěním nahlédl do včerejší ulice, podíval se na onen dům… a hned odvrátil pohled.

Jestli se zeptají, možná že to řeknu, pomyslel si, když se blížil ke komisařství.

Od jeho bytu to bylo asi tři sta metrů. Právě se přestěhovali do nového domu, do třetího poschodí. Na starém místě kdysi krátce byl, ale to bylo už hodně dávno. Když vešel do průjezdu, uviděl vpravo schodiště, po němž scházel nějaký muž s knihou. Domovník, to znamená, že úřad je tady, a nazdařbůh vykročil na schody. Neměl chuť kohokoliv se na cokoliv ptát. Vejdu, padnu na kolena a všechno povím…, pomyslel si, když vyšel do třetího poschodí.

Schodiště bylo uzoučké a strmé, plné nečistoty. Všechny kuchyně všech bytů ve všech třech poschodích vedly na toto schodiště a byly téměř po celý den otevřené. Bylo tam z nich k udušení. Nahoru a dolů vycházeli a scházeli domovníci s knížkami pod paží, poslíčci a různí lidé obojího pohlaví – strany.

Také dveře do úřadovny byly dokořán. Vstoupil a zastavil se v čekárně. Postávalo tam a čekalo několik mužů. I tam bylo hrozné dusno a mimoto tam odporně čpěl do nosu čerstvý, dosud nevyschlý nátěr z nějaké ztuchlé fermeže, jíž byly nově vymalovány místnosti. Chvíli čekal a pak usoudil, že by mohl projít ještě dál, do další kanceláře. Místnosti byly maličké a nizoučké. Nesnesitelná netrpělivost ho hnala dál a dál. Nikdo si ho nevšímal. V druhé kanceláři seděli a psali nějací písaři oblečení jen o vlásek líp než on, napohled divný pronárod. Přistoupil k jednomu z nich.

„Co bys rád?“

Vykázal se obsílkou.

„Student?“ zvedl písař oči od obsílky.

„Ano, bývalý student.“

Písař ho přejel pohledem, v němž ostatně nebyl ani stín zvědavosti. Byl to strašně rozježený člověk s tupě utkvělou myšlenkou v pohledu.

Od tohohle se nic nedovím, tomu je všecko jedno, pomyslel si Raskolnikov.

„Jděte tamhle, k přednostovi,“ řekl písař a ukázal prstem před sebe na poslední místnost.

Raskolnikov tedy vstoupil do této místnosti (už čtvrté v pořadí), uzounké a nacpané stranami, tady trochu slušněji oblečenými lidmi než v předchozích kancelářích. Mezi návštěvníky byly dvě paní. Jedna z nich, ve smutku, chudě oblečená, seděla u stolu proti přednostovi a psala, co jí diktoval. Druhá paní, dáma velmi kyprá a dotemna ruměná, se skvrnami v obličeji, žena pohledná a jaksi až příliš noblesně oblečená, na hrudi brož velká jako čajový talířek, stála trochu stranou a na něco čekala. Raskolnikov podal přednostovi obsílku. Ten se na ni letmo podíval, řekl: „Počkejte!“ a dál jednal s paní ve smutku.

Raskolnikovovi se ulevilo. Tak to nebude kvůli tomu! Poznenáhlu si dodával mysli, vší mocí si dodával mysli a usilovně se nutil do klidu.

Stačí hloupost, stačí sebemenší neopatrnost, a mohu se prozradit! Hm… škoda že tu není víc vzduchu, dodal, takové dusno… Hlava z toho jde kolem… a smysly také…

Cítil, že je úplně vyšinutý. Bál se, že se neovládne. Snažil se upoutat na něco pozornost a myslet na něco docela odlehlého, ale vůbec se mu to nedařilo. Velmi ho ostatně zaujal přednosta kanceláře – pořád chtěl něco vyčíst z jeho tváře, prokouknout ho. Byl to velmi mladý muž, tak dvaadvacetiletý, s živou snědou tváří, která mu přidávala léta, oblečen byl módně a švihácky a napomádované vlasy měl v týle rozděleny pěšinkou, na bílých vydrhnutých prstech měl množství prstenů s kameny, na vestě několik zlatých řetízků. S nějakým přítomným cizincem dokonce prohodil pár slov francouzsky a velmi obstojně.

„Luiso Ivanovno, posaďte se přece,“ poznamenal letmo k nastrojené, brunátně ruměné dámě, která pořád stála, jako by se bála sama se posadit, ačkoliv židle byla vedle ní.

„Ich danke,¹“ odvětila a pomalu, šustíc hedvábím, sklesla na židli. Její světle modré šaty lemované bílou kraječkou se rozprostřely jako balon kolem židle a vyplnily málem půl místnosti. Kolem to začpělo voňavkou. Dámu však zřejmě deprimovalo, že zabírá půl místnosti a že je tak navoněná, protože se sice napůl ustrašeně, napůl drze usmívala, ale bylo na ní znát, že je náramně rozčilená.

Paní ve smutku konečně skončila a měla se k odchodu. Vtom poněkud hlučně a velmi junácky, při každém kroku zvláštním způsobem kroutě rameny, vešel důstojník, hodil čepici s kokardou na stůl a posadil se na jedno z křesel. Když ho spatřila nastrojená dáma, přímo vylétla ze židle a v jakési extázi začala dělat pukrlata; ačkoliv jí důstojník nevěnoval ani za mák pozornosti, posadit se v jeho přítomnosti už si netroufla. Byl to poručík, zástupce obvodního komisaře, osoba s nazrzlými, vodorovně do stran trčícími kníry a s nadmíru titěrnými tahy obličeje, které ostatně nevyjadřovaly nic zvláštního, leda určitý stupeň hrubiánství. Úkosem a trochu pohoršeně se podíval na Raskolnikova, který byl příliš uboze oblečený, ale jehož vystupování bylo přes všechno ponížení pořád ještě v rozporu s oděvem; Raskolnikov se na něho neobezřetně zadíval příliš přímo a dlouze, a tím ho popudil.

„Co bys rád?“ houkl, bezpochyby udivený, že se takový otrhanec nemíní zatvářit zkroušeně pod jeho hromovládným pohledem.

„Předvolali jste mě… dostal jsem obsílku…,“ odpověděl na půl úst Raskolnikov.

„To je ta záležitost, jak vymáhají peníze na tomto studentovi,“ zvedl chvatně hlavu od papírů přednosta kanceláře. „Tady prosím!“ přišoupl před Raskolnikova sešit a ukázal mu v něm příslušné místo. „Přečtěte si to!“

Peníze? Jaké peníze? přemítal Raskolnikov. Ale… to znamená, že to určitě není to! A zachvěl se radostí. Náhle pocítil netušenou, nevýslovnou úlevu. Naráz z něho spadla všechna tíha.

„A na kteroupak hodinu jste byl předvolán, milostpane?“ rozkřikl se poručík, bůhvíproč stále podrážděnější. „Tady máte psáno v devět, a teď už bude pomalu dvanáct!“

„Bylo mi to doručeno teprve před čtvrt hodinou,“ odpovídal hlasitě a přes rameno Raskolnikov, který se také znenadání a k vlastnímu údivu a dokonce potěšení rozzlobil. „Úplně stačí, že jsem přišel, nemocný a s horečkou!“

„Prosím, nekřičte mi tu!“

„Já vůbec nekřičím, já mluvím úplně klidně, zato vy křičíte na mě, ale já jsem student a křičet na sebe nenechám!“

Poručík se tak rozvzteklil, že v první chvíli ze sebe nemohl vypravit ani slovo a jen mu odletovaly od úst sliny. Vyskočil z křesla.

„Račte být zti-icha! Jste v státním úřadě. Žádné výtr-r-žnosti, pane!“

„A vy jste také v státním úřadě!“ odpálil Raskolnikov. „A nejenže křičíte, ještě si tady kouříte, a tedy jste k nám všem neurvalý!“ Ta slova mu způsobila nevýslovnou rozkoš.

Přednosta se na ně s úsměvem díval. Horkokrevný poručík se zřejmě zarazil.

„Do toho vám nic není, prosím!“ rozkřikl se konečně až nepřirozeně hlasitě. „Račte tady podat vyjádření, které se od vás žádá! Ukažte mu to, Alexandře Grigorjeviči! Jsou tu na vás stížnosti. Neplatíte dluhy! Vy jste mi pěkný ptáček!“

Ale Raskolnikov už neposlouchal a dychtivě sáhl po přípisu, aby konečně věděl, na čem je. Přečetl jednou, přečetl podruhé, ale zhola nic nepochopil.

„Co to vlastně znamená?“ zeptal se přednosty.

„Vymáhají od vás peníze na dlužní úpis. Buď musíte zaplatit včetně všech výloh, pokut a tak dále, nebo napsat písemné vyjádření, kdy budete s to zaplatit, a zároveň se zavázat, že do zaplacení neopustíte hlavní město a nezcizíte ani nezatajíte svůj majetek. Váš věřitel má naopak právo prodat váš majetek a naložit s vámi podle zákona.“

„Ale já přece… nikomu nic nedlužím!“

„To už se nás netýká. Nám však byl postoupen k vymáhání prošlý a zákonně protestovaný dlužní úpis na sto patnáct rublů, který jste před devíti měsíci vydal Zarnicynové, vdově po koležském asesorovi, a který přešel jako úhrada do majetku dvorního rady Čebarova, a proto jsme vás předvolali k vyjádření.“

„Ale to je přece má bytná!“

„A co na tom, že to je vaše bytná?“

Přednosta kanceláře na něho hleděl se shovívavě soucitným a zároveň i trochu vítězným úsměvem jako na nováčka, který právě prodělává křest ohněm: Tak co, jakpak ti je po těle? Ale co jemu teď bylo po nějakém dlužním úpisu a vymáhacím řízení! Stálo teď vůbec za to kvůli tomu se znepokojovat, vůbec se tím zabývat? Stál, četl, poslouchal, odpovídal, dokonce se sám tázal, ale naprosto mechanicky. Vítězné vědomí sebezáchovy, vyváznutí z hrozícího nebezpečí, to byly pocity, jimiž teď překypoval, aniž se díval dopředu, aniž analyzoval, aniž se dohadoval a domýšlel, co mu přinese budoucnost, aniž pochyboval a kladl si otázky. Byla to chvíle plné a bezprostřední, čistě živočišné radosti. Ale v téže chvíli se v kanceláři strhla hotová bouřka. Poručík, dosud ohromený takovou nezdvořilostí, rudý jako krocan, zřejmě aby si napravil pošramocenou reputaci, se obořil jako hromovládný Perun na nešťastnou „noblesní dámu“, která na něho hleděla od chvíle, kdy vstoupil, s neskonale hloupým úsměvem.

„I ty jedna dryáčnice,“ rozkřikl se najednou z plna hrdla (paní ve smutku už odešla), „co se to zase u tebe minulou noc dělo? Co? Už zas skandály a výtržnosti na celou ulici? Zase rvačky a opilství? Mně se zdá, že se ti chce před soud! Už jsem ti přece říkal, už jsem tě desetkrát varoval, že ti to pojedenácté neprojde! Ale ty si nedáš a nedáš pokoj, ty dryáčnice jedna!“

Raskolnikov dokonce upustil přípis a vyjeveně zíral na noblesní dámu, které tak nekřesťansky nadávali; záhy se však dovtípil, oč jde, a případ se mu hned přímo zalíbil. Poslouchal s nelíčeným uspokojením a měl hroznou chuť se smát, smát a smát… Hrál v něm každý nerv.

„Iljo Petroviči!“ začal už starostlivě přednosta, ale hned uznal, že musí počkat, protože rozlíceného poručíka nebylo možné zadržet jinak než za ruce, to už věděl ze zkušenosti.

Pokud jde o noblesní dámu, ta se pod tím hromobitím nejdříve celá rozklepala; ale zvláštní věc – čím víc houstl a sílil příval nadávek, tím příjemněji se tvářila, tím svůdněji se na hrozného poručíka usmívala. Cupitala na místě a neustále dělala pukrlata, hoříc netrpělivostí, kdy už se také dostane ke slovu, a dočkala se.

„Žádný rámus a žádná dryje u mne nebyla, pan kapitén,“ začala najednou brebentit, jako by se vysypal hrách, se silným německým přízvukem, ale čipernou ruštinou, „a vůbec žádný škandál, ale oni přišla opilá, já vám to všecko budu pověděla, pan kapitén, já za nic nemůže… moje podnik je slušná podnik, pan kapitén, u mne jednáme slušně, pan kapitén, já vždycinky, vždycinky nepřál žádný škandál. Ale on přišel opilá jako mol a hned volal ještě tři lahfičky a potom jeden zvedla nohy a s tím noha chtěla hrát fortepián, a to je špatný věc v slušná podnik, ganc fortepián nám zlámala, to není žádná, fůbec žádná manýr, já mu to ukázala. A on vzala tu lahfičku a všecky s tím lahfičkou zezadu šťouchala. Tak já rychle volal domovník a Karl přišla, ale on Karl praštila do oko, a Henriet taky praštila do oko, a mě pětkrát fackovala. To je moc nedelikátní v slušná podnik, pan kapitén, já moc křičel. A on otevřela okno k průplav a začala pištěla ven jako malá prase, takový ostuda! Copak člověk směla z okno pištěla do ulice jako malá prase? Fuj, fuj, fuj! A Karl ho tahala za frak od okna a přitom, to pravda, pan kapitén, mu roztrhla sein Rock. A on hned křičela, že mu patnáct rublů man muss Straf platila. Tak já mu, pan kapitén, za sein Rock pět rublů platila. To není slušná host, pan kapitén, ten dělala samá škandál! Já, říkala mi, o vás budu gedrückt velká satira, protože já ve všechny noviny o vás mohu napsala co chci.“

„Nějaký spisovatel tedy?“

„Ano, pan kapitén, a jaká je to neslušná host, pan kapitén, když do slušná podnik…“

„No, no, no! Tak dost! Co už jsem se ti naříkal a naříkal…“

„Iljo Petroviči!“ řekl znovu důtklivě přednosta kanceláře. Poručík k němu krátce vzhlédl a přednosta lehce zavrtěl hlavou.

„…Dneska s tebou, velevážená Lavizo Ivanovno, naposled mluvím po dobrém, opravdu naposled,“ pokračoval poručík. „Jestli v tvém slušném podniku ještě jednou jedinkrát dojde k nějaké výtržnosti, tak z tebe udělám delikventa, jak se říká vznešeným slohem. Slyšela jsi? Tak tedy pan literát, pan spisovatel, vzal v ‚slušném podniku‘ za šos pět rublů! Tak je vidíte, spisovatele!“ a šlehl po Raskolnikovovi pohledem plným opovržení. „Předevčírem v hospodě se stala taky pěkná věc: naobědval se, ale platit se mu nechce, já prý vás za to vypodobním v satiře. Jiný zas minulý týden na parníku zneuctil nejhoršími slovy váženou rodinu státního rady, ženu s dcerou. A tuhle jednoho vyrazili z cukrárny. Tak takoví jsou tihle spisovatelé, literáti, studenti, zvěstovatelé… fuj! A ty můžeš jít! Jen až já se jednou k tobě podívám… pak uvidíš! Slyšelas?“

Luisa Ivanovna začala dvojnásob horlivě vysekávat pukrlata na všechny strany a tak docouvala až do dveří; ale ve dveřích narazila zadní částí na jakéhosi vysokého důstojníka bodré svěží tváře, s bezvadnými, přehustými světlými licousy. Byl to sám Nikodim Fomič, obvodní komisař. Luisa Ivanovna honem přisedla skoro až k podlaze a rychlými cupitavými křepkými krůčky vylétla z kanceláře.

„Už zase bouřka, už zas hrom a blesky, smršť, uragán!“ oslovil Nikodim Fomič vlídně a přátelsky Ilju Petroviče. „Zas jste dal co proto srdíčku, zas jste ztratil nervy! Až na schodech jsem vás slyšel.“

„Ale kdež!“ odtušil povzneseně a nedbale Ilja Petrovič (a dokonce ani ne ale kdež, nýbrž cosi jako: A-á-ale kdež!) a odcházel s nějakými papíry k jinému stolu, při každém kroku malebně poškubávaje rameny, kam krok, tam rameno. „Tady se račte podívat, prosím, pan spisovatel, vlastně student, totiž bývalý student, neplatí dluhy, navystavoval směnek, byt nechce vyklidit, jsou na něho samé stížnosti, a ještě se na mne ráčil osopit, že jsem si v jeho přítomnosti zapálil cigaretu! Sám toho má na svědomí, ale tady, no, jen se na něj račte podívat, stojí před vámi v celé své kráse!“

„Chudoba cti netratí, kamaráde, ale jaképak copak! Víte, to je petarda, když se ho někdo dotkne. Něčím se vás asi dotkl, a vy jste se pak asi také neudržel,“ obrátil se Nikodim Fomič vlídně k Raskolnikovovi, „ale to nebylo třeba, věřte, že to je nej-u-šlech-ti-lejší člověk, ale petarda, petarda! Vzplane, vybuchne, shoří – a je to! Všecko v pořádku! Ale v podstatě nic než zlaté srdce! I v pluku dostal pří­zvisko ‚poručík Petarda‘…“

„A v jakém pluku!“ neudržel se Ilja Petrovič, velmi spokojený tou lichotkou, ale pořád ještě nasupený.

Raskolnikov náhle pocítil touhu říct jim všem něco mimořádně příjemného.

„Ale proboha, kapitáne,“ oslovil najednou velmi nenuceně Nikodima Fomiče, „vžijte se do mé situace… Rád se třeba omluvím, jestliže jsem snad ze své strany přestřelil. Jsem chudý a nemocný student, zdeptaný (ano, právě tak to řekl: ‚zdeptaný‘) bídou. Nestuduji už, protože teď nemám z čeho být živ, ale dostanu peníze… Mám v -ské gubernii matku a sestru… Pošlou mi a pak… zaplatím. Moje bytná není zlá, ale teď se tak zatvrdila kvůli tomu, že jsem přišel o kondice a už čtvrtý měsíc jí neplatím, už mi ani nedává obědy… Opravdu nechápu, o jakou směnku běží! Teď na mně vymáhá na tenhle dlužní úpis, ale jak jí mohu zaplatit, posuďte sami!“

„Ale to přece není naše věc…,“ poznamenal opět přednosta.

„Dovolte, dovolte, úplně s vámi souhlasím, ale dovolte, abych vám také já vysvětlil,“ navázal na jeho slova znovu Raskolnikov, který sice nemluvil k přednostovi, nýbrž stále k Nikodimu Fomiči, ale všemožně se snažil, aby zároveň mluvil i k Iljovi Petroviči, třebaže se poručík okázale tvářil, jako by se přehraboval ve svých listinách a jako by mu Raskolnikov nestál za pozornost, „dovolte, abych vám také já směl vysvětlit, že u ní bydlím už asi tři roky, hned, co jsem přijel z venkova, a že jsem kdysi… kdysi… ostatně, proč bych se i já nepřiznal, kdysi, hned na začátku jsem jí dal příslib, že si vezmu její dceru, příslib ústní, naprosto k ničemu nezavazující… Bylo to ještě děvčátko… ostatně, nemohu říct, že by se mi nelíbila… ačkoliv zamilován jsem do ní nebyl… zkrátka mládí, prostě, chci jen říct, že mě bytná tehdy hodně zakládala a já někdy vedl takový život… byl jsem velmi lehkomyslný…“

„Nikdo se vás neptá na takové intimní věci, milý pane, a nemáme tu na to ani čas,“ vpadl mu s hrubým zadostiučiněním do řeči Ilja Petrovič, ale Raskolnikov ho ohnivě zarazil, ačkoliv náhle jen stěží ze sebe vypravoval slova. „Ale, dovolte mi, dovolte mi přece, abych vám zčásti vyložil… jak to vlastně bylo… i já… ačkoliv, docela s vámi souhlasím, je možná zbytečné, abych vám to tu vykládal, ale před rokem ta dívka zemřela na tyfus a já tam zůstal v podnájmu dál a bytná, když se stěhovala do nynějšího bytu, mi řekla… naprosto přátelsky… že mi plně věří a tak dále… ale jestli bych jí nedal tenhle dlužní úpis na sto patnáct rublů, to bylo všecko, co mi připisovala k tíži. Dovolte prosím, ale výslovně přitom řekla, že mě bude, jakmile jí ten papír vystavím, zase zakládat, jak budu chtít, a že nikdy, nikdy – tak to výslovně řekla… nikdy toho úpisu nezneužije, dokud sám nezaplatím… A teď najednou, když jsem ztratil kondice a nemám co jíst, začne to vymáhat… Co na to mám říct?“

„Do všech těch dojímavých podrobností nám, milý pane, vůbec nic není!“ odsekl mu stroze Ilja Petrovič. „Tady jste povinen napsat vyjádření a závazek, ale to, že jste se tam ráčil zamilovat, a podobné tragické výlevy nás vůbec nezajímají.“

„No, to je snad… kruté…,“ zabručel Nikodim Fomič, usazuje se za stolem a také se pouštěje do podpisování. Trochu se styděl.

„Tak pište!“ vyzval přednosta Raskolnikova.

„Co mám psát?“ odsekl Raskolnikov co nejhruběji.

„Nadiktuji vám to.“

Raskolnikovovi se zdálo, že přednosta s ním po jeho zpovědi jedná lhostejněji a přezíravěji, ale náhle i jemu kupodivu bylo úplně jedno, co si o něm kdo myslí, a tato změna se s ním stala téměř naráz, v jediném okamžiku. Kdyby byl měl chuť trochu uvažovat, byl by ovšem užasl, jak s nimi mohl ještě před chvílí takhle mluvit, a dokonce se jim vnucovat se svými city! A kde se ty city vůbec vzaly? Naopak, kdyby teď byla místnost plná ne komisařů, nýbrž jen jeho nejbližších přátel, neměl by pro ně, zdálo se mu, ani jediné lidské slovo, takovou prázdnotu měl náhle v srdci. Jeho duše znenadání zřetelně pocítila tíhu trýznivé, nesmírné osamělosti a vyvrženosti. Ne, srdce se mu teď nesevřelo ani z ubohosti jeho citových výlevů před Iljou Petrovičem, ani z poručíkovy vítězoslávy. Ech, co mu teď bylo po vlastní nízkosti, po všech těch utrhačnostech, poručících, Němkách, vymáháních, úřadovnách a tak dále! Kdyby ho v tu chvíli odsoudili třeba k smrti upálením, nebyl by ani nad tím hnul brvou a snad by ani jaksepatří nevyslechl rozsudek. Dálo se s ním něco, co doposud nikdy nezažil, něco nového, nečekaného a nebývalého. Ne snad rozum, ale pocit, jasný a silný pocit, mu říkal, že k těmto lidem v policejní úřadovně nemůže už přijít nejen se sentimentálními výlevy, nýbrž s čímkoli jiným, a že i kdyby ti všichni byli jeho vlastní bratři a sestry, a ne policejní poručíci, neměl by ani pak nejmenší důvod se jim svěřovat, dokonce v žádné životní situaci; tak podivný a hrozný pocit neměl dosud nikdy v životě. A nejtrýznivější na tom bylo, že to byl spíš pocit než vědomí, než poznání; bezprostřední pocit, nejtrýznivější pocit ze všech pocitů, které doposud v životě zakusil.

Přednosta úřadovny mu začal diktovat formuli vyjádření, obvyklou v takových případech, totiž – zaplatit nemohu a zavazuji se, že to učiním tehdy a tehdy (někdy), z města neodjedu, majetek neprodám ani nedaruji a tak dále.

„Ale vždyť ani nemůžete psát, pero vám padá z ruky,“ poznamenal přednosta, pohlížeje se zájmem na Raskolnikova. „Jste nemocen?“

„Ano…, všecko se se mnou točí… diktujte dál!“

„Ale to už je všecko. Podepište se!“

Přednosta od něho vzal podepsanou listinu a obrátil se k dalším stranám.

Raskolnikov odložil pero, ale místo aby vstal a odešel, opřel se oběma rukama lokty o stůl a sevřel si hlavu v dlaních. Měl pocit, že mu někdo zatlouká do temene hřebík. Náhle dostal divný nápad, že se hned teď zvedne, přistoupí k Nikodimu Fomiči a poví mu o všem, co se včera stalo, do nejmenších podrobností, a pak s ním půjde domů a ukáže mu věci tam v koutě, v díře. Nutkání bylo tak silné, že už vstal ze židle, aby čin provedl. Neměl bych si to ještě aspoň chvilenku rozmyslet? blesklo mu hlavou. Ne, jaképak přemýšlení, jen ať už to ze sebe shodím! Ale vtom zůstal stát jako do země vrostlý: Nikodim Fomič něco horlivě vykládal Iljovi Petroviči, a k němu dolehla slova:

„Nemohu jinak než oba propustit. Za prvé všechno mluví proti: pročpak by volali domovníka, kdyby to byli spáchali oni? Snad aby se sami udali! Anebo to byla lest? Kdepak, to by bylo příliš vychytralé. A pak, studenta Pestrjakova viděli ve vratech oba domovníci, hned když tam vcházel, a viděla ho i ta paní, co tam byla na návštěvě, šel s třemi kamarády a ještě před přáteli se domovníků ptal, kde babka bydlí. Copak se někdo, kdo jde s takovým úmyslem, bude vyptávat na bydliště? A pokud jde o Kocha, ten zas seděl, než k staré šel, půl hodiny dole u stříbrníka a přesně ve tři čtvrti na osm od něho odešel nahoru k staré. Uvažte sám…“

„Dovolte, ale co ten jejich rozpor: sami tvrdí, že klepali a že bylo zamčeno, ale když tři minuty poté přišli s domovníkem, tak se ukázalo, že je otevřeno?“

„To je právě to: vrah byl určitě uvnitř zavřený na petlici a určitě by ho tam byli dopadli, kdyby byl Koch nevyvedl tu hloupost a nešel také pro domovníka. Ale tamtomu ta chvíle stačila, aby sešel ze schodů a nějak kolem nich proklouzl. Koch se křižuje oběma rukama: Kdybych prý tam zůstal, byl by odtud vyrazil a i mě zabil sekyrou. Ruskou mši chce dát sloužit, hahaha!“

„A že by vraha nikdo neviděl?“

„Jak ho mohli vidět? Ten dům je Noemova archa,“ poznamenal přednosta, který za stolem také poslouchal.

„Věc je jasná, úplně jasná!“ tvrdil se zápalem Nikodim Fomič.

„Nikoliv, věc je velmi málo jasná,“ stál na svém zase Ilja Petrovič.

Raskolnikov vzal klobouk a zamířil ke dveřím, ale už k nim nedošel… Když se vzpamatoval, seznal, že sedí na židli, že ho zprava kdosi podpírá a nalevo že stojí kdosi jiný s žlutou sklenicí naplněnou žlutou vodou a před ním že stojí Nikodim Fomič a upřeně na něho hledí; zvedl se ze židle.

„Co je, jste snad nemocen?“ zeptal se dost stroze Nikodim Fomič.

„Už když se podepisoval, sotva udržel pero,“ podotkl přednosta, sedaje si opět ke stolu nad listiny.

„A jste nemocný už dlouho?“ zavolal od svého stolu Ilja Petrovič, také se probírající v aktech. I on si ovšem prohlížel nemocného, když byl v bezvědomí, ale jakmile se vzpamatoval, odešel.

„Od včerejška…,“ zakoktal Raskolnikov.

„A včera jste byl venku?“

„Byl.“

„Nemocný?“

„Nemocný.“

„V kolik hodin?“

„V osm hodin večer.“

„A kde, s dovolením?“

„Na ulici.“

„Stručně a jasně.“

Raskolnikov odpovídal ostře a úsečně, byl bílý jako křída a neklopil své černé zanícené oči před pohledem Ilji Petroviče.

„Drží se sotva na nohou, a ty…,“ připomínal už Nikodim Fomič.

„Nevadí!“ řekl docela zvláštním tónem Ilja Petrovič. Nikodim Fomič chtěl ještě cosi dodat, ale když se střetl pohledem s přednostou, který na něho také upřeně hleděl, neřekl už nic. Náhle všichni zmlkli. Všem bylo divně.

„No tak dobře, prosím,“ uzavřel Ilja Petrovič. „Nebudeme vás už déle zdržovat.“

Raskolnikov vyšel z kanceláře. Zaslechl ještě, jak se po jeho odchodu náhle rozproudil čilý rozhovor, v němž zvlášť zřetelně vynikal tázavý hlas Nikodima Fomiče… Na ulici se vzpamatoval úplně.

Prohlídka, prohlídka, hned u mě bude prohlídka! opakoval si, pospíchaje domů. Lotři! Podezřívají mě! Strach ho znova sevřel celého, od hlavy k patě.