3

Jádro věci bylo v tom, že se do posledního okamžiku ani ve snu nenadál takového rozuzlení. Do poslední chvíle vystupoval velmi nadutě a vůbec nepřipouštěl možnost, že by se dvě chudé, jen a jen na sebe odkázané ženy mohly vymknout z jeho moci. Té jistotě mnoho napomohla jeho marnivost a takový stupeň sebevědomí, který by bylo případnější nazvat sebeláskou. To, že se vypracoval od píky, naplnilo Petra Petroviče nezdravým obdivem k vlastní osobě; velmi si vážil svého mozku a svých schopností a dokonce se někdy, když byl sám, kochal svou tváří v zrcadle. Ale nejvíc ze všeho lnul a tíhl ke svým penězům, které získal prací i různými jinými způsoby: povyšovaly ho nad jeho vlastní úroveň.

Když nyní Duně trpce připomínal, že se rozhodl vzít si ji přes její špatnou pověst, mluvil Petr Petrovič naprosto upřímně, dokonce byl silně rozhořčen takovým „černým nevděkem“. Ale přitom, když se tehdy o Duňu ucházel, měl už bezpečné důkazy o nesmyslnosti všech těch klevet, veřejně vyvrácených samou Marfou Petrovnou a dávno už odvržených celým městečkem, které Duňu horlivě očistilo. Ani on sám by teď nepopřel, že to všecko věděl už tenkrát. A přesto si vysoko cenil odvahy, s níž Duňu vedle sebe povznesl, a pokládal to za hrdinský čin. Když to nyní říkal Duně, vyslovoval tím svou tajnou a zamilovanou myšlenku, v níž už se zhlížel tolikrát, a nemohl pochopit, jak je možné, že ostatní jeho hrdinství neokouzlilo. Když tehdy přišel navštívit Raskolnikova, vcházel tam s pocitem dobrodince připraveného sklidit zasloužené ovoce, totiž velice příjemné zdvořilůstky. Nebylo tedy divu, že nyní sestupoval ze schodů přesvědčen, že byl krutě uražen a zneuznán.

Duňa pro něho byla prostě nezbytností, které se podle svého názoru nemohl vzdát. Už dlouho, už několik let sladce snil o ženitbě, ale pořád jen vytrvale šetřil peníze a čekal. V nejskrytějších myšlenkách si maloval řádnou a chudou (rozhodně chudou) dívku, mladičkou a hezounkou, ušlechtilou a vzdělanou, velmi zakřiknutou, těžce zkoušenou životem a jemu zcela oddanou, takovou, která by ho po celý život pokládala za svou spásu, měla ho v hluboké úctě, podřizovala se mu a obdivovala se jen a jen jemu. Kolik scén a kolik slastných výjevů vymalovala jeho fantazie na toto lákavé a laškovné téma ve chvílích oddechu po úředních záležitostech! A teď se mu ten dlouholetý sen takřka vyplnil – nad krásou a inteligencí Avdoťji Romanovny užasl, její bezvýchodná situace pro něho byla velkým povzbuzením. Nacházel tu dokonce více, než si troufal snít, nacházel tady hrdou, charakterní a čistou dívku, převyšující ho výchovou i inteligencí (to cítil), a taková bytost mu bude otrocky zavázána po celý život za jeho velký čin, oddaně se pro něho obětuje a on jí bude neomezeně a všestranně vládnout…! Shodou okolností se krátce předtím po dlouhém přemítání a vyčkávání rozhodl s konečnou platností pro nový životní krok, jímž rozšiřoval obor své působnosti a zároveň se chtěl poznenáhlu dostat do vyšší společnosti, s níž už dávno náruživě koketoval… Zkrátka, rozhodl se okusit Petrohradu. Věděl, že ženy někdy mohou být „velice“ důležitý trumf. Kouzlo půvabné, ctnostné a vzdělané ženy mohlo podivuhodně ozdobit jeho kariéru, získat mu sympatie, obestřít ho aureolou… a bác – to všecko se náhle zhroutilo. Nynější nenadálá a hanebná roztržka na něho působila jako úder hromu. Byl to nějaký hloupý vtip, nějaká nejapnost! Vždyť jen trošku vystrčil drápky, a dokonce se ani nedostal k tomu, aby vysvětlil své stanovisko, prostě si jen trochu zažertoval, trochu se unáhlil, a dopadlo to tak bledě! Koneckonců už přece Duňu svým způsobem miloval, už jí ve svých snech vládl – a najednou…! Ne! Hned zítra, hned zítra to musí všecko obnovit, zahladit, napravit a hlavně – zničit toho nadutého holobrádka, který to všecko způsobil. S nedobrým pocitem a jaksi bezděky si připomínal také Razumichina…, ale po té stránce se rychle uklidnil: Jakpak by se tenhle se mnou mohl měřit! Ale jestliže se někoho opravdu bál, pak tedy Svidrigajlova… Zkrátka, nahrnulo se mnoho starostí.

„Ne, to já na tom mám největší vinu!“ tvrdila Duněčka a objímala i líbala matku. „Dala jsem se zlákat jeho penězi, ale přísahám ti, bratře, netušila jsem, že by to mohl být tak podlý člověk. Kdybych ho byla prohlédla dříve, nic by mě nebylo zlákalo! Nezazlívej mi to, bratře!“

„Bůh sám nás vysvobodil! Bůh sám nás vysvobodil!“ drmolila Pulcherija Alexandrovna, ale nějak bezděčně, jako by si ještě jaksepatří neuvědomovala, co se vlastně stalo. Všichni se radovali a za pět minut už se dokonce smáli. Jen Duněčka občas zbledla a nasupila obočí při vzpomínce na to, co se odehrálo. Pulcherija Alexandrovna by se byla ani ve snu nenadála, že z toho bude mít také radost, vždyť na nějakou roztržku s Lužinem se ještě ráno dívala jako na hrozné neštěstí. Zato Razumichin byl nadšen. Zatím se to neodvažoval příliš okatě dát najevo, ale zimničně se chvěl, jako by mu spadl ze srdce metrákový kámen. Teď má právo zasvětit jim celý svůj život, sloužit jim… A nejen teď! Další myšlenky ostatně od sebe odháněl ještě ostýchavěji, děsil se své fantazie. Jediný Raskolnikov seděl nehybně na místě a tvářil se skoro ponuře, ba roztržitě. Právě jeho, který nejvíc naléhal, aby se Lužin vzdálil, to teď, jak se zdálo, nejméně zajímalo. Duňu bezděky napadlo, že se na ni stále ještě tolik zlobí, kdežto Pulcherija Alexandrovna na něj pohlížela s obavou.

„Tak co ti vlastně řekl Svidrigajlov?“ přistoupila k němu Duňa.

„A vidíš, vidíš!“ vykřikla Pulcherija Alexandrovna.

Raskolnikov pozvedl hlavu:

„Chce ti stůj co stůj darovat deset tisíc rublů a mimoto si přeje, aby se s tebou směl jedinkrát setkat v mé přítomnosti.“

„Setkat! Ani za nic na světě!“ pohoršila se Pulcherija Alexandrovna. „A jak se opovažuje nabízet jí peníze!“

Raskolnikov pak vylíčil (hodně suše) svou rozmluvu se Svidrigajlovem, aniž se však zmiňoval o přízraku Marfy Petrovny, protože se nechtěl pouštět do zbytečných podrobností a měl odpor k rozhovoru o čemkoli jiném než o tom nejnutnějším.

„A cos mu na to řekl?“ zeptala se Duňa.

„Nejdřív jsem mu řekl, že ti nic vyřizovat nebudu. Ale on na to prohlásil, že tedy bude sám všemi prostředky usilovat o to, aby se s tebou setkal. Ujišťoval mě, že vášeň k tobě byla poblouznění a že už k tobě vůbec nic necítí… Prý si nepřeje, aby sis vzala Lužina… Celkem mluvil dost zmateně.“

„A jak se na něj díváš ty, Roďo? Jaký se ti zdál?“

„Přiznávám se, že z něj nejsem moudrý. Nabízí deset tisíc, a přitom tvrdí, že není bohatý. Prohlašuje, že má v úmyslu kamsi odcestovat, ale už za deset minut o tom nic neví. A najednou zas řekne, že se chce oženit, že mu dohazují nevěstu… Jistě má nějaké úmysly, a nejspíš špatné. Ale na druhé straně se člověku nechce věřit, že by na to šel tak nešikovně, kdyby proti tobě něco ošklivého zamýšlel… Samozřejmě jsem tvým jménem ty peníze jednou provždy odmítl. Působil na mě zkrátka hrozně podivně a… dokonce… se mi zdálo, že to nemá v hlavě docela v pořádku. Ale třeba se mýlím, může jít také jen o nějakou lest. Jak se zdá, úmrtí Marfy Petrovny jím otřáslo…“

„Bůh jí dej lehké odpočinutí!“ zvolala Pulcherija Alexandrovna. „Do smrti, do smrti se za ni budu modlit! Co bychom si jen, Duňo, bez těch tří tisíc počaly? Bože můj, zrovna jako by nám je seslalo nebe! Vždyť nám, Roďo, ráno zbyly všehovšudy tři rubly a už jsme s Duňou myslely pouze na to, jak a kde bychom co nejdříve zastavily její hodinky, jen abychom nemusely nic chtít na něm, dokud se nedovtípí sám.“

Duňu však Svidrigajlovova nabídka, jak se zdálo, neobyčejně ohromila. Stála hluboce zamyšlená.

„Usmyslel si něco hrozného!“ řekla si pro sebe skoro šeptem a div se nezachvěla.

Raskolnikov si jejího nápadného strachu všiml.

„Myslím, že s ním budu mít co činit ještě víckrát,“ podotkl k Duně.

„Budeme po něm pátrat! Já ho vypátrám!“ vzplanul energicky Razumichin. „Nespustím z něj oči! Roďa mi to dovolil. Sám mi před chvílí řekl: Chraň sestru! Dovolíte mi to, Avdoťjo Romanovno?“

Duňa se pousmála a podala mu ruku, ale tvářila se stále ještě ustaraně. Pulcherija Alexandrovna po ní nesměle pokukovala. Bylo však vidět, že ty tři tisíce ji hodně uklidnily.

Čtvrt hodiny poté byla rozmluva v plném proudu. Dokonce i Raskolnikov, ačkoliv sám nemluvil, několik minut pozorně poslouchal. Prim hrál Razumichin.

„Ale pročpak byste vlastně odjížděly!“ div se při řeči nezalykal nadšením. „Co byste v tom hnízdě dělaly? A pak, tady jste přece všichni pohromadě a jeden druhého potřebujete – a jak potřebujete, pochopte mě! Když, tak aspoň nějaký čas… A mne přiberte za přítele, za společníka, a ručím vám za to, že dáme dohromady báječný podnik. Jen poslouchejte, vysvětlím vám všecko podrobně – celý svůj plán! Rýsovalo se mi to v hlavě už ráno, když ještě vůbec nic nebylo. Podívejte se, oč jde: mám strýčka (seznámím vás s ním, je to velmi solidní a ctihodný starý pán), a ten strýček má tisíc rublů kapitálu, ale žije z penze a ta mu plně stačí. Už druhý rok na mne naléhá, abych si od něj ten tisíc vzal a platil mu z něj šest procent. Já do toho dobře vidím – chce mi zkrátka pomoct, ale loni jsem to nepotřeboval, zato letos už jsem čekal, až přijede, byl jsem rozhodnut, že to přijmu. Vy k tomu přidáte další tisíc ze svých tří, a to už bude pro začátek stačit, budeme společníci. Ptáte se, co budeme podnikat?“

A Razumichin začal vysvětlovat svůj plán; široce vykládal, jak skoro všichni ruští knihkupci a vydavatelé málo rozumějí svému zboží, a tak to jsou většinou nakladatelé špatní, kdežto dobré edice prý se vyplácejí a dá se na nich vydělat někdy i velmi slušné procento. A právě o vydavatelské činnosti snil Razumichin, který se už dva roky dřel na jiné a slušně ovládal tři evropské jazyky, přestože asi před týdnem tvrdil Raskolnikovovi, že je v němčině „schwach“, když ho chtěl pohnout k tomu, aby se s ním rozdělil o překlad a o šest rublů zálohy. Tehdy lhal a Raskolnikov věděl, že lže.

„Tak proč bychom vlastně nevyužili příležitosti, když máme v rukou jeden z hlavních prostředků – vlastní peníze?“ horlil Razumichin. „Jistěže nás čeká mnoho práce, ale pustíme se do ní, vy, Avdoťjo Romanovno, já i Rodion… na některých knihách se teď dá hodně vydělat! A nejspolehlivější oporu bude mít naše podnikání v tom, že budeme vědět, co opravdu stojí za přeložení. Budeme překládat, vydávat, studovat, všechno najednou! Teď vám konečně mohu být užitečný, protože už v tom mám zkušenosti. Vymetám vydavatele už skoro dva roky a vidím jim pod prsty: věřte, že nedělají žádné zázraky! Tak proč bychom neměli zvednout poklad, který nám leží u nohou? A já sám už vím, a nechávám si to pro sebe, o dvou nebo třech knihách, že bych jen za návrh přeložit je a vydat mohl žádat po stu rublech za každou, a jednu z nich bych dokonce nedoporučil pod pět set rublů. A co myslíte, kdybych o nich někomu pověděl, možná že by se ještě rozmýšlel, takoví jsou to tupci! A pokud jde o všecky ty praktické věci, o tiskárny, papír, prodej, to nechte na mně! Znám tu každou škvírku! Začneme-li skromně, vypracujeme se k většímu, přinejmenším se uživíme a v každém případě si přijdeme na své.“

Duně svítily oči.

„To, co říkáte, Dmitriji Prokofjiči, se mi velmi zamlouvá,“ řekla.

„Já těmhle věcem, to víte, za mák nerozumím,“ podotkla Pulcherija Alexandrovna, „možná že to není špatné, bůh sám ví. Jsou to novoty, nejistota. Ale zůstat tu musíme, to je jisté, aspoň nějakou dobu…“

Podívala se na Roďu.

„Co myslíš ty, bratře?“ řekla Duňa.

„Myslím, že jeho nápad je výborný,“ odpověděl. „Na zakládání nějaké firmy sice není třeba zprvu pomýšlet, ale pět nebo šest knih by se skutečně dalo se zaručeným úspěchem vydat. Sám vím o díle, které určitě půjde. A o tom, jestli dokáže podnik vést, vůbec nepochybuji, vím, že tomu rozumí… Na pořádnou domluvu budete mít ostatně ještě dost času…“

„Hurá!“ zajásal Razumichin. „A teď počkejte, vím ještě o jednom bytě tady v domě, u týchž nájemců. Je to samostatný oddělený byt, který nemá nic společného s těmihle pokoji, je zařízený, levný, celkem tři místnosti. Pro první dobu byste si je mohly najmout. Hodinky vám zítra zastavím a přinesu vám peníze, a pak dáme všecko do pořádku. Hlavní věc, že budete moci bydlet všichni tři pohromadě. Roďa s vámi… Kampak jdeš, Roďo?“

„Copak ty už jdeš, Roďo?“ polekala se Pulcherija Alexandrovna.

„Zrovna teď!“ zlobil se Razumichin.

Duňa hleděla na bratra s nedůvěřivým údivem. Držel v rukou čepici a byl na odchodu.

„Cože se mnou mluvíte, jako když mě pohřbíváte nebo se loučíte navěky?“ řekl podivným tónem.

Pokusil se o úsměv, ale nevydařil se mu.

„Ostatně, kdo ví, jestli se skutečně nevidíme naposled,“ dodal náhle.

Chtěl si to vlastně říct pro sebe, ale jaksi samo mu to splynulo ze rtů.

„Co je ti!“ vykřikla matka.

„A kam jdeš, Roďo?“ zeptala se nějak divně Duňa.

„Ale tak, je to velmi nutné,“ zakoktal zmateně, jako by se nemohl odhodlat říci to, co chtěl. Ale jeho bledý obličej vyzařoval zvláštní odhodlání. „Chtěl jsem vám říct…, když jsem sem šel… chtěl jsem říct vám, maminko…, i tobě, Duňo, že by pro nás bylo lepší, kdybychom se na nějakou dobu rozešli. Necítím se dobře, jsem rozháraný… přijdu potom, přijdu pak sám, až… to bude možné. Myslím na vás a mám vás rád… Nechte mě! Nechte mě o samotě! Došel jsem k tomu rozhodnutí už dříve… Je to pevné rozhodnutí… Ať se se mnou stane cokoliv, ať zahynu nebo ne, chci být sám! Zapomeňte na mě docela! Tak to bude lepší… Neptejte se po mně. Až bude třeba, přijdu sám nebo vás… zavolám. Možná že všechno bude zas dobré…! Ale teď, jestli mě máte rády, se mě zřekněte… Jinak vás začnu nenávidět, cítím to… Sbohem!“

„Bože!“ zaúpěla Pulcherija Alexandrovna.

Matka i sestra byly hrozně zděšené; Razumichin také.

„Roďo, Roďo! Usmiř se s námi, všecko bude, jako bylo!“ žadonila ubohá matka.

Pomalu se otočil ke dveřím a pomalu vycházel z pokoje. Duňa ho dohonila.

„Bratře! Jak to jednáš s matkou!“ zašeptala mu s rozhořčeně planoucím pohledem.

Chmurně se na ni podíval.

„To nic, já přijdu, budu k vám chodit!“ zakoktal tlumeně, jako by si ani neuvědomoval, co chce říct, a vyšel ven.

„Ty necitelný, zlý sobče,“ vykřikla Duňa.

„Ší-le-ný je, a ne necitelný! Pomátl se! Copak to nevidíte? Tak jste sama necitelná…!,“ zašeptal jí vzrušeně Razumichin těsně u ucha a vřele jí stiskl ruku.

„Hned přijdu!“ obrátil se ke zkamenělé Pulcheriji Alexandrovně a vyběhl z pokoje.

Raskolnikov na něho čekal na konci chodby.

„Věděl jsem, že se za mnou rozběhneš,“ řekl. „Vrať se k nim a buď u nich… Buď s nimi i zítra… a pořád. Já… možná přijdu…, když to bude možné. Sbohem!“

Aniž mu podal ruku, odcházel.

„Kam jdeš! Co je ti? Co se ti stalo? Copak to jde!“ koktal za ním úplně zmatený Razumichin.

Raskolnikov se ještě naposledy zastavil.

„Pamatuj si jednou provždy: nikdy se mě na nic neptej! Nemám, co bych ti řekl… Nechoď ke mně. Možná že já přijdu sem… Pusť mě, ale je neopusť. Rozumíš mi?“

Chodba byla temná; stáli však u lampy. Dlouze, mlčky se na sebe dívali. Razumichinovi se ta chvíle vryla do paměti na celý život. Raskolnikovův planoucí a pronikavý pohled jako by každým okamžikem sílil a pronikal mu do duše, do vědomí. Vtom se Razumichin zachvěl. Náhle jako by proběhlo od jednoho k druhému cosi zvláštního… Bleskla jakási myšlenka, jakási nápověď, cosi děsivého, ohavného, a přitom současně pochopeného oběma stranami… Razumichin zesinal jako mrtvola.

„Tak už rozumíš?“ řekl náhle Raskolnikov s bolestně staženou tváří. „Jdi, vrať se k nim,“ dodal, rychle se otočil a odcházel…

Nebudu teď líčit, co se toho večera dělo u Pulcherije Alexandrovny, jak se k nim Razumichin vrátil, jak je uklidňoval a zapřísahal, že musí nemocnému Roďovi dopřát klid, jak je ujišťoval, že Roďa určitě přijde, že bude přicházet každý den, že je nesmírně otřesený a že ho nesmějí dráždit, že on, Razumichin, na něj bude dohlížet, že mu sežene dobrého lékaře, ještě lepšího, celé konzilium… Zkrátka, od toho večera se Razumichin pro ně stal synem a bratrem.