2

Bylo už skoro osm; oba pospíchali k Bakalejevovi, aby tam byli dříve než Lužin.

„Kdopak to byl?“ zeptal se Razumichin, sotva vyšli na ulici.

„To byl Svidrigajlov, ten statkář, v jehož domě byla potupena má sestra, když u nich byla vychovatelkou. Kvůli jeho milostným návrhům ji odtud vyhnala jeho žena Marfa Petrovna. Ta Marfa Petrovna pak Duňu odprosila, a teď náhle umřela. Právě o ní se prve mluvilo. Sám nevím proč, ale mám z toho člověka velký strach. Přijel sem ihned po ženině pohřbu. Je hrozně podivný, k něčemu se rozhodl… Zdá se, že cosi ví… Duňu před ním musíme chránit… to jsem ti chtěl hlavně připomenout, slyšíš?“

„Chránit?! Co by mohl Avdoťje Romanovně vyvést? Ale díky, Roďo, žes mi to řekl… Budeme, budeme ji chránit…! Kde bydlí?“

„Nevím.“

„Proč ses nezeptal? To je škoda! Ale já si to vypátrám!“

„Viděls ho?“ zeptal se Raskolnikov po chvíli.

„Jakpak ne, všiml jsem si ho dobře. Zapsal jsem si ho do paměti.“

„Viděls ho dobře? Jasně?“ naléhal Raskolnikov.

„Docela jasně, mám ho v paměti. Poznám ho mezi tisíci, mám na podobu paměť.“

Znova chvíli mlčeli.

„Hm… Tak to tedy…,“ zabručel Raskolnikov. „Totiž, víš…, mně se zdálo… já mám pořád dojem…, že to byla třeba fantazie.“

„O čem to mluvíš? Nějak ti nerozumím.“

„Vy pořád říkáte,“ usmál se křivě Raskolnikov, „že jsem pomatený. A já teď měl sám dojem, že jsem se možná opravdu pomátl a že jsem viděl jen přízrak!“

„Co to povídáš?“

„Kdopak ví! Možná že jsem se skutečně pomátl a že všecko, co se tyto dni dálo, se odehrávalo jen v mé fantazii…“

„Ach bože, Roďo! Už tě zas někdo vyvedl z míry…! A co vlastně říkal, s čím přišel?“

Raskolnikov neodpověděl. Razumichin chvíli přemýšlel.

„No, teď ti podám hlášení já,“ začal pak. „Zašel jsem k tobě, ale ty jsi spal. Pak jsme obědvali a potom jsem šel k Porfirijovi. Zametov tam pořád ještě je. Chtěl jsem spustit, ale dopadlo to bledě. Pořád jsem se nemohl jaksepatří rozhovořit. Jako by to pořád ještě nechápali a nemohli pochopit, a vůbec je to nepřivádí do rozpaků. Odvedl jsem si Porfirije k oknu a začal jsem do něj mluvit, ale zas to dopadlo tak divně – koukal stranou a já koukal taky jinam. Nakonec jsem mu zašermoval pěstí před očima a řekl jsem mu, že ho pěkně příbuzensky rozmáčknu. Jen se na mne tak podíval. Vykašlal jsem se na ně a odešel jsem. Hloupěji to nemohlo dopadnout. Se Zametovem jsem vůbec nepromluvil. Ale podívej, nejdřív jsem myslel, že jsem všecko zpackal, ale když jsem šel ze schodů, zrovna ti mě osvítil jeden nápad: proč se vlastně my dva tak pachtíme? Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby ti hrozilo nějaké nebezpečí nebo tak! Ale co tobě je do toho! Ty s tím nemáš nic společného, tak se na ně vykašli, vysmějem se jim dost potom, na tvém místě bych je dokonce začal mystifikovat. Potom se propadnou hanbou! Vykašli se na ně, pak je třeba ztlučeme, ale teď si z nich budeme utahovat!“

„To se ví!“ odpověděl Raskolnikov. A v duchu si pomyslel: Co asi řekneš zítra? Ještě ani jednou se kupodivu nezamyslel nad otázkou: Co tomu řekne Razumichin? Teď, když ho to napadlo, zpytavě se na něho podíval. To, co mu teď Razumichin říkal o návštěvě u Porfirije, ho pramálo zajímalo – od té doby toho tolik ubylo i přibylo!

Na chodbě se srazili s Lužinem: dostavil se přesně v osm a hledal číslo pokoje, a tak všichni tři vešli současně, ale aniž se uznali za hodna pohledu nebo pozdravu. Oba mladíci vešli první, kdežto Petr Petrovič, aby zabránil trapnému dojmu, se trochu pozdržel v předsíni při odkládání svrchníku. Pulcherija Alexandrovna mu ihned vyšla v ústrety. Duňa se zatím vítala s bratrem.

Petr Petrovič vstoupil a velmi přívětivě, avšak zároveň nadmíru důstojně se pozdravil s dámami. Přesto bylo znát, že je trochu zmaten a že se ještě docela nevzpamatoval. Pulcherija Alexandrovna, také trochu rozpačitá, honem všechny rozsazovala kolem kulatého stolu, na němž bublal samovar. Duňa a Lužin zaujali místa proti sobě na protilehlých stranách stolu. Razumichin a Raskolnikov seděli naproti Pulcheriji Alexandrovně, Razumichin blíže k Lužinovi a Raskolnikov vedle sestry.

Chvilenku nikdo nic neříkal. Petr Petrovič pomalu vytáhl batistový šátek, od kterého to zavonělo, a vysmrkal se s vzezřením člověka sice šlechetného, ale nicméně trochu dotčeného ve své důstojnosti a přitom pevně rozhodnutého žádat vysvětlení. Už v předsíni ho napadlo: co kdyby se ani nesvlékal a odjel, a tím přísně a citelně potrestal obě dámy, aby si hned uvědomily důsledky. Ale neodvážil se. Zároveň však tento pán nesnášel nejasnost, a v tomto případě bylo třeba vysvětlení: jestliže byl jeho příkaz tak nepokrytě přestoupen, není něco v pořádku a bude tedy lépe nejdříve to zjistit; na potrestání má vždycky času dost a je to plně v jeho rukou.

„Doufám, že jste dojely bez nehody?“ obrátil se oficiálně na Pulcheriju Alexandrovnu.

„Chválabohu, Petře Petroviči.“

„Velice mě těší. Avdoťja Romanovna se rovněž necítí unavena?“

„Copak já, já jsem mladá a silná, já se tak neunavím, ale maminka snášela cestu velmi těžce,“ odpověděla Duněčka.

„Inu, co se dá dělat, naše národní tratě jsou tuze dlouhé. Ohromná je takzvaná mátuška Rus… Já jsem včera při nejlepší vůli nemohl přijít k vlaku. Doufám však, že jste neměly žádné mimořádné nesnáze.“

„Jakpak ne, Petře Petroviči, byly jsme velmi bezradné,“ vysvětlovala honem se zvláštním důrazem Pulcherija Alexandrovna, „a kdyby nám snad sám pánbůh včera neposlal Dmitrije Prokofjiče, byly bychom úplně ztracené. To je on, Dmitrij Prokofjič Razumichin,“ představila ho Lužinovi.

„Vím, měl jsem potěšení… včera,“ vykoktal Lužin, nevlídně loupl po Razumichinovi očima, zamračil se a umlkl. Petr Petrovič vůbec patřil k lidem, kteří jsou ve společnosti velmi roztomilí a tuze si na roztomilost potrpí, kteří však, jak jim něco není po chuti, ihned skládají všechny své zbraně a připomínají spíše pytel mouky než vtipného kavalíra, oživujícího zábavu. Všichni opět ztichli: Raskolnikov zarytě mlčel, Avdoťja Romanovna zatím mluvit nechtěla, Razumichin neměl co říct, a tak měla Pulcherija Alexandrovna opět těžkou hlavu.

„Jistě jste slyšel, že Marfa Petrovna zemřela,“ utekla se ke svému osvědčeného prostředku.

„Ovšemže slyšel, prosím. Dostal jsem tu zprávu z první ruky, a dokonce jsem vám teď přijel oznámit, že Arkadij Ivanovič Svidrigajlov ihned, jak ženu pohřbil, kvapně odjel do Petrohradu. To aspoň říkají velmi přesné informace, které jsem obdržel.“

„Sem, do Petrohradu?“ ozvala se polekaně Duněčka a významně se podívala na matku.

„Ano, prosím, a samozřejmě že ne bez určitých záměrů, vezme­me-li v úvahu spěch, s nímž odjel, a všechny předchozí okolnosti.“

„Můj ty bože! Copak ani tady nenechá Duněčku na pokoji?“ zahořekovala Pulcherija Alexandrovna.

„Myslím, že se nemusíte nijak zvlášť obávat ani vy, ani Avdoťja Romanovna, pokud si ovšem samy nebudete přát navázat s ním nějaké styky. Pokud jde o mne, jsem ve střehu a nyní pátrám po tom, kde se ubytoval…“

„Ani nevíte, Petře Petroviči, jak jste mne tím vyděsil!“ pokračovala Pulcherija Alexandrovna. „Viděla jsem ho všehovšudy dvakrát, ale udělal na mne hrozný, prostě hrozný dojem! Jsem přesvědčena, že způsobil smrt Marfy Petrovny!“

„V tom směru nelze dělat žádné závěry. Mám přesné informace. Nepopírám, že možná uspíšil průběh věci, abych tak řekl, mravním účinkem urážky; ale pokud jde o chování a celkový mravní profil té osoby, plně s vámi souhlasím. Nevím, zda je nyní bohatý a kolik mu vlastně Marfa Petrovna odkázala, to se dovím v nejkratší lhůtě; ale je samozřejmé, že tady, v Petrohradě, bude-li mít alespoň nějaké finanční prostředky, pojede opět ve starých kolejích. Je to nejprostopášnější, nejhlouběji v neřestech zabředlý člověk, jakého znám. Velmi důvodně se domnívám, že Marfa Petrovna, která se do něho k svému neštěstí před osmi lety tak zamilovala, že za něj zaplatila dluhy, mu pomohla ještě v jiné věci: jedině jejím úsilím a oběťmi byl v samém začátku ututlán kriminální proces, v němž šlo o zvířecí, a abych se tak vyjádřil, fantastickou vraždu, za kterou si mohl velice snadno udělat výlet na Sibiř. Z toho si můžete učinit představu, jaký je to člověk.“

„Ach bože na nebesích!“ vykřikla Pulcherija Alexandrovna. Ras­kolnikov pozorně poslouchal.

„A jsou vaše informace opravdu spolehlivé?“ zeptala se přísně a důrazně Duňa.

„Říkám vám jen to, s čím se mi tajně svěřila sama nebožka Marfa Petrovna. Podotýkám však, že z právního hlediska jde o případ velice spletitý. Zde žila a nejspíš ještě žije jistá Resslichová, cizinka a navíc drobná lichvářka, zabývající se mimoto i jinými věcmi. A s touto Resslichovou byl pan Svidrigajlov dlouhou dobu ve velice důvěrném a záhadném spojení. Žila u ní její vzdálená příbuzná, myslím neteř, hluchoněmá, patnáctiletá nebo dokonce teprve čtrnáctiletá, která byla této Resslichové trnem v oku, které vyčítala každé sousto a kterou dokonce nelidsky bila. Toto děvče jednoho dne nalezli na půdě oběšené. Soudní nález zněl: sebevražda. Po obvyklých formalitách byla záležitost uzavřena, později však přišlo udání, že dítě bylo… krutě zneužito Svidrigajlovem. Pravda, věc byla spletitá, udání pocházelo od jiné Němky, také ženy se špatnou pověstí a málo věrohodné. A pak se vlastně i udání ztratilo ze světa díky úsilí a penězům Marfy Petrovny a všecko se scvrklo na pouhé pověsti. Avšak ani tyto pověsti nebyly bezvýznamné. Jistě jste tam u nich také slyšela, Avdoťjo Romanovno, o té historii s čeledínem Filipem, kterého před šesti lety, ještě za nevolnictví, utýrali k smrti.“

„Naopak, slyšela jsem, že se ten Filip oběsil.“

„To prosím souhlasí, ale k násilné smrti ho dohnalo nebo lépe ponouklo neustálé pohánění a plísnění pana Svidrigajlova.“

„To nevím,“ odpověděla suše Duňa, „já tam slyšela jen prapodivnou historii, že ten Filip byl snad melancholik, jakýsi domácí filozof, lidé říkali, že se pomátl ze čtení, a prý ho k provazu dohnala spíše ironie než surovost pana Svidrigajlova. Ale za mého pobytu u nich zacházel s lidmi dobře a lidé ho dokonce měli rádi, ačkoliv mu opravdu i oni kladli za vinu Filipovu smrt.“

„Jak vidím, Avdoťjo Romanovno, projevujete náhle tak trochu sklon ho omlouvat,“ poznamenal Lužin a zkřivil ústa v ironickém úsměvu. „Opravdu to s dámami umí a dovede je okouzlit, žalostným příkladem právě je za tak zvláštních okolností zesnulá Marfa Petrovna. Chtěl jsem pouze vám a vaší matince přispět svou radou, protože dozajista můžete očekávat, že své pokusy obnoví. Pro svou osobu se domnívám, že tohoto člověka nezbytně opět pohltí vězení pro dlužníky. Marfa Petrovna byla vzdálena úmyslu něco mu připsat, neboť sledovala především zájem dětí, a jestliže mu přece něco odkázala, pak jistě jen to nejnutnější, pakatel, který nestojí za řeč, sumu, která člověku s jeho způsobem života nevystačí ani na rok.“

„Prosím vás, Petře Petroviči,“ řekla Duňa, „přestaňte už o panu Svidrigajlovovi. Skličuje mě to.“

„Před chvílí byl u mě,“ ozval se náhle Raskolnikov, který tak poprvé přerušil své mlčení.

Ze všech stran se ozvaly výkřiky, všichni se k němu obrátili. Dokonce i Petr Petrovič byl rozčilený.

„Přišel asi před půldruhou hodinou, když jsem spal, vzbudil mě a představil se,“ pokračoval Raskolnikov. „Byl náramně rozjařený a veselý a pevně věří, že si porozumíme. Mimochodem tuze prosí a usiluje o to, aby se s tebou, Duňo, mohl setkat, a mě prosí, abych mu tu schůzku zprostředkoval. Chce ti přednést jistý návrh, řekl mi, oč jde. Mimoto mě ujistil, že Marfa Petrovna prý ti, Duňo, týden před smrtí odkázala tři tisíce rublů a prý můžeš ty peníze čekat v nejbližší době.“

„Chválabohu!“ zvolala Pulcherija Alexandrovna a pokřižovala se. „Modli se za ni, Duňo, modli!“

„To naprosto souhlasí,“ podotkl Lužin.

„A co dál?“ naléhala Duněčka.

„Dál říkal, že sám není bohatý a že celý majetek připadl jeho dětem, které jsou teď u tety. A dále, že se ubytoval někde v blízkém okolí mého bytu, ale kde, nevím, na to jsem se nezeptal…“

„Ale jaký návrh, jaký návrh to vlastně má pro Duněčku?“ zeptala se Pulcherija Alexandrovna, celá vyděšená. „Řekl ti to?“

„Řekl.“

„Tak jaký?“

„Povím vám to až pak.“ Raskolnikov zmlkl a sklonil se nad svůj čaj.

Petr Petrovič vytáhl hodinky a podíval se na ně.

„Mám nějaké nutné řízení. Alespoň nebudu překážet,“ dodal trochu uraženě a už se zvedal ze židle.

„Neodcházejte, Petře Petroviči,“ řekla Duňa, „chtěl jste s námi strávit večer. Mimoto jste přece psal, že chcete od maminky nějaké vysvětlení.“

„Ano, prosím, Avdoťjo Romanovno,“ prohlásil důtklivě Petr Petrovič a znova se posadil, ale pořád ještě s kloboukem v ruce, „měl jsem skutečně v úmyslu pohovořit s vámi i s vaší ctěnou matinkou, a to o velice důležitých věcech. Ale protože ani váš bratr s vámi nemůže přede mnou hovořit o nějakých návrzích pana Svidrigajlova, tedy si ani já nepřeji a nemohu hovořit… před jinými… o několika převelice důležitých věcech. Mimoto nebylo mé zásadní a nejsnažnější přání respektováno…“

Lužin roztrpčeně svraštil tvář a důstojně se odmlčel.

„Vašemu přání, aby bratr nebyl přítomen našemu setkání, nebylo vyhověno jedině proto, že jsem byla rozhodně proti tomu,“ řekla Duňa. „Napsal jste nám, že vás můj bratr urazil, a já se domnívám, že to je třeba neprodleně vysvětlit a že se musíte smířit. A jestliže vás Roďa opravdu urazil, bude se vám muset omluvit a také se vám omluví…“

Petr Petrovič ihned ucítil půdu pod nohama.

„Existují urážky, Avdoťjo Romanovno, na něž nelze při nejlepší vůli zapomenout. Ve všem je hranice, kterou není radno překračovat, jelikož jakmile ji jednou překročíte, je vám již nemožností couvnout zpátky.“

„Myslela jsem to vlastně trochu jinak, Petře Petroviči,“ přerušila ho skoro netrpělivě Duňa, „pochopte přece, že celá naše budoucnost nyní závisí na tom, zda se to všecko co nejrychleji vysvětlí a urovná. Říkám vám otevřeně hned od začátku, že svůj názor v téhle věci nezměním a že jestliže vám na mně alespoň trochu záleží, musí být celá tahle trapná záležitost, i když to není snadné, ještě dnes vyřízena. Znovu vás ujišťuji, že jestliže je vinen bratr, určitě se vám omluví.“

„Žasnu, že stavíte otázku právě takto, Avdoťjo Romanovno,“ rozhorloval se stále víc a více Lužin. „Vždyť proto, že si vás vážím a že vás, jak se říká, zbožňuji, nemusím naprosto mít v lásce někoho z členů vaší rodiny. Proto, že si činím nárok na štěstí získat vaši ruku, Avdoťjo Romanovno, nemohu na sebe zároveň brát závazky neslučitelné s…“

„Ach, odhoďte už tu svou nedůtklivost, Petře Petroviči,“ přerušila ho procítěně Duňa, „a buďte tím rozumným a šlechetným mužem, za jakého jsem vás vždy měla a chci mít. Dala jsem vám veliký příslib, jsem vaše nevěsta. Důvěřujte mi tedy v této věci a věřte, že jsem s to rozhodnout nezaujatě. To, že mezi vámi chci dělat soudce, je stejným překvapením pro mého bratra, jako pro vás. Když jsem ho dnes po obdržení vašeho dopisu vyzvala, aby určitě byl při našem setkání, neprozradila jsem mu nic ze svých úmyslů. Pochopte, že neusmíříte-li se, budu nucena volit mezi vámi dvěma: buď vy, anebo on. To na mně chcete vy i on. A já se nechci a nesmím při své volbě zmýlit. Kvůli vám se mám rozejít s bratrem, kvůli bratrovi s vámi. Teď chci a mám příležitost přesvědčit se o něm, zda je mi skutečně bratrem, a o vás, zda si mě vážíte a zda vám na mně záleží, zda můžete být mým manželem!“

„Avdoťjo Romanovno!“ namítl dotčeně Lužin. „Vaše slova vyznívají příliš mnohoznačně, ba co více, skoro urážlivě vzhledem k postavení, které mám tu čest vůči vám zaujímat. Pominu-li už to, jak urážlivě a podivně kladete na stejnou úroveň mne a… povýšeného mladíčka, připouštíte navíc ve svých slovech možnost, že zrušíte slib, který jste mi dala. Říkáte: buď vy, anebo on! Tím mi tedy dokazujete, jak málo pro vás znamenám, a to nemohu připustit vzhledem ke vztahům a… závazkům, které mezi námi jsou!“

„Jakže!“ zvolala pobouřeně Duňa. „Kladu tu váš zájem vedle všeho, co mi bylo dosud v životě drahé, co pro mne doposud znamenalo celý život, a vy se ještě urazíte, že si vás cením málo!“

Raskolnikov se mlčky, jízlivě ušklíbl, Razumichin až nadskočil; avšak Petru Petroviči ta námitka nestačila, naopak, byl stále výbojnější a rozhorlenější, jako by mu to působilo slast.

„Láska k příštímu průvodci života, k manželovi, musí stát nad láskou k bratrovi,“ poučil přítomné. „A v žádném případě nemohu stát na stejné úrovni… Ačkoliv jsem před chvílí trval na tom, že v přítomnosti vašeho bratra nechci a nemohu hovořit o věcech, které jsem chtěl prohovořit, přesto bych nyní rád požádal vaši ctěnou matinku o vysvětlení v jedné velice zásadní a pro mne velmi urážlivé záležitosti. Váš syn,“ obrátil se k Pulcheriji Alexandrovně, „mě včera v přítomnosti pana Rassudkina (nebo… je to snad jinak, odpusťte, nezapamatoval jsem si vaše jméno, uklonil se přívětivě Razumichinovi), urazil tím, že překroutil mou myšlenku, kterou jsem vám tehdy řekl v důvěrném rozhovoru, u kávy, že totiž sňatek s chudou dívkou, která už okusila životních strázní, je podle mého názoru z manželského hlediska výhodnější než sňatek s ženou, která poznala jen blahobyt, neboť je to prospěšnější mravnosti. Váš syn svévolně překroutil význam těch slov až do nechutnosti a obvinil mě ze špatných úmyslů a k tomu mu podle mého názoru posloužil váš vlastní dopis. Budu šťasten, Pulcherijo Alexandrovno, budete-li mě moci přesvědčit, že tomu tak není, a tím mě do značné míry uklidnit. Povězte mi, prosím, přesně, jakými termíny jste tlumočila má slova ve svém dopise Rodionu Romanoviči?“

„To už nevím,“ octla se v rozpacích Pulcherija Alexandrovna, „vypsala jsem mu to tak, jak jsem tomu já sama rozuměla. Nevím, jak vám to Roďa řekl… Dost možná, že to trochu přehnal.“

„Bez vaší nápovědi by to přehnat nemohl.“

„Víte, Petře Petroviči,“ řekla důstojně Pulcherija Alexandrovna, „nejlepším důkazem toho, že jsme si vaše slova nevyložily tak špatně, je to, že jsme tady.“

„Správně, maminko,“ pochválila ji Duňa.

„Tak i tímhle jsem tedy vinen!“ urazil se Lužin.

„Víte, Petře Petroviči, vy dáváte všechnu vinu Roďovi, ale sám jste nám o něm napsal v dopise leccos, co nebylo pravda,“ osmělila se ještě dodat Pulcherija Alexandrovna.

„Nevzpomínám si, že bych byl napsal něco, co nebyla pravda, prosím.“

„Napsal jste,“ ozval se ostře Raskolnikov, ale neobrátil k Lužinovi tvář, „že jsem včera dal peníze nikoliv vdově přejetého, jak to ve skutečnosti bylo, nýbrž jeho dceři (kterou jsem do včerejška vůbec neznal). Napsal jste to proto, abyste mě rozkmotřil s rodinou, a navíc jste se hnusně vyjádřil o chování dívky, kterou neznáte. Tomu říkám kleveta a hanebnost!“

„Promiňte, vážený pane,“ odpověděl Lužin, třesoucí se zlostí. „O va­šich vlastnostech a o vašem jednání jsem se šířil ve svém dopise výhradně proto, abych vyhověl prosbě vaší slečny sestry a paní matinky a vylíčil jim, jak jsem vás našel a jaký jste na mne učinil dojem. A pokud jde o zmíněnou pasáž mého dopisu, najděte v ní jedinou řádku, která by neodpovídala pravdě, totiž že jste nepromrhal své peníze a že v oné rodině, třebaže těžce postižené, nebylo nepočestných osob!“

„Podle mě vy celý i se všemi vašimi ctnostmi nestojíte ani za malík toho děvčete, po kterém házíte kamením.“

„Znamená to, že byste byl s to uvést je do společnosti vaší matky a sestry?“

„To už jsem udělal, chcete-li co vědět. Dnes jsem ji posadil vedle maminky a Duni.“

„Roďo!“ zhrozila se Pulcherija Alexandrovna.

Duněčka zrudla. Razumichin svraštil obočí. Lužin se jízlivě a povýšeně ušklíbl.

„Sama ráčíte vidět, Avdoťjo Romanovno,“ řekl, „zda je možná nějaká dohoda! Doufám nyní, že tím je tato záležitost jednou provždy vyřízena. Vzdálím se, abych nepřekážel další rodinné pohodě a sdělení tajemství.“ Zvedl se ze židle a vzal klobouk. „Ale než odejdu, dovoluji si podotknout, že napříště, jak doufám, budu ušetřen podobných setkání, a abych tak řekl kompromisů. Zvláště vám, velevážená Pulcherijo Alexandrovno, kladu tuto věc na srdce, tím spíše, že můj dopis byl adresován vám, a nikomu jinému.“

Pulcherija Alexandrovna se trochu urazila.

„Vy si nad námi osobujete až příliš velká práva, Petře Petroviči. Duňa vám vyložila důvody, proč jsme vaše přání nesplnily – měla přece dobrý úmysl. Ba i v tom dopise jako byste mi rozkazoval. Máme snad každé vaše přání brát jako rozkaz? Já vám naopak řeknu, že k nám teď musíte být dvojnásob jemný a shovívavý, protože jsme v důvěře ve vás všechno opustily a přijely sem, a tedy jsme vám už stejně skoro vydány na milost a nemilost.“

„To není tak docela pravda, Pulcherijo Alexandrovno, a zejména v tuto chvíli ne, když jste se dověděly, že vám Marfa Petrovna odkázala tři tisíce, což vám zřejmě přišlo velmi vhod, jak vyrozumívám z tónu, jímž jste se mnou začaly mluvit,“ dodal jízlivě.

„Podle této poznámky můžeme mít skutečně za to, že jste s naší bezmocností počítal!“ podotkla podrážděně Duňa.

„Ale nyní s ní přinejmenším počítat nemohu a zejména nechci překážet tomu, aby váš bratr mohl vykonat, k čemu byl zplnomocněn, a sdělit vám tajné návrhy Arkadije Ivanoviče Svidrigajlova, které, jak vidím, pro vás mají zásadní a snad i velice příjemný význam!“

„Můj ty bože!“ vykřikla Pulcherija Alexandrovna.

Razumichin nadskakoval na židli.

„Copak ti není hanba, sestro?“ zeptal se Raskolnikov.

„Je, Roďo,“ řekla Duňa. „Petře Petroviči, odejděte!“ obrátila se na něho bledá hněvem.

Podobné zakončení Petr Petrovič zřejmé neočekával. Byl si příliš jist sebou, svou mocí i bezmocí svých obětí. Nemohl uvěřit ještě teď. Zbledl, rty se mu roztřásly.

„Avdoťjo Romanovno, uvědomte si, že jestliže v této chvíli, těmito dveřmi a po takovém nedorozumění odejdu, pak už se nikdy nevrátím. Rozmyslete si to, prosím! Co řeknu já, to platí!“

„Ach ta drzost!“ vzplanula Duňa a prudce vstala. „Však si také nepřeji, abyste se vracel!“

„Jakže? Tak takhle tedy!“ vybuchl Lužin, který do posledního okamžiku nevěřil v takové rozuzlení, a proto naráz ztratil půdu pod nohama. „Takhle tedy! Víte však, Avdoťjo Romanovno, že bych mohl také protestovat?“

„Jakým právem s ní takto mluvíte!“ vložila se rozhorleně do roz­mluvy Pulcherija Alexandrovna. „Proti čemu byste chtěl protestovat? Jaképak na ni máte právo? Copak vám mohu dát svou Duňu, když jste takovýhle? Jděte a nechte nás na pokoji! Zavinily jsme si to samy, neměly jsme se pouštět do nedobré věci, nejvíce já…“

„Avšak, Pulcherijo Alexandrovno,“ vztekal se Lužin, „vy jste mi, prosím, svázaly ruce závaznou úmluvou, kterou nyní rušíte… a konečně… konečně mi tím, abych tak řekl, vznikly výlohy…“

Tato poslední námitka se tak hodila k povaze Petra Petroviče, že Raskolnikov, blednoucí hněvem i úsilím hněv ovládnout, se náhle neudržel a rozesmál se. Ale Pulcherija Alexandrovna se hrozně rozčilila:

„Výlohy? Jaképak výlohy, smím-li se ptát? Snad by vám nestála za řeč naše truhla? Vždyť vám ji průvodčí dopravil zdarma. Bože na nebesích, my že jsme vám svázaly ruce! Vzpamatujte se, Petře Petroviči, to přece vy nám jste svázal ruce i nohy, a ne my vám!“

„Dost už toho, maminko, prosím vás, dost!“ prosila Avdoťja Romanovna. „Petře Petroviči, buďte tak laskav a odejděte!“

„Prosím, odejdu, ještě jen maličkost!“ odpověděl, téměř už bez sebe zlostí. „Vaše matinka, jak se zdá, docela zapomněla, že jsem se rozhodl vzít si vás, abych tak řekl, po všech pověstech, které se o vás rozšířily po městě i celém okolí. Jako člověk, který vám dal přednost před veřejným míněním a očistil váš štít, mohl bych ovšem velice oprávněně čekat lepší vděk, a dokonce od vás požadovat díky… Teprve nyní se mi otevřely oči! Nyní sám nahlížím, že jsem možná jednal velice ukvapeně, když jsem opovrhoval veřejným míněním…“

„Ten člověk má snad hroší kůži!“ vyskočil ze židle Razumichin, rozhodnut s ním rázně zatočit.

„Jste podlý a zlý člověk!“ řekla Duňa.

„Ty do toho nemluv! Ani se nehni!“ okřikl a zadržel Razumichina Raskolnikov. Pak přistoupil těsně k Lužinovi: „Opusťte laskavě tuto místnost!“ řekl tiše a úsečně. „A už ani slovo, jinak…“

Petr Petrovič na něho několik vteřin hleděl s bledou, zle zkřivenou tváří, pak se otočil a odešel, ale sotva si někdo někdy odnášel v srdci tolik nenávisti k někomu jako tento člověk k Raskolnikovovi. Jemu, jen jemu jedinému dával všechnu vinu. Bylo příznačné, že i když už scházel ze schodů, stále ještě si myslel, že jeho věc možná ještě není tak docela ztracená, a pokud se týká obou žen, dokonce „velice“ napravitelná.