2

Ale co jestli už u mě hledali? Co jestli je tam zrovna zastihnu? Ale už byl v pokojíčku. Nikde nic, po nikom ani stopa. Dokonce ani Nastasja ničím nehnula. Ale proboha! Jak jen mohl prve všecko nechat v té díře?

Skočil do kouta, vsunul ruku pod tapety a rychle vytahoval věci a cpal si je do kapes. Bylo to celkem osm kusů: dvě malé krabičky s náušnicemi nebo něčím podobným – ani se blíže nepodíval – a dále čtyři nepříliš velká safiánová pouzdra. Jeden řetízek byl jen tak zabalený v novinovém papíře. Ještě jedna věc byla zabalená do novin, nějaký řád…

Rozstrkal si všecko po různých kapsách v plášti i do volné pravé kapsy u kalhot tak, aby to bylo co nejméně nápadné. Měšec vzal zároveň s věcmi. Pak vyšel z pokoje a tentokrát dokonce nechal dveře dokořán.

Kráčel rychle a pevně, ačkoliv cítil, že je velmi sláb, vědomí měl však jasné. Měl strach, že bude stíhán, měl strach, že za půl, za čtvrt hodiny už bude možná vydána instrukce, aby byl sledován; stůj co stůj bylo třeba zahladit stopy. Bylo třeba, aby to provedl, dokud mu ještě zbývá aspoň špetka sil a špetka rozvahy… Ale kam s tím jít?

Rozhodnut byl už dlouho: Hodit všecko do průplavu, utopit stopy ve vodě, a bude to. Předsevzal si to už v noci, když blouznil, v těch chvílích, kdy se, jak si vzpomínal, několikrát s největším úsilím pokoušel vstát a jít: Rychle, jen rychle, a všechno zahodit! Ale jak se ukázalo, zahodit věci bylo velmi nesnadné.

Toulal už se po nábřeží Kateřinina průplavu snad půlhodinu, ba možná déle, a několikrát pohlédl na schody ke kanálu, když je míjel. Ale na provedení svého záměru nemohl ani pomyslet: buď stály u rampy vory a na nich pradleny praly prádlo, nebo tam kotvily loďky, všude bylo lidí jak mravenců a odevšad, ze všech stran nábřeží, mohl každý vidět, mohl si všimnout podezřelé věci: nějaký člověk schválně sešel dolů, zastavil se a něco hází do vody. A co když se pouzdra nepotopí a poplavou? To je víc než pravděpodobné! Kdekdo to uvidí. Stejně už se po něm každý, koho potká, dost dívá a ohlíží, jako by se zajímal jen o něho. Čím to, anebo se mi to snad jen zdá? říkal si.

Posléze ho napadlo, zda by neudělal líp, kdyby šel někam k Něvě. Tam je jednak méně lidí, jednak to tam bude nenápadnější a v každém případě snazší a hlavně – je to dál odtud. A náhle se podivil, jak to, že se celou půlhodinu nešťastně toulá, a ke všemu v nebezpečných končinách, a nepřišel na tohle už dříve! Celou půlhodinu zbůhdarma zabil jen proto, že si něco usmyslel ve spánku, v blouznění! Byl stále roztržitější a zapomnětlivější a věděl o tom. Bylo svrchovaně nutné, aby si pospíšil!

Dal se k Něvě po V-ském prospektu; cestou však dostal ještě jiný nápad: Proč k Něvě? Proč do vody? Nebude lepší, odejdu-li někam hodně daleko, třeba zase na ostrovy a tam to někde na odlehlém místě v lese, v houští zahrabu do země a strom si třeba poznačím? A třebaže cítil, že právě není s to všecko jasně a rozumně promyslet, přesto se mu ten nápad zdál vynikající.

Nebylo mu však souzeno, ani aby došel na ostrovy, ale dopadlo to jinak: když vycházel z V-ského prospektu na náměstí, spatřil náhle po levé straně průchod do dvora obklopeného úplně holými zdmi. Vpravo, hned od vchodu do vrat, táhla se hluboko do dvora holá neobílená zeď sousedního tříposchoďového domu. Vlevo, a také hned za vraty, začínala dřevěná ohrada, zasahující asi dvacet kroků souběžně s holou zdí do dvora a pak se lomící doleva. Bylo to opuštěné ohrazené místo, nějaké skladiště. Vzadu na dvoře vyčníval za ohradou roh nízké začazené kůlny, asi část nějaké dílny. Nejspíš zde byla nějaká živnost, kolářství, zámečnictví nebo něco podobného; skoro hned od vrat bylo všecko černé od uhelného mouru. Tady někde to pohodit a odejít! napadlo ho náhle. Protože ve dvoře nikoho neviděl, vkročil do průjezdu a hned za vraty si všiml, že podle ohrady se táhne žlab (jak tomu bývá často v domech, v nichž je mnoho dělníků, řemeslníků, drožkářů a podobně) a nad žlabem na ohradě byl křídou napsán obvyklý, tuze inteligentní nápis: „Sdržování na tomto mýstě se zapovýdá.“ Bylo to tam tedy příhodné už proto, že nemohl vzbudit žádné podezření, když tam zašel a postával. Tady to tak všecko hodit na hromadu a odejít!

Ještě jednou se rozhlédl a už i strčil ruku do kapsy, ale vtom zpozoroval těsně u vnější zdi, mezi vraty a žlabem, kde bylo sotva metr prostoru, velký neotesaný kámen, asi tak čtvrt metráku těžký, přiléhající přímo na zeď do ulice. Za touto zdí byla ulice, chodník, bylo slyšet přecházení chodců, kterých bylo v těch místech vždy nemálo; za vraty ho však nikdo nemohl spatřit, ledaže by někdo vešel z ulice, což se ostatně mohlo stát velmi snadno, proto bylo nanejvýš nutné, aby si pospíšil.

Sehnul se ke kameni, pevně, oběma rukama vzal za jeho vršek, napjal všecku sílu a kámen převrátil. Pod kamenem byla nevelká prohlubeň a do té ihned začal vyhazovat obsah kapes. Měšec se dostal až navrch, ale v prohlubni bylo přesto ještě dost místa. Pak znova vzal kámen a jediným pohybem ho překlopil zpátky, takže zapadl přesně do své dřívější polohy, snad se zdál jen nepatrně nadzdvižený. Ale Raskolnikov odhrábl trošku hlíny a přišlápl okraje nohou. Nebylo nic znát.

Pak vyšel ze dvora a zamířil k náměstí. Na chvíli ho opět naplnila prudká, téměř nesnesitelná radost stejně jako předtím na policii. Stopy zahlazeny! A koho, koho jen by mohlo napadnout, aby hledal pod tím kamenem? Leží tam možná už od stavby domu a stejně dlouho tam ještě bude ležet. A i kdyby se to našlo: kdo by podezříval mne? Všechno vyřízeno! Žádné důkazy! zasmál se. Ano, později se rozpomínal, že se nervózně, chichotavě, tiše a dlouze rozesmál a že se smál celou dobu, co šel přes náměstí. Ale když přišel na K-ský bulvár, kde předevčírem potkal onu dívku, náhle ho smích přešel. Hlavou mu začaly táhnout jiné myšlenky. A k tomu ještě měl pocit, že jen s hrozným odporem projde kolem té lavičky, na níž tehdy, když dívka odešla, seděl a přemýšlel, a také že bude hrozně trapné setkat se opět s tím kníratým, jemuž tehdy dal dvacetikopějku. Čert ho vem!

Šel a roztržitě, nasupeně se rozhlížel. Všechny jeho myšlenky se teď točily kolem jakéhosi ústředního bodu – a dobře si uvědomoval, že to skutečně ústřední bod je a že nyní, právě nyní, se musí s tím ústředním bodem vyrovnat – a to dokonce poprvé po těch dvou měsících.

Vykašlat se na to na všechno! rozhodl náhle v záchvatu zběsilé zlosti. Pěkně, moc pěkně začal ten nový život, vykašlat se i na něj! Jak je to pitomé, bože můj…! Co lží a podlostí jsem už dnes napáchal! Jak odporně jsem prve podlízal a podkuřoval tomu hnusnému Iljovi Petroviči! Ale co, to je také nesmysl! Vykašlu se na ně na všechny i na to, že jsem podlízal a podkuřoval! V tom to není! V tom to není…!

Náhle se zastavil; to ho nová, naprosto nečekaná a přitom docela prostá otázka naráz úplně vyšinula a ohromila:

Jestli to všecko bylo skutečně provedeno promyšleně, a ne idiotsky, jestli jsi měl opravdu jasný a pevný cíl, jak to, že jsi doposud ani nenahlédl do měšce a nevíš, kolik jsi získal, kvůli čemu jsi podstoupil celou tu trýzeň a promyšleně se rozhodl k tak podlému, odpornému a nízkému činu? A vždyť jsi chtěl ten měšec před chvílí hodit do vody a s ním všechny věci, na které ses také ani nepodíval… Jak si to představuješ?

Ano, bylo to tak, přesně tak. Věděl ostatně dříve, že ta otázka pro něho není vůbec nová; a když se v noci rozhodl, že to hodí do vody, rozhodl se bez nejmenšího váhání a bez námitek, jako kdyby to právě tak muselo být a nijak jinak to nešlo… Ano, to všecko věděl, to všecko si uvědomoval; a div se tak nerozhodl už včera, už v té chvíli, kdy se skláněl nad truhlou a vybíral z ní pouzdra… Ano, už tehdy!

To všecko je tím, že jsem tak nemocný, usoudil konečně nevesele, sám sebe rozvracím a trápím, sám nevím, co dělám… Už včera i předevčírem, celou tu dobu jsem se trápil… Až se uzdravím… tak už se nebudu trápit… Ale co když se už vůbec neuzdravím! Bože! Mám toho všeho po krk…! Šel a už se nezastavoval. Úžasně dychtil po nějakém rozptýlení, ale nevěděl, co počít, co podniknout. Stále, a od minuty k minutě silněji, ho přemáhal nový a nezapuditelný pocit: byl to zvláštní, nesmírný a téměř fyzický odpor ke všemu, co míjel a co ho obklopovalo, pocit tvrdošíjný, nenávistný a záštiplný. Všichni chodci mu byli odporní, měli odporné tváře, chůzi i pohyby. Snad by byl někoho poplival nebo pokousal, kdyby ho byl někdo oslovil…

Když přišel k mostu na nábřeží Malé Něvy na Vasiljevském ostrově, náhle se zastavil. Tady v tom domě bydlí, pomyslel si. Co to znamená, snad jsem sem k Razumichinovi nepřišel úmyslně? Stejná historie jako tenkrát… Ale přesto by mě velmi zajímalo, jestli jsem sem přišel vědomě, anebo jsem jen šel a došel sem náhodou? Co na tom; řekl jsem si přece… předevčírem… že k němu zajdu druhý den po tamtom, tak tedy půjdu! Teď už k němu přece můžu klidně jít…

Vyšel k němu do čtvrtého poschodí.

Razumichin byl doma, seděl ve svém pokojíčku a zrovna studoval, psal a sám mu otevřel. Neviděli se už asi čtyři měsíce. Razumichin byl v rozedraném županu a v pantoflích naboso, rozcuchaný, zarostlý a nemytý. Zatvářil se udiveně.

„Co je ti?“ vyhrkl, zevrubně si kolegu prohlédl, pak se odmlčel a hvízdl. „To je ti tak zle? Kamaráde, ty už jsi v eleganci přetrumfnul i mě!“ dodal, dívaje se na Raskolnikovovy hadry. „Ale posaď se přece, jsi asi unavený!“ A když Raskolnikov sklesl na voskovaný turecký divan, ještě zchátralejší než jeho vlastní, Razumichin náhle poznal, že jeho host není zdráv.

„Ale ty jsi docela vážně nemocný, víš to?“ ohmatával mu puls; Raskolnikov mu vytrhl ruku.

„Nechci,“ řekl, „přišel jsem… kvůli tomuhle: nemám žádné kondice… tak jsem chtěl… ostatně, o kondice mi vůbec nejde…“

„A víš co? Ty mluvíš z cesty!“ poznamenal Razumichin, který ho upřeně pozoroval.

„Ne, nemluvím z cesty…“ Raskolnikov vstal. Když šel nahoru, nemyslel na to, že s přítelem také bude muset mluvit. Až teď ve zlomku vteřiny pochopil už ze zkušenosti, že má v té chvíli ze všeho nejmíň chuť mluvit s kýmkoli na světě. Vzkypěla v něm všechna žluč. Jakmile přestoupil Razumichinův práh, div se nezalkl vztekem na sebe sama.

„Sbohem!“ řekl náhle a zamířil ke dveřím.

„Ale počkej, počkej přece, ty podivíne!“

„Nechci!“ opakoval Raskolnikov a znova se mu vytrhl.

„Tak proč jsi sem ksakru chodil! Zblbnuls či co? To je přece skoro urážka. Takhle tě nepustím.“

„Tak poslyš: přišel jsem za tebou, protože mimo tebe neznám nikoho, kdo by mi pomohl… začít…, protože ty jsi lepší než ostatní, totiž rozumnější a dokážeš posoudit… Ale teď vidím, že už nic nepotřebuju, slyšíš, vůbec nic… ničí pomoc a účast… Chci sám… sám… To stačí! Nechte mě na pokoji!“

„Tak přece chvilku počkej, bubáku! Úplně ti přeskočilo! Pro mne za mne, dělej si co chceš! Podívej se, o žádných kondicích nevím a taky na ně kašlu, ale na Vetešnickém je jistý Cheruvimov, knihkupec, a ten vydá sám za lecjakou kondici. Teď už bych ho ani za pět kupeckých kondic nevyměnil! Dává dohromady náramné knižničky a taky přírodovědné spisky, a jak to jde na odbyt! Už jen ty tituly stojí za to! Vidíš, tys vždycky tvrdil, že jsem hlupák, ale na mou duši, jsou ještě větší hlupáci! Teď se taky přidal k novým směrům, sice tomu houby rozumí, ale já ho v tom samozřejmě podporuju. Tadyhle je něco přes dva archy německého textu, podle mě hrozně omezeného a šarlatánského: stručně řečeno, řeší se tam otázka, je-li žena člověk nebo není. A samozřejmě se triumfálně dokazuje, že je. Cheruvimov to chce vydat jako příspěvek k ženské otázce; já mu to překládám – tyhle dva archy nafoukne asi na šest, vymyslíme tomu bombastický titul na půl stránky a budeme to dávat za půl rublu. Půjde to! Za překlad mám šest rublů za arch, dohromady to tedy bude takových patnáct rublů a šest už jsem si vzal zálohy. Až s tím budem hotovi, dáme se do překladu o velrybách, dále vybrali z druhého dílu Confessions taky nějaké velenudné klípky, tak i to přeložíme; Cheruvimovovi někdo namluvil, že Rousseau je svého druhu Radiščev. Já mu to samozřejmě nevymlouvám, ať si spánembohem dělá, co chce! Tak co, nechceš přeložit druhý arch toho Je žena člověk? Jestli chceš, tak si hned vezmi text, i pera si vezmi a papír – to všecko je od něho – a vezmi si tři rubly, protože jsem si vybral zálohu na celý překlad, za první i za druhý arch, to znamená, že tři rubly z toho připadají přímo na tvůj honorář. A až práci odevzdáš, dostaneš ještě tři rubly. A ještě o jedno bych tě prosil – abys v tom neviděl nějakou službu z mé strany. Naopak, sotva jsi přišel, už mi bylo jasné, jak mi prospěješ. Za prvé se nevyznám v pravopise a za druhé, v němčině jsem někdy schwach¹, a proto spisuju víc sám a utěšuju se jedině tím, že tomu tak vlastně prospěju. Ale kdo ví, možná že tomu neprospívám, ale škodím… Tak vezmeš to, nebo ne?“

Raskolnikov mlčky sebral několik listů německého článku, vzal tři rubly a bez jediného slova odešel. Razumichin se za ním udiveně díval. Ale když Raskolnikov sešel už do prvního poschodí, náhle se otočil, vyšel znova nahoru k Razumichinovi, položil na stůl německý originál i tři rubly a zase bez jediného slova odešel.

„Ale ty jsi v deliriu či co?“ rozvzteklil se teď už Razumichin. „Nač mi tu hraješ tyjátr? I mě jsi celého popletl… Tak proč jsi sem ksakru chodil?“

„Nechci… nic překládat…,“ huhlal Raskolnikov a už zase scházel ze schodů.

„Tak co ksakru chceš?“ řval za ním shora Razumichin. Ale Raskol­nikov šel mlčky dolů. „Hej, poslyš! Kde bydlíš?“

Odpovědi se Razumichin nedočkal.

„Tak táhni k čertu!“

Ale Raskolnikov už vycházel na ulici. Na Mikulášově mostě byl nucen ještě jednou docela se vzpamatovat, protože ho tam potkalo něco pramálo příjemného. Pádně ho tam přetáhl bičem po zádech kočí nějakého kočáru, protože se mu div nepřipletl pod koně, ačkoliv kočí na něj třikrát nebo čtyřikrát křikl. Rána bičem ho tak rozlítila, že uskočil k zábradlí (bůhvíproč šel právě přímo prostředkem mostu, v jízdní dráze) a vztekle zaskřípal a zajektal zuby. Kolem bylo samozřejmě plno smíchu.

„Zasluhoval to!“

„To je nějaký povedený ptáček.“

„To se ví, dělá, že je opilý, a naschvál se plete pod kola, a druhý aby za něj zodpovídal!“

„To je teď v módě, vašnosti, to je teď v módě…“

Ale ve chvíli, kdy stál u zábradlí a stále ještě vyjeveně a zuřivě hleděl za odjíždějícím kočárem a omakával si záda, ucítil náhle, že mu kdosi strká do ruky peníz. Podíval se: obstarožní kupcová v čelence a v kozinkových střevících a s ní děvčátko, asi dcerka, v kloboučku a se zeleným slunečníkem. „Vezmi si to, panáčku, pro lásku boží!“ Přijal, obě šly dál. Dostal dvacetikopějku. Podle šatů a zevnějšku se mohly snadno domnívat, že je žebrák, že skutečně prosí na ulicích o groše, ale za to, že byl podarován celou dvacetikopějkou, vděčil nejspíš ráně bičem, která pohnula jejich soucitem.

Sevřel dvacetikopějku v ruce, ale už asi po deseti krocích se otočil tváří k Něvě, směrem k paláci. Na obloze nebyl ani mráček a voda byla skoro modrá, případ na Něvě tak řídký. Kupole katedrály, nevyjímající se odnikud tak hezky jako při pohledu z tohoto místa na mostě, asi dvacet kroků od mostní budky, jasně planula a v průzračném vzduchu bylo zřetelně vidět každou její ozdůbku. Bolest po ráně bičem ustala a Raskolnikov na to šlehnutí rychle zapomněl; teď ho plně zaujala jedna zneklidňující a dost neurčitá myšlenka.

Dlouho stál zahleděný do dálky; toto místo mu bylo zvlášť dobře známé. Za tu dobu, co chodil na univerzitu, zastavil se, nejčastěji když se vracel domů, aspoň stokrát právě na tomto místě, dlouze se díval na to skutečně velkolepé panoráma a skoro pokaždé ho jímal údiv nad vždy týmž nejasným a nevysvětlitelným dojmem, který přitom měl. Z toho velkolepého panorámatu na něho vždycky vanul nevysvětlitelný chlad; v nádherném obraze cítil duch uzavřenosti a nepřístupnosti… Pokaždé žasl nad svým pochmurným a záhadným dojmem a neustále odkládal řešení té záhady do budoucna. Nyní se mu náhle jasně vybavily všecky dřívější otázky a pochybnosti a měl pocit, že si je nepřipomněl pro nic za nic. Prapodivné a zrůdné mu připadalo už samo to, že se zastavil na témž místě co dříve, jako by se opravdu domníval, že i teď může myslet na to, co dříve, a zajímat se o tytéž věci a výjevy, o něž se zajímal… ještě tak nedávno. Div se tomu nedal do smíchu, a zároveň se mu bolestně sevřela hruď. Jako v nějaké propasti, jako někde hluboko, sotva zřetelně pod nohama, viděl teď celý svůj dřívější život a dřívější myšlenky i dřívější úkoly a dřívější otázky, dřívější dojmy i celé to panoráma, i sebe sama, a všecko, všecko… Jako by vzlétal někam nahoru a všecko mu mizelo před očima… Při bezděčném posunku náhle ucítil dvacetikopějku v hrsti. Rozevřel ruku, strnule se na minci podíval, rozmáchl se a hodil ji do vody; pak se otočil a šel domů. Měl pocit, jako by se právě nějakými nůžkami odstřihl od všech a od všeho.

Když přišel domů, byl už podvečer, prochodil tedy skoro šest hodin. O tom, kudy a jak se vracel, neměl ani potuchy. Svlékl se, a chvěje se jako zchvácený kůň, ulehl na divan, přetáhl přes sebe plášť a okamžitě upadl do mrákot…

Probudil ho za úplné tmy hrozný křik. Bože, jaký to byl křik! Tak nelidské zvuky, takové vytí, úpění, chroptění, pláč, rány a kletby ještě nikdy neslyšel a nezažil. Něco tak zvířeckého a zběsilého si vůbec nedovedl představit. Zděšeně se vztyčil a v nevýslovné úzkosti a trýzni se posadil na lůžku. Ale hádka, jekot a proklínání neustále sílily. A najednou k svému nesmírnému ohromení rozeznal hlas své bytné. Vyla, ječela a naříkala, se spěchem a chvatem chrlila slova, takže za nic nemohl rozeznat, oč tak úpěnlivě prosí – ale jistě o to, aby ji přestali bít, protože ji někdo na schodech nemilosrdně bil. A hlas toho, kdo ji bil, byl už ztrhaný vztekem a zuřivostí, že jen sípal, ale přesto ten člověk také něco říkal a také rychle a nesrozumitelně, zajíkal se chvatem. Vtom se Raskolnikov roztřásl jako osika: poznal ten hlas, byl to hlas Ilji Petroviče. Ilja Petrovič je tady a bije bytnou! Kope ji, otlouká jí hlavu o schody – je to tak, jasně se to pozná podle slov, podle nářku, podle ran! Je snad svět vzhůru nohama? Bylo slyšet, jak se ve všech poschodích a na celém schodišti shlukují lidé, ozývaly se hlasy, výkřiky, lidé vybíhali po schodech, dupali, bouchali dveřmi, sbíhali se. Ale proč, proč jenom, a jak je to možné? ptal se sám sebe, docela vážně se domýšleje, že se nadobro pomátl. Ale ne, slyší to přece příliš zřetelně…! Ale když je to tak, přijdou hned i k němu, protože… je to jistě také kvůli tomu… kvůli tomu včerejšku… Panebože! Chtěl se zavřít na háček, ale nebyl schopen zvednout ruku… a ostatně to bylo zbytečné! Strach mu sevřel srdce jako led, spoutal ho a ochromil… Ale konečně se ta vřava, která trvala dobrých deset minut, pomalu utišovala. Bytná sténala a vzdychala, Ilja Petrovič pořád ještě vyhrožoval a proklínal… Konečně však, jak se zdá, ztichl i on, už ho není slyšet. Snad už přece odešel! Bože! Ale teď už odchází i sténající a plačící bytná… už u ní bouchly dveře… I sběh lidí už se rozchází ze schodů po bytech – vykřikují, přou se, volají na sebe, hned tak silně, že křičí, hned zas mluví šeptem. Bylo jich asi hodně, snad se seběhl celý dům. Ale což je to, proboha, možné? A co, co tady vlastně chtěl?

Raskolnikov nemohoucně sklesl na divan, ale už nemohl zavřít oči: půl hodiny proležel v takové trýzni a s pocitem tak nesmírné hrůzy, jaký dosud nikdy nepoznal. Náhle zalilo jeho světničku jasné světlo: vešla Nastasja se svíčkou a s talířem polévky. Bedlivě se na něj podívala, a když zjistila, že nespí, postavila svíčku na stůl a začala rozkládat všecko, co přinesla: chléb, sůl, talíř a lžíci.

„Od včerejška jsi asi nejedl. Celý den ses někde coural, a přitom s tebou třese zimnice.“

„Nastasjo…, proč bili bytnou?“

Vyvalila na něj oči.

„Kdo že bil bytnou?“

„Teď… před půl hodinou, Ilja Petrovič, zástupce komisaře, na schodech… Proč ji tak zbil? A… co tady chtěl?“

Nastasja se na něho mlčky a podmračeně dívala a prohlížela si ho dlouho. Na něj to zpytování působilo nepříjemně, ba hrozivě.

„Nastasjo, cože nic neříkáš?“ ozval se konečně bázlivým, chabým hlasem.

„To dělá krev,“ odtušila konečně tiše, jako by si to říkala sama pro sebe.

„Krev…! Jaká krev?“ koktal celý bledý a couval ke zdi. Nastasja na něj stále mlčky hleděla.

„Nikdo bytnou nebil,“ ozvala se znova přísným a rázným tónem. Díval se na ni se zatajeným dechem.

„Slyšel jsem to na vlastní uši… nespal jsem… seděl jsem,“ namítl ještě chaběji. „Poslouchal jsem dlouho… Přišel zástupce komisaře… Všechno se seběhlo na schody, ze všech bytů…“

„Nikdo tu nebyl. To se v tobě ozývá krev. To bývá, když nemůže ven a zarazí se v játrech, potom člověk začne takhle fantazírovat… Tak co, najíš se?“

Neodpověděl. Nastasja nad ním pořád stála, upřeně na něho hleděla a neodcházela.

„Dej mi napít…, Nastasjuško!“

Seběhla dolů a za chvíli už byla zpátky s vodou v bílém hliněném hrnku; ale Raskolnikov už si nevzpomínal, co bylo dál. Vzpomínal si jen, jak upil doušek studené vody a rozlil si přitom vodu po prsou. Pak upadl do bezvědomí.