1

Sibiř. Na břehu široké neutěšené řeky leží město, jedno ze správních středisek Ruska; ve městě je pevnost a v pevnosti vězení. Ve vězení je už devět měsíců uvězněn Rodion Raskolnikov, odsouzený k vypovězení a nuceným pracím druhého stupně. Ode dne, kdy spáchal zločin, uplynulo už skoro půldruhého roku.

Soudní řízení s ním mělo celkem hladký průběh. Pachatel pevně, přesně a jasně potvrzoval své doznání, nezamlčoval okolnosti ani se je nesnažil zmírnit ve svůj prospěch, nepřekrucoval fakta a neopomenul ani nejnepatrnější maličkost. Vylíčil do nejmenších podrobností celý průběh vraždy: vysvětlil tajemství zástavy (prkénka s kovovou destičkou), kterou držela zavražděná stařena v ruce; podrobně vylíčil, jak vzal zavražděné klíče, popsal je, popsal truhlu, i co v ní bylo; dokonce udal některé jednotlivé předměty, které v ní ležely; objasnil záhadu zavraždění Lizavety; vylíčil, jak přišel a klepal Koch a po něm student, a opakoval všecko, co říkali: jak on, vrah, pak seběhl ze schodů a slyšel Mikolkovo a Miťkovo povykování; jak se ukryl v prázdném bytě a jak se vrátil domů; nakonec označil kámen ve dvoře za průjezdem domu na Vozněsenském prospektu a pod kamenem byly skutečně nalezeny šperky i měšec. Věc byla zkrátka jasná. Vyšetřující orgány i soudci se velmi divili tomu, proč schoval měšec a šperky pod kámen a vůbec nic z nich nevzal, a nejvíce tomu, že si nejen nepamatoval, jaké předměty vlastně uloupil, nýbrž zmýlil se dokonce i v jejich počtu. Ta jediná okolnost, že ani jedinkrát měšec neotevřel a vůbec nevěděl, kolik v něm vlastně je, zdála se být nepravděpodobná (v měšci bylo tři sta sedmnáct rublů ve stříbře a tři dvacetikopějky; několik vrchních a právě největších bankovek bylo dlouhým přechováváním pod kamenem velmi poškozeno). Soud se dlouho pokoušel vyjasnit, proč obžalovaný právě v tomto jediném bodě lže, když ke všemu ostatnímu se dobrovolně a pravdivě přiznává. Někteří (zejména psychologové) konečně připustili, že se možná opravdu vůbec do měšce nepodíval a že tedy nevěděl, co v něm je, že ho, aniž to zjistil, ukryl pod kámen, ale zároveň z toho vyvozovali, že i sám zločin byl nepochybně spáchán v jakémsi přechodném pominutí smyslů, z jakési chorobné vražedné a loupeživé mánie, bez dalších cílů a prospěchářských úmyslů. Velmi při tom přišla vhod nejmódnější teorie o střídavém pominutí smyslů, které se dnes obhajoba u některých zločinců tak často dovolává. Mimoto četní svědci – doktor Zosimov, Raskolnikovovi dřívější kolegové, bytná i služka – zevrubně potvrdili, že Raskolnikov dlouhou dobu trpěl těžkou melancholií. To vše nemálo přispělo k závěru, že v Raskolnikovově případě nejde o normálního vraha, zločince a lupiče, nýbrž o cosi jiného. K velkému rozhořčení stoupenců tohoto názoru se však sám obžalovaný téměř nepokusil o nějakou obhajobu; na závěrečné otázky, co ho tedy vlastně dohnalo k vraždě a co ho přivedlo na myšlenku loupit, odpovídal velmi stroze, jasně a přesně, že hlavní pohnutkou byla jeho špatná materiální situace, jeho chudoba a bezmocnost, touha usnadnit si první kroky ke kariéře pomocí oněch nejméně tří tisíc rublů, na které svůj lup odhadoval. A k vraždě prý ho dohnala jeho lehkomyslná a slabošská povaha, ještě otřesená strádáním a ne­úspěchy. A na otázku, co ho přimělo k doznání, odpovídal bez okolků, že upřímná lítost. To všecko už bylo skoro neomalené…

Nicméně rozsudek vyzněl mírněji, než se dalo u jeho zločinu očekávat, snad právě proto, že se obžalovaný nejen nechtěl hájit, nýbrž jako by usiloval o to, aby na sebe svalil co nejtěžší vinu. Byly uváženy všechny podivné a zvláštní stránky případu. O chorobném a zuboženém stavu obžalovaného před spácháním trestného činu nebyla nejmenší pochybnost. To, že nepoužil uloupených peněz a věcí, bylo přičteno dílem účinné lítosti, dílem částečně narušeným rozumovým schopnostem v době spáchání zločinu. Náhodná vražda na Lizavetě dokonce posloužila pro druhou polehčující okolnost jako doklad: obžalovaný spáchá dvě vraždy, ale nepomyslí na to, že dveře jsou dokořán! Konečně dobrovolné doznání ve chvíli, kdy byla záležitost po falešném sebeobvinění zoufalého náboženského fanatika (Nikolaje) v nejspletitějším stadiu a kdy navíc nebyly proti skutečnému vrahovi nejen žádné usvědčující důkazy, nýbrž téměř ani podezření (Porfirij Petrovič plně dostál slovu) – to všecko přispělo k zmírnění osudu obžalovaného. Kromě toho vyšly velmi překvapivě najevo ještě jiné okolnosti závažně svědčící ve prospěch obviněného. Bývalý posluchač práv Razumichin odněkud sehnal informace a také prokázal jejich pravdivost, že pachatel Raskolnikov za svého studia na univerzitě pomáhal ze svých posledních prostředků jednomu svému chudému kolegovi nemocnému souchotinami a půl roku ho skoro živil. Po jeho smrti navštěvoval ochrnutého otce zemřelého kolegy (který na otce sám vydělával už snad od svých třinácti let), nakonec mu vymohl, aby byl přijat do nemocnice, a když i on zemřel, postaral se mu o pohřeb. I tyto informace do jisté míry zmírnily Raskolnikovův osud. Také jeho bývalá bytná, matka jeho zesnulé nevěsty vdova Zarnicynová, u soudu vypověděla, že prý Raskolnikov, ještě když bydlili v domě U pěti rohů, zachránil z hořícího bytu dvě malé děti a utrpěl při tom popáleniny. Toto tvrzení bylo pečlivě prošetřeno a bezpečně potvrzeno četnými svědky. Výrok soudců zkrátka vyzněl tak, že vrah se při uvážení jeho dobrovolného doznání a některých jiných polehčujících okolností odsuzuje k nuceným pracím druhého stupně na pouhých osm let.

Raskolnikovova matka záhy po zahájení procesu onemocněla. Duně a Razumichinovi se podařilo vzdálit ji z Petrohradu na celou dobu přelíčení. Razumichin nalezl vhodné místo nedaleko Petrohradu s dobrým vlakovým spojením, aby mohl nepřetržitě a zevrubně sledovat proces a zároveň se co nejčastěji vídat s Avdoťjou Romanovnou. Onemocnění Pulcherije Alexandrovny bylo podivného, nervového rázu a bylo spojeno s určitým pomatením smyslů, ne-li úplným, tedy rozhodně částečným. Duňa po návratu z poslední schůzky s bratrem nalezla matku už velmi nemocnou, blouznící v horečkách. Ještě téhož večera se domluvila s Razumichinem, jak budou matce odpovídat, až se bude na bratra ptát, a spolu si pro ni dokonce vymysleli celý příběh, že Raskolnikov odjel kamsi daleko až na hranice Ruska se soukromým posláním, jež mu později vynese peníze i věhlas. K jejich úžasu se však Pulcherija Alexandrovna ani hned, ani později nikdy na nic takového nevyptávala. Naopak, ona sama měla pohotově celou historii o synově náhlém odjezdu; slzíc vyprávěla, jak se s ní přišel rozloučit, a mezi řečí naznačovala, že jen ona jediná zná jisté velmi důležité a tajné okolnosti a že Roďa má mnoho tuze nebezpečných nepřátel, takže se dokonce musí skrývat. O jeho příští kariéře i ona s jistotou tvrdila, že bude nepochybně skvělá, jen až se mu podaří překonat některé překážky; ujišťovala Razumichina, že její syn jednou doroste státnického formátu, jak dokazuje jeho článek a jeho úžasné literární nadání. Četla ten článek neustále a někdy dokonce nahlas, div s ním nespala, ale přesto se snad nikdy nezeptala, kde tedy Roďa vlastně je, ačkoliv už jen to, že se před ní střežili o tom mluvit, mohlo u ní snadno vzbudit nedůvěru. Nakonec je podivné mlčení Pulcherije Alexandrovny o některých věcech až naplňovalo obavami. Vůbec si například nestěžovala, že jim nepíše, kdežto předtím v městečku žila jedině z naděje a očekávání, že brzy přijde dopis od jejího miláčka Rodi. Zejména to bylo pro Duňu záhadou a velmi ji to znepokojovalo, říkala si, že matka možná tuší, že se synovi přihodilo něco hrozného, a nevyptává se ze strachu, aby se nedověděla něco ještě horšího. Rozhodně bylo Duně jasné, že duševní stav Pulcherije Alexandrovny není normální.

Nicméně asi dvakrát sama stočila rozmluvu tak, že bylo nutné nějakým způsobem zodpovědět otázku, kde Roďa nyní je; ale protože odpovědi chtěj nechtěj vyzněly dost neuspokojivě a podezřele, začala matka náhle jevit smutek, zasmušilost a zamlklost a tyto stavy trvaly velmi dlouhou dobu. Duňa posléze seznala, že je příliš obtížné lhát a pořád si vymýšlet, a dospěla k přesvědčení, že je lépe o některých věcech vůbec nemluvit; přesto bylo stále jasnější a zřejmější, že ubohá matka tuší nějaké hrozné neštěstí. Duňa si také vzpomněla, jak bratr říkal, že ji matka v noci slyšela blouznit ze spánku před posledním a osudným dnem po jejím výstupu se Svidrigajlovem, a kladla si otázku, zda matka tehdy něco nevyrozuměla. Dost často, někdy po několikadenním, jindy několikatýdenním ponurém a zasmušilém mlčení a tichém pláči, se u nemocné projevovalo jakési hysterické oživení – náhle začínala nahlas a bez zastávky mluvit o synovi, o svých nadějích a o budoucnosti… Někdy si vymýšlela prapodivné věci. Uklidňovali ji, přitakávali jí (a sama možná dobře viděla, že jí přitakávají, jen aby ji uklidnili), ale přesto mluvila dále…

Za pět měsíců po pachatelově dobrovolném doznání byl nad ním vynesen rozsudek. Razumichin ho navštěvoval ve vězení, jak to jen bylo možné. Soňa také. Ale nakonec se přece jen museli rozloučit; Duňa se bratrovi zadušovala, že se neloučí navždy, Razumichin také. V Razumichinově mladé horké hlavě uzrál pevný plán položit v nejbližších třech nebo čtyřech letech alespoň základy budoucí existence, našetřit nějaké peníze a přesídlit na Sibiř, kde je ve všech směrech bohatá půda, ale nedostatek pracovníků, obyvatelstva i kapitálu; usadí se v témž městě, kde bude Roďa, a… všichni společně začnou nový život. Při loučení všichni plakali. Raskolnikov byl v těch posledních dnech zádumčivý, pořád se vyptával na matku a měl o ni velkou starost. Soužil se tím až přespříliš a to zase dělalo starosti Duně. Když mu podrobně vylíčili matčiny chorobné stavy, velmi se zachmuřil. Před Soňou byl po celou tu dobu bůhvíproč nápadně zamlklý. Soňa se díky penězům, které jí zanechal Svidrigajlov, už dávno připravila, aby se mohla vydat na cestu za tím transportem vězňů, který odveze i jeho. Mezi ní a Raskolnikovem o tom nikdy nepadlo ani slůvko, oba však věděli, že to tak bude. Při posledním loučení se Raskolnikov podivně usmíval sestřině i Razumichinovu ohnivému ujišťování, jak budou všichni šťastně žít, až si odpyká trest, a předpověděl, že matčina nemoc nevěstí pro blízkou budoucnost nic dobrého. A konečně oba, on i Soňa, odjeli.

Za dva měsíce poté se Duněčka stala Razumichinovou ženou. Svatba byla smutná a neokázalá. Mezi pozvanými byli Porfirij Petrovič a Zosimov. Razumichin si v poslední době vedl jako člověk, který neochvějně kráčí za svým cílem. Duňa slepě věřila, že uskuteční všechny své záměry, a těžko mohla nevěřit – z Razumichina sálala železná vůle. Mimo jiné začal opět chodit na přednášky a chtěl dokončit univerzitu. Neustále spřádali nové a nové plány do budoucnosti; oba napevno počítali s tím, že do pěti let přesídlí na Sibiř. Do té doby tam spoléhali na Soňu…

Pulcherija Alexandrovna dceři ke sňatku s Razumichinem radostně požehnala, ale po svatbě se zdála ještě smutnější a usouženější. Aby ji něčím potěšil, pověděl jí Razumichin o studentovi a jeho vetchém otci i o tom, jak se Roďa popálil, a dokonce musel ulehnout, když loni zachránil život dvěma malým dětem. Obě zprávy vyvolaly u Pulcherije Alexandrovny, už tak trochu duševně vyšinuté, úplnou extázi. Bez ustání o tom hovořila a zaváděla na to řeč i na ulici (ačkoliv se Duňa od ní nehnula ani na krok). Jakmile se vyskytl v její blízkosti jakýkoliv posluchač, ať to bylo v dostavníku nebo v krámě, začínala o svém synovi, o jeho článku, jak podporoval studenta, jak se popálil při požáru a podobně. Duněčka si s ní už nevěděla rady. Nehledíc na nebezpečnost těch chorobně nadšených stavů, bylo dost povážlivé už jen to, že si někdo mohl připomenout Raskolnikovovo jméno z nedávného procesu a zavést na to řeč. Pulcherija Alexandrovna dokonce vypátrala adresu matky obou zachráněných dětí a mermomocí ji chtěla navštívit. Její neklid nakonec dosáhl nejvyššího stupně. Z ničeho nic propukala v pláč, trpěla častou nevolností a v horečkách blouznila. Jednou ráno prohlásila, že podle jejích výpočtů už Roďa brzy přijede, že si dobře pamatuje, jak jí při loučení kladl na srdce, aby ho za devět měsíců čekali. Začala uklízet byt a dělat přípravy na jeho příjezd, chystala pro něho pokoj (svůj vlastní), leštila nábytek, prala a zavěšovala nové záclony a podobně. Duňu to polekalo, ale mlčela a ještě jí pomáhala chystat pokoj k bratrovu příjezdu. Po celodenní sháňce a nepřetržitém fantazírování, radostném doufání a pláči se v noci roznemohla a druhý den už ležela v horečkách a blouznila. Začínala agónie. Za čtrnáct dní zemřela. V horečce vykřikovala slova, z nichž bylo zřejmé, že o synově hrozném osudu tušila víc, než se nadáli.

Raskolnikov o matčině smrti dlouho nevěděl, ačkoliv si začal s Petrohradem dopisovat hned v prvních dnech pobytu na Sibiři. Dopisoval si prostřednictvím Soni, která přesně jednou měsíčně psala do Petrohradu Razumichinovi a stejně přesně jednou do měsíce dostávala z Petrohradu odpověď. Duně a Razumichinovi připadaly Soniny dopisy zpočátku suché a neuspokojivé, ale posléze oba uznali, že lépe se ani psát nedá, protože i ty dopisy nakonec poskytovaly úplnou a přesnou představu o životě jejich nešťastného bratra a přítele. Soniny dopisy byly vyplněny nejvšednější skutečností, nejprostším a nejsrozumitelnějším popisem všech podrobností Raskolnikovova trestaneckého života. Nevyslovovala v nich ani své naděje, ani se nezamýšlela nad budoucností, ani nemluvila o tom, co prožívá ona. Pokusy o vylíčení jeho duševního rozpoložení a vůbec celého jeho vnitřního života nahrazovala holá fakta, totiž jeho vlastní slova, podrobné zprávy o jeho zdravotním stavu, co si při té a té schůzce přál, oč ji prosil, co jí uložil a podobně. Všecko to vypisovala neobyčejně podrobně. A tak jim obraz nebohého bratra nakonec vyvstal velmi přesně a jasně; jakýkoliv omyl byl vyloučen, protože všecko byla jen pravdivá fakta.

Ale ve všech těch zprávách, zejména v první době, bylo pro Duňu a jejího muže pramálo potěšujícího. Soňa jednotvárně oznamovala, že je ustavičně zasmušilý, málomluvný, ba že ho ani trochu nezajímají novinky z dopisů, které mu pokaždé vyřizuje, že se občas zeptá na matku, a že když mu konečně pověděla o matčině smrti, protože viděla, že to tuší, tak jím k jejímu údivu ta zpráva ani příliš neotřásla, alespoň se jí to navenek tak zdálo. Mimo jiné psala, že ačkoliv je zřejmě ponořený do sebe a jakoby přede všemi uzavřený, přijal nový život velmi věcně a prostě; jasně prý si uvědomuje svou situaci, neslibuje si od blízké budoucnosti žádnou úlevu ani nemá lehkomyslné naděje (ačkoliv by to v jeho situaci bylo pochopitelné) a skoro ničemu kolem sebe se nediví, třebaže je všecko docela nové a docela jiné, než na co byl zvyklý dříve. Psala také, že je celkem zdráv. Chodí do práce, nevyhýbá se jí ani se do ní nehrne. Ke stravě je prý skoro lhostejný, ale mimo neděle a svátky je prý tak špatná, že ochotně přijal od ní, od Soni, něco peněz, aby si denně mohl kupovat čaj; ale pokud jde o všecko ostatní, žádal prý ji, aby si nedělala starosti, a tvrdil, že všechna ta péče ho jen rozčiluje. Dále Soňa psala, že je ubytován společně s ostatními vězni a že vnitřek věznice neviděla, soudí prý však, že tam je těsno, špinavo a nezdravo; spí prý na pryčně ustlané houní a odmítá cokoli lepšího. Ale nežije prý tak drsně a bídně z nějakého předsevzetí nebo úmyslu, nýbrž jen z nevšímavosti a vnější lhostejnosti k svému osudu. Přiznávala, že zejména první dobu nejen nestál o její návštěvy, ale div se na ni proto nezlobil, byl skoupý na slovo a choval se k ní hrubě, že však časem se mu ta setkání stala zvykem, ba div ne potřebou, takže prý mu bylo velmi smutno, když byla několik dní nemocná a nemohla ho navštívit. Vídá prý se s ním ve sváteční dny u vězeňské brány nebo ve strážnici, kam jí ho na několik minut vyvolají, a ve všední dny za ním chodí na pracoviště, do dílen nebo do cihelny a do baráků na břehu Irtyše. O sobě Soňa psala, že se jí už podařilo navázat ve městě nějaké známosti a získat podporu; zabývá prý se šitím, a protože je ve městě nouze o modistky, je už prý pro mnoho rodin skoro nepostradatelná; nezmínila se jen o tom, že její zásluhou získal i Raskolnikov výhody u představených, že je zařazován na lehčí práce a podobně. Pak však od ní přišla zpráva (Duňa už si sama všimla, že její poslední dopisy jsou plné úzkosti a nejistoty), že se všech straní a že není u svých spoluvězňů oblíben, že celé dny mlčí a je čím dál tím bledší. V posledním dopise Soňa náhle oznamovala, že se těžce rozstonal a leží ve vězeňském oddělení nemocnice…