4

A Raskolnikov zamířil rovnou k domu u průplavu, kde bydlela Soňa. Byl to starý dvoupatrový, zeleně natřený dům. Raskolnikov pracně sehnal domovníka a od něho se neurčitě dověděl, kde má hledat byt krejčího Kapernaumova. Když vypátral v koutě na dvoře vchod na úzké tmavé schodiště, vyšel konečně do poschodí a na pavlač vedoucí do dvora. Zatímco bezradně chodil sem a tam a pátral, kde by mohl být vchod ke Kapernaumovovi, otevřely se náhle asi tři kroky od něho jedny dveře; mechanicky za ně vzal.

„Kdo je to?“ zeptal se polekaně ženský hlas.

„To jsem já… jdu za vámi,“ odpověděl Raskolnikov a vešel do maličké předsíňky. Na promáčknuté židli v zohýbaném měděném svícnu tam hořela svíčka.

„To jste vy? Proboha!“ vyjekla tiše Soňa a zůstala jako přimrazená.

„Kde bydlíte? Tady?“

Raskolnikov rychle prošel do světnice, na Soňu se ani nepodíval.

Za chvíli vstoupila se svíčkou i Soňa, postavila ji a stanula před ním celá zmatená, nevýslovně vzrušená a zjevně i vyděšená jeho nenadálým příchodem. Její bledé tváře náhle polil ruměnec a v očích se jí dokonce zaleskly slzy… Bylo jí hrozně, bylo jí hanba a zároveň sladko… Raskolnikov se rychle obrátil a sedl si na židli ke stolu. Rychlým pohledem přelétl celou místnost.

Byla to velká, ale neobyčejně nízká světnice, jediná, kterou pronajímali Kapernaumovovi, k nimž vedly zamčené dveře v levé stěně. Na protější straně, v pravé stěně, byly ještě jedny dveře, vždy pevně uzamčené. Za nimi byl už další, sousední byt, s jiným vchodem… Sonina světnice něčím připomínala kůlnu, měla tvar velmi nepravidelného čtyřúhelníku, a to ji hyzdilo. Zeď s třemi okny vedoucími na průplav uzavírala světnici podivně šikmo, takže jeden roh, velmi ostrý, se ztrácel do hloubky a při slabém osvětlení byl úplně temný, kdežto druhý roh byl až nepřístojně tupý. V celé té velké světnici nebyl téměř žádný nábytek. V pravém koutě stála postel, vedle ní, blíže ke dveřím, židle. U téže zdi co postel, těsně u dveří do cizího bytu, stál prostý prkenný stůl pokrytý jasně modrým ubrusem a u stolu dvě vyplétané židle. Dále u protilehlé stěny, v blízkosti ostrého úhlu, stál menší prádelník z obyčejného dřeva, jakoby ztracený v prázdnotě. Víc toho v pokoji nebylo. Žlutavé, odřené a ohmatané tapety byly ve všech koutech zčernalé, v zimě tu bylo zřejmě vlhko a začazeno. Chudoba ze všeho přímo křičela; ani u postele nebyly záclonky.

Soňa se mlčky dívala na svého hosta, tak pozorně a bezostyšně se rozhlížejícího po její světnici, a nakonec se až začala chvět strachem, jako by stála před soudcem, který rozhodne o jejím osudu.

„Jdu pozdě… Jistě je už jedenáct?“ otázal se, ale stále ještě k ní nevzhlédl.

„Ano,“ zakoktala Soňa. „Ach ano, jedenáct!“ chytila se toho náhle tak horlivě, jako by to pro ni bylo spásné východisko. „Zrovna odbily hodiny u bytných… sama jsem slyšela… Ano, jedenáct.“

„Přišel jsem k vám naposled,“ pokračoval ponuře Raskolnikov, ačkoliv nyní tu byl poprvé. „Možná že vás už nikdy neuvidím…“

„Copak… odjíždíte?“

„Nevím… všecko až zítra…“

„Tak vy zítra nepřijdete ke Katěrině Ivanovně?“ zachvěl se Soně hlas.

„Nevím. Všecko až zítra ráno… O to teď nejde – přišel jsem vám jen něco říct…“

Pozvedl k ní svůj zamyšlený pohled a vtom si uvědomil, že sedí, a ona před ním pořád ještě stojí.

„Pročpak stojíte? Posaďte se,“ řekl najednou změněným, tichým a vlídným hlasem.

Posadila se. Chvíli se na ni laskavě a téměř soucitně díval.

„Jste tak přepadlá! A ta vaše ruka! Je docela průsvitná. Prsty máte jako mrtvá.“

Vzal ji za ruku. Soňa se pousmála.

„Taková jsem byla odjakživa,“ řekla.

„I když jste ještě byla doma?“

„Ano.“

„Ovšem, jak by ne!“ vyhrkl a výraz jeho tváře i tón jeho hlasu se náhle opět změnil. Znovu se kolem sebe rozhlédl.

„Tohle máte pronajaté od Kapernaumova?“

„Ano prosím…“

„Oni bydlí tuhle za těmi dveřmi?“

„Ano… Mají zrovna takovou místnost.“

„Všichni bydlí v té jedné?“

„Ano prosím.“

„Já bych se v té vaší světnici v noci bál,“ podotkl nevesele.

„Domácí jsou moc dobří lidé, moc hodní,“ vysvětlovala Soňa, pořád ještě trochu užaslá a zmatená. „A všechen nábytek a všecko… je jejich. Oni jsou moc hodní a i jejich děti ke mně často chodí…“

„To jsou ti koktaví?“

„Ano, prosím… On koktá a ještě kulhá. A jeho žena taky. Vlastně ani nekoktá, ale polyká slova. Je moc hodná. On je bývalý čeledín. Dětí mají sedm… a koktá jen jedno z těch větších, ostatní jsou jen nezdravé…, ale nekoktají… Odkudpak to o nich víte?“ dodala trochu udiveně.

„Váš otec mi tenkrát všecko vyprávěl. Všecko o vás mi vyprávěl… I to, jak jste v šest hodin vyšla a v devět jste se vrátila, i to, jak Katěrina Ivanovna klečela u vaší postele.“

Soňa byla zmatená.

„Dnes se mi zdálo, že jsem ho viděla,“ zašeptala nesměle.

„Koho?“

„Tatínka. Šla jsem po ulici a nedaleko na rohu, mohlo být asi deset hodin, se mi zdálo, že jde přede mnou. Celý on! Chtěla jsem už zajít ke Katěrině Ivanovně…“

„Byla jste venku?“

„Ano,“ vydechla Soňa a znova zmateně sklopila oči.

„Ale když jste ještě bydlela u otce, tak vás Katěrina Ivanovna přece div nebila?“

„Ale kdepak, co vás napadá! Ne!“ podívala se na něho téměř vyděšeně.

„Máte ji tedy ráda?“

„Ji? A jak!“ protáhla žalostně Soňa a náhle trpitelsky sepjala ruce. „Bože, vy ji… kdybyste ji jen znal! Učiněné děcko… Už se skoro pomátla… ze samého soužení. A byla tak rozumná… a tak laskavá… tak hodná! Ne, vy nic, vůbec nic nevíte… ach můj bože!“

Soňa mluvila skoro zoufale, byla rozčilená, v trýzni lomila rukama. Bledé tváře jí opět zahořely ruměncem, pohled vyjadřoval bolest. Bylo vidět, že byla zasažena na nejcitlivějším místě a že by nesmírně ráda vyjádřila a vyslovila nějakou zvláštní obhajobu. Všechny rysy její tváře náhle vyzařovaly, dá-li se to tak říct, jakýsi nenasytný soucit.

„Že mě bila! Co vás napadá! Panebože, bila! A i kdyby bila, tak co na tom? Co na tom? Vy nic, ale vůbec nic nevíte… Je tak nešťastná, tak hrozně nešťastná! A nemocná… Hledá spravedlnost… Je čistá. Tolik věří, že ve všem musí být spravedlnost, a žádá ji… Mohli by ji mučit, ale nic nespravedlivého neudělá. Sama nepozoruje, jak je to nemožné, aby byli lidé spravedliví, a zlobí se… Učiněné děcko, učiněné děcko! Je spravedlivá, spravedlivá!“

„A co bude s vámi?“

Soňa k němu tázavě vzhlédla.

„Jsou teď přece odkázáni na vás. Pravda, předtím to nebylo jiné, i nebožtík si k vám chodil, abyste mu dala na nějaký ten lok. Ale jak bude teď?“

„To nevím,“ řekla smutně Soňa.

„Zůstanou tam?“

„Nevím, dluží činži, ale bytná prý dnes hrozila, že jim dá výpověď. A Katěrina Ivanovna sama říká, že tam nezůstane ani minutu.“

„A cože si tak troufá? Spoléhá na vás?“

„Ale ne, nemluvte tak…! Žijeme ve shodě, v úplné shodě,“ rozhorlila, ba načepýřila se náhle opět Soňa a v té chvíli se podobala rozzlobenému kanárkovi nebo nějakému jinému malinkému ptáčku. „A co má dělat? Řekněte, co má dělat?“ dorážela na něho rozčileně. „Bože, co se jen dnes naplakala! Mate se jí rozum, copak jste si nevšiml? Mate – hned se jako malé dítě strachuje, aby bylo zítra všechno v pořádku, jídlo a všecko… hned lomí rukama, chrchlá krev, pláče a najednou začne zoufale bít hlavou o zeď. A pak se zase upokojí a pořád doufá ve vás, vy prý jste teď její ochránce, říká, že si někde vypůjčí nějaké peníze a odjede domů a mě že vezme s sebou, a že otevře penzionát pro šlechtické dcerky a mne tam vezme za vychovatelku, že začneme docela nový a krásný život, a líbá mě, objímá a utěšuje, a věří tomu! Takovým fantaziím věří! Ale copak jí člověk může odmlouvat? A dnes celý den pere, myje a spravuje, ačkoliv je jako moucha, sama přitáhla necky do světnice, udýchala se tím tak, že se svalila na postel; a hned ráno jsme spolu byly na tržišti kupovat Poljence a Leně botičky, protože už se na nich všecko rozpadlo, jenomže jsme nevyšly s penězi, hrozně moc nám chybělo, ale ona vybrala tak rozkošné botičky, ani nevíte, jaký má vkus… A tak se tam v krámě přede všemi tolik rozplakala, že už na ně nemá… myslela jsem, že mi to srdce utrhne.“

„No, teď už je jasné, proč… žijete takhle…,“ usmál se trpce Ras­kolnikov.

„A copak vám jich není líto? Není?“ vybuchla opět Soňa. „Však vím, že vy sám jste jim dal své poslední peníze, ačkoliv jste ještě nic neviděl. A co teprve, kdybyste všecko viděl, ach bože! A co se jen kvůli mně naplakala! Ještě minulý týden! Ach, já bych se…! Asi týden před jeho smrtí. Bylo to ode mě kruté! A udělala jsem to tolikrát, tolikrát! Bože, jak trpko mi dnes bylo, myslela jsem na to celý den!“

Soňa při těch bolestných vzpomínkách div nelomila rukama.

„Vy a krutá?“

„Ano, já, já! Tehdy jsem přišla,“ pokračovala s pláčem, „a nebožtík říká: ‚Přečti mi něco, Soňo, nějak mě bolí hlava, přečti… tuhle máš knížku,‘ a podává mi nějakou knížku, půjčil si ji od Andreje Semjonyče, od Lebezjatnikova, co tam bydlí, půjčoval mu vždycky takové legrační knížky. Ale já povídám, že už musím jít, a nechtěla jsem nic přečíst, zaskočila jsem k nim jen, že jsem chtěla Katěrině Ivanovně ukázat límečky; to mi handlířka Lizaveta přinesla laciné límečky a rukávky, takové hezounké, docela nové, se vzorečkem. A Katěrině Ivanovně se moc líbily, zkusila si je a zhlížela se v zrcadle a zas se jí to moc líbilo. ‚Dej mi je, Soňo, prosím tě,‘ povídá. Ano, prosím tě, řekla, tak po nich toužila. Ale k čemu by si je oblékla? To si jen vzpomněla na staré zlaté časy! Dívá se do zrcadla, nemůže se nabažit, jenže nemá už tolik let vůbec žádné šaty a nic! Nikdy nikoho o nic neprosí, tak je hrdá, spíš sama dá poslední, co má, ale najednou poprosila, tak se jí to líbilo! Ale mně bylo těch věcí líto, povídám: ‚Načpak vy to potřebujete, Katěrino Ivanovno?‘ Ano, tak jsem to řekla, ‚načpak?‘ Aspoň to jsem jí neměla říkat! Ona se na mě tak podívala a tolik zesmutněla, že jsem ji odbyla, až mě u srdce píchlo. A dobře jsem viděla, že není smutná kvůli těm límečkům, ale proto, že jsem jí nevyhověla. Jak ráda bych teď všecko vzala zpátky a všecko změnila, všecko, co jsem předtím řekla… Jsem to, bože…! Ale co! Vám je to přece jedno!“

„Tak vy jste znala tu překupnici Lizavetu?“

„Ano… Copak vy taky?“ opáčila trochu udiveně Soňa.

„Katěrina Ivanovna má těžké souchotiny, dlouho tu už nebude,“ řekl po krátké odmlce Raskolnikov místo odpovědi na její otázku.

„Ach ne, ne, ne!“ A Soňa ho bezděčně chytla za obě ruce, jako by ho uprošovala.

„Ale pro ni bude přece lepší, když umře.“

„Ne, nebude to lepší, nebude, vůbec ne!“ tvrdila polekaně a bezhlavě.

„Ale co s dětmi? Pak si je přece budete muset vzít k sobě?“

„Bože, sama nevím!“ zaúpěla skoro zoufale Soňa a chytla se za hlavu. To pomyšlení jí už asi blesklo hlavou vícekrát, a on je zas oživil.

„A co když se ještě teď, za života Katěriny Ivanovny, rozstůněte vy a odvezou vás do nemocnice, co bude pak?“ dorážel nelítostně.

„Co to říkáte, co to říkáte! To přece není možné!“ stáhla se vyděšeně Sonina tvář.

„Jakpak ne?“ pokračoval Raskolnikov s tvrdým úsměškem. „Co­pak jste proti tomu zajištěna? Co s nimi bude pak? Vyhrnou se všichni na ulici, ona bude kašlat a prosit, někde tlouct hlavou o zeď jako dneska, děti budou plakat… A nakonec padne, odvezou ji na komisařství, do nemocnice, zemře – a děti…“

„Ne, ne…! To Bůh nedopustí!“ vypravila konečně Soňa ze sevřené hrudi. Když mluvil, hleděla na něj úpěnlivě, s rukama spojenýma v němé prosbě, jako by všecko záviselo jenom na něm.

Raskolnikov vstal a začal přecházet po světnici. To trvalo chvíli. Soňa stála zdrcená, se svěšenou hlavou i rukama.

„A střádat nemůžete? Nemůžete si něco dávat stranou na horší časy?“ zastavil se náhle před ní.

„Ne,“ zašeptala Soňa.

„To se ví, že ne! A zkoušela jste to?“ dodal skoro ironicky.

„Zkoušela.“

„A nepodařilo se vám to! Bodejť. Že se vůbec ptám!“

A znova začal přecházet. Zase uplynula chvíle.

„Copak výdělek není každý den?“

Soňa upadla do ještě většího zmatku, krev se jí znova nahrnula do tváře.

„Ne,“ šeptla zmučeně.

„S Polječkou to asi dopadne stejně,“ řekl náhle.

„Ne, ne! To není možné! Ne!“ vykřikla hlasitě a zoufale, jako by ji někdo bodl nožem. „Ne, Bůh takovou hrůzu nedopustí!“

„Dopouští jinačí!“

„Ne, ne! Ji Bůh ochrání! Ji ano!“ tvrdila jako nepříčetná.

„Ale vždyť možná ani žádný Bůh není!“ namítl skoro škodolibě a se smíchem Raskolnikov a podíval se na ni.

Sonina tvář se náhle strašlivě zkřivila, křečovitě v ní zacukalo. Podívala se na něj nevýslovně vyčítavě, chtěla na to něco říct, ale nevypravila ze sebe ani slovo a jenom si najednou zakryla tvář dlaněmi a přehořce se rozeštkala.

„Říkáte, že se Katěrině Ivanovně mate rozum. Vám samé se mate rozum!“ řekl po chvíli mlčení.

Uběhlo dobrých pět minut. Mlčky přecházel stále sem a tam a nedíval se na ni. Konečně k ní přistoupil; oči se mu leskly. Položil jí obě ruce na ramena a zpříma se podíval do její uplakané tváře. Jeho pohled byl vyprahlý a žhoucí, probodávající, rty se mu křečovitě zachvívaly… Náhle se sklonil, padl před ní a políbil jí nohu. Soňa před ním v hrůze couvla jako před šílencem. Opravdu se díval, jako by úplně zešílel.

„Bože, co to děláte! Přede mnou!“ zakoktala bledá a náhle se jí bolestivě sevřelo srdce.

Okamžitě vstal.

„To jsem se nepoklonil tobě, to jsem se poklonil celému lidskému utrpení,“ řekl jaksi sveřepě a poodešel k oknu. „Abys věděla,“ dodal, když se k ní za okamžik vrátil, „před chvílí jsem řekl jednomu nactiutrhači, že nestojí ani za tvůj malík… a že jsem své sestře dnes prokázal velkou čest, když jsem tě posadil vedle ní!“

„Bože, co jste mu to řekl! A před ní?“ vykřikla polekaně Soňa. „Sedět vedle mě že je čest! Já jsem přece bezectná… Co jste to řekl!“

„Neřekl jsem to proto, že jsi bezectná a hříšná, ale protože tolik trpíš. Na tom, žes velká hříšnice, se nedá nic změnit,“ dodal téměř s vytržením, „a hlavně jsi hříšnice proto, že jsi zbytečně umrtvila a obětovala sama sebe. Jakpak by to nebyla hrůza! Jakpak by to nebyla hrůza, že žiješ v té špíně, kterou tak nenávidíš, a přitom sama víš (stačí otevřít oči), že tím nikomu nepomáháš a nikoho před ničím nezachraňuješ! A pověz mi konečně,“ vyrážel skoro divoce, „jak se v tobě může snášet taková hanebnost a taková podlost s docela opačnými a svatými city? Bylo by přece správnější a rozumnější vrhnout se rovnou po hlavě do vody a skoncovat s tím naráz!“

„Ale co bude s nimi?“ namítla slabým hlasem Soňa a trpitelsky k němu vzhlédla, ale přitom jako by ji jeho nápad vůbec nepřekvapil. Raskolnikov se na ni pozorně podíval.

Vyčetl z toho jejího pohledu všecko. I ona už se tedy obírala tou myšlenkou. Možná že v zoufalství už mnohokrát vážně pomýšlela na to, jak by naráz skoncovala se životem, tak vážně, že se nyní jeho nápadu nepodivila. Dokonce ani krutosti jeho slov si nepovšimla (stejně jako si ovšem nevšimla ani smyslu jeho výtek a jeho zvláštního hlediska na její hanbu, to mu bylo také jasné). Úplně však chápal, jak nelidsky a už dlouho ji rozdírá vědomí, že vede tak beze­ctný a hanebný život. Co jenom, co jenom asi doposud oddalovalo její odhodlání skoncovat s tím životem naráz? A tu teprve úplně pochopil, co pro ni znamenají ty malé ubohé siroty a ta nešťastná pološílená Katěrina Ivanovna, souchotinářská a bijící hlavou o zeď.

Ale na druhé straně mu opět bylo zřejmé, že Soňa při své povaze a jistém vzdělání, kterého se jí přece jen dostalo, v žádném případě tak nemůže trvale žít. A tak mu zůstávalo záhadou, proč přesto vydržela až přespříliš dlouho vést takový život a nepomátla se, když už neměla odvahu skočit do vody. Uvědomoval si samozřejmě, že Sonin případ je společensky jev náhodný, ačkoliv naneštěstí zdaleka ne ojedinělý ani výjimečný. Ale právě tato náhodnost, toto určité vzdělání a celý její dosavadní život by možná byly s to zabít ji už při prvním vkročení na tu odpornou cestu. Co jí tedy dodává sílu? Přece ne zkaženost. Celá ta hanebnost se jí zřejmě dotkla jen mechanicky, skutečná zkaženost ještě nepronikla ani jedinou kapkou do jejího srdce: to viděl jasně, díval se na ni střízlivě…

Má tři možnosti, uvažoval. Vrhnout se do průplavu, dostat se do blázince nebo… nebo se nakonec poddat zkaženosti, která omamuje mozek a zatvrzuje srdce. Tato myšlenka mu byla nad jiné odporná; byl však už skeptik, byl mlád, měl sklon k abstrakci, proto byl krutý a proto také nemohl nevěřit, že poslední východisko, totiž prostopášnost, je ze všech nejpravděpodobnější.

Ale copak se to může stát? vzbouřil se sám v sobě. Copak i toto stvoření, které si doposud zachovalo duševní čistotu, se nechá nakonec vědomě vtáhnout do té odporné smrduté žumpy? Copak už to začalo, copak to mohla dodneška snášet jen proto, že neřest už se jí nezdá tak odporná? Ne, ne, to není možné! bouřil se stejně jako prve Soňa. Ne, od průplavu ji doposud odvracelo přesvědčení, že to je hřích, a pak oni, tamti. A jestliže dosud nezešílela… Ale kdo řekl, že už nezešílela? Copak uvažuje rozumně? Copak někdo může mluvit tak jako ona? Copak někdo se zdravým rozumem uvažuje tak jako ona? Copak někdo takhle může stát před svou zkázou, přímo nad smrdutou žumpou, do níž už je vtahován, a mávat rukama a zacpávat si uši, když ho upozorňují na nebezpečí? Copak čeká na nějaký zázrak? Bezpochyby. Copak to všecko nejsou příznaky, že není při zdravém rozumu?

Na té myšlence ulpěl. Toto východisko se mu zamlouvalo dokonce víc než kterékoliv jiné. Zahleděl se na ni pozorněji.

„Tak ty se hodně modlíš k Bohu, Soňo?“ zeptal se jí.

Soňa mlčela. Stál vedle ní a čekal, až odpoví.

„Co bych já byla bez Boha?“ zašeptala rychle a rozhodně a pohled, který na něj náhle upřela, se rozzářil; silně mu stiskla ruku.

Už je to tak! pomyslel si.

„A co za to od Boha máš?“ vyslýchal ji dále.

Soňa dlouho mlčela, jako by nevěděla, co odpovědět. Její slabounká hruď se rychle, vzrušeně zvedala.

„Mlčte! Neptejte se! Nejste toho hoden!“ vzplanula náhle a přísně, pohněvaně se na něho zadívala.

Už je to tak! Už je to tak! opakoval si znova.

„Všechno od něho mám!“ zašeptala rychle a zase před ním sklo­pila oči.

Hleďme východisko! Její východisko! pochopil a hltal Soňu pohledem.

S novým, zvláštním, téměř bolestným pocitem se vpíjel zrakem do té bledé, hubené, nesouměrné špičaté tvářičky, do těch mírných modrých očí, jež dovedly vzplanout takovým ohněm a takovým přísným energickým zanícením, do toho útlounkého těla, dosud se chvějícího hněvem a rozhořčením, a připadalo mu to všecko stále podivnější, téměř nemožné. Je pomatená! Pomatená! přesvědčoval se v duchu.

Na prádelníku ležela jakási kniha. Když přecházel sem a tam po světnici, pokaždé si jí všiml; nyní ji vzal do ruky a prohlížel si ji. Byl to ruský překlad Nového zákona. Svazek byl starý, v odřené kožené vazbě.

„Kdes to vzala?“ zavolal na Soňu přes pokoj. Stála pořád na témž místě asi tři kroky od stolu.

„Dostala jsem to,“ odpověděla takřka neochotně, s odvráceným pohledem.

„Od koho?“

„Od Lizavety, řekla jsem si o to.“

Od Lizavety! To je divné! pomyslel si. Všechno na Soně mu připadalo každým okamžikem zvláštnější a podivuhodnější. Odnesl si knihu ke svíčce a začal v ní listovat.

„Kde je tady o Lazarovi?“ zeptal se náhle.

Soňa se zarytě dívala do země a neodpovídala. Stála trochu bokem ke stolu.

„Kde je o vzkříšení Lazara? Najdi mi to, Soňo.“

Úkosem se na něj podívala.

„To je jinde… ve čtvrtém evangeliu…,“ zašeptala vážně, ale ne­udělala k němu ani krok.

„Najdi to a přečti mi to!“ Sedl si ke stolu, hlavu podepřenou o ruku, a pochmurně se zahleděl kamsi stranou, připraven poslouchat.

A za takové tři neděle račte mezi blázny! A já tam nejspíš budu taky, jestli to se mnou nedopadne ještě hůř, bručel si pro sebe.

Soňa nedůvěřivě vyslechla Raskolnikovovo podivné přání a váhavě přistoupila ke stolu. Ale přesto sáhla po knize.

„Copak jste to nikdy nečetl?“ podívala se na něho zamračeně přes stůl. Její tón byl stále drsnější.

„Už dávno… Ještě ve škole. Čti!“

„Ani v kostele jste to neslyšel?“

„Tam… jsem nechodil. Ty chodíš často?“

„N-ne,“ zašeptala Soňa.

Raskolnikov se křivě usmál.

„Rozumím… Tak to nepůjdeš ani zítra otci na pohřeb?“

„Půjdu. Byla jsem už minulý týden… na zádušní mši.“

„Za koho?“

„Za Lizavetu. Někdo ji zavraždil sekyrou.“

Měl už nervy napjaté k prasknutí. Začala se mu motat hlava.

„Byly jste s Lizavetou dobré známé?“

„Ano… Byla spravedlivá… přicházela málokdy… nemohla… Předčítaly jsme si a… povídaly. Ona uzří Boha.“

Poslouchal ta knižní slova s podivným pocitem. A zase novinka: jakési tajemné schůzky s Lizavetou – a obě pomatené.

Taky sám přijdeš o rozum! Je to nakažlivé! pomyslel si. „Čti!“ vykřikl náhle svéhlavě a podrážděně.

Soňa stále ještě váhala. Srdce jí bušilo. Nemohla se odhodlat předčítat mu. On hleděl na „nebohou pomatenou“ téměř v mukách.

„Proč to chcete? Vy přece nevěříte?“ šeptla tiše a nějak se přitom zajíkla.

„Čti! Přeju si to!“ naléhal. „Četlas přece Lizavetě!“

Soňa otevřela knihu a vyhledala, co si přál. Ruce se jí třásly, hlas jí selhával. Začala dvakrát a nikdy se jí nepodařilo vypravit ze sebe ani první slovo.

„Byl pak nemocen nějaký Lazar z Betany…“ přečetla konečně s námahou, ale už při třetím slově se jí hlas náhle zadrhl a zbortil jako přespříliš napjatá struna. Zalapala po dechu, sevřela se jí hruď.

Raskolnikov zčásti chápal, proč se Soňa nemůže odhodlat, aby mu četla, a čím lépe to chápal, tím hruběji a podrážděněji na tom trval. Příliš dobře věděl, jak nesmírně těžké je pro ni v té chvíli ukazovat a odhalovat své nitro. Pochopil, že tyto city skutečně svým způsobem tvořily její pravé a možná už dávné tajemství, možná už od dětství a možná už tehdy, kdy žila ještě doma vedle nešťastného otce a macechy, která se z neštěstí pomátla, mezi hladovými dětmi, nesmyslným křikem a výtkami. Ale zároveň teď poznal, a poznal neomylně, že ačkoliv se pouští do čtení s úzkostí a s jakousi strašnou bázní, přece přitom sama trýznivě touží, aby mohla číst, a přes všechnu úzkost a bázeň právě jemu, aby to on slyšel a stůj co stůj právě nyní – „ať se pak stane cokoliv…!“ Vyčetl to z jejích očí, vycítil to z jejího extatického rozechvění… Ovládla se, přemohla křeč, která jí stáhla hrdlo a umlčela ji hned na začátku verše, a pokračovala v předčítání jedenácté kapitoly Evangelia svatého Jana. Tak dočetla do 19. verše:

„Mnozí pak z Židů byli přišli k Martě a Marii, aby je těšili pro bratra jejich. Tedy Marta, jak uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Maria doma seděla. I řekla Marta Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj by byl neumřel. Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh.“ Na tomto místě se opět zarazila, se studem cítila, že se jí opět zachvěje a zlomí hlas…

„Dí jí Ježíš: Vstaneť bratr tvůj. Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější. Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky. Věříš-li tomu? Řekla jemu (a Soňa se s jakousi bolestí nadýchla a přečetla zřetelně a zvučně, jako by se sama veřejně vyznávala): …Ovšem, Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět.“

Přerušila čtení, rychle na něho upřela oči, ale hned se zas vzpamatovala a četla dále. Raskolnikov seděl a poslouchal strnule, ani jednou neotočil hlavu a s loktem opřeným o stůl hleděl stranou. Došli k 32. verši:

„Ale Maria, když tam přišla, kdež byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, řkuci jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr můj by byl ne­umřel. Ježíš pak jakž uzřel, ana pláče, a Židy, kteříž byli s ní přišli, ani pláčí, zastonal duchem, a zkormoutil se. A řekl: Kdež jste jej položili? Řkou jemu: Pane, pojď a pohled. I zaplakal Ježíš. Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval! Někteří pak z nich řekli: Nemohl-liž tento, kterýž otevřel oči slepého, učiniti, aby tento neumřel?“

Raskolnikov se k ní obrátil a vzrušeně se na ni díval. Ano, je to tak! Už se celá třásla ve skutečné, opravdové zimnici. Očekával to. Blížila se k větám o nesmírném a neslýchaném zázraku a její nitro naplnil vznešeně slavnostní pocit, její hlas zvučel jako kov; to v něm tak zněla a dodávala mu pevnost vítězosláva a radost. Řádky se jí slévaly, protože se jí tmělo před očima, ale to, co četla, znala zpaměti. Při posledním verši: „Nemohl-liž tento, kterýž otevřel oči slepého…“, snížila hlas a procítěně, vášnivě vyjádřila pochybnost, výčitku i hanu nevěřících, zaslepených Židů, kteří vzápětí, za několik okamžiků, padnou jako bleskem zasažení a s pláčem uvěří… A on, on – také zaslepený a nevěřící – on to teď také uslyší a také uvěří, ano, ano! Za chvilečku, hned teď! snila přitom a chvěla se radostným očekáváním.

„Ježíš pak opět zastonav sám v sobě, přišel k hrobu. Byla pak jeskyně a kámen byl svrchu položen na ni. Dí Ježíš: Zdvihněte kámen. Řekla jemu Maria, sestra toho mrtvého: Pane, jižť smrdí: nebo čtyři dni v hrobě jest.“ Rázně položila důraz na slovo čtyři.

„Dí jí Ježíš: Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží. Tedy zdvihli kámen, kdež byl ten mrtvý pochován. Ježíš pak pozdvihl vzhůru očí a řekl: Otče, děkuji tobě, že jsi mne slyšel. Já zajisté vím, že mne vždycky slyšíš, ale pro zástup, kterýž okolo stojí, řekl jsem, aby věřili, že jsi ty mne poslal. A to pověděv zavolal hlasem velikým: Lazaře, pojď ven. I vyšel ten, kterýž byl umřel (přečetla zvučně a celá u vytržení, chvějíc se a trnouc, jako by to viděla na vlastní oči), maje svázané ruce i nohy rouchami, a tvář jeho šátkem byla obvinuta. Řekl jim Ježíš: Rozvažtež jej, a nechte, ať odejde. Tedy mnozí z Židů, kteříž byli přišli k Marii, viděvše, co učinil Ježíš, uvěřili v něho.“

Dál nečetla a ani nemohla, zavřela knihu a rychle se zvedla ze židle.

„To je všecko o vzkříšení Lazara,“ zašeptala úsečně a přerývaně a zůstala strnule stát, odvrácená stranou, jako by se neodvažovala a styděla na něho pohlédnout. Pořád ještě se zimničně třásla. Svíčka už dlouho skomírala v křivém svícnu a mdle ozařovala v té žebrácké světnici vraha a nevěstku, kteří se tak podivně sešli u četby věčné knihy. Uběhlo nejméně pět minut.

„Přišel jsem si s tebou o něčem pohovořit,“ ozval se náhle hlasitě a zamračeně Raskolnikov, vstal a přistoupil k Soně. Soňa k němu mlčky vzhlédla. Jeho pohled byl neskonale tvrdý, vyzařovala z něho jakási divoká odhodlanost.

„Rozešel jsem se dnes se svou rodinou,“ řekl, „s matkou i sestrou. Už se k nim nevrátím. Zrušil jsem všecky svazky.“

„Proč?“ zeptala se ohromená Soňa. Nedávné setkání s jeho matkou a sestrou v ní zanechalo neobyčejný dojem, i když jí samé málo jasný. Zvěsti o jeho rozchodu s nimi se skoro zhrozila.

„Teď mám jenom tebe,“ dodal. „Půjdeme spolu… Přišel jsem za tebou. Spolu jsme zatraceni, tak i spolu půjdeme!“

Oči mu svítily. Jako napůl šílený! napadlo teď zase Soňu.

„Kam půjdeme?“ zeptala se ustrašeně a mimoděk před ním couvla.

„Copak vím? Vím jen, že máme oba stejnou cestu, a to je vše. Stejný cíl!“ Zírala na něho a vůbec nic nechápala. Chápala jen to, že je strašně, nesmírně nešťastný.

„Nikdo z nich ti nebude rozumět, budeš-li k nim mluvit,“ pokračoval, „ale já ti porozuměl. Potřebuju tě, proto jsem za tebou přišel.“

„Nerozumím…,“ šeptla Soňa.

„Pak porozumíš. Copak tys neudělala totéž? Tys také překročila… dokázala jsi překročit. Tys vztáhla ruku na sebe, tys zničila život… vlastní (není to jedno?). Mohla bys žít duchem a rozumem, ale skončila jsi na Senném… Ale nemůžeš to přece vydržet, a zůstaneš-li sama, zblázníš se z toho, a já zrovna tak. Už teď jsi jako šílená. Musíme tedy spolu, musíme jít stejnou cestou! Půjdeme!“

„Proč? Proč to říkáte!“ vyhrkla Soňa, podivně zmatená a vzrušená jeho slovy.

„Proč? Protože to takhle nemůže zůstat – proto! Musí se to přece konečně posoudit vážně a otevřeně, a ne plakat a křičet jako dítě, že to Bůh nedopustí! Jen řekni, co bude, jestli tě zítra opravdu odvezou do nemocnice? Tamta to nemá v hlavě v pořádku a brzy umře na souchotiny. A děti? Myslíš, že to Polječku nezahubí? Copak jsi tady neviděla na nárožích děti, které matky posílají žebrat? Pátral jsem, kde žijí ty matky a v jakých poměrech. Tam děti nemohou zůstat dětmi. Sedmiletý je tam zkažený a krade. Ale o dětech přece pravil Kristus: ‚Jejich jest království nebeské.‘ Podle něho se mají ctít a milovat, protože v nich je příští lidstvo…“

„Tak co, co tedy mám dělat?“ Soňa zalomila rukama a hystericky se rozplakala.

„Co máš dělat? Zlomit, co je třeba, jednou provždy, a utrpení vzít na sebe! Co? Nerozumíš? Pak porozumíš… Svoboda a moc, a hlavně moc! Nad všemi těmi třesoucími se němými tvářemi, nad celým tím mraveništěm…! To je cíl! Pamatuj si to! Tu radu ti dávám na cestu! Možná že s tebou mluvím naposled. Jestli zítra nepřijdu, dozvíš se o všem sama, a pak si vzpomeneš na to, co jsem ti teď říkal. A jednou, později, po letech, tě život možná poučí, co jsem tím myslel. Jestli zítra ještě přijdu, řeknu ti, kdo zabil Lizavetu. Sbohem!“

Soňa se zděšeně zachvěla

„Copak víte, kdo je vrah?“ zeptala se strnulá hrůzou a vytřeštila na něho oči.

„Vím a povím ti to… Jen tobě, tobě jediné! Zvolil jsem si tě. Nepřijdu tě prosit o odpuštění, přijdu ti to jen říct. Zvolil jsem si tě už dávno za tu, které to řeknu, napadlo mě to hned tenkrát, když mi otec o tobě vyprávěl a když Lizaveta ještě žila. Sbohem. Ruku mi nepodávej. Tak zítra!“

Odešel. Soňa se za ním dívala jako za šílencem; ale sama měla také pocit, že není při smyslech, věděla to. Cítila závrať. Bože, jak může vědět, kdo zabil Lizavetu? Co to vlastně říkal? To je hrozné! Ale zároveň ji nic takového vůbec nenapadlo. Vůbec ne! Vůbec ne…! Jak hrozně nešťastný asi je…! Opustil matku a sestru. Proč? Co se stalo? A co vůbec zamýšlí? Co to vlastně říkal? Políbil mi nohu a řekl… řekl (ano, docela jasně), že beze mě nemůže žít… Panebože!

Celou noc třeštila jako v horečce. Chvílemi vyskakovala, plakala, spínala ruce a pak zas upadala do horečnatého spánku a ve snu viděla Polječku, Katěrinu Ivanovnu, Lizavetu, zdálo se jí, jak čtou evangelium, viděla jeho bílou tvář a planoucí oči… Líbá jí nohy, pláče… Ach bože!

Za dveřmi vpravo, za těmi, které oddělovaly Soninu světnici od bytu Gertrudy Karlovny Resslichové, byla spojovací místnost, už dlouho neobývaná, patřící k bytu paní Resslichové, která ji také chtěla pronajmout, jak hlásaly i vývěsky na vratech a oznámení vylepená na oknech vedoucích k průplavu. Soňa si už dávno zvykla pokládat tu světnici za neobydlenou. Zatím však po celou tu dobu stál u těch dveří v prázdné místnosti pan Svidrigajlov a tajně naslouchal. Když Raskolnikov odešel, chvíli zamyšleně postál, vyšel po špičkách do svého pokoje, sousedícího s prázdnou světnicí, vzal židli a tichounce ji přenesl těsně za dveře do Soniny světnice. Rozmluvu pokládal za zajímavou a významnou a velmi, velmi se mu líbila – tolik, že si dokonce přenesl židli, aby se příště, například třeba hned zítra, znova nedostal do tak nepříjemné situace, že by musel prostát celou hodinu, a aby se zařídil pohodlněji, a tak měl po všech stránkách nerušený požitek.