5

Lebezjatnikov se tvářil vyděšeně. „Jdu za vámi, Sofjo Semjonovno. Promiňte… Hned jsem si myslel, že vás zde zastihnu,“ obrátil se náhle na Raskolnikova. „Totiž nic jsem si nemyslel… nic takového… myslel jsem jenom, že…“ Ale náhle se od Raskolnikova odvrátil a bez dlouhých úvodů řekl Soně: „Katěrina Ivanovna nám tam zešílela.“

Soňa vykřikla.

„Alespoň to tak vypadá! Ostatně… Nevíme si s ní rady, prosím vás! Přiběhla odněkud, nejspíš ji vyhnali a snad jí i natloukli… alespoň to tak vypadá… Běžela k představenému Semjona Zacharyče, ale nebyl doma, obědval u nějakého jiného generála… Představte si, že se sebrala a rozběhla se tam za ním… k tomu druhému generálovi, a představte si, nedala se odbýt a vyvolala představeného Semjona Zacharyče snad přímo od stolu. Můžete si domyslet, co se tam semlelo. Samozřejmě že ji vyhnali. Ona však vypráví, že mu sama vyčinila a že po něm něčím hodila. To je dokonce víc než pravděpodobné – opravdu nechápu, jak je možné, že ji odtamtud jen tak pustili! Teď to kdekomu vypravuje, i Amálii Ivanovně, ale plete jedno přes druhé, křičí a lítá jako zběsilá… Ano, a tvrdí a vykřikuje, že když ji teď všichni opustili, tak prý vezme děti a půjde na ulici s flašinetem a děti prý budou zpívat a tancovat a ona také, budou prý vybírat peníze a každý den budou zpívat generálovi pod okny… Ať prý vidí, jak urozené děti váženého úředníka chodí po ulicích žebrotou! Šmahem děti bije, je tam plno pláče. Leňu učí zpívat Na samotě, chlapce tančit, Polinu Michajlovnu také, trhá na kousky všecko šatstvo, dělá jim z toho jakési čepičky jako hercům a sama chce vzít kastrol a bubnovat na něj místo hudby… Od nikoho si nedá říct… Copak je to možné, řekněte? To už přestává všechno!“

Lebezjatnikov by byl ještě pokračoval, ale Soňa, která ho poslouchala bez dechu, najednou popadla pláštík a klobouček, po cestě se oblékla a vyběhla ven. Raskolnikov vyšel za ní, Lebezjatnikov ho následoval.

„Určitě se zbláznila!“ dokazoval Raskolnikovovi už na ulici. „Nechtěl jsem jen děsit Sofju Semjonovnu, a proto jsem dodal, že to tak vypadá, ale je to mimo veškerou pochybnost. Slyšel jsem, že prý při souchotinách se dělají na mozku takové hrbolky, škoda že se nevyznám v medicíně. Přesto jsem jí všemožně domlouval, ale na nic nedbá.“

„Snad jste jí nevykládal o hrbolcích?“

„O hrbolcích ani ne. To by asi sotva pochopila. Ale já uvažuji tak: když člověka logicky přesvědčíte, že vlastně nemá proč plakat, tak také přestane. To je jasná věc. Nebo myslíte, že nepřestane?“

„To by se žilo na světě příliš snadno,“ odpověděl mu Raskolnikov.

„Ale promiňte, promiňte. Zajisté, pro Katěrinu Ivanovnu není snadné to pochopit, ale víte, že v Paříži už byly provedeny seriózní pokusy léčit choromyslné pouhým logickým přesvědčováním? Jistý tamější profesor, nedávno zesnulý, vědec zvučného jména, přišel na to, že je tak možno léčit. Vychází totiž z předpokladu, že u choromyslných neběží o žádnou zvláštní organickou poruchu, nýbrž že šílenství je, abych tak řekl, porucha logická, porucha úsudku, nesprávný pohled na věci. Důsledně pacientům domlouval a představte si, měl prý dobré výsledky! Ale protože zároveň předpisoval i sprchy, nejsou ovšem výsledky této léčebné metody zaručené… Alespoň se tak zdá…“

Raskolnikov už dávno neposlouchal. Jakmile došli k jeho domu, rozloučil se s Lebezjatnikovem kývnutím hlavy a zmizel v průjezdu. Lebezjatnikov sebou trhl, rozhlédl se a pospíchal dál.

Raskolnikov chvíli stál uprostřed své komůrky. Proč jsem se sem vrátil? Rozhlížel se po těch zažloutlých odřených tapetách, po vrstvě prachu, po svém lůžku… Na dvoře se ozývalo nepřetržité pádné bušení, jako by tam někdo něco zatloukal, nějaký hřeb… Přistoupil k oknu, vytáhl se na špičky a dlouho, s neobyčejným zaujetím pátral po dvoře. Ale dvůr byl prázdný, původce bušení nebylo vidět. V levém křídle bylo tu a tam otevřené okno, v oknech stály květináče s neduživými pelargoniemi. Před okny se na šňůrách sušilo prádlo… Znal to tady všecko nazpaměť. Odvrátil se a sedl si na divan.

Nikdy, ještě nikdy si nepřipadal tak hrozně osamělý!

A znovu se mu vrátil pocit, že možná skutečně začne Soňu nenávidět, a právě teď, když ji učinil ještě nešťastnější. Proč se jí jenom prosil o její slzy! Proč má takovou potřebu ničit jí život? Jaká ničemnost!

„Zůstanu sám!“ pronesl náhle rozhodným tónem. „Do vězení za mnou chodit nebude!“

Asi za pět minut zvedl hlavu a podivně se usmál zvláštní myšlence: Možná že na nucených pracích je opravdu líp! napadlo ho.

Sám nevěděl, jak dlouho tak seděl s hlavou přeplněnou zmatenými myšlenkami. Náhle se otevřely dveře a vstoupila Avdoťja Romanovna. V první chvíli se zarazila na prahu a dívala se naň, ale pak pokročila dál a posadila se na židli proti němu, stejně jako seděla den předtím. Mlčky a trochu nepřítomně na ni upřel oči.

„Nezlob se, bratře, zaskočila jsem jen na chvilenku,“ řekla Duňa. Tvářila se vážně, ale ne stroze. Její pohled byl jasný a mírný. Viděl, že i ona k němu přišla s láskou.

„Bratře, vím teď všecko, docela všecko. Dmitrij Prokofjič mi všechno vysvětlil a vyložil. Stíhají tě a sužují hloupým a odporným podezřením… Dmitrij Prokofjič mě ujistil, že ti nehrozí žádné nebezpečí a že to zbytečně bereš tak tragicky. Ale já na to hledím jinak a naprosto chápu, jak se v tobě všecko bouří, i že to roztrpčení v tobě může zanechat stopy navěky. Toho se bojím. Za to, že jsi se s námi rozešel, tě neodsuzuji a nemohu odsuzovat a odpusť mi, že jsem ti to předtím vytkla. Ale cítím sama na sobě, že kdyby mě potkalo tak velké neštěstí, také bych odešla ode všech. Matce o tom nic neřeknu, ale budu o tobě neustále mluvit a řeknu jí tvým jménem, že přijdeš velmi brzy. Netrap se kvůli ní, já ji uklidním, ale netrap ani ty ji a přijď alespoň jednou, pamatuj, že to je matka! A teď jsem ti přišla jen říct (Duňa vstala), že kdybys mě případně potřeboval nebo budeš něco potřebovat… třeba celý můj život nebo cokoliv…, tak zavolej a já přijdu. Sbohem!“

Prudce se otočila a zamířila ke dveřím.

„Duňo!“ zadržel ji Raskolnikov, vstal a přistoupil k ní. „Dmitrij Prokofjič Razumichin je moc hodný člověk.“

Duňa se sotva znatelně zarděla.

„A co?“ zeptala se po krátké odmlce.

„Je to člověk činorodý a pracovitý, čestný a schopný velké lásky… Sbohem, Duňo.“

Duňa zrudla jako pivoňka, ale vzápětí se znepokojila:

„Ale jak to, bratře, copak se opravdu rozcházíme navždy, že mi… dáváš takové odkazy?“

„Na tom nezáleží, sbohem…“

Odvrátil se od ní a odešel k oknu. Chvíli ještě stála a s obavou na něho hleděla, ale pak ve zmatku odešla.

Ne, nebyl chladný. V jednom okamžiku (tom nejposlednějším) nesmírně zatoužil se s ní rozloučit, dokonce jí to říct, ale neodhodlal se ani stisknout jí ruku.

Pak by se možná otřásla, až by si vzpomněla, že jsem ji objímal, a řekla by, že jsem jí uloupil políbení!

Ale obstojí ona, nebo neobstojí? položil si za chvíli v duchu otázku. Ne, neobstojí, takové ženy v podobné zkoušce neobstojí! Takové nikdy neobstojí…

A připomněl si Soňu.

Oknem ho ovanul svěží vzduch. Venku nebylo už tak oslnivě jasno. Náhle vzal čepici a vyšel ven.

Ovšemže se nemohl, ba ani nechtěl zabývat svým chorobným stavem. Ale přesto zřetelně cítil důsledky neustálého rozechvění a duševní hrůzy. A jestliže neležel opravdu nemocen, pak asi právě proto, že to neustálé duševní rozechvění ho ještě drželo na nohou a při smyslech, avšak nějak uměle a dočasně.

Toulal se bez cíle. Slunce zapadalo. V poslední době na něho sedal zvláštní smutek. Nebyl nijak sžíravý ani palčivý, ale vanulo z něj cosi neměnného, věčného a bylo možno tušit, že ten chladný umrtvující smutek potrvá nekonečné roky, vyúsťovalo to v jakousi věčnost na „pídi půdy“. Navečer na něho ten pocit zpravidla doléhal ještě trýznivěji.

„S takovýmihle nesmyslnými, čistě fyzickými depresemi, závislými na tom, jaký je zrovna západ slunce, snadno vyvedeš nějakou hloupost! Nakonec ještě půjdeš k Duně, nejen k Soně!“ zavrčel nenávistně.

Uslyšel, že na něho kdosi volá. Ohlédl se; úprkem se k němu přihnal Lebezjatnikov.

„Byl jsem u vás, jen si představte, sháním vás! Jen si představte, provedla, co si vzala do hlavy, a odvedla děti! Museli jsme je se Sofjou Semjonovnou hledat. Tluče do pánve a děti nutí tančit. Pláčou. Zastavuje se s nimi na nárožích a před obchody. Táhne za nimi celý dav hlupáků. Pojďte tam.“

„A Soňa?“ strachoval se Raskolnikov, pospíchaje za ním.

„Je jako smyslů zbavená. Totiž vůbec ne Sofja Semjonovna, ta není smyslů zbavená, ale Katěrina Ivanovna. Ale když se to tak vezme, je i Sofja Semjonovna jako smyslů zbavená. A Katěrina Ivanovna, ta tedy úplně. Říkám vám, že se nadobro pomátla. Seberou je strážníci. Považte, jaké to může mít následky…! Teď chodí podle průplavu u -ského mostu, nedaleko od Sofji Semjonovny. Pár kroků odsud.“

Na nábřeží nedaleko mostu jen ob dva domy od Sonina bytu byl sběh lidí. Většinou to byli chlapci a děvčata. Sípavý, selhávající hlas Katěriny Ivanovny bylo slyšet už od mostu. Byla to skutečně hrozná podívaná, schopná vzbouřit celou ulici. Katěrina Ivanovna ve svých starých šatech, v hebké šále a pomačkaném slamáčku, který se jí svezl jako beztvarý chuchvalec na stranu, byla opravdu jako smyslů zbavená. Byla ubitá a uštvaná. Její přepadlá souchotinářská tvář vypadala ještě utýraněji než jindy (mimoto venku, na slunci, vypadá každý souchotinář chorobněji a nepříjemněji než doma); ale její rozčilení neopadávalo, naopak se stále stupňovalo. Osopovala se na děti, křičela na ně, domlouvala jim, učila je před diváky, jak mají tančit a co mají zpívat, vštěpovala jim, proč je to třeba, byla zoufalá z jejich nechápavosti, bila je… Ale pak náhle nechávala všeho a vášnivě se obracela k divákům, a jakmile zpozorovala, že se u nich zastavil nějaký jen trochu slušně oblečený člověk, hned mu začínala vykládat, že k tomuhle byly dohnány děti „z velmi dobré, ba dá se říct aristokratické rodiny“. Jakmile zaslechla v davu smích nebo nějaké kousavé slůvko, hned se na ty drzouny vrhala a pouštěla se s nimi do hádky. Někteří se skutečně smáli, jiní jen vrtěli hlavou, ale vcelku se každý díval na pomatenou ženu a na vystrašené děti se zvědavostí. Pánev, o níž mluvil Lebezjatnikov, byla nadsázkou, alespoň Raskolnikov ji neviděl, avšak místo bušení do pánve začínala Katěrina Ivanovna vždy, když přinutila Polječku zpívat a Leňu a Kolju tančit, tleskat do taktu svými vyschlými dlaněmi, dokonce se sama dávala do zpěvu, ale pokaždé jí v tom hned při prvních tónech zabránil drásavý kašel, až z toho vždy znovu upadala do zoufalství, proklínala svůj kašel, ba propukala v pláč. Nejvíce ji vyváděl z míry nářek a strach Kolji a Leni. Bylo vidět, že se skutečně pokusila nastrojit děti do obleků, jaké nosívají pouliční zpěváci a zpěvačky. Chlapec měl na hlavě turban z nějaké červené a bílé látky a měl představovat Turka. Na Leňu už kostým nevybyl, a tak měla na hlavě jen červenou vlněnou pletenou čepičku (lépe řečeno hučku) nebožtíka Semjona Zacharyče a v ní zabodnuté přelomené bílé pštrosí péro, které se dochovalo ještě po babičce Katěriny Ivanovny a doposud bylo uloženo v truhle jako rodinná památka. Polječka měla na sobě své jediné šatečky. Hleděla na matku ustrašeně a zmateně, ani na krok se od ní nehnula, skrývala slzy, domýšlela se matčina duševního stavu a stále se neklidně rozhlížela. Ulice a shluk lidí jí naháněly děs. Soňa chodila Katěrině Ivanovně v patách a s pláčem jí domlouvala, aby se okamžitě vrátila domů. Ale Katěrina Ivanovna se nenechala obměkčit. „Přestaň, Soňo, přestaň!“ drmolila udýchaně a zajíkavě mezi kašlem, pospíchajíc o dům dále. „Sama nevíš, co po mně chceš, jsi učiněné dítě! Řekla jsem ti přece, že se k té opilé Němce nevrátím! Ať všichni vidí, ať to vidí celý Petrohrad, jak jdou po žebrotě děti urozeného otce, který celý život zasvětil víře a pravdě, a dá se říct, umřel při vykonávání svých povinností. (Katěrina Ivanovna už si sestavila další smyšlenku a hned jí slepě uvěřila.) Aťsi, aťsi to vidí ten lotr generál! Nebuď hloupá, Soňo, z čehopak teď budeme živi, jen řekni? Tebe už jsme dost využili, od tebe už nic nechci! Ach Rodione Romanyči, to jste vy!“ vykřikla, když spatřila Raskolnikova, a rozběhla se k němu: „Vysvětlete, prosím vás, té husičce, že nám nic rozumnějšího nezbývá! I flašinetáři si přijdou na své, a na nás přece všichni poznají, že jsme ubohá urozená osiřelá rodina přivedená na mizinu, a ten generálek určitě přijde o místo, uvidíte! Každý den mu budeme chodit pod okna, a až kolem pojede car, padnu na kolena, všecky haranty postavím před sebe a ukážu mu je: Ujmi se jich, ochránče! On je ochránce sirotků, on je milosrdný, ujme se jich, uvidíte, a toho generálka… Leňo, tenez vous droite¹! Koljo, teď něco zatančíš ty! Co fňukáš? Už zas fňuká! Čeho, čehopak se bojíš, blázínku! Proboha, co už s nimi mám dělat, Rodione Romanoviči! Kdybyste věděl, jak jsou tupí! Co s nimi svedu!“

A sama div ne s pláčem (který jí nevadil v nepřetržitém a ne­únavném drmolení) mu ukazovala na plačící děti. Raskolnikov se ji pokusil přemluvit, aby se vrátila, a aby zapůsobil na její samolibost, dokonce jí řekl, že se pro ni nesluší, aby chodila po domech, jako chodí flašinetáři, protože chce přece být ředitelkou penzionátu pro šlechtické dcerky…

„Penzionátu, hahaha! Až naprší a uschne!“ rozesmála se Katěrina Ivanovna, ale hned se schváceně rozkašlala. „Kdepak, Rodione Romanyči, ten sen je pryč! Všichni nás nechali na holičkách…! A ten prašivý generál… Víte, Rodione Romanyči, že jsem po něm hodila kalamářem? Byl tam v předsíni při ruce vedle podpisového archu, tak jsem se taky podepsala, a pak jsem ho po něm hodila a utekla jsem. Ach, ničemové, ničemové! Ale co je mi po kom, teď je budu živit sama, nebudu před nikým klekat! Už jsme se jí dost natrápili!“ Ukázala na Soňu. „Polječko, kolik jste vybrali, ukaž! Co? Jenom dvě kopějky? Hnusní lidé! Nic nedají, jen za námi běhají s vyplazenými jazyky! Pročpak se tamhleten ťulpas tak šklebí?“ Ukázala na někoho v davu. „To všecko proto, že ten Kolja je takové dřevo, to je hrůza! Co je ti, Polječko? Mluv se mnou francouzsky, parlez moi français! Učila jsem tě přece, znáš přece několik vět…! Jak jinak jim ukážeme, že jste z lepší rodiny, že jste dobře vychované děti, a ne nějací obyčejní flašinetáři, že neděláme na ulici ledajaké kašpary, ale zpíváme vybrané romance… Ach tak! Copak budeme zpívat? Pořád mě přerušujete a my… víte, zastavili jsme se tu proto, abychom se dohodli, co máme zpívat, něco takového, při čem by mohl Kolja zároveň tancovat… protože, vám to ani nemusím říkat, tohle všecko děláme bez přípravy, musíme se domluvit a všecko si jaksepatří nacvičit a pak půjdeme na Něvský, tam je mnohem víc lepších lidí a tam si nás hned všimnou. Leňa zná Na samotě… pořád jen Na samotě, Na samotě, to zpívá kdekdo! My musíme zpívat něco mnohem vybranějšího… Tak copak sis vymyslela, Poljo, aspoň ty mamince pomoz! Ta paměť, ta moje paměť, jinak bych si vzpomněla! Nebudeme přece zpívat Husar šavli tasí! Pojďte, zazpíváme francouzsky Cinq sous! Přece jsem vás to učila, no tak! Hlavně, že jak to bude francouzsky, hned všichni uvidí, že jste šlechtické děti, a to bude mnohem dojímavější… Taky by šlo Malborough s’en va-t-en guerre! To je přece ryze dětská písnička a zpívá se jako ukolébavka ve všech aristokratických domech:

Malborough s’en va-t-en guerre,
Ne sait quand reviendra…“²

spustila. „Ale ne, raději Cinq sous! Tak, Koljo, ruce v bok, honem, a ty, Leňo, se toč a zase obráceně a my s Polječkou vám budeme zpívat a tleskat!

Cinq sous, cinq sous,
Pour monter notre ménage…³

Eheheh!“ začala se zmítat kašlem. „Uprav si šatečky, Polječko, spadla ti ramínka,“ poznamenala, s námahou vydechujíc. „Teď se musíte zvlášť slušně a vybraně chovat, aby všichni viděli, že jste šlechtické děti. Já tenkrát přece říkala, že ten živůtek musíte střihnout delší a ze dvou dílů! To máš z těch svých rad, Soňo, to bylo pořád: kratší, jen kratší, a jak teď to dítě vypadá… A už zase všichni brečíte! Zbláznili jste se? No tak, Koljo, začni už, bože, to je strašné dítě!

Cinq sous, cinq sous…

Už zas nějaký voják! Co tu zas chceš?“

Davem se skutečně prodíral strážník. Ale v téže chvíli se přiblížil nějaký pán v úřednické uniformě a v plášti, seriózní, asi tak padesátiletý úředník s řádem na krku (to bylo velmi příjemné Katěrině Ivanovně a zapůsobilo to na strážníka) a mlčky Katěrině Ivanovně podal jasně zelenou třírublovku. Ve tváři měl vepsán upřímný soucit. Katěrina Ivanovna peníze přijala a uctivě, ba okázale se mu poklonila.

„Děkuji vám, velevážený pane,“ nasadila zvysoka, „příčiny, které nás dohnaly… vezmi ty peníze, Polječko. Tak vidíš, ještě jsou na světě ušlechtilí a velkodušní lidé, okamžitě ochotní pomoci ubohé šlechtičně v neštěstí. Máte před sebou, velevážený pane, sirotky z lepší rodiny, dokonce možno říct čistě aristokratického původu… Ale tamten generálek seděl nad tetřívkem…, začal dupat, že ho vytrhuji…, Vaše Excelence, říkám mu, zastaňte se sirotků, vždyť jste, povídám, dobře znal nebožtíka Semjona Zacharyče, a protože jeho vlastní dceru nejničemnější ničema křivě nařkl právě v den jeho smrti… Už zas ten voják! Zastaňte se nás!“ zakřičela na úředníka. „Co na nás pořád dotírá? Už jsme sem před jedním utekli z Měšťanské…, co nás nenecháš na pokoji, hlupáku!“

„Protože tohle je na ulicích zakázáno, prosím. Neračte tropit výtržnosti!“

„Ty sám děláš výtržnosti! To je, jako kdybych chodila s flašinetem, co je ti do toho?“

„I na flašinet musíte mít povolení, ale vy tady svévolným a nepatřičným způsobem srocujete lidi. Kde račte bydlet?“

„Jaképak povolení!“ rozkřikla se Katěrina Ivanovna. „Dneska jsem pochovala muže, tak jaképak povolení!“

„Milostivá, milostivá, uklidněte se,“ začal úředník. „Pojďte, odvedu vás… Tady před lidmi se to nehodí… nejste zdráva…“

„Vážený pane, vážený pane, vy tomu nerozumíte!“ křičela Katěrina Ivanovna. „My teď půjdeme na Něvský! Soňo! Soňo! Kam se poděla? Také pláče! Co to s vámi se všemi je…! Koljo, Leňo, kampak utíkáte?“ zděsila se náhle. „Ach děti hloupé! Kampak to běží!“

Kolja a Leňa totiž, k smrti vyděšení sběhem lidí a ztřeštěnostmi pomatené matky a posléze i strážníkem, který je chtěl sebrat a někam odvést, zčistajasna, jako by se domluvili, se chytli za ruce a horempádem utíkali pryč. Nešťastná Katěrina Ivanovna se s nářkem a pláčem rozběhla za nimi. Na běžící, plačící a udýchanou ženu byl hrozný, srdceryvný pohled. Soňa a Polječka se pustily za ní.

„Chyť je, chyť je, Soňo! Ach vy hloupé, nevděčné děti…! Poljo, chyť je… Dělám to přece kvůli vám…“

V prudkém běhu klopýtla a upadla.

„Udeřila se, krvácí! Bože můj!“ úpěla Soňa a skláněla se nad ní.

Lidé se sběhli a shlukli kolem nich. Raskolnikov a Lebezjatnikov tam byli mezi prvními. Také úředník k nim pospíšil a za ním i strážník, který něco neurčitého zavrčel a mávl rukou, tuše, že to jen tak neskončí.

„Rozejděte se! Rozejděte se!“ rozháněl tlačící se lidi.

„Umírá!“ vykřikl kdosi.

„Zbláznila se!“ řekl jiný.

„Bože, chraň nás všeho zlého!“ pokřižovala se nějaká žena. „Děvče a chlapečka chytili? Aha, tamhle je vedou, ta nejstarší je dohonila… Vida je, mazánky!“

Když si však lépe všimli Katěriny Ivanovny, zjistili, že se vůbec neporanila o kámen, jak myslela Soňa, ale že krev, která zbarvila dlažbu, jí vytryskla z prsou a z hrdla.

„To znám, to už jsem viděl,“ řekl úředník Raskolnikovovi a Lebezjatnikovovi, „to jsou souchotiny, prosím, to se takhle vyvalí krev a zadusí. Zrovna tak to nedávno bylo s jednou mou příbuznou, byl jsem u toho, na půldruhé sklenice… a zčistajasna, prosím… Ale co teď s ní, umře nám tady…“

„Sem, sem, ke mně!“ úpěla Soňa. „Bydlím tady…! Tady v tom druhém domě… Rychle, rychle ji odneste ke mně!“ běhala od jednoho k druhému. „Honem pro doktora…! Ach bože!“

Zásluhou úředníka byl zjednán pořádek, strážník dokonce pomáhal Katěrinu Ivanovnu přenést. K Soně ji donesli polomrtvou a položili ji na postel. Chrlení krve pokračovalo, ale jak se zdálo, přicházela k sobě. Do světnice vešli se Soňou Raskolnikov, Lebezjatnikov, úředník a strážník, který předtím rozehnal dav, z něhož se někteří tlačili až ke dveřím. Polječka přivedla za ruku Kolju a Leňu, třesoucí se a plačící. Přiběhli i od Kapernaumovových – on sám, chromý a šilhavý, nevzhledný člověk s vlasy a licousy trčícími jako štětiny, jeho napohled zakřiknutá žena a několik jejich dětí s vyjeveně otevřenými ústy. Mezi všemi těmi zvědavci se náhle objevil i Svidrigajlov. Raskolnikov se na něho podíval s údivem, nechápal, kde se tu vzal, protože si nevzpomínal, že by ho byl viděl v davu na ulici.

Dohadovali se o lékaři a o knězi. Úředník sice Raskolnikovovi pošeptal, že doktor už je asi zbytečný, ale přece byl pro to, aby pro něho poslali. Běžel k němu sám Kapernaumov.

Katěrině Ivanovně zatím trochu odlehlo na prsou, krvácení se na chvíli zastavilo. Dívala se bolestným, ale pozorným a pronikavým pohledem na bledou, chvějící se Soňu, která jí stírala šátkem krůpěje potu z čela; pak poprosila, aby ji pozvedli. Posadili ji na posteli a přidržovali z obou stran.

„Kde jsou děti?“ zeptala se zemdleným hlasem. „Přivedla jsi je, Poljo? Vy hlupáčci! Pročpak jste utíkali, no…? Ach!“

Vyprahlé rty měla ještě celé zkrvavené. Zatěkala kolem sebe očima, rozhlížela se: „Takhle bydlíš, Soňo! Ani jedinkrát jsem u tebe nebyla, až teď…“

Útrpně se na ni podívala: „Vysáli jsme tě, Soňo… Poljo, Leňo, Koljo, pojďte sem… Tady je máš všecky, Soňo, vezmi si je… z ruky do ruky… se mnou je amen…! Už je po všem! Ach…! Položte mě, ať si aspoň při umírání odpočinu…“

Uložili ji opět na polštář.

„Co? Kněze…? Není třeba… Kde byste na to vzali rubl…? Já nemám žádné hříchy…! Bůh mi musí odpustit i tak… Dobře ví, co jsem zkusila…! A jestli neodpustí, tak ať!“

Upadala stále hlouběji do neklidného blouznění. Občas sebou trhla, zatěkala kolem sebe očima a na chvíli všechny poznávala, ale vědomí bylo vzápětí zastíráno blouzněním. Oddychovala sípavě a namáhavě, cosi jako by jí klokotalo v hrdle. „Říkám mu: Vaše Excelence,“ vykřikovala, lapajíc za každým slovem po dechu, „ta Amálie Ludvigovna… ach, Leňo, Koljo! Ručičky v bok a honem honem, glissez, glissez, pas-de-basque! Dupej nožkama… Chovej se jako půvabný hošíček.

Du hast Diamanten und Perlen…⁴

Jak je to dál? To tak zazpívat…

Du hast die schönsten Augen,
Mädchen, was willst du mehr?⁵

To bych řekla! Was willst du mehr – něco si vymyslí, pařez…! Ach tak, ještě tohle:

V poledním žáru v údolí Dagestánu…

Ach, jak jsem to měla ráda…! Tuhle romanci jsem zbožňovala, Polječko…!. Víš, tvůj otec ji zpíval… ještě jako ženich… Kde jsou ty časy…! Tu, tu bychom měli zazpívat! Ale jak je to, jak to jen je… zapomněla jsem už… Napovězte mi přece, jak to je!“ Byla bez sebe rozčilením a vzpínala se na polštáři. Konečně spustila děsivě chraptivým a selhávajícím hlasem, úpějíc a lapajíc po dechu při každém slově a s výrazem stále větší hrůzy:

„V poledním žáru…! V údolí…! Dagestánu…!
S olovem v hrudi…!

Vaše Excelence!“ vykřikla náhle, že to drásalo srdce, a z očí jí vytryskly slzy. „Zastaňte se sirotků! Pamatujte přece na pohostinství nebožtíka Semjona Zacharyče…! Dá se dokonce říct aristokratického…! Ach!“ trhla sebou náhle, jak se opět vzpamatovala, a skoro s hrůzou se dívala na kolemstojící, hned však poznala Soňu. „Soňo, Soňo!“ řekla mírně a laskavě, jako by se divila, že ji před sebou vidí. „Soňo, miláčku, tys tu také?“

Znovu ji posadili.

„Dost…! Konec…! Sbohem, ubožačko…! Uštvali herku…! Ztrhali ji!“ vykřikla zoufale a nenávistně a hlava jí prudce padla na polštář.

Znovu ji obestřely mrákoty, ale tyto poslední mrákoty netrvaly dlouho. Její voskově žlutý vyzáblý obličej se zvrátil dozadu, ústa se otevřela, nohy se křečovitě natáhly. Hluboce vydechla a skonala.

Soňa klesla na její mrtvé tělo, objala je rukama a strnula v té poloze, s hlavou přitisknutou k nebožčiným vyschlým prsům. Polječka přilnula k matčiným nohám a s usedavým pláčem je líbala. Kolja a Leňa sice ještě nechápali, co se stalo, ale v předtuše čehosi strašného chytili jeden druhého oběma rukama za ramínka, vykulili na sebe očka a náhle současně otevřeli ústa a dali se do křiku. Oba byli pořád ještě v kostýmech – Kolja v turbanu a Leňa v čepičce s pštrosím pérem.

A jak se zčistajasna octl na posteli vedle Katěriny Ivanovny její „čestný diplom“? Opravdu, ležel u polštáře, Raskolnikov ho viděl. Poodešel k oknu. Přiskočil k němu Lebezjatnikov.

„Zemřela!“ řekl.

„Rodione Romanoviči, na slovíčko!“ přistoupil k Raskolnikovovi Svidrigajlov. Lebezjatnikov mu okamžitě udělal místo a taktně se stáhl do pozadí. Svidrigajlov odvedl udiveného Raskolnikova ještě dále do kouta pokoje. „Celou tu patálii, to znamená pohřeb a ostatní, beru na sebe. To víte, potřebovali by peníze, a řekl jsem vám přece, že mám něco nazbyt. Ta dvě písklata a Polječku umístím v nějakém lepším sirotčím útulku a uložím pro každého až do plnoletosti po tisíci pěti stech rublech kapitálu, aby Sofja Semjonovna mohla být opravdu bez starosti! A i ji vytáhnu z bahna, protože to je hodné děvče, viďte? Tak tedy, prosím, vyřiďte Avdoťje Romanovně, že jsem jejích deset tisíc použil tímto způsobem.“

„Čeho vlastně chcete tou svou náhlou dobročinností docílit?“ zeptal se Raskolnikov.

„Ech vy nedůvěřivý člověče!“ rozesmál se Svidrigajlov. „Řekl jsem vám přece, že ty peníze nepotřebuji. Copak nepřipouštíte, že to mohu udělat jen tak, z lidskosti? To přece nebyla veš,“ ukázal prstem do rohu, kde ležela zesnulá, „jako nějaká stará lichvářka. Uznejte přece, má opravdu žít Lužin a páchat ničemnosti, nebo ona umřít? A kdybych nepomohl já, tak přece například tady Polječku stihne stejný úděl…“

Řekl to s jakousi spikleneckou veselou rozpustilostí a upřeně se přitom na Raskolnikova díval. Raskolnikov zbledl a ustrnul – slyšel svá vlastní slova, která řekl Soně. Prudce ucouvl a vytřeštil na Svidrigajlova oči.

„Jak… jak to víte?“ zašeptal, zajíkaje se.

„Já přece bydlím hned tady za zdí u madame Resslichové. Tady je Kapernaumov a tam má stará oddaná přítelkyně madame Resslichová. Jsem soused, prosím.“

„Vy?“

„Já!“ ohýbal se smíchem Svidrigajlov. „A mohu vám dát čestné slovo, nejmilejší Rodione Romanoviči, že jste mě úžasně zaujal. Řekl jsem vám přece, že se dohodneme, předpověděl jsem vám to, a vidíte, dohodli jsme se. A uvidíte, jak jsem snášenlivý. Uvidíte, že se se mnou dá vyjít…“