2

Nebylo by snadné přesně vypočítat pohnutky, které pomatenou Katěrinu Ivanovnu přivedly na pošetilou myšlenku uspořádat smuteční hostinu. Skutečně na ni padlo skoro deset rublů z těch víc než dvaceti, které věnoval Raskolnikov původně na Marmeladovův pohřeb. Možná že Katěrina Ivanovna pokládala za svou povinnost k zesnulému „jak se sluší“ uctít jeho památku, aby všichni nájemníci a především Amálie Ivanovna věděli, že „nejen nebyl horší, ale možná mnohem lepší“ a že nikdo z nich nemá právo nad ním „ohrnovat nos“. Možná však, že při tom hrála nejdůležitější roli ona zvláštní hrdost chudých, která při některých společenských zvyklostech, závazných při našem způsobu života pro každého bez výjimky, nutí mnohé ubožáky, aby se vydávali z posledních sil a utráceli poslední těžce nastřádané kopějky, jen aby nebyli „horší než jiní“ a aby je ti druzí nějak „nepomluvili“. Velmi pravděpodobné bylo, že Katěrině Ivanovně se zachtělo právě při této příležitosti a právě v té chvíli, kdy si lidé mohli myslet, že zůstala opuštěna všemi na světě, ukázat všem těm „mizerným a odporným nájemníkům“, že nejenom „dovede žít a přijímat hosty“, nýbrž že vlastně ani nebyla pro takový úděl vychována, ale že dostala výchovu v „lepším, dá se říct aristokratickém plukovnickém domě“ a že rostla pro jiné věci, než aby sama zametala podlahu a prala po nocích dětské hadříky. Tyto záchvaty hrdosti a ješitnosti někdy přepadají nejchudší a nejušlápnutější lidi a časem se jim stávají neodbytnou, neutišitelnou potřebou. A Katěrina Ivanovna mimoto nepatřila k ušlápnutým; okolnosti ji mohly nadobro ubít, ale ušlápnout ji mravně, totiž zakřiknout a podrobit si ji násilím, nebylo možné. Navíc o ní Soněčka darmo neříkala, že se jí mate rozum. S úplnou jistotou se to sice ještě tvrdit nedalo, ale v poslední době, celý poslední rok, vytrpěla její ubohá hlava příliš, než aby to nezanechalo nějaké následky. A jak tvrdí lékaři, pokročilý stupeň tuberkulózy také často přispívá k poruchám rozumových funkcí.

O vínech v množném čísle a v mnoha druzích ani o madeiře nemohla být řeč, to bylo přehnané, ale přesto bylo co pít. Byla vodka, rum a lisabonské, všecko té nejhorší kvality, ale zato vše v dostatečném množství. Z jídel byla mimo smuteční rozinkovou kaši další tři nebo čtyři (mezi jiným i lívance), všechna z kuchyně Amálie Ivanovny, a mimoto byly přichystány hned dva samovary, neboť se předpokládalo, že po obědě se bude pít čaj a punč. Nákupy vedla sama Katěrina Ivanovna za pomoci jednoho z nájemníků, jakéhosi ubohého Poláčka, který měl bůhvíproč pronajat podnájem u paní Lippevechzelové a který se okamžitě Katěrině Ivanovně nabídl, že jí bude dělat poslíčka, a běhal celý předchozí den a celé dopoledne, div se nepřetrhl, s vyplazeným jazykem, a jak se zdálo, zejména na tom si dával nejvíc záležet. S každou maličkostí běhal za Katěrinou Ivanovnou a přiběhl ji dokonce hledat až do tržnice, neustále ji tituloval „pani chorunží“ a konečně se jí zprotivil tak, že ho měla po krk, ačkoliv zprvu říkala, že bez toho „ochotného a velkodušného“ člověka by byla ztracená. Ale to už byl povahový rys Katěriny Ivanovny: vymalovat prvního, kdo se jí namanul do cesty, honem honem nejlepšími a nejvýraznějšími barvami a vychválit ho tak, až to je trapné, přimyslet si k jeho chvále všelijaké okolnosti, které vůbec nikdy nebyly, naprosto upřímně a bezelstně sama uvěřit v jejich existenci, a pak se najednou a naráz zklamat a zpražit, zhanobit a vyrazit ze dveří člověka, jemuž se ještě před několika hodinami doslova klaněla. Byla od přírody veselá a snášenlivá, ráda se zasmála, ale ze samého neštěstí a ustavičné smůly ji přímo posedla touha, aby všichni žili ve shodě a radosti a neopovážili se žít jinak, takže ji každá sebemenší životní disharmonie a každý sebemenší nezdar okamžitě div nerozzuřily a za vteřinku po nejvzletnějších nadějích a fantaziích začínala proklínat osud, ničit všecko a třískat vším, co jí přišlo do ruky, a bít hlavou o zeď. Stejně náhle a záhadně stoupla u Katěriny Ivanovny neobyčejně v ceně a vážnosti i Amálie Ivanovna, asi jedině ve spojitosti se smuteční hostinou a s tím, že Amálie Ivanovna se s velkým zápalem rozhodla přispět vydatnou hřivnou při její přípravě: vzala na sebe úpravu tabule včetně ubrusů, nádobí a ostatního a nabídla svou kuchyni pro přípravu jídel. Jí také dala Katěrina Ivanovna plnou moc a v důvěře se na ni spolehla, když odcházela na hřbitov. A skutečně, všecko bylo přichystáno víc než uspokojivě: stůl byl kupodivu prostřen poměrně čistě, nádobí, příbory, sklenky, pohárky i číše, vypůjčené od různých nájemníků, byly různých tvarů i velikostí, ale všecko bylo k určité hodině v pořádku na místě a Amálie Ivanovna u vědomí, že úspěšně zastala svůj úkol, uvítala Katěrinu Ivanovnu po pohřbu dokonce s jistou pýchou, nastrojená v čepci s novými smutečními stuhami a v černých šatech. Tato pýcha, ačkoliv oprávněná, Katěrinu Ivanovnu bůhvíproč rozladila: Dočista jako bychom bez Amálie Ivanovny nedokázali upravit tabuli! A rozladil ji i čepec s novými stuhami: Snad si ta hloupá Němka nakonec ještě nemyslí, že jako paní domácí prokázala bůhvíjakou milost ubohým nájemníkům, když jim trošku pomohla? Milost! To bych si vyprosila! To u tatínka, plukovníka a málem gubernátora, se prostíral stůl kolikrát pro čtyřicet osob a nějakou Amálii Ivanovnu, nebo lépe řečeno Ludvigovnu, by tam nepustili ani do kuchyně… Nicméně Katěrina Ivanovna si tyto své pocity zatím raději nechala pro sebe, ačkoliv se v duchu rozhodla, že bude nutné Amálii Ivanovnu ještě dnes usadit a odkázat ji do patřičných mezí, nebo zvedne nos bůhvíjak vysoko; zatím k ní byla jenom chladná. A ještě jedna nepříjemnost přispěla svým dílem k podrážděnosti Katěriny Ivanovny: pohřbu se totiž ze všech pozvaných nájemníků mimo Poláčka, který při všem ještě stačil zaběhnout i na hřbitov, téměř nikdo nezúčastnil; zato ke smuteční hostině přišli ti nejbezvýznamnější a nejchudší, leckteří dokonce v horších šatech než jindy, jako nějaká chátra. Všichni starší a slušnější jako naschvál, jako by si řekli, chyběli. Nepřišel například Petr Petrovič Lužin, snad nejdůležitější ze všech nájemníků, a zatím už včera stačila Katěrina Ivanovna napovídat všem na světě, totiž Amálii Ivanovně, Polječce, Soně i Poláčkovi, že je to nesmírně ušlechtilý a velkomyslný člověk s ohromnými styky a majetkem, starý přítel jejího prvního muže přijímaný v domě jejího otce, a prý jí přislíbil, že vynaloží všechno úsilí, aby jí vymohl vysokou penzi. Přitom musíme podotknout, že i když se Katěrina Ivanovna někdy chlubila cizími styky a cizí zámožností, dělala to bez jakéhokoliv osobního zájmu a beze stopy prospěchářství, naprosto nezištně, tak říkajíc z dobrého srdce, výhradně proto, že jí dělalo potěšení chválit a dělat vychvalované ještě vzácnějšími. A stejně jako Lužin, nepřišel ani „ten odporný padouch Lebezjatnikov“, asi že „si z něho vzal příklad“. „Ten si má o sobě zrovna co myslet! Pozvali jsme ho jen z milosti, jen proto, že bydlí s Petrem Petrovičem v jedné místnosti a je jeho známý takže nám bylo trapné ho nezvat.“ Nepřišla také jistá lepší dáma se svou dcerou, „přezrálou starou pannou“, které sice u Amálie Ivanovny bydlely sotva čtrnáct dní, ale několikrát už si stěžovaly na rámus a křik u Marmeladovových, zejména když se nebožtík vracel opilý domů, jak už se mezitím Katěrina Ivanovna ovšem dověděla, a to od nikoho jiného než opět od Amálie Ivanovny, která v hádce s Katěrinou Ivanovnou kromě hrozeb, že vyžene celou rodinu, vykřikovala, seč jí hrdlo stačilo, že obtěžují „slušné nájemníky, kterým nesahají ani po kolena“. Katěrina Ivanovna si teď naschvál předsevzala, že pozve onu dámu i její dceru, jimž prý „nesahá ani po kolena“ a které ji při náhodných setkáních doposud povýšeně přehlížely, aby prý věděly, jak se jinde „vysoce ušlechtile smýšlí a bez zášti cítí a zve“, a aby obě viděly, že Katěrina Ivanovna není zvyklá na takové poměry. To všecko jim chtěla při hostině vytmavit i s tím, že nebožtík její tatínek se málem stal gubernátorem, a zároveň jim chtěla dát nenápadně na srozuměnou, že neměly žádný důvod, aby se, kdykoli ji potkaly, dívaly jinam, a že to bylo nevýslovně nejapné. Nepřišel ani tlustý podplukovník (ve skutečnosti vysloužilý štábní kapitán), ale vysvětlilo se, že se už od včerejšího rána „sotva drží na nohou“. Zkrátka a dobře, přišli jen: Poláček, dále jistý mrňavý zamlklý podúředníček v zašpiněném fraku, uhrovitý a protivně páchnoucí, dále nějaký hluchý a skoro úplně slepý stařeček, kdysi úředník na nějakém poštovním úřadě, jemuž kdosi od nepaměti a neznámo proč platil byt u Amálie Ivanovny. Přišel také jeden opilý vysloužilý poručík, vlastně zásobovací úředník, úžasně neslušně a hlasitě se smějící, a „považte“, bez vesty! Kdosi další zasedl hned za stůl, dokonce aniž se pozdravil s Katěrinou Ivanovnou, a konečně nějaké individuum, které nemělo ani co na sebe, přišlo v županu, ale to už byla taková do nebe volající neslušnost, že ho Amálie Ivanovna a Poláček společným úsilím jakžtakž vystrnadili. Poláček si ostatně přivedl ještě dva další Poláčky, kteří u Amálie Ivanovny nikdy nebydleli a které v bytě ještě nikdy nikdo neviděl. To všecko Katěrinu Ivanovnu krajně podráždilo. „Tak pro koho jsme vlastně dělali všechny ty přípravy?“ I děti, aby se vyšetřilo místo, neposadili ke stolu, který beztoho zabral celou světnici, ale prostřeli jim v zadním koutku na truhle a obě maličké posadili na stoličku, kdežto Polječka, jako velká, dostala za úkol se o ně starat, krmit je a utírat jim „jako lepším dětem“ nosíky. Zkrátka, Katěrina Ivanovna, ať chtěla či nechtěla, musela přijmout hosty se zdůrazněnou důstojností, ba povýšeně. Některé změřila zvlášť přísným pohledem a zvysoka vyzvala shromážděné, aby zasedli k tabuli. A protože si bůhvíproč umanula, že za všechny chybějící odpovídá Amálie Ivanovna, začala se k ní náhle chovat svrchovaně nedbale, a to Amálie Ivanovna ovšem ihned zpozorovala a byla tím nesmírně dotčena. Takový začátek nevěstil dobrý konec. Ale přece jen se usadili.

Raskolnikov vešel skoro současně s lidmi, kteří se vraceli ze hřbitova. Katěrina Ivanovna měla z jeho příchodu nesmírnou radost, za prvé proto, že to byl jediný „vzdělaný host“ z celé společnosti, a „jak známo, za dva roky má na zdejší univerzitě převzít profesorskou stolici“, a za druhé proto, že se jí neprodleně uctivě omluvil, že se přes nejlepší vůli nemohl zúčastnit pohřbu. Proto se na něho přímo vrhla, usadila ho za stůl po své levé ruce (po pravé zasedla Amálie Ivanovna), a přestože se neustále znepokojovala a starala, aby byly pokrmy správně roznášeny a aby se dostalo na všecky, přestože ji trápil kašel, který ji co chvíli umlčoval a dusil, a jak se zdálo, v těch dvou dnech byl zvlášť tvrdošíjný, neustále se k Raskolnikovovi otáčela a pološeptem mu horlivě vylévala všechny city, které se v ní nastřádaly, a všechno své spravedlivé rozhořčení nad nevydařenou smuteční hostinou; rozhorlení se však přitom často střídalo s nejveselejším, nejupřímnějším smíchem, k němuž ji nutili shromáždění hosté, především však sama paní domácí.

„To všechno má na svědomí tahle vrána! Jistě víte, koho myslím… Ano ji, tuhletu!“ kývala mu na domácí. „Jen se na ni podívejte, jak vyvaluje oči, tuší, že mluvíme o ní, ale nerozumí, div jí oči z důlků nevylezou. Sůva jedna, hahaha! Eheheh! A nač tady vystavuje ten svůj čepec! Eheheh! Všiml jste si, jak se div nepřetrhne, aby si všichni mysleli, že nad námi drží ochrannou ruku a že mi prokazuje bůhvíjakou poctu, když tu sedí? Jako slušnou ženskou jsem ji prosila, aby sezvala pořádné lidi, hlavně nebožtíkovy známé, a podívejte se, koho mi sem přivedla! Nějaké tatrmany! Hastroše! Koukněte se na tohohle se zaneřáděným obličejem: nějaká dvounohá pápěrka! A tihle Poláčkové… hahaha! Eheheh! Nikdo, vůbec nikdo je tu jaktěživ neviděl, ani já jsem je jakživa neviděla, tak mi řekněte, co tu pohledávají? Sedí vedle sebe jako na hřadě. Hej, pane!“ houkla znenadání na jednoho z nich. „Vzal jste si lívance? Vezměte si ještě! A pijte přece pivo, jen pijte! Vodku nechcete? Heleďte, jak vyskočil, jak se klaní, podívejte se, podívejte se, jsou to nějací chudáci hladoví! To nic, jen ať se najedí. Aspoň nedělají rámus, jenom… jenom se opravdu bojím o stříbrné lžičky paní domácí…! Amálie Ivanovno!“ oslovila ji náhle skoro hlasitě. „Jestli vám náhodou ukradnou vaše lžičky, tak vám za ně neručím, na to vás upozorňuju předem! Hehehe!“ zahlaholila a znova se otočila na Raskolnikova, dávajíc mu posunky najevo, jakou má ze svého kousku radost. „Nechápe, pořád ještě nic nechápe! Sedí s otevřenou hubou, podívejte se – sůva, učiněná sůva, opentlený sýček, hehehe!“

Ale smích se už zas změnil v nesnesitelný kašel, který ji držel snad pět minut. Na kapesníku zůstala krvavá skvrna, na čele jí vyrazil pot. Mlčky ukázala krev Raskolnikovovi, a sotva jakžtakž pookřála, hned mu zas začala neobyčejně horlivě, s hořícími tvářemi šeptat:

„Vidíte, pověřila jsem ji, dá se říct, velmi delikátním úkolem, aby pozvala onu dámu i její dceru, víte snad, o kom mluvím? Bylo třeba provést to nadmíru taktním způsobem a jednat velmi šikovně, ale ona to provedla tak, že ta přivandrovalá husa, ta nafouknutá nula, ta nicotná venkovanka, jen proto, že je nějaká vdova po majorovi a přijela žadonit o penzi a čistit kliky u všelijakých úřadů, jen proto že si v pětapadesáti letech barví vlasy, že se pudruje a červení si tváře (to přece ví každý) … že tahle nula nejen neráčila přijít, ale dokonce ani nevzkázala, že se omlouvá, když už nemohla přijít, jak při takových příležitostech vyžadují ta nejzákladnější pravidla slušného chování! A nechápu, proč nepřišel ani Petr Petrovič! A kde vězí Soňa? Kam se poděla? Tady je konečně! Kdepak jsi byla, Soňo? Prosím tě, jak to, že jsi o otcově pohřbu tak nepřesná! Rodione Romanyči, pusťte ji vedle sebe. Tady je tvé místo, Soněčko… ber si podle libosti. Huspeninu si vezmi, ta je lepší. Hned přinesou lívance. Dostaly děti také? Polječko, máte tam všechno? Eheheh! No dobře. Chovej se slušně, Leňo, a ty, Koljo, nech ty nožky na pokoji, seď, jak sedí dobře vychované děti. Co říkáš, Soněčko?“

Soňa jí honem vyřizovala Lužinovu omluvu, a to co nejhlasitěji, aby to všichni slyšeli, a používala při tom těch nejvybranějších komplimentů odposlouchaných od Petra Petroviče a ještě po vlastním způsobu přikrášlených. Dodala, že ji Lužin prosil, aby nezapomněla vyřídit, že neprodleně přijde, jak jen bude moci, a pohovoří si s ní o jejích záležitostech o samotě a domluví se s ní o tom, co by se dalo v budoucnu udělat a podniknout a podobně a podobně.

Soňa věděla, že to Katěrinu Ivanovnu usmíří a uklidní, že bude polichocena a hlavně uspokojena ve své hrdosti. Posadila se vedle Raskolnikova, když ho kvapně pozdravila a zběžně se na něj podívala. Ale nadále se po celou dobu jako by vyhýbala jeho pohledu i příležitosti s ním mluvit. Zdála se dokonce nějak roztržitá, ačkoliv visela na Katěrině Ivanovně očima a četla jí z tváře její přání. Ani ona, ani Katěrina Ivanovna nebyly ve smutečních šatech, žádné totiž neměly: Soňa měla nějaké tmavohnědé, kdežto Katěrina Ivanovna své jediné plátěné šaty, tmavé s proužky. Zpráva o Petru Petroviči působila jako balzám. Katěrina Ivanovna vážně vyslechla Soňu a stejně se poptala, jak se Petru Petroviči vede. Ale už vzápětí skoro nahlas pošeptala Raskolnikovovi, že by se tak vážený a seriózní pán, jako je Petr Petrovič, jistě podivil, kdyby se dostal do takové „neobyčejné společnosti“, i když je jejich rodině tak oddán a byl to starý přítel jejího tatínka.

„A tím víc jsem vděčna vám, Rodione Romanyči, že jste nepohrdl mým pohoštěním ani v takovémhle prostředí,“ dodala skoro nahlas. „Ostatně vím, že jen vaše mimořádné přátelství k mému nebohému zesnulému manželovi vás přimělo, abyste dostál svému slovu.“

Pak se ještě jednou hrdě a důstojně rozhlédla po svých hostech a náhle se nadmíru starostlivě a hlasitě zeptala hluchého stařečka, nechce-li ještě kousek pečeně a jestli už ochutnal lisabonského. Stařeček neodpověděl a dlouho nemohl pochopit, nač je tázán, ačkoliv sousedé do něho začali pro legraci šťouchat. S otevřenými ústy se rozhlížel po ostatních a tím jen zvyšoval všeobecnou veselost.

„To je ale hňup! Jen se na něj podívejte! Pročpak ho sem vůbec přitáhli? Pokud jde o Petra Petroviče, na toho jsem vždycky spoléhala,“ pokračovala Katěrina Ivanovna k Raskolnikovovi. „Ten je ovšem docela jiný…,“ adresovala ostře a hlasitě Amálii Ivanovně a probodla ji tak přísným pohledem, že domácí celá schlípla, „docela jiný než ty naše vyfintěné maškary, které by u tatínka a u maminky nesměly ani do kuchyně a kterým by můj nebožtík muž prokázal čest, a jakou, kdyby je snad při své nekonečné dobrotě přijal.“

„To tedy ano, prosím, přihnul si rád, truňk, to bylo jeho!“ vybreptl náhle vysloužilý zásobovatel, který právě vyzunkl dvanáctou sklínku vodky.

„Nebožtík muž měl skutečně tuhle slabůstku a všichni o ní víte,“ vyjela si na něj jako litice Katěrina Ivanovna, „ale byl to hodný a poctivý člověk, který měl svou rodinu rád, který si jí vážil. Naneštěstí ten dobrák příliš věřil všelijakým prostopášníkům, bůh sám ví, s kým vším nepil, s takovými, kteří mu nesahali ani po kotníky! Představte si, Rodione Romanoviči, že mu našli v kapse perníkového kohoutka: vracel se opilý do němoty, ale na děcka nezapomněl.“

„Ko-hout-ka? Ráčila jste říct ko-hout-ka?“ povykoval pan zásobovatel.

Katěrina Ivanovna ho neuznala za hodna odpovědi. Nad čímsi se zamyslela a vzdychla.

„Vy si asi myslíte zrovna tak jako ostatní, že jsem na něj byla přespříliš přísná,“ svěřovala dále Raskolnikovovi. „Ale zdaleka ne! Vážil si mě, tuze a tuze si mě vážil! Měl dobré srdce! A někdy mi ho bylo tolik líto! Kolikrát, když tak seděl v koutku a díval se na mne, kolikrát mi ho najednou bylo líto a byla bych mu ráda ukázala trochu něžnosti, ale vždycky jsem si řekla: Budeš k němu něžná, a on se ti zase opije! Jen tou přísností jsem ho držela na uzdě.“

„Tak, tak, bejvávalo, že se rvaly pačesy z hlavy, bejvávalo často­krát,“ zaskřehotal opět zásobovatel a obrátil do sebe další sklenku vodky.

„Některé hlupáky nestačí krákat za vlasy, na ty by platilo leda tak pometlo. A nemyslím tím nebožtíka!“ odsekla zásobovateli Katěrina Ivanovna. Rudé skvrny na jejích tvářích planuly stále více, prsa se jí prudce dmula. Ještě chvíli, a mohla vypuknout hádka. Mnozí se pochechtávali, mnozí se tím zřejmě bavili. Začali zásobovatele pošťuchovat, cosi mu šeptali. Bylo jasné, že je proti sobě chtějí poštvat.

„A-a-a pěkně prosím, kohopak jste to tento,“ spustil opět zásobovatel, „kohopak jste si to… milostivě ráčila… vzít na paškál… Ale co-o, už nebudu-u! Blbost! Vdova! Vdovička! Odpouštím… Nehraju!“ A znova si lokl vodky.

Raskolnikov mlčel a s odporem to poslouchal. Jen aby se neřeklo, zdvořile ochutnával z jídel, která mu co chvíli nakládala na talíř Katěrina Ivanovna, nechtěl ji urazit. Často upíral pohled na Soňu. Ale Soňa byla stále neklidnější, i ona tušila, že hostina neskončí dobře, a s obavami pozorovala vzrůstající podráždění Katěriny Ivanovny. Mimo jiné věděla, že hlavní příčinou, proč se obě venkovské dámy tak přezíravě zachovaly k pozvání Katěriny Ivanovny, byla ona, Soňa. Slyšela přímo z úst Amálie Ivanovny, že matku pozvání dokonce urazilo a že se ohradila otázkou: „Jak bych mohla posadit svou dceru vedle takové děvky?“ Soňa tušila, že už se to Katěrina Ivanovna nějak dověděla, a urážka na ní, na Soně, byla pro Katěrinu Ivanovnu těžší než urážka její vlastní osoby, jejích dětí, jejího tatínka, zkrátka, byla to urážka smrtelná, a Soňa věděla, že Katěrina Ivanovna se teď už neuklidní, „dokud těm maškarám neukáže, že obě jsou…“ atd. atd. Někdo jako naschvál poslal z druhého konce stolu Soně talíř a na něm z černého chleba vymodelovaná dvě srdce protknutá šípem. Katěrina Ivanovna zrudla a okamžitě hlasitě poznamenala přes stůl, že ten, kdo to poslal, je samozřejmě „opilý osel“, kdežto Amálie Ivanovna, která také tušila špatné konce a zároveň byla do hloubi duše dotčena přezíravým chováním Katěriny Ivanovny, chtěla pozvednout nepříjemnou náladu stolovníků a ovšem se přitom i udělat hezkou v jejich očích, a tak začala náhle z ničeho nic vyprávět, že jeden její známý, jakýsi „Karl z lékárny“, jel v noci drožkou a „drožkář ho chtěl zabít, ale Karl velice, velice prosila, aby ho nezabíjela, a plakala se sepjatá rukama, a tolik se bála, div mu strachy srdíčko nepuklo“. Katěrina Ivanovna se sice usmála, ale hned měla pohotově poznámku, že Amálie Ivanovna by neměla rusky vyprávět anekdoty. Tu se Amálie Ivanovna urazila ještě víc a namítla, že její „Vater aus Berlin byla moc a moc vášený pán a pořád strkala ruce do kapes“. Katěrina Ivanovna, kterou nikdo nikdy nemusel pobízet, se neudržela a vybuchla takovým smíchem, že Amálii Ivanovně už docházela trpělivost a sotva se přemáhala.

„Vidíte ji, sůvu!“ šeptala hned zas Katěrina Ivanovna skoro vesele Raskolnikovovi. „Chtěla říct, že měl pořád ruce v kapsách, a dopadlo to tak, že lezl jiným do kapes, eheheh! A všiml jste si, Rodione Romanoviči, jedné staré pravdy, že ti petrohradští cizinci, totiž hlavně Němci, co se k nám bůhvíodkud hrnou, jsou všichni hloupější než my? Jen řekněte sám, copak někdo může vyprávět, že ‚Karl z lékárny div strachy srdíčko nepukala‘ a že (usmrkanec jeden!) místo aby drožkáře svázal, ‚se sepjatá rukama velice plakala a prosila‘. Ach ta treperenda! A ještě si myslí, že to je strašně dojímavé, a netuší, jak je pitomá! Podle mého je ten opilý zásobovatel mnohem rozumnější, přinejmenším nezastírá, že je ožrala a že propil poslední špetku rozumu, ale tihle se všichni tváří tak důstojně a vážně! Vidíte ji, jak vyvaluje oči. Čepýří se! Čepýří! Hahaha! Eheheh!“

Rozjařenou Katěrinu Ivanovnu ihned napadlo množství všelijakých podrobností a z ničeho nic začala o tom, že až si vyběhá penzi, určitě otevře ve svém rodném městě T… penzionát pro šlechtické dcerky. Tohle Katěrina Ivanovna Raskolnikovovi ještě nevyprávěla, a tak se okamžitě nadchla pro řadu velmi lákavých podrobností. Nikdo nepostřehl, jak se jí náhle octl v rukou onen „čestný diplom“, o němž se Raskolnikovovi zmínil už nebožtík Marmeladov, když mu v krčmě vykládal, že jeho manželka Katěrina Ivanovna na závěrečném večírku ústavu tančila s šálem „před gubernátorem a jinými osobnostmi“. Tento diplom měl nyní zřejmě dokázat, že má Katěrina Ivanovna právo na penzi, hlavně však byl v záloze proto, aby srazil hřebínek „těm dvěma vyfintěným maškarám“, kdyby případně přijaly pozvání, a aby jim výmluvně dosvědčil, že Katěrina Ivanovna pochází z velmi dobré, „ba dá se říct aristokratické rodiny, je dcera plukovníka a rozhodně si nikterak nezadá před ledajakými avanturistkami, s kterými se v poslední době roztrhl pytel“. Diplom ihned koloval mezi opilými hosty a Katěrina Ivanovna tomu nebránila, protože skutečně hlásal en toutes lettres¹, že je dcera dvorního rady a rytíře, a tedy vskutku div ne plukovnická dcera. Katěrina Ivanovna v rozohnění hned začala podrobně líčit budoucí nádherné a klidné živobytíčko v T…; mluvila o profesorech gymnázia, které přizve k vyučování ve svém penzionátě, o jistém ctihodném stařečkovi, Francouzi Mengaux, který učil francouzštině už Katěrinu Ivanovnu v ústavu a který teď tráví poslední léta v T… a jistě k ní za velmi přijatelný plat půjde. Nakonec došlo i na Soňu, která prý „odjede do T… s Katěrinou Ivanovnou a bude jí tam všestranně nápomocná“. Ale to už někdo na druhém konci tabule vyprskl. Katěrina Ivanovna na to sice nejdříve reagovala tak, jako by chichotání na konci stolu přezíravě ignorovala, ale vzápětí úmyslně zesílila hlas a nadšeně začala vychvalovat nepochybné schopnosti Sofji Semjonovny být její pomocnicí, „její tichou a trpělivou povahu, její obětavost, ušlechtilost a vzdělanost“ a přitom Soňu pohladila po tvářičce a pak se zvedla ze židle a dvakrát ji vřele políbila. Soňa se zarděla a Katěrina Ivanovna se náhle rozplakala a hned dodala na svou vlastní adresu, že je „taková hloupá husa, že její nervy už nic nevydrží a že by se mělo pomalu končit, a protože už je dojedeno, tak by se měl podat čaj“. V téže chvíli se však Amálie Ivanovna, úžasně dotčená tím, že se za celou dobu vůbec nedostala ke slovu a že na ni dokonce nikdo nedbá, znenadání odhodlala k poslednímu zoufalému pokusu a se skrývanou kyselostí se osmělila obrátit se na Katěrinu Ivanovnu s neobyčejně konkrétní a hlubokomyslnou poznámkou, že v tom svém penzionátě bude muset zejména dbát, aby dívky měly čisté prádlo (die Wäsche), a že také „určitě musela mít jedna dobrá dáma (die Dame), aby dobře opatroval prádlo“ a za druhé „aby všecky mladé dífka nečetla potajmu žádný román“. Katěrina Ivanovna, která byla doopravdy rozčilená a velmi unavená a měla už smuteční hostiny až nad hlavu, ihned Amálii Ivanovně odsekla, že „mele nesmysly“ a ničemu nerozumí, že starost o die Wäsche je věcí ústavní dozorkyně, a nikoliv ředitelky lepšího penzionátu, a že pokud jde o četbu románů, je to už prostě neslýchané, a tedy si vyprošuje, aby mlčela. Amálie Ivanovna se rozčilila a kousavě poznamenala, že to „myslel dobše“, že to „myslel moc a moc dobše“ a že jí „za byt už dáfno neplatil žádný Geld“. Katěrina Ivanovna ji okamžitě „usadila“ a řekla jí, že lže, když tvrdí, že „to myslel dobše“, protože přece včera, když nebožtík ještě ležel na stole, ji trápila kvůli bytu. Amálie Ivanovna na to velmi logicky poznamenala, že „ty dámy nepšijít, protože ty dámy slušná dámy a nemohou pšijít k neslušná dáma“. Katěrina Ivanovna jí obratem „vytmavila“, že je špindíra, a tak může málo mluvit o tom, kdo je lepší. To Amálie Ivanovna nemohla strpět a už vysvětlovala, že její „Vater aus Berlin byla moc a moc vášený pán, a požád strkala ruce do kapes a požád dělala takhle: puf, puf!“, a aby svého Vatera vypodobnila jaksepatří, vyskočila ze židle, strčila si obě ruce do kapes, nafoukla tváře a začala vypouštět z úst jakési neurčité zvuky podobné puf-puf za hlasitého smíchu všech nájemníků, kteří cítili blízkou bouřku, a proto Amálii Ivanovnu schválně popichovali. Ale to už bylo na Katěrinu Ivanovnu příliš, a proto okamžitě a tak, že to všichni mohli slyšet, „odpálila“, že Amálie Ivanovna možná žádného Vatera neměla a že je obyčejná petrohradská opilá Finka a předtím beztoho někde dělala kuchařku a možná že ještě něco horšího. Amálie Ivanovna zrudla jako rak a zapištěla, že to spíš Katěrina Ivanovna „neměl vůbec žádný Vater, ale že ona měl Vater aus Berlin, co nosila taková dlouhý zástěra a požád dělala: puf, puf, puf!“ Katěrina Ivanovna opovržlivě podotkla, že její původ všichni znají a že tady v tom diplomu je to černé na bílém, že její otec byl plukovník, kdežto otec Amálie Ivanovny (jestli ovšem vůbec nějakého otce měla) prý byl nejspíš nějaký petrohradský Fin a prodával mléko, ale nejpravděpodobnější prý je, že vůbec žádného otce neměla, protože prý se doposud vůbec neví, jak se Amálie Ivanovna jmenuje po otci, jestli Ivanovna nebo Ludvigovna. To Amálii Ivanovnu rozběsnilo, začala tlouct pěstí do stolu a ječet, že je Amal-Ivan, a žádná Ludvigovna, a že její Vater „volat Johann a byl Burgmeister“, kdežto otec Katěriny Ivanovny prý „fůbec nikdy nebýt Burgmeister“. Katěrina Ivanovna vstala a přísným a zdánlivě klidným hlasem (ačkoliv byla bílá jako křída a přerývaně oddechovala) ji upozornila, že opováží-li se ještě třeba jen jedinkrát „přirovnat svého ubohého fotříka k jejímu tatínkovi, tak jí vlastnoručně strhne z hlavy ten její čepec a rozdupe jí ho“. Amálie Ivanovna po těch slovech začala pobíhat po světnici jako fúrie a ječela, jako když ji na nože bere, že je tu domácí a že se Katěrina Ivanovna „okamžitě musela vystěhovala“; pak se bůhvíproč vrhla ke stolu a začala sbírat stříbrné lžičky. Strhl se rámus a poprask, děti se rozplakaly. Soňa vyskočila a chtěla zadržet Katěrinu Ivanovnu, ale když Amálie Ivanovna náhle vykřikla cosi o žluté legitimaci, Katěrina Ivanovna Soňu odstrčila a hnala se po Amálii Ivanovně, aby svou hrozbu stran čepce neprodleně proměnila v čin. V té chvíli se otevřely dveře a na prahu světnice se náhle objevil Petr Petrovič Lužin. Stál a přísným, pozorným pohledem se rozhlížel po přítomných. Katěrina Ivanovna se k němu rozběhla.